Ke krachu kolaborující levice v Itálii

Podrobnosti

Kategorie: Ze zahraničí

Twitter

Konec parlamentní levice v Itálii je natolik závažnou skutečností evropské politiky, že analýza si vyžádá ještě mnoho času a energie. Aktuálnost italského poučení i pro českou levici vzhledem k přímým i nepřímým vazbám (KSČM pozorovatel a SDS plný člen Strany evropské levice, která je projektem zkrachovavší italské Rifondazione Comunista) je natolik závažná, že nelze otálet. Nabízím čtenářům autentické hodnocení italské soudružky zveřejněné na webu Megachip.

Co bylo příčinou vymazání levice z nového italského parlamentu? Hledáme ekonomické příčiny (krize), které přesunuly hlasy pravici? Hledáme nějaké kulturní příčiny (ztráta kultury solidarity a rovnosti) s následnou pravicovou politickou orientací voličstva? Hledáme volební příčiny (špatná formulace volební kampaně)?
Podle mě analýzy, které v posledních dnech slýcháme v televizi a čteme v novinách, málo směřují k podstatě problému. Myslím, že příčina je bezprostředně politická, spojená s politickou reprezentací tzv. levice. Vyjdeme-li z toho, že přibližně dvě třetiny ztracených hlasů Levicové duhy (dále jen SINARC (Sinistra arcobaleno)) jdou na vrub neúčasti (dívala jsem se na analýzu absolutního počtu hlasů a přílivu, dívala jsem se na porovnání v čase a podle kandidátek), nejbezprostřednější příčina porážky je dána skutečností, že voliči kteří před dvěma lety tvořili hlasovací kapitál tohoto volebního seskupení, vyjádřili jasný postoj nedůvěry vůči SINARC v celém jejím komplexu.
Ale mě se zdá být příčina této porážky zřejmá více něž z analýz volebních výsledků z politických signálů, které v posledních dvou letech nebyly přijímány ani vedoucí skupinou politiků SINARC, ani Manifestem (1), který bránil a kryl SINARC ve volební kampani a dávno předtím. Politické signály začaly s duhový špendlíkem v klopě Bertinottiho při vojenské přehlídce 2. června 2006 a enormní nespokojeností, kterou tato scéna vyvolala v srdcích stovek tisíc lidí, kteří se stejně jako já bezvýhradně, počínaje Janovem, zúčastnili protiválečného hnutí. Ale tohle bylo pouze hřmění. Bouře přišla ve chvíli, kdy více jak 140 poslanců a senátorů, které jsme přivedli do parlamentu, hlasovalo poprvé společně s Prodim pro válku v Afghánistánu, poté co více jak osmkrát za vlády Berlusconiho hlasovali proti.
Tato bouře nikdy neskončila a pokračovala se zvýšením vojenských výdajů o 23%, s nákupem letadel F 35, s Prodiho ediktem o vojenské základně USA Dal Molin ve Vicenze, s vojenskou misí v Libanonu a s komplimenty Giordana (2) vůči D´Alemovi ("máme mimořádného ministra zahraničních věcí"), se salonem v pořadu Porta a Porta, kde neustálá expozé předsedy parlamentu Bertinottiho (za stranu Rifondazione) vyvolávala žaludeční nevolnost. Hlasování pro válku bylo ospravedlňováno a kryto celou skupinou politiků levice za pomoci teze "omezení škody", jež byla s posedlostí opakována dva roky velkou skupinou poslanců a senátorů proti všeobecné podpoře míru všemi lidmi, kdy probíhaly protesty studentů proti Bertinottimu na univerzitě La Sapienza, to vše bylo dalším politickým signálem a pouze špičkou ledovce, což bylo čitelné a zřejmé z webových stránek protiválečného hnutí. Mezitím se na neoliberalní frontě ignoroval pískot v Miarafiori, pokračovalo se ve skutečné ekonomické a sociální katastrofě postavené na vytváření tzv. "prekariátu" (pracující bez zákonných záruk), za útoku na mzdy a důchody. Definitivní rozklížení mezi protiválečným hnutím v Itálii a parlamentní levicí (která se pak přelila do Levicové duhy) proběhlo 9. června 2007 u příležitosti velké manifestace zorganizované samotným protiválečným hnutím proti Bushovi a proti válečné politice Prodiho.
Jakby bylo možné zapomenout na prázdné náměstí Piazza del Popolo (náměstí v Římě, kde se tradičně konají manifestace levice), kde takzvaní političtí představitelé levice očekávali příchod mas, které se naopak s velkou jasnozřivostí a inteligencí rozhodly zúčastnit se protiválečného pochodu, společně s těmi, kdo bojují proti základně ve Vicenze, s hnutím odborářů ze základních organizací a se skutečnými duhovými prapory. Nezhojitelná fraktura, kterou se nicméně obrodářská levice a "bratrstvo uhlazených" s velkou zaslepeností rozhodla ignorovat, když pokračovala ve svém výsměchu století manifestací z 20. října 2007. Znovu přivedli lid na jejich náměstí, aby ho oklamali sliby o ekonomické spravedlnosti, které byli připraveni druhý den roztrhat v parlamentu. Kruh se uzavírá.
Lid míru, pracující lid a "prekariát", který hledá parlamentní reprezentaci pro své boje je pošlapán a ponížen. Dnes, když se rozhodl negovat svůj vlastní hlas pro ty reprezentanty v parlamentu, kteří zklamali jeho očekávání, dnes si tento lid zaslouží uznání. On se stal hlavním aktérem vyjevené pravdy a jak říkal Gramsci, pravda je vždy revoluční: noc je předehrou svítání. Musíme mít více důvěry v inteligenci milionů soudružek a soudruhů, kteří vytrvávají ve výborech, sdruženích, místech, sociálních centrech, na školách a univerzitách, v místech kde pracují, v sítích boje. V Itálii existuje a je rozšířena široká sociální levice, ta má dnes za úkol si vybudovat budoucí politickou reprezentaci. To, co je dnes mrtvé, není živé tělo společenství levice, ale politický obal, který náš lid posoudil jako nepotřebný.
Odtud můžeme v této složité politické situaci znovu začít, a ta před nás klade novou organizační odpovědnost, abychom vykročili z tříštění a rozmělnění lidské a politické energie.

Poznámky překladatele:
(1) Il Manifesto –levicový deník vycházející od roku 1969.
(2) Giordano – předseda PRC (Strana komunistické obrody).

Nella Ginatempo
Megachip 19.4.2008

přeložil VlK1