Britská cesta k socialismu

Podrobnosti

Kategorie: Teorie

Twitter

Britain´s road to socialism není podrobným katalogem politiky, pokrývajícím všechny problémy, ani krásným projektem budoucnosti. Spíše vysvětluje základní principy určující strategii socialistické revoluce v Británii. Nastiňuje základní linie akce a boje, které mohou přinést jednotu dělnické třídy a jejích spojenců pro vítězství politické moci...

BRITSKÁ CESTA K SOCIALISMU

ÚVOD

Lidé celého světa jsou dnes postaveni před problémy nesmírné důležitosti. Tyto zahrnují všeobecně rostoucí bídu a rozsáhlou podvýživu a choroby, jež postihují miliardy z šestimiliardové světové populace; válku a hrozbu jaderné katastrofy; ekologickou časovanou bombu, která zvyšuje novou hrozbu pro přežití lidstva.
Tak tomu ale být nemusí. Rychlý pokrok ve vědě a technice nikdy dříve v dějinách neposkytoval takové možnosti celkového rozvoje každé lidské bytosti. Ale v Británii stejně jako v dalších kapitalistických zemích hluboce zakořeněná krize celého hospodářského, společenského a politického systému nepříznivě zasahuje do všech stránek života. Bohatstvím, úsilím a důvtipem, jež by mohly být využity ke zlepšení podmínek pracujících, je místo toho plýtváno v přípravách válek nebo jinak využíváno ke zvyšování zisků obrovských korporací a bank, které ovládají ekonomiku i společnost.
Komunistická strana má v úmyslu nahradit krizi, nejistotu, šmelinářství, nerovnost a sociální střety kapitalistické společnosti socializmem. Socialistická Británie by byla vedena lidmi a pro lidi, ne pro soukromý zisk kapitalistů. Rozhodující veličiny ekonomiky by byly veřejným vlastnictvím. Výroba by byla pod společenskou kontrolou a plánovaná, aby bylo každému zaručeno právo na práci a domov, bezplatné vzdělání a lékařskou péči, pohodlí a důstojnost při odchodu do penze a další sociální služby a vymoženosti. Svoboda by byla správně chápána ne jako právo jednotlivců vykořisťovat a utlačovat druhé, ale jako síla lidských bytostí - kolektivní kontrolou jejich společenství a prostředí - k rozvoji jejich zájmů, schopností a talentů tak, aby byly naplněny.
Více než jedno století toužili komunisté a socialisté v Británii vytvořit zásadně humánní, demokratickou a spravedlivou společnost. Komunistická strana Británie ve svém programu ukazuje, jak toho dosáhnout.
Britain´s road to socialism není podrobným katalogem politiky, pokrývajícím všechny problémy, ani krásným projektem budoucnosti. Spíše vysvětluje základní principy určující strategii socialistické revoluce v Británii. Nastiňuje základní linie akce a boje, které mohou přinést jednotu dělnické třídy a jejích spojenců pro vítězství politické moci a k výstavbě socializmu. Britain´s road to socialism je živým, rozvíjeným programem, jenž má být neustále zkoušen v praxi a přehodnocován ve světle skutečností. Ujasňujeme si v něm, že:

• hlavní společenské a ekonomické problémy, kterým dnes čelíme, mohou být vyřešeny jen skoncováním s kapitalizmem a nastolením socializmu;

• k dosažení socializmu musí dělnická třída a její spojenci vyrvat politickou, ekonomickou a státní moc z rukou kapitalistické třídy;

• rozhodující výhody směřování k socializmu mohou být dosaženy jen mobilizací mas k podpoře přechodové alternativní ekonomické a politické strategie, která usiluje o zajištění plné zaměstnanosti, všeobecný růst životní úrovně, rozšíření demokracie a upřímné mírové politiky;

• socialistická revoluce může být v Británii prosazena masově organizovaným bojem vně parlamentu, tvořeným a kombinovaným s parlamentní většinou socialistů – zrodíc vládu a masové hnutí odhodlané a schopné uskutečnit program socializmu;

• rozpory mezi imperializmem a historickým nárůstem ostatních pokrokových sil kladou značné překážky do cesty jakýmkoli pokusům o vnější intervenci na podporu britské vládnoucí třídy - ačkoli možnost takovýchto snah nelze vyloučit;

• existují síly, jež mohou přivést Británii na cestu k socializmu, a je nutno je sjednotit do demokratické antimonopolní aliance vedené organizovanou dělnickou třídou;

• nezbytným k utvoření takové aliance a posunu k socializmu je budování Komunistické strany, která uplatní vliv mas.

Tento program je naplněn naší důvěrou ve schopnost lidu Británie vést organizované dělnické hnutí k vítězství nad veškerou opozicí a k přeměně naší společnosti jako součástí boje k proměně světa.

KAPITALIZMUS A KRIZE

Žijeme ve světě enormních ekonomických a sociálních kontrastů. Sloučené bohatství 300 nejvýše postavených lidí nyní převyšuje celkový roční příjem miliardy nechudších na světě. Nejbohatší pětina vlastní 85% celosvětového bohatství, zatímco nejchudší pětina ovládá méně než 2%.
Rozsah a povaha ekonomických aktivit na počátku 21. století vytváří bohatství, jaké si předcházející generace neuměly ani představit. Rozvoj telekomunikací a digitální technologie znamená, že informace i peníze mohou bez námahy křižovat svět. Nicméně polovina světové populace nikdy nepoužila telefon a 840 miliónů neumí číst - dvě třetiny z nich jsou ženy.
Ačkoli existuje potenciál ke tvoření bohatství a k jeho rozdělení do celého světa, více než 820 miliónů pracujících je zasaženo chronickou nezaměstnaností. Výroba a obchod jsou ovládány obrovskými nadnárodními korporacemi jako Exxon, Unilever, Shell a Microsoft. Za pomoci svých „domovských“ vlád a států a Mezinárodního měnového fondu ( MMF ) a Světové banky se snaží vnutit celému světu svůj monopol ve jménu „svobodného obchodu“ a globalizace. Každoročně jsou spotřebovány miliardy dolarů na zbrojení, ale nelze najít prostředky k vymýcení chudoby a chorob jako malárie. Ve všech rozvojových zemích jeden a půl miliónu lidí nemá zajištěnou dodávku vody, dva a půl miliónu lidí nemá dostatek léčiv a stamilióny trpí chronickou podvýživou, zatímco jejich vlády jsou po krk v dluzích vůči západním bankám.
Ve Spojených státech slouží nalezené prostředky k probádání prostoru a k jeho případné militarizaci. V téže době je stabilita život podporujícího systému naší planety pod hrozbou způsobenou úbytkem ozónové vrstvy, skleníkovým efektem, kyselými dešti, odlesňováním, toxickými odpady a zanikáním živočišných druhů.
Po století bezprecedentních sociálních, národnostních a mezinárodních konfliktů válka stále ohrožuje jednu část světa za druhou. Spojené státy se s podporou Velké Británie a NATO chovají jako četník, porotce i exekutor ve jménu „mezinárodního společenství“. Země, které se odchýlí od americké linie, jako Jugoslávie, Libye, Irák a Súdán, jsou okupovány nebo bombardovány bez respektování lidských práv nebo mezinárodního práva. Část světa tvořená předními imperialistickými obchodními bloky Severní Ameriky, Evropské unie a Japonska zvyšuje nebezpečí vojenských konfliktů. Studená válka možná skončila, ale nebezpečí jaderné katastrofy stále existuje.
Krize, která zachvacuje svět, je typická pro kapitalizmus v jeho nejzazším stádiu, imperializmus. Nicméně Británie coby bohatá imperialistická země není imunní. I tady nejbohatší desetina populace vlastní polovinu britského majetku, zatímco nechudším padesáti procentům z něj patří pouhých 6%. Vlády přicházejí a odcházejí, ale hlavní ekonomická rozhodnutí jsou stále činěna v zasedacích síních velkých finančních společností a monopolních sdružení. Jedním úderem na klávesnici počítače jsou ohromné sumy peněz přesouvány z Británie do celého světa. Továrny jsou uzavírány, zatímco investice jsou směrovány za moře, kde jsou často nižší mzdy i horší podmínky. Ohrožen je systém státního sociálního zabezpečení a těžce vydobyté výnosy jsou obětovány, takže společnosti zůstávají na „globálním tržišti“ ziskové.
Musí být svět - nebo právě Británie - právě takový? Po většinu 20. století mohli komunisté odpovídat kategorickým „Ne“, protože se zdálo, že se svět podrobí nezvratnému přechodu k vyššímu, socialistickému řádu. Tyto argumenty se stávaly problematičtějšími po kolapsu Sovětského svazu a východoevropských socialistických států. Do ideologického vakua vkročila „Třetí cesta“, „Nová doba“ a anarchistické ideje.
Zhroucení Sovětského svazu a východoevropského socializmu bylo těžkým neúspěchem, z něhož si komunisté musí vzít mnohá ponaučení. Tato zřízení měla určitě mnoho chyb - nejen omezení demokracie - které přispěly k jejich zániku. Přesto vývoj už od tehdy potvrzuje naši základní analýzu. Socializmus, tak jak tu existoval, mohl být svržen, ale kapitalizmus zklame každodenně miliardy lidí po celém světě.
Kapitalizmus není schopen se vypořádat s problémy Británie a světa, protože je to systém založený na soukromém vlastnictví a hamižnosti jednotlivce. Socializmus, znovuzrozený a opětovně povzbuzený spoluúčastí mas, zůstává jedinou alternativou. Tento závěr není jen zbožným přáním. Vychází z naší vědecké marxistické analýzy společnosti a z jejího třídního boje.

