Komunistické strany a prohlubování krize kapitalismu

Podrobnosti

Kategorie: Teorie

I. Prohlubování krize

1. Deklarace Mezinárodního komunistického semináře z května 2009 zdůrazňovala:

"Kapitalismus prochází nevýznamnější krizí od "Velké deprese" let 1929-1933. Nejedná se o přechodnou a cyklickou recesi, ale o všeobecnou krizi kapitalismu, jejíž kořeny spočívají ve výrobní sféře. Tato světová krize bude dlouhá a hluboká a nyní se nachází ve svém počátečním stádiu. Tuto perspektivu potvrzují následující fakta. Krize zachvátila celou planetu, jak hlavní imperialistická centra (USA, EU, Japonsko), tak i většinu ostatních zemí, zejména rozvojových.

Kapitalistická globalizace tak demonstruje svou druhou stranu - dochází i ke globalizaci kapitalistických krizi, při tom mnohem rychleji a hlouběji, než ve třicátých letech minulého století."

2. Pro kapitalismus je charakteristické úsilí o obnovení úrovně zisku cestou snižování mezd a zvyšování nezaměstnanosti. Celosvětová krize z nadvýroby má daleko ke svému vyřešení. Nyní se nachází v období kapitalistické restrukturalizace, přesunů produkce do zemí s levnou pracovní sílou, zavírání podniků a masového propouštění. Prostřednictvím restrukturalizace obnovují průmyslové a finanční monopoly své fondy a úroveň zisku. V průběhu krize, více než kdykoli předtím, pohlcují velké monopoly své slabší konkurenty. Miliony průmyslových a zemědělských dělníků přicházejí o práci, jejich platy se snižují. Svět kapitálu propustil 50 milionů dělníků. V zemích sdružených v OECD je největší nezaměstnanost mezi mladými lidmi. V Eurozóně hledá práci více než 20% lidí mladších než 25 let. Ve Španělsku přesahuje počet nezaměstnaných této kategorie rekordních 40%. Krizí jsou postiženy zvláště ženy. Velké množství osamocených žen s dětmi nebo bez děti nemá trvalé zaměstnání, pracuje pouze na dočasný nebo poloviční pracovní úvazek a žije pod hranicí bídy. Většina zaměstnaných žen pracuje v sektorech s nízkou mzdou, na částečný úvazek nebo na dobu určitou.  

3. Výsledkem krize je prohloubení propasti mezi bohatými a chudými. Prvními oběťmi krize, vyvolané a usměrňované z hlavních imperialistických center se staly státy Jihu. Většina z nich je závislá na těžbě surovin a zemědělské produkci na export. Pod diktátem MMF, Světové obchodní organizace, USA a EU v nich byl zlikvidován místní průmysl i zemědělství a jejich ekonomiky začaly řídit nadnárodní monopoly, které si přisvojily právo jejich kontroly. To učinilo rozvojové země zcela závislé na tendencích rozvoje vyspělých kapitalistických států. Nyní, kdy poptávka po surovinách klesá, ceny zboží na export se snížily a ceny importu rostou, stejně jako úroky z úvěrů, poskytovaných mezinárodními finančními instituty, dostaly se tyto státy do zoufalé ekonomické situace. Zranitelnost jejich ekonomiky je opakovaně tlačí do uzavřeného kruhu úvěrů, které nejsou schopny splácet a jsou nuceny ve všem se podřizovat diktátu imperialistů. Dělníci, chudí i střední rolníci se ocitají v prostředí rychle se zhoršujících podmínek práce, růstu nezaměstnanosti, bídy a sociálního vyloučení.Cíl strategie vyhlášené OSN v programu "Rozvoj 2000" - dvojnásobně snížit největší bídu do roku 2015 - je nyní revidován. V roce 2009 uváděla zpráva OSN, že počet osob žijících v extrémní chudobě se zvýšil ve srovnání s obdobím do začátku krize o 90 milionů a více než miliarda lidí trpí hladem. (V roce 1990 to bylo 840 milionů.) V Indii, zemi s ekonomickým boomem, žije 836 milionů lidí (77% obyvatel) za méně než 20 rupií (0,5 eur) denně. Při tom počet dolarových miliardářů se v roce 2009 zdvojnásobil a dosáhl počtu 52. Nyní vlastní celkem 276 miliard USD 1/4 indického HDP. 

