Před 65 lety zemřel Jan Šverma - politik, novinář, vlastenec, antifašista

Podrobnosti

Kategorie: Historie

Twitter

V těchto listopadových dnech, kdy  se nemluví v souvislosti s naší novodobou historií o ničem jiném než o událostech 20 let starých si ale připomínáme i jiná výročí. Taková výročí, o kterých dnes z převážně ideologických důvodů sdělovací prostředky mlčí. Jedním z nich je i 65 let uplynulých od smrti významného předválečného politika, novináře, vlastence a antifašisty Jana Švermy. Dne 10.11. 1944 zemřel tento statečný člověk na Slovensku, kde se účastnil bojů proti fašistům. Jeho jméno bylo po roce 1990 postupně vymazáváno z povědomí, ač byl i významným prvorepublikovým politikem a to z jasného důvodu,  byl to přece komunista, navíc komunista za kterým zůstalo i jasně viditelné dílo a trvalý odkaz jako inteligentního a vlastenecky smýšlejícího člověka, který se vzdal dobrovolně lákavé kariéry, vstoupil do politiky a i když měl i jiné možnosti, neváhal položit svůj život za svobodu své vlasti. Byl to i člověk, který se uměl dívat do budoucna a mnohé budoucí události i předvídat. Životní a mravní odkaz takové osobnosti jakým byl Jan Šverma je přímo povinností stále připomínat široké veřejnosti, ačkoliv je velmi složité zveřejnit i malý článek o něm v našem tisku, právě ve dnech kdy si připomínáme toto výročí.

Jan Šverma se narodil 23. března 1901 v Mnichově Hradišti, zahynul v období Slovenského národního povstání pod Chabancem 10. listopadu 1944 ve věku pouhých 43 let tedy na vrcholu svých tvůrčích sil. Byl synem oblíbeného starosty v Mnichově Hradišti JUDr. Antonína Švermy. Jeho přístup ke světu, k lidem a k práci jakoby charakterizovala věta z jednoho jeho válečného dopisu adresovaného dceři ? ?Každý se musí snažit, aby dal světu to nejlepší, co dát může.?

Jan Šverma patřil k zakládajícím členům KSČ v roce 1921. V roce 1924 se vzdává a to těsně před dokončením studia na právnické fakultě, kde měl výborné studijní výsledky, slibné budoucí kariéry advokáta a dává se na velmi nejistou politickou práci. Začal působit jako novinář. Byl humanitně vzdělán a věnoval se mimo jiné naší národní historii. Publikoval několik historických studií a úvah např. Rok 1948 v Čechách (1933), Na okraj lipanského výročí (1934), Proti panské jednotě (1936), Hus, Tábor a naše doba (1937), Role českého národa v historii (1939). Šverma byl stoupencem myšlenky slovanské vzájemnosti a úzké spolupráce slovanských národů. V roce 1926 odešel na studia do Moskvy, poznal během svého pobytu dobře prostředí tehdejšího SSSR, ale také jiné prostředí při pobytu v Paříži. Od roku 1929 pracoval následujích pět let také v odborovém hnutí, kde získal řadu cenných zkušeností o sociální a ekonomické situaci v zemi.   Jako jeden z prvních našich politiků předpověděl budoucí ničivou sílu fašistického Německa a jeho hrozbu pro světový mír. Kritizoval pasivitu české vlády ve vztahu k tomuto nebezpečí. Výrazně podporoval úsilí na vytvoření jednotné lidové fronty proti fašismu.

 V květnu 1935 byl v parlamentních volbách zvolen za poslance. V roce 1936  se stal na tři roky šéfredaktorem Rudého práva, které v té době patřilo k důležitým složkám v boji proti nárůstajícímu fašistickému nebezpečí. Jako nový šéfredaktor si kladl za cíl vytvořit moderní levicové noviny, čtivé, čtenářům srozumitelné, graficky výrazné a především žánrově velmi pestré a nebránil se zde řadě do té doby novátorských činů. Jeho zásluhou byly v listě zavedeny nové rubriky. Nebál se otevřít rubriku pro děti a mládež, ale i pro ženy, dělníky nebo zemědělce, dokonce i pro módu. Zavedl vydávání románu na pokračování, prostor dostávala i poezie a čtenářské ankety. Náklad novin také výrazně vzrostl, v roce 1935 mělo Rudé právo náklad asi 26 tisíc výtisků, o tři roky později již okolo 40.000 výtisků. 

Šverma měl také důležitý podíl na tom, že v roce 1934 komunisté podpořili vládou předložené 2 státní rozpočty a že poslanci a senátoři za KSČ dali v prezidentské volbě hlas Edvardu Benešovi. I přesto, že byl mnohými spolustraníky za tyto aktivity tvrdě kritizován. Dokázal, že v situacích kdy byla země ohrožována  narůstajícím vlivem fašismu v sousedním Německu, musí jít úzké stranické zájmy do pozadí ve prospěch zájmů země jako celku bez ohledu na stranickou příslušnost. I političtí konkurenti museli uznat, že komunisté se v roce 1938 stali pevnou a aktivní součástí národních protifašistických sil. Šverma se před fašisty musel uchýlit do emigrace v Moskvě, později do Paříže a přes Balkán zpět do Moskvy. Zde vytvořil několik dějepisných úvah.

V roce 1941 vznikl v Moskvě Všeslovanský výbor a Šverma jako člen jeho pezidia se zúčastnil obou jeho válečných sjezdů. Jeho cílem bylo podpořit sjednocení slovanských národů v boji s fašismem. Z Moskvy také od roku 1941 pravidelně týdně oslovoval české posluchače vysílače Za národní osvobození, který zahájil činnost na vlnách moskevského rozhlasu a spolupracoval v redakci časopisu Slavjaně. V září 1944 odletěl Šverma z Kyjeva do Banské Bystrice, kde se zapojil do Slovenského národního povstání, které zde vypuklo v srpnu téhož roku. Zde prožil posledních šest týdnů svého krátkého, ale bohatého života. Odmítl dobrovolně nastoupit do posledního letadla odlétajícího z této oblasti se slovy, ?Nemohu odtud když situace je tak těžká. Celý život bych se musel stydět.? Rozhodl se tak k nebezpečnému přechodu hlavního štábu partyzánského hnutí přes Chabanec, při kterém celkovým vyčerpáním zemřel 10. listopadu 1944. Jan Šverma byl jediným poslancem předválečného parlamentu, který položil život za svobodu své vlasti.

Patří k nejzápornějším rysům české povahy vykládat historii bez respektu k rozdílnosti politického a světonázorového smýšlení, tuto pak přizpůsobovat módním výkladům, často výrazně cenzurovaným a zkreslovaným. V této souvislosti je nutno právě touto optikou pohlížet na odstranění jeho soch po roce 1990 v rodném Mnichově Hradišti a u Štefánikova (Švermova) mostu v Praze. V druhém případě došlo k odstranění sochy dokonce v předvečer 55. výročí jeho smrti. V obou případech šlo o čin velmi nízký až primitivní.  Historickou pravdu a skutečnost ostatně nikdo nepotlačí ani takovým činem. Příznačná jsou slova tehdejšího premiéra k této věci: ?Domnívám se, že stržení pomníku člověka, který zahynul v boji proti fašismu, je projevem politické patologie bez ohledu na to, že tento člověk byl komunista.?  Myšlenky a činy Jana Švermy zůstávají naštěstí i v autentické podobě zaznamenány ještě i díky žijícím pamětníkům a potom především v publikacích, a tak se s nimi mohou seznamovat i dnešní zájemci o tuto osobnost a naši historii.

Miroslav Pořízek