Dělníci a kapitalisté
V Británii, tak jako ve všech kapitalistických společnostech, probíhá nepřetržitý boj mezi dělníky, kteří se snaží udržet nebo zvyšovat své platy a podmínky, a kapitalisty, usilující o snižování nákladů a zvyšování zisků.
Kapitalistickou třídu ovládají velcí akcionáři, kteří vlastní většinu průmyslu, půdy, obchodu, bank a sdělovacích prostředků. Drtivá většina lidí žije jen z prodeje své vlastní pracovní síly kapitalistickému zaměstnavateli nebo státnímu sektoru, který udržuje kapitalistickou společnost. Většina důchodců a nezaměstnaných dostává část bohatství tvořenou svým dřívějším nebo budoucím pracovním výkonem. Rodiče, kteří dostávají dětské dávky a přídavky, vychovávají budoucí poskytovatele pracovní síly pro kapitalizmus. To činí z většiny populace v Británii objektivně dělnickou třídu, byť s vlastní perspektivou. V kapitalizmu cena produktů, které zaměstnanci vyrábí, odráží průměrnou pracovní dobu potřebnou k jejich vytvoření včetně vstupů (surovin, energie, opotřebení strojního zařízení atd.). Ale příjem, který kapitalisté získají prodejem těchto produktů, jsou více než dostačující k výplatě mezd, zaplacení vedlejších provozních nákladů, daní a nákladů na obnovu. Zůstatek - kapitalistův zisk - jde většinou na dividendy kapitalistickým akcionářům, na pachtovné kapitalistickým vlastníkům půdy a na placení úroků kapitalistům půjčujícím peníze.
Odkud pochází tento kapitalistův zisk? Je to hodnota vytvořená zaměstnanci společnosti přesahující hodnotu jejich mezd. Například dělníci v britském výrobním průmyslu vytvoří téměř dvojnásobek hodnoty jejich mezd. Část, kterou nedostanou zpět ve mzdách či v sociálních dávkách je „nadhodnota“, kterou si podrží jejich zaměstnavatelé. Tady je zdroj kapitalistova zisku a takto jsou dělníci v kapitalizmu vykořisťováni.
Protože se kapitalisté snaží snižovat náklady a ze svých zaměstnanců vyždímat vyšší nadhodnotu, budou se snažit držet nízké mzdy a zároveň investovat do zařízení a vybavení, které šetří pracovní výdaje a umožňuje jim produkovat výrobky levněji než jejich konkurentům. Protože cena výrobku je dána především průměrným časem potřebným k jeho vytvoření, společnosti, které jej vytvoří s podprůměrnými náklady i cenou, dosáhnou vyšších zisků na úkor společností s náklady vyššími.
Zaměstnanci státního sektoru, místních samospráv a občanských a veřejných služeb jsou také zapojeni do boje proti zaměstnavatelům. Nižší náklady a vyšší produktivita práce udrží veřejné výdaje dole - což znamená nižší daně, nižší tlak na zvyšování mezd a tudíž vyšší čisté zisky v soukromém sektoru.
V zájmu kapitalistické třídy, ať už v soukromém nebo ve veřejném sektoru, je snižovat náklady na práci zaměstnáváním pracovníků, kteří mohou být diskriminováni na základě rasy, pohlaví či věku. Nejednotnost uvnitř pracující třídy na těchto i dalších základech pomáhá kapitalistům snižovat celkovou úroveň mezd a dalších výdajů týkajících se práce. Proto je v zájmu všech pracujících se sjednotit proti diskriminaci a nerovnosti.
Snaha kapitalistů napříč celou ekonomikou maximalizovat produktivitu a zisk má protichůdný efekt. Protože je pracovní proces stále více mechanizován ve snaze zvyšovat produktivitu ke snižování nákladů a zvyšování podílu na trhu, objem hospodářského kapitálu vloženého do zaměstnanců, kteří vytvářejí nové hodnoty - a tudíž přebytky - klesá. Zaměstnavatelé jsou nuceni čelit této tendenci celkově upadajícího zisku snižováním skutečné hodnoty mezd, zvyšováním pracovního tempa, reorganizací pracovního procesu, zaváděním nepřetržitých provozů atd.
Takto jsou kapitalisté nuceni zvyšovat produkci při současném omezování kupní síly drtivé většiny spotřebitelů, to jest dělnické třídy.
V důsledku čehož je tohoto bodu dosahováno opakovaně, vždy, když nemohou být všechny výrobky prodány se ziskem. Jsou omezeny zakázky pro další mašinérii zvyšování objemu výroby, zaměstnanci těchto odvětví jsou propouštěni a jejich kupní síla klesá; většina výrobků zůstane neprodána a dělníci, kteří je produkují, jsou postupně vyhazováni. Brzy se celá ekonomika dostane do klesající spirály snižování mezd, nadbytečnosti, uzavírání a masové nezaměstnanosti. Když se dělníci brání, kapitalistická třída využívá veškeré nejednoty, jež uvnitř dělnické třídy existuje, a formuje síly kapitalistického stavu proti dělnickému hnutí a obětní beránky, kteří mohou být obviněni z krize.
V těchto krizích z „nadprodukce“, které jsou stále častější a rozsáhlejší, menší a slabší společnosti bankrotují a mašinérie je narušena. Větší kapitalistické firmy překonávají bouři dokud se produkce opět nestane rentabilní využitím levné práce dané masovou nezaměstnaností, levnými úvěry a levnými výrobními prostředky.
Takto výrobní vztahy v kapitalizmu - založené na soukromém vlastnictví a zisku - stále více promrhávají a pravidelně ničí produktivní síly společnosti. Zatímco kdyby byly tyto produktivní síly řízeny, vlastněny a podporovány celou společností, mohly by více než uspokojit materiální potřeby všech lidí na světě.

