Spisovatel, trh a imperialismus

Podrobnosti

Kategorie: Kultura

Twitter

"Dnes básník ani neví, proč tu je,už se tu život veršem nerozsvěcí, dnes už se jenom stenografuje úpění rozpadajících se věcí" zní povzdech Františka Hrubína z roku 1949. Co by asi napsal dnes, kdy ideologové „pozdní doby zrůdné" proklamují, že literatura je stejně jako všechno kolem nás zbožím? Je možné ji prodávat, nakupovat, vydělávat na ní, muže zůstat neprodána. Na základě této teorie je následně vyvozován závěr, že hodnotná kniha, stejně jako hodnotné zboži, si cestu k zákazníkovi najde.

Literatura - zboží má své náklady, něco stojí, a tudíž není pro všechny. Čtení se stalo známkou třídní příslušnosti, značkou těch, co si to mohou dovolit. Člověk vydělávající si na živobytí prací nemá na knížky peníze ba ani čas. Pro buržoazní estéty nemusí být dílo nadčasové, klást si otázky a hledat odpovědi. Může být dokonce úplně „prázdné". Špičkový marketing udělá i z nuly číslo. Další častý argument hlásá, že dnes nikdo nečte, vydávat knihy se nevyplácí. Zřejmě se literatura vyčerpala. Jedná se o zastaralý způsob uměleckého projevu.
Je tomu tak doopravdy? Jedná se o chybná hodnocení „dobrotivých" buržoazních analytiků nebo o záměr? Pro pořádek je třeba jednoznačně zavrhnout názor, že literatura {obecně umění) je nadstandardem, tedy pro lidský život nepotřebná(é). Umění je jednou ze základních lidských potřeb a chcete-li specifik našeho živočišného druhu. Je známkou určitého vývojového stupně druhu homo sapiens. Vzpomeňte uměni člověka mladéhopaleoiitu v jeskyních Lascaux,Altamíra,véstonickou Venuši. Nebo umělecká díla, která vznikla v koncentračních táborech. Pro uměleckou tvorbu nejsou nutné podmínky luxusní, ale podnětné spolu s určitým vývojovým stupněm lidského mozku. Bez uměni není člověka stejné jako bezjídla nebo sexu.
Dnes více než kdy jindy je existence pokrokové literatury nutná k dalšímu vývoji lidské společnosti, neboť se podílí na formování subjektivních podmínek, zrychluje proces uvědomováni. Současná technologická úroveň již umožňuje, aby lidé na celém světě mohli slušně žít a zároveň disponovat dostatkem volného času, jenž je možno investovat do rozvoje osobnosti, a jak již K. Marx správně odhalil, množství volného času je přimo úměrné stupni rozvoje společnosti. Proces získávání volného času a rozvoje osobnosti je charakteristickým pro socialismus a boj o volný čas začíná již v období kapitalismu.
Dnes - v období přechodu od kapitalismu k socialismu (který chápeme jako 1. fázi komunismu), je patrná změna funkce umění, které se stává jednim z rozhodujících faktorů přechodu ke komunismu, a zároveň jak se postupně mění funkce umění v socialistické epoše, kdy se stává jedním z rozhodujících faktorů přechodu ke komunismu, a zároveň jak prvky jedné epochy přerůstají do epochy následující. Již v kapitalismu se vytvářejí základy a předpoklady pro epochu komunismu jak v základnové, tak nadstavbové sféře. Mohli bychom s nadsázkou říci, že bez umění nebude komunismu. Nemáme však na mysli pouhou estetiku, krásno, zábavu nebo propagandu. Tím ať se zabývá buržoazie. Nás zajímá umění upřímné, hledající, experimentující, kritické, které se nebojí vejit do zakázaných komnat ani do slepých uliček, které razí cestu kupředu, připravuje Člověka pro vyšši formy společnosti. Dnes je tvorba výzkumnou činností, procesem poznání. („Po básni víme víc než před ní" - VI. Janovic, Psáno do Budoucna, Praha 2005, s. 274.) Dnes může být opravdový umělec jedině komunistou - tečka a konec.
Co na to „demokratická" Evropa? V Řecku ještě nedávno malí a střední nakladatelé vydávali knihy těch, co opravdu bojují proti dnešnímu stavu světa, protože se dobře prodávaly, vyvolávaly diskusi a kontroverze, budily pozornost. Mohli také tvrdit: „podívejte se, jací my jsme demokraté, vydáváme i komunisty." Dnes tyto firmy ve své většině bojují o holý život. Trh s knihami ovládá velký kapitál majicí pod kontrolou celý řetězec cd spisovatele, přes lektory, korektory, grafiky, autorská práva, tiskárny, překlady až po maloobchod. Vydavatelství patří mezi 5 celosvětově nejvýnosnější oborů spolu s obchodem s ropou, se zbraněmi, drogami a penězi. Argument, že lidé nečtou a o knihy se nezajímají, tedy neobstojí.