4. Nejzhoubnější dopady má globální krize na většinu afrických zemí. Vzhledem k slabosti progresivních, lidových sil odporu, nebrání imperialistickým státům nic v prosazování drakonických opatření. Všechny ústupky, které musel imperialismus učinit kompradorské buržoazii po roce 1960 nyní padly a země jsou stále více vystavovány jeho poručnictví. Byly zlikvidovány státní subvence na základní potraviny a jejich ceny vyletěly do závratné výše. Oblasti vzdělání a zdravotnictví ponechaly vlády svému osudu a nyní probíhá jejich privatizace. Údajně "etnické" války, jsou ve skutečnosti válkami vedenými v zájmu nadnárodních monopolů, jejichž cílem je ovládnout jejich gigantické přírodní, hlavně energetické zdroje. 

5. Současná světová ekonomická krize se liší od "Velké deprese" třicátých let zejména rychlými a rozsáhlými státními intervencemi. Vlády imperialistických států světa vynaložily téměř tří tisíce miliard USD na zastavení dezintegrace finančního systému a stejnou částku poskytly jednotlivým bankám ve formě státních garancí. Stejně závratné sumy věnovaly vlády průmyslovým monopolům k realizaci záchranných opatření. Tím se jim podařilo dočasně pozastavit posun k deflaci. Touto gigantickou operací se těžiště krize přesunulo na kapitalistické vlády. Deficit státních rozpočtů některých států přesáhl 5 až 10% HDP a úroveň zadluženosti většiny kapitalistických států se rychle zvýšila.  

6. Krize otřásající Řeckem se přeměnila v globální hrozbu kapitalistickému světu, protože může vést k další rozsáhlé finanční krizi. Hrozí, že se přesune na další evropské státy, především Španělsko a Portugalsko. Za nimi mohou následovat Irsko, Itálie, Velká Británie, Belgie a dokonce i Francie. Pokud se epidemie bude dále šířit, může ohrozit existenci eura, jako společné měny.

Krize prohloubila propast mezi ekonomicky silnými státy Evropy a nejslabšími státy Východní a Jižní Evropy. Reminiscence nacionalismu ovlivňuje prohlubování rozporů. Německá vláda čelila dilema: buď odmítnout jakoukoli pomoc problematickým státům, což by znamenalo ohrožení společné měny, jejíž pád by měl zpětně negativní vliv na německou nadvládu v EU anebo souhlasit. Německá vláda nakonec akceptovala založení stabilizačního fondu ve výši 750 miliard eur, na jehož vytvoření se budou společně podílet státy EU a MMF. Tento postup ukázal, že společné zájmy evropských monopolů doposud převažují. Potřebují EU a společnou měnu k boji proti americké, japonské a čínské konkurenci a jako prostředek nátlaku pro vnucování restriktivních opatření v členských zemích.

Rozpory tímto krokem vyřešeny nebyly. Německá vláda odmítá poopravit svou extrémně agresivní politiku omezování mezd, prospívající německým monopolům a umožňující zůstat světovým exportérem číslo 1 nebo alespoň 2. Proto vláda Merkelové pokračuje v politice svého sociálně demokratického předchůdce Schrödera a to i za cenu rizika rozpadu Eurozóny nebo celé EU. S cílem předejít této nejhorší variantě, prosazuje německá vláda tvrdá antisociální opatření jakým je Pakt stability a žádá obnovení účinnosti Maastrichtských kritérií včetně sankcí pro státy, které je nebudou plnit.