Monopolní kapitalizmus a imperializmus
Během 19. století urychlily periodické krize proces - bankrotováním a fúzemi - snižování velkého počtu firem na malé množství velkých. V každém odvětví průmyslu a obchodu v hlavních imperialistických zemích zmonopolizovalo ne více než deset nebo dvanáct velkých firem trh, často utvořením kartelů k omezení konkurence. Kde jen mohly, omezily tyto kapitalistické monopoly objem výroby v poměru k výrobní kapacitě, aby získaly monopolní ceny a zisky. To je donutilo najít pro jejich základní kapitál větší tok investic do ciziny k dosažení celosvětového rozsahu monopolní kontroly, jakou nastolily doma. Hlavně se snažily zmonopolizovat zdroje surovin a levné práce, čímž předběhly imperialistické soupeře. Víc a víc těchto společností se takto stávalo nadnárodními korporacemi (TNC) a umístilo alespoň některé své výrobní činnosti do zahraničí.
Monopoly se též snažily chránit své zahraniční investice politickou a často i vojenskou kontrolou zemí, ve kterých operovaly, využívajíce toto k zachování výsadních trhů pro své vlastní výrobce. Stamilióny lidí - většina světové populace - byly vtaženy jako dělníci obchodem, půjčkami a daněmi do sféry imperialistického vykořisťování a do politického a kulturního útlaku, který tento stav udržoval.
Na počátku 20. století, kdy byl svět kompletně rozdělen do kolonií a dalších sfér vlivu, bylo možno dosáhnout expanze jednoho imperialisty jen na úkor jiného. Trvalé znovurozdělení nebo přerozdělení nebylo možné, protože se kapitalistické státy rozvíjely nestejnoměrně. Rychleji vzrůstající průmyslová síla Německa začala narušovat status quo ovládaný starší, méně dynamickou silou Británie.
Boj mezi imperialisty se stával nevyhnutelným. V přípravě vlastních ekonomik na válku, a k přesvědčení nebo dokopání vlastních lidí k tomu, aby toto přijali, začali monopolisté svoji ekonomickou i politickou moc spojovat do svazku: státního monopolního kapitalizmu. Ten je charakteristický co nejtěsnější spoluprácí a společnou účastí kapitalistických monopolů a státního aparátu v ekonomických, politických i vojenských záležitostech.
Konflikt mezi imperialisty kulminoval v krvavém masakru první světové války v létech 1914-1918. Ale když pracující prohlédli nacionalistické a válkychtivé slogany své vlastní vládnoucí třídy, začali všude bojovat proti válce a proti systému, jenž byl její příčinou.
V samotné Ruské říši - která sama byla terčem imperialistických snah - pomohla korupce a vojenská neschopnost velkostatkářského policejního státu vytvořit spojenectví mezi bojem rolníků proti statkářům a dělníků proti kapitalizmu. Z toho vzešla Říjnová revoluce roku 1917, kdy Lenin, bolševici a jejich spojenci uchopili politickou moc.
Od tohoto okamžiku byl imperializmus postaven, poprvé ve své historii, tváří v tvář systému, který ukončil vykořisťování. Svaz sovětských socialistických republik (SSSR) se stal novým a mimořádným ohniskem kapitalistické nenávisti.
Uvnitř kapitalistického systému se všechny rozpory rozvíjely i nadále. První světová válka podnítila důležité posuny v produktivních silách a ve výrobních vztazích. Metody hromadné výroby velmi ostře zvýšily produktivitu práce, zatímco válečná ekonomika urychlila rozvoj monopolů. Když byl kapitalizmus v polovině 20. let opět stabilizován, částečně rostoucí intervencí státního monopolního kapitalizmu k obraně před bojovností odborů a revolučními snahami, spotřební síla pracujících rostla pomaleji než objem výroby. Tento rozpor položil základy nejhlubší periodické hospodářské krize kapitalizmu, Velké krize třicátých let.
Tato krize nebyla v kapitalistických zemích stejná, když nejhlubší byla tam, kde ve významnějším měřítku neexistovala poduška supervykořisťovaných kolonií, ale příliš prudce tu vzrostla síla výroby. V Německu takováto hluboká krize přišla zároveň s organizačně silnou, ale politicky nejednotnou dělnickou třídou. Německá vládnoucí třída spěla k fašizmu, ke zničení komunistického a dělnického hnutí, což byla součást příprav nové imperialistické války za přerozdělení světa v její prospěch.
Zpočátku bylo nacistické Německo schopno využít antisovětizmus mocných složek vládnoucích tříd dalších imperialistických zemí k posílení vlastního ekonomického i vojenského postavení. Dělnická třída naproti tomu vedla boj za sestavení lidové fronty proti fašizmu jakožto hlavní proválečné síly. V boji proti fašistické agresi byly sovětský stát i mezinárodní komunistické a dělnické hnutí schopny využít rozdílů uvnitř imperializmu - mezi buržoazní demokracií a fašizmem - aby předešly jednotné frontě imperializmu proti SSSR. Tím byl vytvořen základ k porážce fašizmu ve II. světové válce. Tato válka též zaznamenala vzestup USA do pozice vedoucí síly světového imperializmu s již zřízenými koloniemi a polokoloniemi ve Střední a Jižní Americe.
Výrobní síla kapitalizmu od té doby nebývale vzrostla, především díky vědecko-technické revoluci. Ta byla na širokém základě ztělesňována počítači a revolucí v mikroelektronice, čímž mohl být proces myšlení uskutečněn poprvé v plné šíři stroji.
Ale k využití plodů vědeckého pokroku bylo stále ve větší míře požadováno komplexní dělení a jednotnost práce, s obrovskými prostředky věnovanými na výzkum a rozvoj. V některých odvětvích (např. letectví, informatika, chemie a robotika) obří společnosti stanovily minimální rozsah operací potřebných k jejich dosažení, ale vždy potřebovaly spolupracovat s dalšími giganty. Výzkum a vzdělání potřebné k podpoře vědeckotechnické revoluce mohly být organizovány a financovány jen za mohutné spoluúčasti státu, v oborech jako jaderné reakce jen spoluprací mezi státy. Málo zemí bylo dost velkých na to, aby udržovaly vědeckotechnickou revoluci ve všech oborech. Nové rozdělení práce mezi zeměmi - s novým geografickým uspořádáním výrobních sil - bylo nezbytné.
Tento proces byl veden nadnárodními korporacemi (TNC). Jejich politika je mírněna jen tlakem státu a všeobecným bojem. Tyto TNC jsou teď rozhodujícími monopoly imperializmu, vyvážejícími kapitál z domovských zemí, ve kterých sídlí jejich ústředí a většina jejich největších akcionářů. Organizují své aktivity mezi různými zeměmi za účelem maximalizovat své globální zisky. Jejich rozhodnutí - do jakých sektorů expandovat, kde uzavírat dohody, jaký druh výrobních sil rozvíjet, kde propouštět - určují osudy celých oblastí, národů a pracovních kolektivů. TNC, sídlící v USA, Japonsku, Británii a v dalších předních imperialistických státech realizují jednu třetinu celosvětové produkce, dvě třetiny celosvětového obchodu a tři čtvrtiny mezinárodních investic.

