O současné politice komunistické strany

Podrobnosti

Kategorie: Názory, polemika

Twitter

V současné době probíhají v Komunistické straně Čech a Moravy v souvislosti s chystaným VII. sjezdem strany bouřlivé diskuze o současné a budoucí politice strany a o samotném jejím charakteru. Dění v komunistické straně nemůže být lhostejné ani členům Komunistického svazu mládeže, z nichž mnozí jsou členy strany a jako takoví v ní pracují, ať už jako řadoví členové v základních organizacích, nebo i jako funkcionáři. (I když, přiznejme si, že jsou i tací, kteří „z principu“ členy strany nejsou a pouze ji kritizují zvenčí.)

Protože se KSM hlásí k marxismu-leninismu, je přirozené, že velká část členů svazu náleží k jedinému revolučnímu, marxisticko-leninskému, proudu v komunistickém hnutí, a zastává důsledně třídní a internacionalistická stanoviska. V následujícím článku se pokusím jen stručně přiblížit některá ze stanovisek marxistů-leninovců, která zazněla a zaznívají na schůzích, konferencích a v rozhovorech a na kterých se „nepřizpůsobiví“ (nereformní) komunisté vesměs shodují.

Jednou ze zásadních otázek je nahlížení na minulost naší strany. Dokud nedokáže komunistická strana zhodnotit svou minulost, nemá východiska pro současnost ani budoucnost. Jenže v současnosti vrcholoví představitelé strany většinou balancují mezi nevyjadřováním se k minulosti vůbec (abychom se s někým nemuseli hádat) a mezi hodnocením minulosti veskrze záporně. Jsou mezi představiteli komunistické strany tací, kteří popírají samy základy marxismu-leninismu (nebo marxismu, popřou-li předtím leninismus jako celek), kromě existence třídního boje jsou ochotni popírat i existenci tříd jako takových, a svým náhledem na období lidové demokracie a socialismu v Československu přímo nahrávají antikomunistům, když bagatelizují úspěchy, kterých bylo dosaženo, a naopak se omlouvají za to či ono a vyzdvihují nejhorší nepřátele lidu, agenty imperialismu a organizátory protistátního ozbrojeného boje, jakými byli Horáková či Kalandra. Ano, ti, kteří zcela právem nebyli za socialismu, na rozdíl od jiných, nikdy, ani v 60. letech, rehabilitováni.

Mimořádný odpor všech soudružek a soudruhů, kteří pochopili alespoň základy vědecké teorie, vyvolal vehementně prosazovaný materiál „Socialismus pro 21. století“, který se vrací ke koncepcím překonaným už ve 40. letech 19. století Marxem (!) a ze všeho nejvíce připomíná socialismus utopický. Zářným příkladem plivání na komunistické hnutí a jeho teorii i praxi je kniha „Bojíte se socialismu?“ soudruhů Josefa Hellera a Františka Neužila, kteří se sami evidentně socialismu bojí a kromě hlásání idealistických a reformistických tezí považují za svou povinnost bojovat proti „stalinskému proudu“, jehož stoupenci „se s oblibou nazývají marxisty-leninovci“.

Mnozí z nás s nelibostí sledujeme, jak je politika strany rozsáhle ovlivňována jinými politickými stranami, navíc takovými, které vznikly odštěpením od KSČM za účelem tuto stranu oslabit. Jedná se zejména o dvě strany, jejichž sjezdy se „vejdou do výtahu“ – Strana demokratického socialismu a Komunistická strana Československa, hanebně parazitující na názvu předchůdkyně KSČM.

Placení funkcionáři KSČM a její poslanci a senátoři se nezřídka setkávají s nedůvěrou, ba dokonce se škodolibým výsměchem komunistů, kteří pracovali pro stranu třeba desítky let bezplatně, a aktivity a přístupy placených politiků bývají hodnoceny větami typu „Někdo se má v současnosti lépe než za socialismu, tak nemá důvod za socialismus bojovat…“

„Chybí nám vedoucí osobnosti“, slyším často s povzdechem. Jenže revoluční vůdce si musí komunistická strana vychovat, a těžko tak může učinit, když se teorii a politickému školení téměř nevěnuje (vlastně ani nemůže, když si ani není jista, která teorie je „ta správná“), za členy přijímá každého bez ohledu na jeho postoje a přesvědčení, a stávající představitelé vystupují často nejasně, aby si nikoho proti sobě nepoštvali, a formulace, kterým snad ani oni sami nerozumí, zanášejí i do nejrůznějších psaných materiálů.

Ostatně, kdo byl naposledy v čele KSČ(M) skutečným obecně respektovaným vůdcem? Husák? Nebo Zápotocký…?

Musíme se přiznat vysoký průměrný věk a neakceschopnost členské základny. Při pokusech o překonávání tohoto problému se bohužel setkáváme s přístupy, které Lenin nazýval „komunistickým dekretováním“, v tomto případě konkrétně s vytvářením nových a nových orgánů s víceméně stále týmiž lidmi, které však zvýší akceschopnost maximálně v administrativní činnosti.

Naposledy z mnoha otázek, které jsou pro současnou politiku strany zásadní, snad k otázce „státotvorné strany“. Levicové strany sociálnědemokratické profilace (a v poslední době např. také kandidát na prezidenta ČR Švejnar) se vyjadřují v tom smyslu, že „KSČM by měla jako moderní levice být státotvornou stranou“, a jako taková podporovat udržení a posilování kapitalistického systému, jako to dělají ony. Komunistická strana však, chce-li dostát svému poslání danému jejím názvem, musí usilovat o změnu společenského systému, o revoluční přechod k socialismu. Jako taková nemůže vyměnit socialistickou perspektivu pouze za získávání funkcí v orgánech buržoazního státu (a imperialistické Evropské unie) a z těchto pozic provádět pouhou dílčí pomoc pracujícím lidem. Jedinou pomoc, kterou takto v buržoazním státě provádět lze, a to jen dokud to „páni“ dovolí…

Ono je to těžké hájit dnes v komunistické straně marxismus-leninismus, když už má i tato strana, a po jejím vzoru i Komsomol, ve stanovách, že usiluje o socialismus „politicky a hospodářsky pluralitní“, což je s principy marxismu-leninismu v rozporu. (Přitom by ke spokojenosti všech v tomto ohledu stačilo málo – za slovem socialismus ve stanovách udělat tečku. I když někteří by jej asi raději škrtli úplně…)

Leopold Vejr