Kniha má v prvé řadě ideovou náplň, o které kapitál bezprostředně rozhoduje na základě dvou kritérii - zisk ekonomický a ideologický. Příkladem by mohla být kniha Kód mistra Leonarda od amerického spisovatele Dana Browna. K dnešnímu dni bylo na celém světě prodáno přes 50 milionů výtisků. Jedná o zručně napsanou detektivku, ale rozhodně se nejedná o průlom v románové tvorbě, jak se snaží předvést reklamní kampaň. V knize je také spousta informací, které nás nenápadně poučuji o tom, že před diktaturou jednoho náboženství nás může zachránit náboženství jiné, je idealizována aristokracie a jeji předurčenost vládnout, že naše osudy jsou ovládány tajemstvími, o kterých nemá prostý Člověk ani tušení, nejsou pro něj atd. Kapitál investoval do „Mistra Leonarda" a ne kupř. do „Evangelia Ježíše Krista" od portugalského komunisty José Sarama-ga, neboť první zmíněný mu stojí věrné po boku ideologicky i v křížové výpravě proti katolické církvi, na jejíž majetek si brousí zuby.
Hledat autory, číst, recenzovat, konzultovat, investovat do vydání a reklamy, je zdlouhavé, drahé, návrat kapitálu pomalý. Vydá-li řecký nakladatel místního prozaika a prodá {u vrcholných autorů) kolem 10 tisíc výtisků první rok, jedná se o ohromný úspěch. Takový autor je pak povinovaný běhat po televizních studiích, navštěvovat různé gala večírky a poskytovat rozhovory „life style" časopisům. Podobné jako v Čechách kupř. Michal Viewegh, talentovaný, leč... koupený. Vydat básnickou sbírku je považováno za krok podnikatelského sebevraha. Tisícový náklad je snem. Nakladatelé dávají přednost zavedeným autorům a překladům se zaručeným úspěchem. Autoři ve své většině pracují zadarmo. Vydavatel se obvykle tváří, že prokazuje autorovi miiost, zatímco si jeho práci přivlastňuje, vydělávaje na ní. Jeho nezaplacená práce je nadhodnotou. Jedná se tedy o vztah vykořisťování. Spisovatel je také proletářem, protože nemá, co jiného by prodal než svou práci, byť duševní. Opomeneme-li pár prominentů, ze spisovatelské činnosti se žít nedá.
Častým argumentem, občas i ze stranického pléna, je, že literatura je dnes okrajovou záležitostí, že lidé nemají práci a my bychom chtěli, aby nás někdo platil za to, že po nocích klepeme do počítače vlastní schizofrenii. Máme však povinnost a právo spolu s ostatními pracujícími, mládeží a ženami bojovat o to, abychom žili na takové úrovni, v takové společnosti, jak požaduji naše současné potřeby. Jak jsme si vysvětlili, literatura je naprosto nutná pro nastolení pokrokovějších společenských formací. Bojovat za svobodu slova znamená bojovat za spravedlivý svět, za socialismus.
Pokrokoví literáti jsou nežádoucími osobami. V západní Evropě byli nejdříve odbouráni z TV. Nyní jsou likvidováni i z psaného slova. Dveře nakladatelství se před námi zavírají jako na fotobuňku. Často nejsou přijímány ani naše příspěvky do denního nestranického tisku. Příkladů by bylo... Uvedu jeden za všechny: ministerstvo kultury Francouzské republiky zakázalo uvést hru rakouského spisovatele, bojovníka za mír Petera Handkeho v Comédie Francaise plánovanou na leden 2007 pod záminkou, že autor se zúčastnil Miloševičova pohřbu. Tato blokáda mimo jiné zpomaluje vývoj v oblasti literární tvorby. Autoři se nemohou navzájem číst, ani o sobě nevědí, nemohou porovnávat svá díla, nepíší se recenze, čtenáři nemají tušení o nových autorech. Kapitál pak na druhou stranu využívá autoritu spisovatele intelektuála a kredit psaného slova ve svůj prospěch. Informace obsažená v knize je jiného charakteru než informace televizní, která rychle mizí. Čtené informace déle vydrží, kniha může být nosičem komplikovanějších a „podloženějších" informací.