Výzva socializmu
Pro dělnickou třídu a utlačovaný lid kteréhokoli národa byla ruská revoluce důkazem uskutečnitelnosti jejich naděje a víry. Pracující lid mohl dosáhnout politické moci a využít jí k výstavbě socialistického systému, zbaveného vykořisťování, nezaměstnanosti a válek. Pracující a utlačovaný lid získal všude nesmírnou důvěru. Především viděl, jak v Sovětském svazu Komunistická strana, založená na teorii vědeckého socializmu, byla nositelkou tohoto zlomu.
Úspěchy sovětského státu a lidu byly obrovské. Byly zrušeny všechny pozůstatky feudalizmu. Byl široce rozvinut průmysl. Úspěchy sovětské vědy v mnoha oborech byly pozoruhodné. Byly zaznamenány velké kroky vpřed v bytových, zdravotnických a sociálních službách. Bylo dosaženo velkého pokroku ve vzdělání a revoluce v kultuře, která změnila tvář někdejší velmi zaostalé společnosti. Ženy se zbavily mnohých pout ukovaných feudálními a náboženskými zvyklostmi a pověrami, dosáhly rovnosti před zákonem, i když v praxi ne vždycky. Celý národ získal psanou kulturu a určitý stupeň národnostní samosprávy, když bylo zbořeno carské „vězení národů“.
Sovětský svaz též udělal velký dojem na boj za osvobození od imperializmu napříč celým světem, když poskytoval neocenitelnou pomoc hnutím národně osvobozeneckým a proti apartheidu.
Nemělo by být zapomenuto ani to, že sovětská industrializace, založená na státním vlastnictví a plánování, umožnila porážku fašizmu ve II. světové válce - čímž zachránila veškeré lidstvo před nebývalou tyranií.
Sovětský svaz usiloval o vybudování socialistického systému v zaostalé zemi, obklopené nepřátelskými imperialistickými silami. Sovětský lid byl vržen do dvou zničujících válek - do války intervenční, následující bezprostředně po revoluci, a do II.světové války, po které následovalo břímě porážky ve studené válce.
Důsledky obklíčení a vpádu nepřátelských imperialistických sil by neměly být podceňovány. Pro Sovětský svaz z nich vzešly nedozírné problémy politické, kulturní i ekonomické. „Mentalita obležených“ vyvolaná imperialistickou agresí byla silným faktorem, jenž zapříčinil chybnou politiku. Od konce 20. let byla činěna rozhodnutí, jež vedla k vážným porušením socialistických a demokratických principů. Přesněji řečeno vyvinula se tu nadměrná centralizace politické moci. Proti lidem, kteří se nedokázali přizpůsobit, bylo použito státní represe. Ekonomické páky byly nahrazeny byrokratickými nařízeními jakožto nástrojem plánování. Komunistická strana Sovětského svazu a odbory se začlenily do státního aparátu, narušujíce dělnickou třídu a lidovou demokracii. Marxizmus-leninizmus byl používán dogmaticky k zachování statu quo.
Teoreticky pracující lid Sovětského svazu vlastnil všechno. Ale ve skutečnosti byl pánem máločeho. Společnost byla ve skutečnosti řízena vedením strany; vydávajícím nařízení shora dolů.
Po r. 1945 umožnilo centralizované plánování znárodněných ekonomik Sovětskému svazu a jeho socialistickým spojencům obnovit válkou rozervané země a po 20 let předčit v ekonomickém i sociálním rozvoji kapitalistický svět. Sovětský svaz vyvinul vlastní jaderný potenciál a pomáhal světovému mírovému hnutí - docílil politiky mírové koexistence, soutěže i spolupráce mezi dvěma systémy jako konkrétní formy mezinárodního třídního boje. Ale od poloviny 70. let začaly SSSR i východní Evropa zaostávat za kapitalizmem - především japonským a německým - v kvalitě i v tempu růstu svých produktivních sil. Byrokratický příkazový systém „skutečně existujícího socializmu“ nebyl schopen využít poválečnou vědeckotechnickou revoluci a rozvinout společenské výrobní síly efektivněji než kapitalizmus. Rozpor v sovětské společnosti mezi autoritativní formou a socialistickým obsahem, který mohl být vyřešen jen nejširším rozvojem demokracie do všech sfér života, se stal neřešitelným. Selhání v plném využití přínosu vědeckotechnické revoluce v podmínkách soutěže s imperializmem položilo základy kolapsu socialistického systému v SSSR i v zemích střední a východní Evropy podle něho vybudovaných.
Především závody ve zbrojení, vedené Spojenými státy, donutily Sovětský svaz převést obrovské prostředky do vojenské výroby, čímž je odvedly od potřeb občanů včetně spotřebního zboží. Nepříznivé srovnání se Západem, které tímto vzniklo, a které nebralo v potaz imperializmus vykořisťující třetí svět, přispělo k podkopání důvěry v socializmus mezi částmi populace v Sovětském svazu i ve východní Evropě. Rozsah sovětského zbrojního programu též stvořil uvnitř příkazového systému hustou síť byrokratických zájmových skupin, překlenující průmysl, vědeckou společnost i vojenské instituce.
Pokusy restaurovat socialistické výrobní vztahy a vnést do politického i společenského života demokratickou kontrolu, které proběhly v 60.létech, ale byly umlčeny, byly uprostřed 80.let obnoveny. Ale perestrojka („přestavba“) v ekonomické sféře ve snaze zvítězit nad vrcholnou spoluprácí byrokratických kádrů ve straně, ekonomice i státu selhala. Stávající linie byly zpřetrhány, ale nikoliv nahrazeny novými, založenými na pružnějším systému plánování a na použití tržních mechanizmů.
Politika glasnosti („otevřenosti“) odhalila dlouhotrvající deformace socializmu, čímž se snižovala důvěra mnoha těch, kdo z loajality nebo ignorance popírali jejich existenci. Staré stranickostátní struktury se zhroutily - ale nebyly tu náležitě funkční politické organizace, včetně Strany samotné, jež by je nahradily. A protože dogmatičnost marxizmu-leninizmu brzdila politické chápání kreativní socialistické myšlení na všech úrovních, otevřely se dveře iluzím o soukromém vlastnictví a tzv. volném trhu.
Za těchto podmínek se alternativa kapitalizmu stala přijatelnou pro klíčové složky byrokratických vládnoucích kruhů, které v ní viděly ochránění svých privilegovaných pozic. Bez masového politického hnutí, založeného na pracujícím lidu a vedeného komunistickou stranou vybavenou jasnou perspektivou socialistických reforem se tlak na kapitalistický vývoj - zejména privatizaci - stal nepřekonatelným. Upadání do chaosu bylo urychleno fiaskem ve vypracování nové sovětské státní struktury, přijatelné pro republiky a schopné zmírňovat etnické třenice, které začaly propukat jako důsledek narušení ekonomiky a byrokratické sabotáže.
Zhroucení socializmu a znovunastolení kapitalizmu je od té doby neštěstím pro spoustu lidí v bývalém Sovětském svazu i ve střední a východní Evropě. Výkonnost ekonomiky, mzdy, sociální dávky a průměrná délka života v Rusku dramaticky klesly, protože spekulanti, tuneláři a kapitalističtí gangsteři odčerpávali ven ze země obrovské množství majetku. Nová kapitalistická třída v těchto zemích je často slabá a nestabilní. Ekonomické vztahy s kapitalistickými zeměmi - dříve omezené na obchod - se prohlubují skrze nadnárodní zaangažovanost a finanční toky Mezinárodního měnového fondu a Evropské unie. Hlavní ekonomický zájem imperializmu je vydrancovat přírodní zdroje bývalého Sovětského svazu, aby nebyl podpořen vývoj moderního, konkurenceschopného Ruska.
Jako výsledek obnovy kapitalizmu vypukla na Balkáně, Kavkazu a ve Střední Asii občanská válka a etnické střety. V mnoha případech byly podporovány imperialistickými zásahy zvenčí. Přední imperialistické síly se posunují k východu směrem k Rusku, ekonomicky i vojensky. Pokračující expanze Evropské unie a NATO do východní Evropy ohrožují mír způsobem, jakým to Sovětský svaz a Varšavská smlouva nikdy nečinily.

