Problémy a perspektivy komunistické jednoty

Podrobnosti

Kategorie: Teorie

Twitter

Barbarství tzv.nového světového pořádku, který není ničím jiným než obyčejným imperialismem, stupňuje své útoky zevnitř i zvenčí. Razantní odbourávání sociálních práv, výdobytků dlouholetého boje dělnického hnutí, vzrůstající nacionalismus, šovinismus, vykořisťování, války a snaha o nové přerozdělení zdrojů a surovin, odbytišť, stejně jako o geostrategické zóny vlivu, ovládané imperialistickými velmocemi, to vše se dramaticky přiostřuje.

Vede to nejen k zástupným válkám v zemích tzv. třetího světa, ale zvyšuje se i stupeň válečného nebezpečí mezi imperialistickými mocnostmi navzájem. To je čistý imperialismus, který denně podává nové důkazy o správnosti Leninovy analýzy.

Zvláště v posledních letech můžeme pozorovat, že se, přes všechny rozpory, spontaneitu a nekoordinovanost, stále jasněji začínají formovat síly, které se tomuto pořádku staví na odpor, především na Blízkém východě a v Latinské Americe (důkazy pro to můžeme také vidět mj. v analogickém vývoji v Nikaragui, Bolívii či Ekvádoru). Zásadní roli pro jejich další orientaci hrají země, které pokračují v socialistické cestě rozvoje či vstoupily do revolučního období. V této souvislosti jsou zmiňovány především socialistická Kuba a revoluční Venezuela.

Vítězství libanonského hnutí odporu a tažení proti izraelsko-sionistické okupační armádě v roce 2006, vedené Hizballáhem, nezlomný odpor palestinského lidu, stejně jako pokračující, také ozbrojený odpor iráckého lidu proti imperialistickým yankeeovským okupantům jsou na Blízkém východě příkladem toho, že i za podmínek imperialistického tzv. nového uspořádání světa je možný nejen odpor, ale i vítězství. Podobné případy bychom mohli najít i v Asii a Africe.

Ve vyspělých evropských imperialistických zemích se nerozvíjí pouze stále otevřenější odpor proti imperialistickému projektu Evropské unie, ale i odpor v jednotlivých státech, i když s rozdílnou intenzitou a charakterem. Tento odpor je však zatím většinou příliš spontánní, velmi málo, také na evropské úrovni, koordinovaný a je pouze nástupem na cestě k vytvoření širokých, demokratických, antiimperialistických lidových front pod vedením dělnické třídy.

Zmíněný odpor se rozvíjí stále rychleji, přestože buržoazní ideologové, opojení částečným vítězstvím kontrarevoluce, mluví o "konci dějin". Na začátku devadesátých let minulého století se zdálo, že jim vývoj situace v některých zemích, velmi povrchně hodnocený, mohl dávat za pravdu. Nemálo národních, antiimperialistických a revolučních osvobozeneckých hnutí se buď zhroutilo, nebo přistoupilo na kompromisy s nepřítelem, které ohrozily jejich existenci či znamenaly jejich konec. Zdálo se, že se komunistické hnutí zhroutí: některé strany se téměř rozpustily, některé přešly zcela otevřeně na sociálnědemokratické pozice či se zcela oficiálně daly na cestu revizionismu. Po vítězství kontrarevoluce se vytvořily následující tendence vývoje stran, patřících do světového komunistického hnutí:

1.  V mnoha komunistických stranách, především pak v bývalých socialistických zemích, znamenal další vývoj revizionismu úplný přechod k sociáldemokratismu těchto stran. Některé strany se rozpadly či rozpustily. Tento obraz situace nevylepší ani to, že v řadě těchto sociálnědemokratických, nemarxistických formací (např. jako v německé PDS - nyní "Die Linke"), tak jako dříve, je řada členů, kteří se považují za komunisty nebo mají alespoň antikapitalistické, socialistické představy.

