Četli jsme: Gándhí - bojovník za práva utlačovaných národů

Podrobnosti

Kategorie: Historie

Twitter

Před 80 lety, přesněji řečeno 12. března 1930, byl z popudu indického filozofa a politika Móhándáse Gándhího zahájen takzvaný Solný pochod. O co v této akci šlo? A jak vůbec pohlížet na jejího inspirátora?

Móhándás Karamčand Gándhí, zvaný Mahátma (Veleduch), se narodil 2. října 1869 ve státě Gudžarátu v rodině obchodníka. Není bez zajímavosti, že také v místním jazyce jeho příjmení znamená "obchodník s potravinami". Studoval v Ahmadábádu a pak v letech 1888 až 1891 práva v Londýně. Připlul do Anglie v době pozdní, ale nicméně stále ještě bohaté, kvetoucí viktoriánské éry, prostě do centra říše, nad kterou "nezapadalo slunce". Zpočátku se této zemi velmi obdivoval. Dokonce chtěl být právě takový, jako angličtí gentlemani z City. Nosil obleky podle nejnovějšího střihu, chodil tančit, navštěvoval koncerty a učil se řečnit.

Ostatně proč ne, vždyť se chystal na kariéru advokáta. Ale postupem času sám dospěl k poznání, že dobře padnoucí sako a schopnost brilantní konverzace nemohou být pravou vizitkou skutečného muže. Vycítil, že ta spočívá jedině v charakteru. Snad to bylo i zásluhou nahodilé skutečnosti, že právě v Londýně objevil Bhagavadgítu - aneb Zpěv vznešeného, nejskvělejší literární perlu staroindického eposu Mahábháraty - jež se mu stala kompasem v dodržování nejvyššího mravního kodexu.

Po studiích se vrátil do Indie a v dalším období pak provozoval advokátní praxi v Bombaji. Avšak neměl žádné valné úspěchy, teprve až v roce 1893 dostal nabídku jedné indické společnosti, aby jejím jménem řešil jakýsi právní případ v jižní Africe. Zde na vlastní kůži poznal rasismus, když ho cestou ve vlaku z Durbanu do Pretorie bílí spolucestující vyzvali, aby opustil kupé a odešel do vagonu se zavazadly, nebo když ho v dostavníku udeřil do obličeje běloch, protože odmítl sedět na zemi u jeho nohou, anebo když ho na ulici hlavního města zcela bezdůvodně strčil bílý policista do jízdní dráhy, kde ho zkopal.

A tak se stalo to, co si mladý Gándhí o sobě jistě nikdy nepomyslel, že by totiž měl někdy někde vystoupit na nějakém veřejném shromáždění. Bylo to v Pretorii, posluchači se skládali z tamních Indů a jako téma své řeči si nemohl vybrat nic aktuálnějšího než obranu proti rasové diskriminaci. Jeho rady tehdy byly stručné, prosté a logické. "Buďte jednotni, nehleďte na náboženské rozdíly, věnujte pozornost osobní hygieně a učte se anglicky."

Nezůstalo jen u obrany před rasismem. Indové v jižní Africe, zejména v provincii Natal, kde Gándhí žil se svou ženou a dvěma dětmi, se totiž velmi rychle přesvědčili, že v mladém právníkovi zřejmě dříme ještě jiný, mnohem vyšší talent. Žasli nad jeho schopností pohotově a naprosto věcně analyzovat problém, jak je spjat s jejich každodenními problémy, jak je nezištný, protože ze tuto veřejnou aktivitu odmítá vzít sebemenší odměnu a to hlavní, že nikoho nenutí do války na život a na smrt, ale naopak vždy a všude propaguje nenásilné způsoby. Na pořad dne se dostalo volební právo indických přistěhovalců v Jižní Africe, stejně jako daň - tedy záležitosti, kterými rasisté Indy doslova dusili.

Búrská válka

Velkou životní zkušenost přinesla Gándhímu búrská válka, kterou v letech 1899-1902 vedli Britové proti jihoafrickým búrským republikám s cílem včlenit je do britské koloniální říše a tak získat přístupy k bohatým nalezištím zlata na transvaalském Randu. Postoj Gándhího byl tehdy zvláštní, ale odpovídal jeho taktice. Búrové, potomci nizozemských přistěhovalců (založili roku 1652 Kapské Město a posléze republiku Transvaal a Oranžský svobodný stát), byli v menšině, vedli boj proti Londýnu, který utiskoval i Gándhího rodnou Indii, a měli tudíž jeho sympatie. Avšak Britové si zase získali podporu jeho střízlivého rozumu. Své indické krajany nabádal, aby pochopili, že právě nyní v této válce, "máme ojedinělou šanci získat svobodu a blahobyt jako členové britského impéria a to tím, že pomůžeme Britům ve válce všemi prostředky, které máme k dispozici."