Imperializmus kontra pracující lid
Zhroucení socialistického systému od počátku 90.let objektivně zvyšovalo sílu kapitálu při současném oslabování síly pracující třídy. Pojítko antikomunizmu a antisovětizmu, které drželo pohromadě konkurující si imperialistické zájmy, se rozplynulo, což umožnilo imperializmu posílit vlastní soupeření a nadvládu nad Třetím světem. Na druhé straně, tvoříce jedinou ekonomickou „globální vesnici“ po kolapsu, soupeřící nadnárodní korporace zesílily svůj boj o nové trhy a o posílení vlastního podílu na trzích již existujících, aby zvýšily vykořisťování pracujícího lidu všech zemí.
Dokud se ekonomika kapitalistického světa prudce rozvíjela, soupeřící nadnárodní korporace se spolupodílely na pohlcování konkurentů menších. Ale když tempo celosvětového rozmachu počátkem 70. let kleslo, německé a japonské společnosti, vybudované za vydatné pomoci a ochrany státu, začaly soupeřit se svými - především americkými (USA) a britskými - konkurenty. Ekonomickým i politickým výsledkem byla polarizace světových monopolistů do tří skupin. Kapitalistické monopoly dotlačily své vlastní vlády k vybudování soupeřících obchodních bloků založených na Severoamerické dohodě o svobodném obchodu (NAFTA), kde dominují USA; Evropská unie, kde dominují Německo, Francie a Británie; a země pacifické oblasti, kde dominuje Japonsko.
Neměli bychom si myslet, že TNC „nemají vlast“. Neustále tlačí na zajištění toho, aby se rozmístěním síly národního státu doma vytvořila vhodná třída a finanční klima a byl podpořen jejich boj proti soupeřícím monopolům a potíže působícím vládám venku.
Ale v západní Evropě využití národní státní moci na pomoc ustavení monopolů, dominujících v jedné zemi nebo i v celoevropském měřítku, už nedostačuje. Protože boj o nadvládu dnes probíhá v globální aréně, jsou v Evropě nadnárodní korporace znevýhodněny celoevropským státním aparátem. Nejsilnější monopolní kapitalizmus, Německo, ustavuje ostatní pod svoji vlastní nadvládu v souladu s absolutistickým právem monopolního kapitalizmu: nadvládou silnějšího nad slabším.
Evropská unie (EU) byla zřízena jako evropský „Společný trh“ (později EHS) v r. 1957 právě za účelem zvýšit moc a zisky kapitalistických monopolů větším vykořisťováním lidu Evropy a Třetího světa. Jeho byrokratické, antidemokratické struktury tento účel odrážejí. Političtí zástupci monopolního kapitálu používají EU ke koordinaci napadání sociálních a veřejně prospěšných programů, znárodněného průmyslu, bezpečnosti práce, migrujících dělníků a emigrantů. Jednotná evropská měna („euro“) je ústředním prvkem ve strategii vnucovat monopolní a proti dělnické třídě namířenou měnovou politiku v každém ze členských států Evropské unie.
V téže době vidí TNC v EU příležitost k oslabení síly jednotlivých členských států regulovat ekonomické aktivity monopolního kapitálu. Tím by činnost velkého byznysu a financí podkopala národní ekonomickou suverenitu a vymkla by se z jakékoli možnosti demokratické kontroly národními vládami i z povinnosti se jim zodpovídat. Tudíž jsou ekonomické a finanční síly v EU převáděny demokraticky zvolenými národními vládami do Evropské komise, Evropské národní banky a dalších nadnárodních agentur, které jsou mimo přímou demokratickou kontrolu a povinnost se zodpovídat.
Uprostřed 1. světové války Lenin varoval, že utvoření kapitalistických „Spojených států evropských“ by bylo buď nemožné nebo reakcionářské: nemožné proto, že monopolní kapitalisté různých evropských imperialistických sil jsou soupeři na život a na smrt, nebo - v rozmezí, kde by mohli vzájemné rozpory dočasně pohřbít - reakcionářské, protože jejich jednota by byla jen „za účelem společně potlačovat socializmus v Evropě nebo společně ochraňovat koloniální kořist proti Japonsku a Americe“.
Kapitalizmus líčí deregulaci, privatizaci, krácení dávek státní podpory a dlouhodobou masovou nezaměstnanost jako nezbytný lék, který polykají pracující v „éře globalizace“. Hrstka imperialistických mocností je hlavní řídící silou uvnitř MMF, Světové banky a Světové obchodní organizace v úsilí vytvořit „globalizovaný“ trh, ve kterém jejich vlastní nadnárodní společnosti mohou operovat bez omezení. To se odráží ve formulování jednostranných definicí „svobodného obchodu“ a „poctivé soutěže“, jimiž jsou mocenské bloky jako NAFTA a Evropská unie zproštěny mnoha opatření vnucených ostatním státům. Programy MMF a Světové banky, obvykle zahrnující privatizaci a omezení sociálních výdajů, jsou určeny k utvoření nejvýhodnějších podmínek k průniku západních monopolních kapitalistů do Třetího světa a někdejších socialistických ekonomik.
Změny pramenící z vědeckotechnické revoluce a prováděné hlavně nadnárodními korporacemi měly devastující dopad na nejchudší a nejméně rozvinuté země.
Za prvé, dovoz průmyslově nejrozvinutějších zemí je stále více dovozem zboží náročně vyráběného, u něhož obsah surového materiálu klesá nebo je složen z umělých náhražek. Na konci 90. let čerpaly kapitalistické země OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj) méně než 20% svého dovozu potravin, nápojů, tabáku a přírodních materiálů (kromě ropy) z bývalých kolonií, ve srovnání se dvěma třetinami dovozu mezi sebou. Nižší daně ze zisků společností v imperialistických centrech jej činily vnucením uměle nízkých cen dovozů ze svých filiálek ve Třetím světě pro nadnárodní společnosti atraktivnějším. Takto i jinak jsou zaostalé země okrádány o mnohé hodnoty vytvořené vlastními pracujícími, které by jinak mohly být využity k rozvoji jejich ekonomik a společnosti. Ale i tento obchod je pro imperialistické země méně důležitý, než byl v 50. 60. létech min. století.
Za druhé, relativní snížení poptávky po přírodních materiálech z rozvojích zemí z nich přesměrovalo zahraniční investice k rozvinutým zemím a k jejich náročným průmyslovým produktům. Koncem 90. let získalo šest vedoucích světových ekonomik (USA, Japonsko, Británie, Německo, Francie a Itálie) necelou jednu pětinu svých příjmů ze zahraničních investic z rozvojových zemí. Čtyři pětiny jejich zahraničních aktivit jsou nyní umístěny v Severní Americe, západní Evropě a Australasii (anglický termín označující Austrálii, Nový Zéland a Oceánii; pozn. překl.). Tok splátek, zájmu a zisku ze zahraničních investic probíhá převážně mezi samotnými průmyslově rozvinutými zeměmi.
Operace ve třetím světě poskytují v současné době necelá 3% celkového zisku domácí kapitalistické třídy ve většině imperialistických zemí, ačkoli tato cifra nebere v úvahu nízké ceny, vnucené tlakem monopolů dovozu ze Třetího světa. Je pozoruhodné, že hlavní výjimkou je Británie, jejíž kapitalisté získávají kolem jedné desetiny svého celkového zisku z investic z rozvojových zemí. Tyto globální zájmy nutí složky britské vládnoucí třídy k těsnějšímu spojenectví s imperializmem USA.
Vývoz zisků a úrokových plateb ze Třetího světa na Západ významně přispívá k platební bilanci mnoha imperialistických zemí, především Británie, zatímco země Třetího světa se propadají do totální bídy. Jejich platební bilance je trvale udržována ve ztrátě, což nutí mnohé z nich podřídit svoji ekonomiku výprodeji své úrody vývozem. Hluboce zadluženy a bez zahraniční měny míří pro pomoc do MMF a do Světové banky, které přicházejí s podmínkami - musí snížit sociální a podpůrné dávky a odprodat státní průmysl západním nadnárodním korporacím.
Tato analýza světových ekonomických vztahů a nejnovějšího vývoje produktivních sil ukazuje, že pro imperializmus jako celek je od 80. let nejdůležitějším zdrojem zisků dělnická třída vysoce rozvinutých kapitalistických zemí. Dokud tato situace trvá, plyne z toho, že zostřující se boj bude především v „Prvním světě“ samotném, mezi třemi hlavními imperialistickými bloky za přerozdělení trhů a oblastí investování a vlivu. Kontrola nad zdroji ropy, zásobovacími cestami a klíčovými nerosty zůstane životně důležitým strategickým cílem imperialistických sil - tím, pro který budou vyhrožovat a používat sílu. Ve světě ovládaném imperializmem, bez Sovětského svazu jakožto mocné mírové síly, se zvyšuje možnost obratu k otevřeným vojenským metodám kolonializmu; konečným rozhodčím střetů mezi imperialisty byla vždycky válka.