2.  Další strany se nacházejí na revizionistické cestě vývoje. Zde je nutné analyzovat každou stranu odděleně, abychom byli s to poznat, v jakém stadiu rozvoje revizionismu se daná strana nachází. Co je všem společné je to, že revizionistické pozice v těchto stranách mají většinu, potažmo vedení těchto stran je revizionistické. Faktické zhroucení existujících komunistických stran a formací v Itálii je nejmladším důkazem konečného stadia tohoto vývoje;

3.  Pouze menšina stran se řídí marxisticko-leninskými principy nebo se nachází (samozřejmě ne bez konfliktů) v procesu prosazení této linie.

4.  Jako nevýznamné, avšak jasně kontrarevoluční musíme hodnotit pokusy o převedení stran na bázi "klasického maoismu". V této souvislosti existují ojedinělé snahy o vytváření mezinárodních kontaktů. K těmto objektivně kontrarevolučním silám patří např. německá MLPD či peruánská organizace "Sendero Luminoso", která ve svém boji proti organizacím, které ona označuje za revizionistické, používá metody individuálního teroru, například, jistě k velké radosti vedení CIA, začátkem devadesátých let organizovala bombový atentát na kubánské velvyslanectví, neboť označila kubánské soudruhy za revizionisty.

Analýza role revizionismu jako základu kontrarevoluce, štěpení, rozpadu a úpadku komunistického hnutí, spolu s různými aktuálními pozitivními zkušenostmi, mimo jiné řeckých a rakouských soudruhů, nám jasně říká, že každý komunistický politik a organizace se musí držet jasného základu, aby neztratil svůj charakter. Tento základ se v zásadě sestává ze tří bodů, jasně formulovaných vědeckým socialismem:

1.  Uznání veškerých vědeckých základů marxismu-leninismu, především platnosti Leninových teorií o imperialismu, státu, revoluci a straně, proletářského internacionalismu, jakož i hrdinné historie komunistického hnutí, jako nezbytné odpovědi na reformistické bahno a třídní zradu sociální demokracie, ale také na každé revizionistické renegátství.

2.  Uznání role socialistických zemí, především pak Sovětského svazu a Německé demokratické republiky jako největšího úspěchu německé dělnické třídy. Socialismus, za který v imperialistickém Německu bojujeme, vzejde z revoluční kolébky NDR, prvního státu dělníků a rolníků na německé půdě. Jasný a jednoznačný vztah k NDR je prubířským kamenem pro každého německého komunistu, právě a obzvláště také dnes!

3.  Uznání nutnosti boje komunistické strany proti každé formě revizionismu a reformismu, protože revizionismus byl a je hlavním základem dočasného vítězství kontrarevoluce v Evropě, štěpení, rozpadu a oslabení komunistického hnutí!

Z toho vychází snaha o vytvoření komunistického pólu, založeného na výše uvedených základech, a to jak na národních úrovních, tak v mezinárodním měřítku, který by vytvořil gravitační pole pro utváření jednotných, marxisticko-leninských stran (kde ještě neexistují) na národních úrovních a také základ pro další posilování mezinárodního komunistického hnutí. To se může podařit pouze tehdy, když stávající organizační struktury budou přebudovány a přizpůsobeny aktuálním podmínkám a požadavkům. Považuji však také za důležité zhodnocení existujících mezinárodních struktur, ve kterých jsou zastoupeny strany reformistické, revizionistické, otevřeně zrádcovské (jako např. tzv. Irácká komunistická strana), stejně jako marxisticko-leninské komunistické strany.

Takové struktury, které mohou mít charakter skutečného komunistického pólu, se budou moci rozvíjet pouze tehdy, pokud dojde k rozbití každé formy oportunismu a odmítnutí jakéhokoli druhu uznání revizionismu a reformismu a bude prosazeno uznání mnou výše popsaných základních pozic marxismu-leninismu; jen tak se může podařit, abychom nevyvíjeli jen společnou politicko-ideologickou práci, ale abychom se také soustřeďovali na společné akce a komunistické kampaně. Jako první krok navrhuji založení marxisticko-leninského výzkumného institutu právě zde v Praze, který by zveřejňoval výsledky společného marxisticko-leninského výzkumu a vytvářel fóra pro orientaci společných akcí a kampaní.

Michael Opperskalski, Německo

Konference s mezinárodní účastí s tématem "K aktuální problematice jednoty komunistického hnutí", se uskutečnila 15. listopadu 2008 ve velkém sále ÚV KSČM.