Ani ne dva měsíce poté, co vstoupila Lisabonská smlouva v platnost, se jasně ukázalo, k čemu bude sloužit rozšíření kompetencí evropských institucí. Sociální demokracie prezentovala Lisabonskou smlouvu jako vítězství demokracie. Dnes se ukazuje, že jde pouze o nástroj k prosazování disciplinárních opatření vůči členským státům, vnucování úsporných opatření a omezování práv pracujících. Jde o intensifikaci slaďování evropské politiky se zájmy finančního kapitálu ve jménu záchrany eura. Vlády, zastávající zájmy soukromého kapitálu a volného trhu, učiní vše pro zajištění zisku a úspěšné konkurenceschopnosti svých monopolů v podmínkách státně monopolistického kapitalismu. 

7. Tuto skutečnost potvrzuje rozsáhlý útok řecké sociálně demokratické vlády na práva pracujících. V současnosti představuje Řecko pro EU antisociální laboratoř. Extrémně tvrdá opatření proti zájmům pracujících, vyhlášena řeckou vládou, znamenají v praxi snížení příjmů pracujících o 30%. Opatření zahrnují snížení mezd pro státní zaměstnance, omezení příspěvků při odchodu do důchodu, zvýšení věku pro nárok na důchod, zvýšení přímých i nepřímých daní, protilidovou reformu financování zdravotnictví a školství, urychlení privatizace státních podniků a zařízení. Pod krytím boje s nezaměstnaností dojde k uzákonění výhod pro zaměstnavatele, které jim umožní snadnější prosazování jejich vlastních zájmů vůči zaměstnancům. Sociálně demokratická strana PASOK, která je plně ve službách monopolního kapitálu, se ukázala jako nejvhodnější politický subjekt k prosazování drakonických opatření, směrovaných k likvidaci sociálních vymoženosti pracujících. Realizace těchto opatření zasáhnou velmi tvrdě řecký lid. Stejná antisociální opatření jsou naplánována pro všechny státy Unie. Jejich cílem je intenzifikace vykořisťování a záchrana monopolů na úkor dělnické třídy. Zatímco lid trpí, spekulativní fondy (včetně penzijních) a finanční instituce, které mohou děkovat za své přežití štědrým vládním intervencím, nyní bez zábran znovu spekulují proti těmto vládám. Jejich činy demonstrují, čeho jsou schopni tito finanční supi, těšící se absolutní svobodě, přestože právě oni přivedli svět do katastrofy. Tím je demonstrována i prohnilost samé podstaty kapitalistického systému. 

8. Světová krize z nadvýroby dosud zdaleka nekončí. Základem krize je rozpor mezi úsilím o prosazování neomezeného růstu výroby, který má zajistit maximální zisk a snižováním kupní síly obyvatelstva. Tento rozpor nevyhnutelně vzniká v kapitalistických výrobních vztazích, poněvadž velmi malá část vlastníků výrobních prostředků se obohacuje na úkor vykořisťování pracovní sily převažující většiny obyvatel. Krize vyplývá ze samotné podstaty kapitalistického systému. Její základ spočívá v rozporu mezi společenským charakterem výroby a soukromě vlastnickým charakterem přivlastňování výsledků práce. Kapitalistické východisko z krize je založeno na hromadné likvidaci výrobních prostředků a zvýšení vykořisťování pracovní sily. To je hlavní problém, kterému nyní čelí pracující celého světa. Stávající etapa nynější celosvětové krize může být velmi dlouhá, protože řešení navrhována kapitálem jsou zdrojem vzniku nových rozporů. Růst masové nezaměstnanosti, snižování mezd a likvidace systému sociální ochrany, podkopávají jakoukoli perspektivu stimulování kupní síly strádajících mas pracujících. Je velmi pravděpodobné, že antisociální ofensiva dokonce zhorší krizi z nadvýroby a povede v nejbližších letech k deflaci. Využití "keynesianských receptů" ke státním intervencím do ekonomiky, bude mít pouze omezený efekt. Navíc je nyní manévrovací prostor mnohem menší než v době "Velké deprese", vzhledem ke všeobecné krizi veřejných rozpočtů, důsledku rozsáhlého státního financování krachujícího finančního sektoru. Je potřeba zdůraznit, že krizi ve třicátých letech nebyl schopen kapitalismus vyřešit jinak než rozpoutáním 2. světové války. 

