Pravicové řešení krize

Podrobnosti

Kategorie: Historie

Twitter

Hospodářská krize je opakující se jev v hospodaření kapitalistické společnosti. Nežádoucím způsobem, většinou násilně, se obnovují narušené proporce v průběhu hospodářské kapitalistické reprodukce. Klesá výroba, vzniká nezaměstnanost, narušen je finanční systém, často se připojí i krize agrární. Zveřejní se kapitalistické antagonistické vztahy někdy až do vypuknutí války. Projeví se i rozpor mezi výrobou a spotřebou. První známá a opakovaně studovaná krize vypukla již v roce 1825 a potom se opakovala, často jako povodně, po 8-12 letech. Vládnoucí kruhy na to hleděly s otevřenou pusou. Po druhé světové válce byl interval kratší, 5-6 let. Jeden americký publicista k pobavení čtenářské veřejnosti napočítal 17 teoretických škol na vysvětlení i na řešení krize. Zatím všechny selhaly, ale jedna věc se osvědčila, a to jak majetné vrstvy dovedně přenášejí negativní důsledky na vrstvy nejchudší, nízkopříjmové. Československo poznalo tvrdou realitu krize v letech 1929-1933.

Z děl tehdejších předních ekonomických představitelů vyšla řada chytrých článků, ale jen popisujících daný stav. Pouze Jaroslav Preiss k tomu občas připojoval poučný článek, jak se humanitou má léčit chudoba; dnes se s tímto obsahem pořádají světové porady, ale chudoba nezmizela.

Česká pravice v té době držela všechna směrodatná místa, rozhodovala, ale podstatě věci nerozuměla, to by byla poučenější i v dnešních dnech a řešila by s konečnou platností daný stav. K jakým výsledkům tehdejší pravice dospěla?

V Chicagu se kupovala odborná literatura a časopisy, pilně se studovaly, ale efektivní výsledky se během krize nedostavily. O několik let později se hovořilo o tom, že místo šetření se mělo investovat i za cenu zadlužení, škrtáním se výroba nezvýší, ale to bylo až po mnoha měsících. Po několikatýdenním střetu názorů, ovlivněných také z Francie a Velké Británie, se čs. vláda rozhodla provést devalvaci a snížit zlatý obsah zlata o 1/6. Také bylo sníženo povinné krytí na 25 % celkového oběhu bankovek. Jasný příznak krize. Mělo to své důsledky. Národní demokraté, věrní a poměrně přesní mluvčí podnikatelských kruhů kolem Živnobanky, naznačili a realizovali vystoupení z vlády. Obava z příštích dnů vedla národní demokracii k opatrnosti a veřejnosti národní demokraté dávali najevo, že nejsou skutečnými původci uvedených změn. Typická taktika české pravice!

To se již hledala cesta, jak tíži krizového stavu přenést na střední a nejnižší vrstvy společnosti. Opět v tom poznáme českou pravici. Českou pravici lákalo fašistické řešení, ale zakrývala to hromadnými frázemi o demokracii. Nicméně se intrikovalo v tom směru, aby v další vládě nebyl zastoupen nikdo z reformních socialistů, tím méně komunistů. Vnějškově bystří publicisté zaznamenali rozvrat zahraničního obchodu a politicky neúspěšný zájem o sanační Polsko a stavovskou Itálii. Ale pozitivní hospodářské řešení se tím nezískalo. Po vyvrcholení hospodářské krize, a to v roce 1934, se čs. hospodářství nemohlo vymotat z chyb a nedostatků. Pravice řídila proces, kterému neporozuměla. Kapitalistická Evropa dosáhla v roce 1936, případně začátkem roku 1937, již 97,0 % úrovně z roku 1929, přitom se část údajů tajila, zejména v otázce zbrojení, Československo se potácelo jen na 80 % předkrizové výroby. V podstatě čs. výrobě prospěla až politika zbrojení a přípravy na novou světovou válku. Charakteristické znaky pozorujeme již v roce 1938.