Trh s literaturou ovládá všemocná reklama vytvářející potřeby, ideály, měřítka. V Řecku jsou knihy nabízeny dokonce i televizní reklamou (většinou červená knihovna) nebo jako přílohy nedělních listů. Obvykle se jedná o klasiku, která nemá autorská práva a je možné se dobře opřít o autorovo jméno. Tyto knihy jen málokdo čte. V televizní reklamě pak slyšíte: „to musíte mlt v knihovně, to bude vaši knihovnu zdobiť atp. Přečíst si není důležité, vlastnit ano. Na druhou stranu výběr není náhodný, pro případ, že by si nějaké slabší povahy přečetly, co v neděli výhodně nakoupily. Např. Dostojevského Zločin a trest, kdy mladý Raskolnikov dochází k poznání, že osud každého je determinovaný původem, Kafkova Věž - bez komentáře.
A co potencionální čtenář? Ubohá oběť reklam a propagandy nemající sílu, čas ani odhodlání a chuť hledat nebo kriticky myslet. Bez peněz smířený s konzumací spotřební pakultury. Přístup ke knize se stal luxusem. Nedávno jsem četla v Obrysu-Kmení o moldavské dívce, která opsala poslední díl Harryho Portera, protože neměla na jeho nákup. Na druhou stranu je možné položit přiklad Hugo Chavese, který v den výročí narození M. Cervantese rozdával občanům zadarmo „Dona Quichota". Pro některé Venezuelany to byla vůbec první kniha, kterou vlastní.
V Řecku je zájem o literaturu intenzivnější u mladší generace. Nárůst čtenářské obce je možno datovat až do poslední čtvrtiny 20. století (tedy po pádu chunty), když se uvolnil ideologický tlak a cenzura. (Míra přístupu lidových vrstev k umění je přímo úměrná stupni rozvoje společnosti.)
Rozhodně se nesmíme smiřovat se situací. Tupě psát do šuplíku není řešením ani důkazem cti. Dílo potřebuje být čteno, konfrontováno, aby mohlo žít, aby bylo otestováno, aby se bud mohlo uklidit do ústraní anebo vést vlastní život nezávisle na svém autorovi. Nikdo nám však příležitosti sám od sebe nedá. Musíme je vytvářet sami, sdružovat se, komunikovat, diskutovat, šířit mezi sebou poznatky, postřehy, literaturu. Musíme tlačit své strany k tomu, aby podporovaly čtení, aby podporovaly rozvoj literatury a původní tvorby. Musíme se snažit získat a vytvořit čtenáře, ti musí působit na nás a my na ně. S prohlubující se krizí kapitalismu bude vzrůstat počet těch, jež budou hledat odpovědi a východiska jinde než v rámci oficiální kultury a propagandy.
Vždyť tisky nemusí být luxusní a nákladné, aby byly co nejpřístupnější. Celá strana se musí podílet na Šíření knih, jejich kritice. Myslím, že velmi vhodnou a ne docela využitou platformou je internet, kde levně, ale hlavně necenzurované a naprosto svobodně můžeme publikovat, Číst a diskutovat, Hlavně mladá generace manipuluje s internetem naprosto přirozeně a značné množství informaci Čerpá právě ze sítě.
Naší povinností coby literátů je kritický dialektický pohled, hledání odpovědí na aktuální otázky a umělecká formulace možných odpovědí. Je nutná naše účast na dění, abychom vůbec měli právo psát. Nehandlovat o svůj talent, odmítnout umělecké kompromisy. Komerční úspěch není potvrzením kvalit díla. Módní bestsellery však nesmíme přehlížet. Naopak: my je musíme přečíst a odhalit jako první. Stejně tak jako Engels kritizoval Duhringa, Marx německou klasickou filozofii, Lenin Kautského.
Literatura má dnes povinnost aktivně se podílet na znovu vytvoření revolučního hnutí. Může bezprostředně ovlivnit subjektivní podmínky a tím dějinný proces urychlit, Alexej Plůdek ústy Petra Payna, hrdiny románu Česká pře(Žatva 1989, s. 97-98) říká: „.., jaká síla je pravé slovo v pravý čas! I kdyby bylo přehlušeno demagogií a umlčeno násilím, překrouceno a znehodnoceno falešným výkladem, jeho pravý smysl se objeví ve chvíli, která je dávno určena a stane se semenem, aby padlo v zemi dobrou, a dalo užitek vzhůru vstupující a rostoucí."

Věra Klontza-Jaklová (Řecko)