9. Politické závěry z aktuální krize: Rozsáhlé státní intervence vymazaly sociálnědemokratický mýtus o tom, že globální krize učiní kapitalistický stát bezmocným. Celá řada liberálních a intervenčních politických řešení odpovídá požadavkům kapitalistických monopolů. V souladu s požadavky kapitalismu se sociálně demokratické strany stávají, jak jsme toho svědky za poslední desetiletí, obhájci trhu a liberální strany vášnivými obhájci státních intervencí. Jejich společná loajalita ke kapitalistickému systému jim diktuje orientaci, která je v jedné linii s požadavky kapitálu. Ať je u moci sociální demokracie nebo liberálové, (či jejich koalice) cíl kapitálu je stále tentýž: odstranit pokles zisku a zajistit nadměrnou reprodukci kapitálu. Více než kdy jindy se potvrzuje pravda Marxe a Lenina, že reálným centrem moci v buržoazních státech jsou velké monopoly.  

10. Ekonomická krize vyvolává i rozpory uvnitř vládnoucí třídy. K prosazení diktatury monopolů dochází k fašizaci buržoazních režimů. V předtuše rostoucí hrozby vystoupení pracujících mas v Řecku, Portugalsku a Francii rozpracovává vedení EU plány represivních opatření. S cílem prosadit diktaturu monopolů přijímají buržoazně demokratické režimy antidemokratická opatření. Nyní se potvrzuje, že "válka s terorismem" slouží především k potlačení vnitřního nepřítele - pracujících.Vymožeností, dosažené od roku 1945 do současnosti, jsou systematicky podkopávány a demontovány. Šíří se rasismus a nacionalismus. V důsledku toho kapitalistický stát stále více věnuje svou pozornost plnění své potlačovatelské funkce - poslední bašty ochrany před lidovým povstáním. Porušování práv na stávky, uzákoňování mimořádných opatření a narušování základních demokratických práv se stává normou. Jsou vedeny antikomunistické kampaně proti několika komunistickým stranám ve Střední a Východní Evropě a realizují se pokusy přepisovat dějiny šířením lží o Druhé světové válce, což doplňuje protilidovou politiku imperialismu. Přepisování dějin a prohlášení o stejné odpovědnosti komunismu a fašismu za miliony obětí v době války, slouží jako záminka k legitimizování opatření proti pracujícím i xenofobní a militaristické politiky, které nacházejí své extrémní vyjádření v různých formách fašismu. Opatření jsou prosazována tradičními politickými stranami, zvláště sociálními demokraty. Dochází i k růstu provokačních útoků oportunistických ultrapravicových a ultralevicových skupin. 

11. Globální krize vyvolala zostření rozporů mezi největšími imperialistickými mocnostmi a urychlila proces dlouhodobých změn v poměru sil v imperialistickém systému. Imperialistické mocnosti vedou boj o přerozdělení světa. Soutěží mezi sebou o ovládnutí zdrojů surovin, levné pracovní síly, trhů, výhodných investic, sfér vlivu a strategických regionů. Oslabením kurzu eura získali dočasnou výhodu největší evropští exportéři, současně s tím došlo prohloubení jejich rozporů s USA. Největší slabinou Spojených států je jejich rozsáhlý obchodní deficit, časována nálož ohrožující US dolar a globální monetární vztahy. Krize vede i k zostřování rozporů mezi největšími mocnostmi Západu a Japonskem na jedné straně a novými mocnostmi ČLR, Ruskem, Brasilií, Indií a Jižní Afrikou na druhé.

