Vietnamská hekatomba VII.

Podrobnosti

Kategorie: Zločiny kapitálu

Twitter

TYGŘÍ KLECE -   "Národní nápravné středisko Con Son", jak je přednostně uvádějí jihovietnamské úřady, se nachází na rajském ostrově Jihočínského moře, asi 220 km od Saigonu. Bylo postaveno Francouzi v roce 1862, aby sloužilo jako trestanecká osada. Je již dlouho známé pod názvem "Ďábelský ostrov". "Tygří klece" tábora č. 4 jsou jednou z jeho ozdob. Jejich existence byla dlouho jak americkými, tak vietnamskými úřady popírána. Za její poučný popis vděčíme americkému žurnalistovi Don Lucernu, který zde byl již citován. Ten dal svou reportáž zveřejnit v několika amerických novinách.

  "V jednom izolovaném sektoru tábora, skrytém před oficiálními návštěvníky, se nacházejí malé cely bez stropu, na něž strážci dohlížejí shora přes otvor chráněný mříží. V každém z těchto malých kamenných oddělení o rozměrech 2,5 krát sotva 1,5 metru jsou nacpáni tři nebo čtyři vezni. Dřevěné hygienické vědro je vyprazdňováno jednou za den. Vězni mají na sobě stopy po bití, rány, vytrhané nehty. Jsou ve stavu vyčerpání, který jim brání stát.
 Vědro vápna nad každou celou umožňuje strážci, aby "uklidnil" protesty vězňů, kteří žádají jídlo. Pokropí je nehašeným vápnem, které pokrývá podlahu. Následkem takového zacházení vězňové kašlou krev, jsou stížení tuberkulózou, nemocemi očí a kůže.
  V přilehlé budově jsou stejné tygří klece pro ženy. Ty jsou po pěti v oddělení. Nejmladší zatčené je patnáct let, nejstarší, slepé, sedmdesát.
  Kápa dávají vládnout teroru, vrhají se na nejslabší při sebemenším nářku. Mimo oficiálních návštěv vezni zůstávají připoutám k tyčím, jež procházejí zdmi. A to po celých 24 hodin Při jídle, ve spánku, při omývaní. Mají zákaz se posadit. Chatrná tašková střecha, když prší, propouští vodu. Nerovná podlaha je pokryta odpadky.
  Okovy používané v Con Soňu jsou vyrobeny společností Smith and Wesson, Springfield, Massachusetts. Nejsou tvářeny ve formě a hladké (jako za času francouzského kolonialismu). Jsou vyrobeny ze železa F.8, což je konstrukční materiál. Mají ostré hrany, které se zařezávají do masa nohou a způsobují opravdovou trýzeň. Asi 500 vězňů a vezeňkyň hnije po dlouhé měsíce, roky v těchto tygřích klecích. V celém táboře je jich víc než 10 000.
  Pokud nejsou v těchto tygřích klecích, pak mohou požívat pohostinnosti "volských klecí". Ty jsou zřízeny v bývalých stájích francouzské správy. Liší se od těch předešlých jen svou velikostí a počtem chovanců, asi dvacet, kteří jsou zde namačkáni. Ale jinak jsou podrobeni stejnému režimu jako u těch prvních.
  K celkovému již nesnesitelnému režimu se připojují i další praktiky. K zabránění vězňům, aby se najedli - mají tři minuty k najedění - se míchá do rýže drobný štěrk. Ryba je zkažená. Je zde naprostý nedostatek zeleniny. Bída je taková, že se vězni živí hmyzem, termity, šváby, ostatně jediným zdrojem proteinů.
 Ze strany žalářníků - víc než 100 v Poulo Condor - si laskavé ředitelství nechává rozvíjet opiomanii, orgie (správa si nechává pravidelně dovážet z pobřeží prostitutky), hry o peníze, násilí a volně páchané vraždy. Je samozřejmé, že vězni jsou rovněž zbavováni svých peněz i oděvu již při svém příchodu. Některá kápa se oddávají vedení účtu v obvodu tábora, aby se zmocnili takto nashromážděných ulitých peněz, někteří z nich nahromadí jměníčko v rozsahu 400 000 až 500 000 piastrů. Podobně jako v nacistických táborech jsou vězni odsouzení za obecnou kriminalitu s oblibou využívám jako pomocní mučitelé."
 Situace v Chi Hoa, poblíž Saigonu, není lepší. Dne 16. července 1968, tedy v době, kdy je ředitelem Nguyen Van Ve, šéf ?specialistů" vězeňské správy, nařizuje Lo Van Khuong (nebo Chin Khu-ong) převést 120 nemocných, tuberkulózních, ochrnutých nebo amputovaných do ?buvolích klecí". Oblast buvolích klecí ponese nadále název "klece konvalescence". Zdaleka bez ošetření, jak doufali, jsou tito vězni nacpáni po 120 do cel 12 krát 8 metrů. Aby se mohl natáhnout, má každý k dispozici méně než jeden čtvereční metr. Když odmítli vězňové nucené práce, dostávají k jídlu jen rýži a nuoc mam (kyselou omáčku). Za dva měsíce onemocnělo 50 % vězňů, z nedostatku čerstvé zeleniny, kurdějemi. (Debris a Menras, Uprchlíci ze saigonských galejí)
  V Thu Doc je vězení pro ženy, ty jsou mučeny, popravovány elektřinou, týrány vodou, ubíjeny k smrti opilými surovci. Oběť se pověsí za zápěstí na trám a pak je bita obuškem, až omdlí, a to šesti nebo sedmi policisty. To se nazývá ?cesta letadlem". Po takovém zacházení mnozí ztratí schopnost chodit. Obzvlášť kruté se zde zachází se studentkami a mladými děvčaty, které jsou předmětem kolektivního znásilňování. (Vyšší pedagogická škola v Saigonu, 4. července 1970)
  V Tan Hiepu je seskupeno asi 1500 trvalých vězňů, jimž nelze nic vytknout, jen to, že byli sebráni americkými jednotkami v průběhu některé operace. Jde hlavně o venkovany, kteří zde hnijí často roky, aniž by byli souzeni, a přecházejí z jednoho vězení do druhého a vůbec neznají příčinu svého uvěznění. Policisté jim často uřezávají prsty a uši mačetami.
  V Cay Dua byl doktor Traqn Trong Chau mučen elektrodami až do ztráty vědomí. ?Byl jsem zavřen do temné kobky sotva o 3 čtverečních metrech, kde jsem jedl a odpočíval. Když byl liják, voda vtékala proudem a mé výkaly plavaly všude. Musel jsem stát zády ke stěně, aniž bych se mohl natáhnout ke spánku (1971).