Zvyšující se nezaměstnanost v USA potvrzuje nemožnost kapitalismu najít východiska z krize

Podrobnosti

Kategorie: Ze zahraničí

Twitter

Korporativní masmédia se snaží přesvědčit své auditorium, kterému tento stát nadiktoval povinně platit příspěvky, ať již vlastní či nevlastní TV přijímač, že krize končí a nastanou opět zlaté časy. Ohromující čísla, která vydal 1. října americký trh práce, demonstrují, že krize není jen pouhým poklesem nebo recesí, ale historickým útokem na životní úroveň dělnické třídy. V září činila oficiální nezaměstnanost 9,8 %. Podle prognózy má v roce 2010 dosáhnout 10 % a na této úrovní vydržet do konce příštího roku. Podle amerického ministerstva práce ubylo v září 263 000 pracovních míst, mnohem více, než předvídali ekonomové. Dalších 571 000 dělníků se po dlouhodobém beznadějném úsilí vzdalo hledání zaměstnání. Množství nových nezaměstnaných je větší než v letošním lednu a únoru, až dosud považované za nejvyšší. Nezaměstnanost se v USA trvale zvyšuje již 21 měsíců po sobě. Je to nejdelší období od roku 1939.

Celková nezaměstnanost nyní dosahuje 15 milionů. Navíc je více než devět milionů dělníků donuceno pracovat na zkrácený pracovní úvazek a jejich mzda nestačí na udržení slušné životní úrovně. K živoření tak bylo odsouzeno mnohem více amerických občanů než za Velké deprese v roce 1930. Na každé nové místo připadá nyní šest kandidátů. Asociace generálních ředitelů velkých korporací uvedla, že přes 40 % členských společností předpokládá, že sníží v příštích šesti měsících svým zaměstnancům mzdy. Od počátku roku vstoupilo do konkurzního řízení přes milion Američanů. Do konce roku se má počet zvýšit na 1,4 milionu.

Výsměšnou prezidentovou odpovědí na katastrofální stav je omezené zvýšení podpory v nezaměstnanosti. Podle odhadu již více než milion nezaměstnaných vyčerpalo svůj nárok na podporu koncem září a stejný počet je bude následovat do konce roku. Stávající americké zákony (stejně jako evropské) neumožňují státní zásahy do rozvoje průmyslu a zemědělství a vytváření nových pracovních míst.

V rámci OECD, sdružující 30 nejprůmyslovějších států světa, dosáhne nezaměstnanost v příštím roce 10 %, celkem 57 milionů lidí - tedy počtu obyvatel Itálie nebo Francie. Růst nezaměstnanosti je selháním kapitalismu jako systému. Ani jedna vláda členského státu OECD se nepokusila změnit legislativu a hledat východisko z krize podporou vytváření pracovních míst.

Nejmocnější státy (členové OECD) rozsáhle intervenovaly k záchraně bank a průmyslových monopolů, aby zabránily kolapsu světového finančního systému. Po úplné liberalizaci finančních trhů a podpoře neviditelné ruky trhu byl přivolán na pomoc stát, aby zachránil, co se dá a zaplatil účet. Je tak likvidován další sociálně demokratický mýtus o tom, že stát už nesehrává žádnou úlohu, zřeknuv se dobrovolně možnosti intervence do ekonomiky, aby ponechal kapitálu absolutní svobodu. Všechny kapitalistické státy kopírovaly neoliberální politiku USA včetně těch, ve kterých byly u moci sociálnědemokratické vlády.

Maastrichtská smlouva i lisabonská strategie, prosazené neoliberály a sociálními demokraty, vyostřily konkurenci mezi imperialistickými státy a vedly k intenzifikaci vykořisťování pracovní síly, liberalizaci trhu, privatizaci podniků i sociálních služeb, zejména školství a zdravotnictví, k vytváření dočasných pracovních míst, omezování sociálních vymožeností, zvláště zvyšování věku pro odchod do důchodu a privatizaci penzijního zabezpečení. V období Velké deprese nevyvedla kapitalistickou ekonomiku z krize politika prezidenta Roosevelta New Deal , ale 2. světová válka. Nyní nás očekává období vyostřování rozporů, v němž se kapitál stane mnohem agresivnější. Bude se zvyšovat riziko válečných konfliktů. Současná krize vytváří nesmírnou hrozbu likvidace sociálních a demokratických vymožeností, a jak potvrzují dějiny, předpoklady pro vznik autoritativních režimů a rozvoj militarismu.

Doba vyzývá k diskusi o selhání kapitalistického systému a převaze socialistického projektu. Vyřešení krize prosazením sociálnědemokratické verze apologie systému, podle které stačí volný trh dokonaleji regulovat a kontrolovat, je nereálné. Pod těmito a podobnými hesly, která se mohou jevit jako přijatelná k předstírání hloubky reforem, povedou buržoazní média kampaň k ospravedlňování zkrachovalého systému. Naše kritika se musí zaměřit na podstatu ekonomického systému, a ne pouze na odsouzení přehánění , zneužívání nebo chamtivosti bankovního sektoru.

Karel KLUZ