Nicméně jsou obě strany schopné vždy najít společný jazyk, pokud jsou jejich základní společné zájmy ohroženy. Jsou jednotné v utlačování lidu a národů světa a v přenášení důsledků krize na bedra pracujících. Navíc, agresivní pakt NATO vede války proti národně osvobozeneckým hnutím pod záminkou boje s mezinárodním terorismem a k tomu spojuje své síly s Ruskem.

USA usilují o udržení svého postavení supervelmoci a využívají NATO k zapojení spojenců do své strategie světového panství. Letošní listopadové zasedání NATO má formálně schválit novou strategii rozšíření sfér intervence na celou planetu. Tato změna bude doprovázena požadavkem závazného zvyšování vojenských rozpočtů členských států NATO. 

12. Krize posiluje militarizaci. Spojené státy pokračují v rozvíjení své vojenské strategie na Středním Východě, s cílem ovládnout největší světové zdroje ropy a zabránit ČLR v přístupu k surovinovým zdrojům. Administrativa USA pokračuje v koncentraci zbraní a bojové techniky v blízkosti Íránu, zejména na svých základnách na ostrově Diego Garcia v Indickém Oceánu, kde skladují tisíce nejaderných pum, schopných prorážet silné ochranné vrstvy podzemních objektů. Postupují podle scénáře použitého proti Iráku. Bez jakýchkoliv důkazů obviňují Írán ze záměrů výroby jaderných zbraní. USA pokračují v podpoře sionistického režimu Izraele a vyvíjejí nátlak na Sýrii, ve snaze donutit ji ukončit její antiimperialistickou politiku v regionu.

Latinskoamerické státy znepokojuje zvyšování počtů vojenských základen a vojenských plavidel USA v regionu. Spojené státy se snaží ovládnout jejich surovinové zdroje a trh. Snaží se zabránit jejich sociálnímu rozvoji, založenému na antiimperialistických iniciativách regionální integrace typu ALBA. Politika USA trvale ohrožuje mír a stabilitu v oblasti.

Africké enormní bohatství zůstává i nadále objektem chamtivosti imperialistických vlád. USA posilují svou vojenskou přítomnost a usilují o vytvoření svého vojenského velitelství v Africe - AFRICOM. Americká politika denuklearizace je pokrytecká od počátku až do konce. Zbavily se tisíců zastaralých jaderných bojových hlavic. Přesto jich nyní vlastní kolem osmi tisíc. Washington se odmítá zavázat, že nikdy nepoužije jaderné zbraně jako první a že je nikdy nepoužije proti nejaderným státům. Své odmítnutí zdůvodňuje zfabrikovaným obviňováním Íránu a KLDR. Paralelně s tím vyděluje Obamova administrativa stále více finančních prostředků na modernizaci jaderných zbraní, začleněných do výzbroje ozbrojených sil. Pokračuje výroba miniaturizovaných jaderných bojových hlavic. Cílem USA je udržení vojenské převahy ve světě. Vojenské výdaje USA představují 45% vojenských výdajů všech států světa. Přes ekonomické problémy posiluji Spojené státy a jejich spojenci v NATO svou vojenskou moc.  

13. Globální krize donutila žít většinu obyvatel planety v trvale se zhoršujících podmínkách. Vzhledem k rychlé degradaci imperialistického systému a zvyšujícímu se strádání všech národů světa se jako jediné východisko z krize jeví socialistická společnost. Kapitalistický systém může být dočasně "zlepšen" reformami, podvodnými regulacemi a jinými sociálnědemokratickými opatřeními. Je však nutné zlikvidovat samou podstatu kapitalistické společnosti, která se řídí pouze jediným principem, kterým je dosahování maximálního zisku pro početně nicotnou skupinu obyvatel. Změny může být dosaženo pouze revolucí, která zlikviduje kapitalistické vlastnictví zespolečenštěním základních a nejvíce koncentrovaných výrobních prostředků a zavede centrální plánování, organizované socialistickým státem, vedeným dělníky. Socialistická ekonomika zajistí přerozdělování společenského bohatství racionálněji a spravedlivěji, bude garantovat bezplatné a všeobecně dostupné uspokojování životně důležitých potřeb, jakými jsou společenské zdravotnictví, systém vzdělání a sociální zabezpečení. Taková ekonomika je založena na jiné moci, té, která svrhne vládu monopolů a vytvoří nové lidové instituce. Na tomto základě se může vyvíjet principiálně nová mezinárodní spolupráce a dělba práce.  