O krizovém stavu čs. hospodářství svědčí také skutečnost, že se dlouhodobě nedokázalo vyrovnat s dluhy, ty se táhly po mnoho let, zejména ve svých důsledcích. Dnešní posuzovatelé si neuvědomují, že dluh ČSR vznikl převzetím části zahraničního dluhu rakouského, případně uherského dluhu, to abychom byli věrohodní pro mezinárodní banky, ve výši 1138 mil. Kč. Půjčky učiněné v cizině zatížily stát částkou 9485 mil. Kč. Hlavními věřiteli ČSR byly Spojené státy, Británie a Francie, a těm se skutečně chtěla čs. pravice zalichotit. Sebevědomí zmíněných států bylo neuvěřitelné, reálně se projevilo v době mnichovské tragédie. ČSR platilo půjčky na výzbroj, repatriaci legií nasazených na Sibiři v zájmu západních mocností. Pražská vláda byla ochotna převzít, a také to udělala, 42 % předválečného dluhu rakouského a 16,5 % dluhu uherského. Nemravný dluh za takzvané ?osvobození? ve výši 5 mld. korun byl na poradě v Haagu snížen v roce 1930 na 1,2 mld. korun. Dále bylo nutno se vyrovnat s americkým dluhem z roku 1920 na nákup mouky a též s další investiční americkou půjčkou z roku 1922 a dosti obdobnou půjčkou Francie z roku 1932. Vnitřní zadlužení ČSR bylo větší, než byly zahraniční půjčky, další důkaz pravicové politiky a jejích dovedností.

Mezinárodní statistiky uváděly, že v ČSR je průměrná délka života v letech 1928-1932 necelých 54 let, což byla doba kratší, než tomu bylo v Belgii, Francii, Británii. Česká pravice neměla stabilní zájem na vyšší životní úrovni, ostatně to vidíme i na směřování dnešní pravice. Konečně je tu další významný údaj. V letech 1920-l929 se vystěhovalo 400 tisíc obyvatel, důvodem byla chudoba, nemožnost zajistit si pracovní uplatnění doma. Chudoba nutně patří do kategorie politické reality. Odcházelo hlavně chudé obyvatelstvo, ale někteří i z důvodů politických. Je pravda, že odchodem do ciziny řešili situaci po roce 1945 ti, kdož nechtěli žít v nekapitalistickém světě, i když dnešní situace napovídá, že právě nekapitalistickým poměrům patří budoucnost. Těžkým problémem byla nezaměstnanost. V zimních měsících 1934 dosahovala až 810 tisíc osob. Klesala také kupní síla pracujících, v roce 1935 byla menší o 32,5 %, než tomu bylo v roce 1929. Opět činitel, se kterým si pravice nevěděla rady, i když bylo zřetelné, že tato skutečnost omezuje nákup.

Je potvrzeno, že nezaměstnanost doma vyháněla pracující do emigrace. Vzhledem k dnešní politické situaci přitahuje naši pozornost Amerika, Spojené státy, které mají seriózní statistické přehledy. Do roku 1900 přišlo do USA 113 tisíc Čechů, v období let 1900-1920 dalších 236 tisíc Čechů. Vrcholu dosáhlo české přistěhovalectví v roce 1907, kdy činilo 13 554 Čechů. V letech 1920?1940 vymezily Spojené státy pro Čechy kvótu pouze na 29 tisíc osob, země svobody to tedy nebyla. Česká pravice neučinila nic efektivního k řešení vystěhovalecké vlny. Po druhé světové válce česká kvóta představovala jen 15 tisíc obyvatel. Část Čechů se odnárodnila, ale při sčítání lidu v roce 1990 se přihlásilo 769 427 Američanů k českému původu.

