Mladí ke KSČM

Podrobnosti

Kategorie: Z domova

Twitter

Několik hodin diskutovalo v sobotu 22. 10. několik desítek mladých komunistů na celostátní konferenci, kterou uspořádala komise mládeže KSČM v budově pražského magistrátu. Konference se zabývala zejména hodnocením a náměty práce strany s mládeží. Přestože mladí netvoří většinu členů strany, není jich ve srovnání s jinými stranami málo, jejich názory však nejsou slyšet téměř vůbec... A jejich zastoupení v orgánech? Na kandidátkách? Čtenáři asi vědí, jaká je odpověď…

Dejme prostor několika myšlenkám, které k nám proudí ne v reakci na tuto konferenci, kam se většina mladých nedostala, ale možná spíše na otevření pověstné Pandořiny skřínky, ke které konference přispěla. Dovolil jsme si je nějak sumarizovat a převyprávět podle svého jazyka.
Hovoří se o tom, jak oslovit, získat mládež. Již řadu let se úspěšnost organizací měří převážně počtem získaných mladých členů strany. To ale není to správné hledisko. Jednak podepsáním přihlášky práce s mladými teprve začíná, jednak se neberou v úvahu podmínky, v jakých mladí žijí a doba, která je formuje. Je mnohem jednodušší s mladými spolupracovat na určité bázi, na principu shodnosti v konkrétním požadavku, např. odporu proti základně či nesouhlasu se školným či zvyšováním nájmu než ho „šoupnout“ na 4 schůze nějaké základní organizace za rok. Nicméně na stranu druhou jsou aktivní členové KSČM a mladí obzvláště, důležitým hráčem v partii o budoucnost strany. Status sympatizanta, o kterém se hovoří, by mohl být tak trochu cestou k horizontálnímu rozvoji strany, ale základem by měl zůstat člen.
Hovoří se také o tom, co mladým můžeme nabídnout. Nemyslím si, že profesionální dobře placená kariéra pro každého, kdo je „mladý“ a díky případným povinným kótám se dostane do funkce, je řešením. Práce v komunistické straně byla vždy skutečně o práci, nadšení, obětavosti. Na straně druhé však nesmíme na mladé zapomínat a nepostarat se o ně, pokud nasadí krk a bude jim zlomen. Jak, na to je spoustu možností, které zazněly i na desítkách sezení s mladými, pamatuji setkání mladých v Nymburce snad dokonce v roce 1999… Můžeme jim nabídnout mnohem více – rozsáhlý systém vzdělávání, ostatně, umění jednat s lidmi, řečnictví, ekonomie, jazyky, aktuální zahraniční přehledy, se v současnosti vedle historie, marxismu, politologie a dalších tradičních témat uplatní dnes i mimo práci pro stranu. A to nemluvím o získávání zkušeností v zahraničí při řadě aktivit partnerů - komunistů. Druhou stranou mince je pak skutečnost, kdy se mladý, nadšený aktivista, který se do strany přihlásí, cítí spíše, jako kdyby obtěžoval či je dobrý jen na to rozdání letáků či na to být ukazován…
Často se mladí také zabývají otázkou, jaká by strana měla být, aby mladé přitahovala. Radikální, levicová, komunistická, zásadní ve svých postojích, bez rozporů mezi slovy a činy, čitelná. Ale měla by býti širokou platformou protestu, téměř rozpuštěná v tom či onom aktuálním hnutí? Nebo uzavřená, pevně stavěná organizační struktura skutečných, vzdělaných komunistů, ke kterým se člověk bude moci přidat až po dlouhém vzdělávacím procesu a řadě zkoušek? Mezi těmito extrémy vidí řada diskutujících východisko asi takovéto: My potřebujeme aktivní komunistickou stranu, která své členy vzdělávat, bude mít jasnou komunistickou politiku směřující k systémové změně společnosti. Ale potřebujeme mít i aktivní politiku operačních a taktických spojenců a partnerů, kteří při dané kampani, v dané chvíli rozšíří naše řady odporu. Bez nálepkování té či oné části, ať již jakkoliv. Možná pro někoho lákavá se ukazuje být možnost transformace do širší levicové „radikální“ strany, která by možná dokázala vyhrát i volby (a tedy i nějaká ta křesla). Jenomže bez skutečné komunistické alternativy by to bylo asi tak vše. Protest a opozice je jedna věc, propracovaná realistická vize a schpnost její realizace věc druhá… Druhou šanci by už tato pomalu se v pouze evoluční stranu se měnící koalice těžko dostala a možná y to byl i historický konec i pro případnou opět se, ale v nesrovnatelně horších podmínkách se rodící se stranu komunistickou…
Jak tedy s mladými? Není zde prostor na shrnutí všech námětů. Jedno je ale jisté. Svou koncepci si zaslouží mladí členové strany, který mse musíme věnovat od jejich prvních krůčků – přes systém vzdělávání, aktivizace, patronů, přes systém jejich podílu na rozhodování a řízení, přes šance vyzkoušet si reálnou politiku na různých úrovních. Potřebujeme mladé komunisty.
Svou koncepci si zaslouží širší okruh sympatizantů. Aktivních mladých lidí bojujících za své zájmy není mnoho a pkud máme společný byť minimální cíl, měli by mít podporu. Nehledě na to, že se stávají potencionální skupinou pro další spolupráci, popř. pro členství… Jistá forma vzdělávání, první pomoc právní či organizační, zapojení do odborných skupin, do kampaní, to vše může být oboustranně výhodné.
Svou koncepci si zaslouží konkrétně i další cílové skupiny. Neboť mládež není homogenní a nemůžeme působit stejně na celou tuto skupinu. Zanalyzovat problémy vysokoškoláků, ale i středoškoláků, učňů, mladých rodin, popř. maminek s dětmi, etnických menšin, gayů, lesbiček je prvním krokem k této koncepci. Ale na to již skutečně není místo…

Zdeněk Štefek