14. Ekonomický růst socialistických států světa, které nenesou odpovědnost za světovou krizi kapitalismu, pokračuje. Přestože se rozvíjejí ve složitých a těžkých podmínkách (způsobených zejména americkou blokádou) dokázaly minimalizovat negativní dopady krize na občany svých zemí. Tato skutečnost přesvědčivě potvrzuje přednosti socialismu před kapitalismem. Progresivní vlády Venezuely, Bolivie, Ekvádoru a dalších latinskoamerických států dokazují, že antiimperialistická politika a regionální spolupráce umožňují pokračovat v dosahování rozsáhlých vymožeností v ekonomické i sociální oblasti i v období krize. 

15. Odpovědí proletariátu i národů světa ostrému zhoršení jejich situace způsobených krizí a eskalací imperialistického loupení a agresivních válek je zintenzivnění různých forem boje.

Monopolistická buržoazie v imperialistických státech vede krutý třídní boj s proletariátem a vyzývá ho tak k protiútoku. Úroveň nevole a protestu se zvyšuje úměrně k růstu nezaměstnanosti, likvidaci sociálních garancí a zhoršování životní úrovně.

Lid v porobených zemích, vystavený trvale se zvyšujícímu vykořisťování a utlačování, se staví na odpor imperialistickým státům a jejich loutkovým místním vládám.

Globální krize vytváří výhodné objektivní podmínky a příležitostí, kterých musí využívat komunistické strany k prosazování zájmů proletariátu a ostatních pracujících mas v boji za lepší svět, osvobozený od utlačování a vykořisťování a to i přes zvyšující se nebezpečí budoucích útoků ze strany reakce.   

II. Aktivita komunistických stran 

1. Všeobecná systémová krize zavazuje komunistické strany rozhodným způsobem plnit svou úlohu avantgardy dělnické třídy. Musí převzít odpovědnost za mobilizaci, organizaci a vedení vykořisťovaných mas, stejně tak za rozkrývání a objasňování podstaty rostoucího strádání a za pomoc masám v postupu na cestě k socialistické revoluci.  

2. Ke splnění těchto úkolů musí komunisté využít vznikající možnosti. Musí se zbavit rutinních postupů a učinit vše pro rozvoj své činnosti a její konsolidaci nebo výstavbu stran bolševického typu. Právě v žáru třídního boje mohou takové strany akumulovat zkušenosti a zakalovat se.  

3. Plné zapojení se do třídního boje vytváří vynikající možnosti k výchově nové generace kádrů. Převážná část současné mládeže a zejména generace, která dospěla v atmosféře antikomunistické kampaně, zahájené v roce 1989, se nikdy nesetkala s krizí podobného rozsahu. Zejména nyní se tato generace připravuje k převzetí revoluční úlohy na příští desetiletí.  

4. Všechny komunistické strany se setkávají s nutností osvojit si hluboké znalosti marxistické analýzy systémové krize. Význam děl Marxe a Lenina je v současnosti pro pochopení podstat současné krize a formulaci socialistické alternativy překvapivě aktuální.  

5. Dnes mají komunistické strany nebývalé možnosti upevnění svého spojení s masami. Praxe musí odpovídat marxisticko-leninské teorii. Jakého stupně dosáhne uvědomění pracujících, bude záviset na činnosti komunistů uvnitř mas a zvláště na vedení společného třídního boje. Znamená to aktivně se účastnit jakékoli formy boje a podpory požadavků, o které usilují pracující masy. Komunisté musí vytýčit celý komplex požadavků vycházejících z potřeb pracujících mas. Třída, která je u moci, nahromadila své bohatství na úkor dělnické třídy a ve svém obohacování pokračuje i v době krize. V probíhajícím boji je důležité formulovat požadavky tak, aby směřovaly k přenesení důsledků krize na bedra velkého kapitálu a kapitalistů. 