Volby v květnu 1935 v lecčems připomínají dnešní naši situaci. Pravicové politické síly dospěly k přesvědčení, že kdyby ovládly většinu společnosti, tak by zvládaly i krizové jevy. Volby se připravily na květen 1935 s cílem, aby pravice monopolně ovládla společnost. Nejbojovnější byly strany, které se opíraly o nacionální demagogii, zde se jim jevila nejlepší cesta k ovládnutí příslušného etnického celku. Výsledky voleb prokázaly, že pravicové strany přecenily své síly a možnosti. Nafoukané Národní sjednocení získalo jen jediný mandát, fašistické strany dohromady měly mandátů šest, což byl drtivý neúspěch. Volby prokázaly polarizaci politických stran a strana agrární se jen těšila, že snad v dalších letech bude osud příznivější. Byl, s využitím mnichovské krize a v systému tzv. druhé republiky. Vážné nebezpečí vyrůstalo v Henleinově sudetoněmecké straně, ale českou pravici to nechávalo bez hlubšího zájmu. Pozornost však vyvolal Hodžův plán pro organizaci střední Evropy.

Když nemohla pravice zvítězit na domácím dvorku, snažila se ovlivnit středoevropský prostor. Při prostudování volebních programů pravicových stran zjistíme, i oproti volbám minulým, že nikde nenajdeme návrhy na řešení situace těch nejchudších. Pravice pravila: chudí byli a budou. Nedávno si to osvojil i jeden populární herec. Také v Hodžově plánu nenacházíme nic povzbudivého pro chudé vrstvy. M. Hodža se snažil ujednotit zájem ČSR, Rumunska, Jugoslávie s Maďarskem, Itálií a Rakouskem. Plánoval i celní unii, snad tím chtěl řešit hospodářskou situaci. Německo v té době zkoumalo, jaké výhody by z toho všeho měl Berlín. Za pravicovou politikou se ve skutečnosti houfovali fašisté.

Lehký průmysl ani v roce 1937 nedosáhl úrovně z předkrizové éry. Chybělo mu ještě 7,5 %. Těžký průmysl těžil ze zbrojní konjunktury, tak propagované pravicí v Německu, ale i v Itálii a dokonce i u nás. Také agrární pravice chtěla z krize těžit, činila to cestou obilního monopolu. Z této záležitosti se stala typická ukázka agrárního sobectví. Roku 1934 vznikla z podnětu pravicově orientovaných agrárních politiků Československá obilní společnost. Dostala od státu pohotově monopolní právo na nákup, prodej, vývoz a dovoz obilí a mlýnských výrobků. Všechna negativa, doslova břemena, spojená s vývozem nesl stát, tedy lidé platící daně. Státní subvence do obilního monopolu jen v roce 1938 přesahovaly 325 milionů korun. Pravice měla zajištěný zisk, poplatný lid jen výdaje. Tak tedy pravice hospodařila a vyhlašovala drze, že tím potírá krizovou situaci.

"Všeznalá" pravice vyklidila Německu také část balkánského trhu. Ještě do roku 1929 krylo Československo požadavky Bulharska, Jugoslávie, Maďarska a Rumunska ve slušném a přijatelném rozsahu 18-19 %, ale v roce 1937 Československo krylo jen 8 % balkánského vývozu a podíl nacistického Německa stoupl na 47 %, což mělo své důsledky pro Malou dohodu, a již se tu kladly základy pro spojenecké vztahy německo-bulharské, německo-rumunské a německo-maďarské. Opět se prokázalo, že česká pravice nemyslí státotvorně.

Bezohlednost pravice zastoupené ve vládě se projevila 14. ledna, kdy v Dolním Rychnově a v Oloví bylo střelbou raněno pět sklářů a 14 stávkujících bylo odsouzeno do vězení. 20. dubna 1930 v Radotíně střelbou zranili četníci pět dívek. 4. února 1931 v Duchcově četníci při stávce zastřelili čtyři dělníky a další čtyři zranili. 25. května 1931 v Košútech byli zastřeleni tři dělníci. V Chustu 20. července 1931 byl zastřelen jeden pracující. 25. listopadu 1931 v dnešním Jeseníku bylo zastřeleno osm osob. 13. dubna 1931 v Mostu byli zastřeleni dva horníci. Atd. atd. I to bylo pravicové řešení krize.

Jiří FRAJDL, Naše Pravda