Jak mohou světová levice, demokratické a pokrokové síly najít východisko z těchto nebezpečných okolností světového vývoje?
Stupňující se konkurence mezi nadnárodními korporacemi a jejich státy neustále značí prohlubující se směřování k reakci ve všech sférách společnosti. Ekonomicky toto probíhá zároveň s několika cyklickými krizemi, kdy je vyšší tlak na mzdy a sociální platby, posilováno politickými a ideologickými ofenzívami. Reakcí na to musí být účinné snahy o první zkoušky alternativních ekonomických a demokratických strategií, slučitelných s historickou pozicí a tradicemi každé země, které by posunuly jazýček na misce vah bohatství a moci blíž k pracujícímu lidu. Takováto strategie by upřednostňovala potřebu chránit pracovní místa, odborářská práva a státní sociální zabezpečení, a stavět solidaritu proti nadnárodním korporacím.
Ideologicky i politicky bude tlak na jednotu reakcionářů v Evropě souběžný s tlakem na růst nepřátelství k USA a Japonsku. Veškerý pohyb směřující k vytvoření evropského kapitalistického superstátu musí být rezolutně odmítán na demokratickém i antimonopolním základě. Militarizace EU s její společnou cizineckou a bezpečnostní policií, vojenskohospodářským komplexem a evropskou armádou (čili „silami rychlého nasazení“) ohrožuje nejen neutrální status některých členských států, ale též národnostní sebeurčení lidu národů mimo západní Evropu. Komunisté vidí národní i mnohonárodní státy s jejich všelidovými demokratickými institucemi - jedinou demokracií, jakou máme - jako nezbytné nositele nastolení socializmu.
Politika „Pevnosti Evropa“ EU vnucuje další rasistickou legislativu na poli přistěhovaleckých a azylových práv. Opětovné vzedmutí neonacistických stran a hnutí uvnitř Evropské unie i evropských států mimo ni je nebývale znepokojivé. Neofašizmu je nutno čelit a izolovat jej, ať už vychází z kontrarevoluce ve východní Evropě nebo ze xenofobní a rasistické politiky prováděné Evropskou unií v rámci Schengenské dohody. Vládnoucí třída se bude všude snažit udělat z národních a etnických menšin obětní beránky. Komunistické a dělnické hnutí musí aktivně odpovídat na všechny projevy rasizmu.
V bývalých socialistických státech je nejlepší podmínkou ke zpomalení i k možnému zvrácení restaurace kapitalizmu to, že lidově demokratické a socialistické organizace mají největší operační svobodu. Bitva za udržení vývoje stranou od kapitalistické intervence je všude nezbytnou součástí boje dělnické třídy za národní sebeurčení.
Zhroucení socializmu ve východní Evropě a v bývalém Sovětském svazu vedlo k rostoucímu tlaku zvenčí na zbývající socialistické země. Tudíž je tu potřeba růstu solidarity například s Kubou proti imperializmu USA. Začala kampaň ke vnucení kapitalizmu Číně a Lidové Koreji, s Tibetem a Tchaiwanem skýtajícími záminku k imperialistickému vměšování. K ochraně a rozvoji socialistických zemí a zemí socialisticky orientovaných musí být dělnickým hnutím celého světa chráněno jejich právo na sebeurčení.
Utlačování a zadlužování většiny Třetího světa bude pokračovat, dokud nezpůsobí vzestup revolučních bojů a úsilí vymanit se z imperialistického jha. Kontrola dodávek ropy a dalších klíčových přírodních surovin bude neustálým zdrojem konfliktů ve Třetím světě i v částech východní Evropy a bývalého Sovětského svazu. Sílící nejednotnost uvnitř imperializmu vylučuje monopol USA a poskytuje příležitost menším zemím a zemím Třetího světa, kde může všeobecný boj posílit neutrální nebo antiimperialistické postoje. Což podtrhuje důležitost znovuprobuzeného Hnutí nezúčastněných. Všechny tyto možnosti budou vyžadovat větší solidaritu dělnických a pokrokových hnutí v imperialistických zemích k obraně národního sebeurčení a proti imperialistickému vměšování včetně vojenské intervence vydávající se za „dobročinnost“.
Budoucí role Spojených národů (OSN) závisí na rozložení sil a zájmů mezi členskými státy OSN i mezi národy a vládami. Zhroucení SSSR odstranilo mohutnou pokrokovou sílu z Rady bezpečnosti OSN a z agentur jako je Mezinárodní organizace práce (International Labour Organisation; ILO), UNESCO a Světová zdravotnická organizace (WHO). Změna mezinárodní rovnováhy sil dovolila imperialistickým zemím držet OSN stranou, když to bylo nezbytné, jako ve válce v Jugoslávii a při prodlužovaném bombardování Iráku.
OSN naléhavě potřebuje demokratickou reformu, ale to nebude jednoduché. Mnoho menších států podléhá ekonomické moci imperialistických zemí. V současnosti tudíž veto Rady bezpečnosti, uplatňované Čínou a Ruskem nezávisle na imperialistických silách, zůstává významným omezením. Demokratizace bude záviset na posílení protiimperialistických sil a sil dělnické třídy na národní úrovni. Je nezbytné neprodleně předložit iniciativy na základě ekonomických a společenských otázek, jež mohou objasnit a izolovat imperialistické programy na celosvětové bázi, požadovat, aby bylo zrušeno vyrovnávání pohledávek a začít rozvíjet OSN jako fórum k prosazování demokratického Nového mezinárodního ekonomického uspořádání.
Tváří v tvář obnovené militarizované kampani za nové trhy a k znovunastolení starých je nutno zvýšit agitaci za jaderné odzbrojení a nešíření. Mírové hnutí musí národně i mezinárodně zesílit boj proti velkému silovému vměšování ve vnitřních záležitostech zemí, za práva národů na sebeurčení, za mírové řešení mezinárodních sporů a proti politickým i ekonomickým doktrínám kapitalizmu. V tomto kontextu se stává stále důležitější role Číny jakožto socialistické velmoci angažované v mírových vztazích mezi státy.
Úspěch v kampani za mír a odzbrojení by uvolnil nesmírné prostředky ke zvládnutí chudoby, hladu a nemocí a k celosvětové ochraně ekologické rovnováhy. Otevřením nového systému mezinárodních vztahů by byla umožněna spolupráce mezi všemi státy bez ohledu na jejich společenské zřízení - k vypořádání se s problémy globální ochrany životního prostředí.