6. V průběhu těchto bojů musí být pracujícím objasňovány perspektivy socialismu. Komunisté musí nastolit požadavky, za které jsou dělníci ochotní bojovat a současně orientovat jejich boj k socialistické perspektivě. Komunistické strany musí prosazovat požadavky, které jsou v rozporu s logikou kapitalismu, posilují politické uvědomění a upevňují třídní jednotu. Rozhodující význam má politizace boje, umožňující lidu pochopit, že pouze podstatné změny v rovnováze moci mu umožní, aby mohl využívat bohatství, jehož je sám zdrojem. Každý střet musí být využit k rozšíření třídní solidarity, vytváření spojení se spojenci a příznivci, boji s frakcionářstvím, rasismem, buržoazním nacionalismem a žluťáckými odbory, akceptujícími buržoasní plány sociální destrukce ve jménu "národní spásy". Je potřeba zdůrazňovat, že buržoazie a dělnická třída nemají společné zájmy.  

7. Velmi důležitá je podpora morálního stavu bojujících sil. Musíme rozeznat, za jaké cíle jsou masy ochotny se připravovat k mobilizaci a usilovat o dosahování třeba i nevelkých vítězství. Musíme trvale bojovat za splnění akutních požadavků, prosazovat konkrétní opatření, která otupí vyhrocené problémy a poněkud ulehčí situaci. Je nezbytné prosazovat princip, aby realizace opatření byla provedena sílami hnutí. Při tom mít na paměti, že za kapitalismu budou všechny vymožeností vždy dočasné. Bojový duch dělnické třídy bude sílit, pokud bude boj orientován na svržení kapitalismu a likvidaci moci buržoazie.  

8. Pro komunistické strany je práce v zákonodárných orgánech podřízena cílům mimoparlamentního boje. Za kapitalismu je možné dosáhnout vítězství pouze rozvíjením třídního boje. Nesmíme spoléhat na parlamenty, musíme vytvářet mimoparlamentní hnutí. 

9. Mimořádnou pozornost zasluhuje upevnění stran. Musíme doplňovat naše řady novými členy, přesvědčovat je a organizovat. Role komunistického tisku jako prostředku propagandy a organizace je nenahraditelná a představuje důležitý nástroj pro práci s masami. Mimo to je potřeba v naší propagandě lépe využívat nové technologie. 

10. Práce s masami vyžaduje posilovaní činnosti v odborech a jiných masových organizacích dělnické třídy. 

11. Důležitými úkolem komunistického hnutí je přebírání poučení ze zkušenosti výstavby socialismu ve státech Východní Evropy, obhajoby socialistické výstavby a jejich nadčasová platnost. Komunisté nemohou mlčet k antikomunistické kampani, kráčející ruku v ruce s pokusy o lživé přepisování dějin. Komunistické strany musí bránit všemi prostředky historické úspěchy socialismu dvacátého století, vyvracet imperialistické lži hanobící tyto úspěchy, které využívá k potlačování komunistického hnutí.  

12. Komunistické strany musí na všech frontách čelit antiimperialistické agresi, zejména vojenské expansi NATO, budování nových základen, zvyšování počtu válečných konfliktů v rámci nové globální strategie paktu, která má být přijatá na jeho listopadovém zasedání. 

13. Nastala doba organizování národních i internacionálních kampaní, požadujících věnování větší pozornosti komunistických stran spolupráci na mezinárodní úrovni. Boj, pokud k němu dojde, bude vyžadovat aktivní solidaritu. Musíme aktivně hledat společná hesla a aktivně se podílet na kampaních jako je osvobození kubánské pětky a stažení vojsk z Iráku a Afghánistánu...