Proto předložil britské správě návrh postavit oddíl indických dobrovolníků, ale nikoliv s puškou v ruce, nýbrž se zdravotnickými nosítky a brašnou první pomoc. Bylo to tehdy moudré rozhodnutí. Ačkoliv se Indům po búrské válce i po bojích s povstalci z kmene Zulů roku 1906 dostalo všelijakých poct a medailí, na jejich celkovém postavení menšiny se nic nezměnilo. Proto se 11. září 1906 uskutečnila v Johannesburgu velká veřejná schůze Indů ze všech oblastí Transvaalu, na které Gándhí formuloval svou hlavní doktrínu. Pojmenoval ji satjágraha, což ve volném překladu znamenalo ?triumf pravdy silou duše a lásky?. I když šlo o zásadu nenásilí a neubližování, vůbec to neznamenalo žádnou filozofii zbabělé nečinnosti, nýbrž naopak aktivitu a boj za práva utiskovaných. Jak Gándhí uvedl: "V satjágraze není ani nejvzdálenější myšlenka ublížit protivníkovi, ale satjágraha vyžaduje přemožení protivníka vlastním utrpením."

Bouře první světové války Gándhího už zastihla doma, v Indii. Ale dlouho mezi svými nepobyl, protože si zkušenosti z jižní Afriky opět zopakoval, tentokrát v mnohem větším měřítku. Odejel s Indickým sborem na bojiště západní Evropy, kde působil zase jako velitel sanitní jednotky. Po návratu z války se znovu vrhl do veřejné činnosti. V roce 1919 se ujal vedoucího místa ve straně Indický národní kongres (založená roku 1885) a v následujících letech vyhlásil svou doktrínu zápasu za samostatnost Indie nenásilnou cestou. Gándhí a jeho stoupenci i nadále prosazovali nenásilí, odmítali spolupracovat s Brity a zaměřovali se na tak zvaný konstruktivní program, který zahrnoval výrobu tkané látky po domácku, boj proti kastám ve společnosti, za zlepšení vztahů mezi hinduisty a muslimy a úsilí o šíření hindštiny jako dorozumívacího jazyka mezi různými indickými národy.

"Solný pochod"

Gándhího aktivity byly ovšem britskými úřady ocejchovány jako ?rozvratné? a v roce 1922 ho Britové odsoudili na šest let vězení. Ale po dvou letech byl ze zdravotních důvodů propuštěn na svobodu. Gándhí se do veřejného života vrátil až v roce 1929. Tehdy se totiž boj za nezávislost dostával do nových obrátek v souvislosti s přípravou nové ústavy pro Indii. Indický národní kongres vyhlásil novou kampaň občanské neposlušnosti. Vlastně ji odstartoval Gándhí, když se 12. března 1930 vydal na proslulý ?Solný pochod? od Ahmadábádu k moři. Gándhímu šlo o to, aby byl porušen vládní silný monopol. Se svými nejbližšími stoupenci, jejichž počet nepřevyšoval osmdesát lidí, po třídenním pochodu skutečně dorazil k mořskému pobřeží, kde si sebral nezdaněnou sůl. Akce měla obrovský ohlas a kampaň občanské neposlušnosti se rychle šířila. Ale britské úřady nespaly. Tvrdě zasáhly a Gándhí byl opět uvězněn. V roce 1932 byl Gándhí znovu zatčen a již potřetí žalářován. Nevzdal se a opět hledal cesty k obnovení jednoty hinduistů s muslimy. Tyto akce řídil z vězení. Přitom dvakrát přistoupil k trýznivým hladovkám, ohrožujícím jeho život, aby vyburcoval svědomí veřejnosti doma i ve světě. V roce 1944 byl britskými úřady znovu vsazen do vězení, již počtvrté, ale opět brzy ze zdravotních důvodů propuštěn.

Ačkoliv se Gándhí dožil splnění svého snu a hlavního cíle snažení stamilionů Indů - odchodu Britů a vzniku samostatné nezávislé Indické republiky (15. srpna 1947) - nepodařilo se mu dosáhnout jednoty hinduistů a muslimů. Přesto prožil velký život. Stal se prorokem svobody a získal moc nad miliony lidí svým mimořádným humanismem a heroismem.

Atentát

Po pěti měsících - 30. ledna 1948 - se však Gándhí stal obětí atentátu. Stalo se to v hlavním městě Dillí. Tehdy půstem vysílený Gándhí opřen o své vnučky pomalu kráčel k místu, kde na jeho kázání čekalo asi tisíc příznivců. Jednoho z nich však takto označit nešlo. Jmenoval se Náthuram Vinájak Gódsé. Byl to šéfredaktor časopisu Hindu mahásabhá, sice vzdělaný bráhman, ale náboženský fanatik. Když se Gándhí přiblížil, Gódse se rychle vynořil ze zástupu, poklekl před příchozím, takže to v první chvíli vypadalo, jako by mu chtěl vyjádřit úctu, ale namísto toho se mu v ruce zableskla pistole. Třeskly tři rány. Dvě z kulek zasáhly přímo srdce.

A tak odešla jedna z nejvýznamnějších postav 20. století, ale její odkaz se stal významnou součástí národně osvobozeneckého hnutí

Michal RYBÍN, Naše pravda