Boj za bezpečnost životního prostředí a ekologii
Déle než jedno století devastoval imperializmus v celosvětové honbě za ziskem a mocí zdroje a životní prostředí Země. Rozsáhlé znečištění ovzduší, půdy, řek, jezer i moří je jedním z následků. Globální oteplování a jeho „skleníkový“ efekt hrozí zvýšeným výskytem nestability klimatu, neúrody a záplav. Ničení deštných pralesů vede k zániku rostlinných i živočišných druhů. Snižování ozónu, kyselé deště, odlesňování a rozšiřování pouští staví lid celého světa před nová a další nebezpečí.
Nadnárodní korporace, podporovány imperialistickými vládami i některými mezinárodními institucemi, vyvezly ekologicky nebezpečné procesy do rozvojových zemí, kde zákony na ochranu a jejich vymáhání jsou nedostačující. To zvyšuje celkové znečištění životního prostředí a musí to být zastaveno. Tlak na životní prostředí je zhoršován stálým růstem světové populace. Světové zdroje jsou konečné a planeta zkrátka nemůže uživit nekonečné množství lidí. Zatímco snahy o zvládnutí růstu populace musí být vítány, je nezbytné, aby populační politika byla vnímána jako jeden z prvků programu trvalého rozvoje. Politika plánovaného rodičovství by měla být kombinována s dostupnými vzdělávacími programy a - především - se snižováním bídy. V chudých zemích vede bída k touze po početné rodině jakožto formě zabezpečení ve stáří a zároveň jako zdroji práce k soběstačnému zemědělství. Tato touha existuje už od počátků vývoje a v kombinaci s rozvojem lékařských služeb vede k období zrychleného růstu populace. Ale zkušenost též ukazuje, že když se vývoj ustálí a bída klesá, velikost rodiny má klesající tendenci.
Růst populace nestačí jako vysvětlení úpadku životního prostředí. Hlavním faktorem je honba kapitalizmu za ziskem, jeho neplánovité drancování zemských zdrojů a konzumní psychologie, kterou plodí. Průměrný obyvatel Británie nebo USA spotřebuje pětadvacetinásobek zásob kohokoli v Indii nebo v Číně.
Nové biotechnologie, které využívají jako základní surovinu druhy rostlin a zvířat nalezené ve Třetím světě, zejména v deštných pralesích, by neměly být v rukou TNC, které drží rekord v bezohledném drancování a ničení dalších přírodních zdrojů.
Bezpečný systém ochrany životního prostředí ve výrobě energie zatím neexistuje. Bude nutno klást větší důraz na úsporu energie a na rozvoj obnovitelných zdrojů, s menším spoléháním se na fosilní paliva. Levná veřejná doprava by měla omezit používání aut a produkování kysličníku uhličitého spalováním benzínu. Spalování uhlí zůstane hlavním zdrojem energie v dohledné době - ale v Británii by to mělo být spíše uhlí britské než dovážené. Spalování kapalin a odpovídající filtrace výfukových zplodin musí být vedeno ke snižování emisí, jimiž vznikají kyselé deště. Kvůli ekologickým rizikům, především z likvidace jaderného odpadu a problémů při vyřazování z provozu, by se měla nechat doběhnout výroba jaderné energie založená na procesu štěpení.
Všeobecně se musíme dostat k systému výroby, ve kterém je produkování odpadu zcela odstraněno nebo sníženo na absolutní minimum. S atmosférou, oceány ani pevninou už nelze zacházet jako s popelnicí! Odpady musí být recyklovány nebo použity jako výchozí surovina k dalšímu zpracování. Kde to v jednotlivých výrobních procesech není možné, mělo by se od nich upustit nebo je nahradit alternativními. Dopady lidského snažení na životní prostředí budou muset být neustále monitorovány a prováděný výzkum využíván k řešení nadcházejících problémů. Což musí být využito v zemědělství stejně jako v průmyslu.
Proměna na uzavřený systém bezodpadové produkce je neslučitelná s existencí neplánovité kapitalistické ekonomiky, ovládané monopoly. Jejich snaha o maximální rychlý zisk má přednost před dlouhodobými dopady na životní prostředí.
Honba za soukromým kapitalistickým ziskem je přirozenou překážkou pro větší ochranu životního prostředí. Považuje „zelenou“ politiku za přítěž potenciálních zisků a dividend. To vede k nehospodárnosti spotřeby surovin v dnešním vysoce industrializovaném světě. Z toho vyplývá, že opatření na ochranu životního prostředí musí být markantně zdůrazňována v každém programu, který prosazuje socializmus. Ale i v socializmu, jak dává najevo zkušenost bývalých socialistických zemí, bude ochrana životního prostředí vyžadovat stálou pozornost, veřejné povědomí, demokratickou angažovanost, otevřenost a povinnost se zodpovídat.

Imperializmus či socializmus?
Kapitalizmus ve svém imperialistickém stádiu je nejen systémem vystavěným na vykořisťování a utlačování, stává se stále více příživnickým a zastaralým. Jemu vlastní motiv zisku vytváří militarizmus a válku. Ve srovnání s možnostmi jsou dnešní kapitalistické výrobní vztahy překážkou rozvoje produktivních sil společnosti a jejich využití lidstvem pro plný, svobodný a blahodárný rozvoj všech.
Nahrazení soukromého vlastnictví výrobních prostředků (půdy, pracovních míst, energie, strojů, surovin atd.) vlastnictvím společným nejen ukončí vykořisťování. Taktéž zajistí, že produkce bude v souladu s potřebami společnosti, ne k maximalizaci soukromého zisku. Demokratické plánování výroby by umožnilo plné využití vědeckého a technologického pokroku, zvýšilo životní úroveň a učinilo konec silným nerovnostem v bohatství a moci. Základním principem socializmu by bylo: „od každého dle jeho schopností, každému dle jeho práce“.
Socializmus by umožnil utvoření opravdové demokracie a spoluúčast ve všech společenských oblastech, dovolil by lidem využít svých možností, osvobozených nejen ekonomického a sociálního tlaku, ale i od všech forem předsudků a diskriminace. Také poskytuje jedinou naději, jak uchránit ekologickou rovnováhu naší planety před nenapravitelným poškozením.
Jak může být dosaženo socializmu? Komunisté se snaží formulovat cestu k socializmu v konkrétních podmínkách každé země, když si za výchozí bod berou vývoj skutečného života a sil ve společnosti.