Signatáři:

1.  Jednotná strana Afghánistánu
2.  Alžírská strana za demokracii a socialismus (PADS)
3. Komunistická strana Bangladéše
4. Za Svaz a Komunistiská strana Svazu (Bělorusko)
5. Dělnická strana Belgie
6. Komunistická strana Brasilie
7. Komunistická strana Konga (Demokratická republika Kongo)
8. Strana avantgardy lidu (Costa Rica)
9. Komunistická strana Kuby
10. Dánská komunistická strana
11. Komunistická strana El Salvadoru
12. Komunistická strana Francie
13. Unie komunistů - revolucionářů Francie, (URCF)
14. Maďarská komunistická a dělnická strana
15. Laoská lidová revoluční strana
16. Socialistická strana Lotyšska
17. Komunistická strana Libanonu
18. Komunistická strana Lucemburska
19. Komunistická strana Malty
20. Lidová socialistická strana Mexika
21. Nová komunistická strana Holandska (NCPN)
22. Lidová osvobozenecká fronta Palestiny (PFLP)
23. Komunistická strana Peru
24. Strana komunistické obnovy (Porto Rico)
25. Komunistická strana Ruské federace
26. Ruská komunistická dělnická strana
27. SK - KSSS
28. Komunistická strana španělského lidu
29. Švédská komunistická strana
30. Syrská komunistická stran
31. Komunistická strana Sýrie
32. Tuniská vlastenecká a demokratická strana práce
33. Turecká komunistická strana
34. Ukrajinská komunistická strana
35. Komunistická strana Velké Británie (M-L)
36. Svobodná cesta - socialistická organizace USA (FRSO)
37. Komunistická strana Venezuely
38. Vietnamská komunistická strana

(3.června 2010) (otevřeno pro další souhlas) 

(Deflace je opakem inflace. Je to situace, v níž dochází k absolutnímu (meziročnímu) poklesu cenové hladiny, obvykle měřenému indexem spotřebitelských cen. Krátkodobá deflační situace nemusí mít pro ekonomiku nepříznivé důsledky. Je dobrou zprávou pro spotřebitele, kteří za zboží či služby platí méně, ale již ne tak dobrou zprávou pro výrobce a prodejce, kteří za poskytované výrobky či služby inkasují méně. Deflační situace nastává, když obecně ve světové, případně specificky v národní ekonomice je příliš mnoho zboží (služeb) a málo peněz využitelných na jeho nákup. Krátkodobá deflační situace tak může být způsobena i poklesem cen dovozu - tzv. dovezená deflace. Dalším faktorem může být vývoj cen na dosud regulovaných trzích, a to ve dvou směrech: jednak snížením tempa administrativních změn cen v dosud regulovaných odvětvích a jednak ukončením regulací (v odvětví) a připuštěním konkurence, což obvykle vede ke snižování cen. Krátkodobá deflační situace se za určitých okolností může rozvinout v deflační spirálu či past. Ta vypadá zhruba takto: Pokles cen (jak spotřebitelských, tak cen výrobců) vede ke snížení tržeb a zisků podnikatelské sféry. Podniky a podnikatelé jsou nuceni snižovat náklady. To obvykle vede k růstu nezaměstnanosti, případně i ke snižování mezd zaměstnanců. Rostoucí nezaměstnanost a klesající mzdy snižují koupěschopnou poptávku domácností. Nižší poptávka vede k dalšímu tlaku na snižování cen. Spirála je uzavřena. Pád do deflační spirály má pro reálnou ekonomiku tyto důsledky: všeobecně se zvyšuje nejistota při ekonomickém rozhodování, výrazně se zvyšuje nejistota při alokaci kapitálu, jsou narušeny distribuční procesy, dochází k nevyužívání výrobního potenciálu ekonomiky a v důsledku toho se některé výrobní kapacity stávají nadbytečnými. Deflační spirála se projevuje i v peněžní ekonomice mimo jiné takto: klesají ceny aktiv a akciové trhy, nedostatečná je úvěrová emise a rovněž růst peněžní zásoby.)