KRIZE V BRITÁNII

Dnešní britské problémy odrážejí všeobecné problémy světového imperializmu a zároveň vystavují specifické rysy vycházející z britské parazitické koloniální mocnosti. Jako první průmyslová kapitalistická velmoc bývala Británie „dílnou světa“. Ovládala světový průmysl a obchod, když ovládala největší koloniální říši v dějinách. Do 1. světové války byl Londýn hlavním finančním městem světa a libra vládla světovému peněžnímu systému.
To vše se změnilo. Začátkem 20.století konkurovaly britské nadvládě nové kapitalistické národy včetně Francie a Německa - ale především USA. Od r. 1945 národy v koloniích bojovaly za, a většinou jí dosáhly, politickou nezávislost vedoucí ke zhroucení Britského impéria. Potřeba úplného rozchodu s někdejší imperialistickou politikou se stala akutní, ale namísto toho v ní po sobě následující vlády Toryů i labouristů pokračovaly.
Uprostřed toho byla snaha o zachování mezinárodní role libry a Británie jako hlavního finančního centra. Britské monopoly pokračovaly v investování do obrovských zdrojů v cizině na úkor investic doma. Koloniální války a útisk po 2.světové válce pokračovaly, zatímco neokoloniální politika podrývala úsilí bývalých kolonií o dosažení skutečné nezávislosti. V Jižní Africe i v dalších částech světa byly podporovány rasistické a utlačovatelské režimy. Británie hrála roli partnera podřízeného USA ve snahách potlačit národně osvobozenecká hnutí a zaměřit studenou válku proti socializmu. To znamenalo gigantické mrhání zdroji na základny v cizině a na zbrojení.
Nicméně se stále ještě dalo dosáhnout zvýšení životní úrovně. Situace bezprostředně po válce přála trvající expanzi ve světové ekonomice, což umožnilo Británii těšit se z období růstu. Ačkoli se britská ekonomika co se týče investic, produktivity a výkonnosti obchodu vyvíjela ve srovnání s ostatními nepříznivě, byly pracujícímu lidu přineseny významné ústupky, pokud jde o pracovní místa, mzdy i další materiální i společenský přínos. Utvoření a rozšíření dávek státní podpory od poloviny 40.let představují reálně dosažitelné zisky.
Situace se změnila koncem 60.let, kdy se poválečný rozvoj blížil ke konci. Chronické slabiny britské ekonomiky se ostře odkryly, když světová kapitalistická ekonomika zamířila ke krizi. Pro britskou vládnoucí třídu se stalo mimořádně naléhavým úkolem přenést břemeno krize na bedra pracujícího lidu, byť i jen v rozsahu, že si vymohou stažení předchozích ústupků.
Heathova vláda Toryů byla první, kdo usiloval o naprostý zlom v keynesiánském stylu v politice třídní spolupráce, prováděné poválečnou labouristickou i toryovskou administrativou. Od okamžiku svého zvolení v červnu 1970 se rozhodla pro otevřený střet s odborovými svazy. Ale Heathova vláda šla od porážky k porážce od dělnické třídy, která byla příliš jednotná, silná a sebejistá, než aby mohla být poražena v přímém střetu.
Když se Labour Party v únoru 1974 vrátila do úřadu vlády, mnozí si mysleli, že by velkolepý boj horníků, dokařů, energetiků i celé dělnické třídy mohl být odměněn. Volební program labouristů sliboval vyvolat „zásadní a nezvratný posun v rozložení moci a majetku ve prospěch pracujících a jejich rodin“. Namísto toho ale došlo k posunu v rozložení moci a majetku ve prospěch kapitalistů.
Třídní cíle pravicového vedení labouristů byly stejné jako Heathovy a Toryů. Rozdíl byl v tom, že kde Heath selhal v dosažení těchto cílů přímou konfrontací s dělnickým hnutím, Wilsonova i Callaghanova labouristická vláda uspěly získáním většiny odborových vůdců pro spolupráci. V září 1974 centrála odborových svazů (TUC) schválila Sociální smlouvu, která údajně nabídla odborům partnerství s vládou při vypracování ekonomické a sociální politiky. Ale jejím skutečným záměrem bylo dostat TUC samu, aby se pustila do politiky omezování mezd.
Výsledky Sociální smlouvy byly pro dělnickou třídu katastrofální. Labouristická vláda, operující pod fasádou diktátu MMF, prudce snížila výdaje státu na průmysl, infrastrukturu, mzdy veřejného sektoru a sociální služby. Jak se pozice pracujících nepřetržitě zhoršovala a jejich počáteční důvěra a očekávání přešly v deziluzi a znechucení, byl neúprosně připravován základ pro zvolení vlády thatcherovských Toryů v r. 1979.

Strategie Toryů v 80. a 90. létech
Strategické cíle Toryů za Thatcherové a Majora byly dvojí: snížit příjmy a životní úroveň dělnické třídy za účelem obnovy a upevnění základů pro zisky kapitalistických monopolů a zároveň potlačit demokratická práva, aby zlomili odpor dělnické třídy. K těmto cílům umožnila legislativa Toryů hluboký a přímý průnik kapitálu monopolů do mnoha oblastí společenského života a činností včetně vzdělání, bydlení, kultury, sportu a volného času.
Tyto toryovské vlády se snažily skrýt své skutečné třídní záměry za důkladnou propagační kampaň vychvalující ctnosti soukromého podnikání a tržní ekonomiky i rozhodování a svobod jednotlivce, jež prý přinášejí. Ale drsná realita v Británii brzy odhalila prázdnotu těchto prohlášení. Toryové pokrátili veřejné výdaje a investice, za směšné ceny vyprodali životně důležitý majetek a znárodněný průmysl soukromým monopolům, podpořili únik kapitálu a vyvolali nestabilitu výše úroků a sazeb. Tato politika urychlila úpadek britské ekonomiky a vedla ke hromadnému propouštění, inflaci a krizi platební bilance.
Monopoly a finanční instituce sídlící v Británii měly enormní zisky, ale mnoho menších firem zkrachovalo a celé komunity byly postiženy uzavíráním továren a dolů. Tento nový vývoj, který přinesl změny do mnoha oblastí, se uskutečnil v zájmu velkého majetku, pohodlí a maloobchodních společností.
Vlády Toryů způsobily a využily masovou nezaměstnanost jako zbraň k oslabení organizovaného odborového hnutí a k nahlodání jeho důvěry a morálky. Hrozící ztráta výhod vehnala mnoho „hledačů práce“ do dlouhé pracovní doby za málo peněz, zatímco vzrůstající nejistota zaměstnání umožnila zaměstnavatelům snižovat mzdy a zvyšovat produktivitu práce.
Oslabována během let nedostatečného financování, státní podpora čelila vyhlídce na totální zrušení. Pád skutečné hodnoty penzí a dávek přispěl spolu s rostoucími nepřímými daněmi a škrty v „sociální mzdě“ - Národní zdravotní službě, státním vzdělávání, státním bytovém fondu a veřejné dopravě - přispěly k významnému poklesu životní úrovně u většiny obyvatelstva.
Nejhůře postiženy byly ženy, mladí lidé, penzisti, národnostní menšiny, nezaměstnaní a neúplné rodiny - tedy ty části dělnické třídy, které jsou nejméně dobře organizované a proto nejméně schopné bránit své zájmy. Skutečně, diskriminace zakoušená ženami a černochy vyznívá, že jsou vykořisťováni nejen jako pracující, ale také utlačováni kvůli pohlaví či rase. Zaměstnanost žen během období vlády Toryů rostla, ale většinou v zaměstnáních nekvalifikovaných, málo placených a na částečný úvazek, a status podřadných dělal obě tyto skupiny, ženy i černochy, obzvlášť zranitelnými krácením dávek i sociálních služeb.
Krutost útoku Toryů demonstrovala jejich záměr zajistit nezvratné přerozdělení bohatství a moci směrem ke kapitalistům. Hlavním v jeho dosahování byl drastický nátlak uvalený na odborové svazy. Nedotknutelnost dlouholetého obecného práva byla zrušena, solidární stávky a vnější stávkové hlídky byly postaveny mimo zákon, hlasování při všech možných příležitostech byla vynucená, a tam, kde byla hlasování prováděna, byla zaměstnavatelům dána moc stávkující beztrestně vyhodit. Odborové centrály a svazy tváří v tvář tomuto útoku kriticky selhaly v uhájení jednotné radikální fronty.
Souběžně probíhal útok na místní zastupitelskou demokracii, kde mělo dělnické hnutí zajištěno významné zastoupení. Opatření jako poměrné zastoupení, „místní správa“ škol, výprodej státních bytů, privatizace městské dopravy, zrušení Rady Velkého Londýna a metropolitních úřadů a zavedení volební daně a poté obecní daně zbavily místní úřady významných pravomocí. Centralizace moci v Londýně odepřela skotskému a velšskému národu jakékoli skutečné možnosti ovlivňovat či určovat politiku týkající se jejich národních zájmů. Ve stejné době byla omezena svrchovaná práva všech občanů Británie převedením většiny legislativních pravomocí Westminsterského parlamentu na nevolenou Evropskou komisi do Bruselu.
Samotný tento útok představoval vážné ohrožení demokracie.
Ale útoky probíhaly na všech frontách, využívajíce všech nástrojů státní moci včetně policie, soudnictví, tajných služeb, státní služby a hromadných sdělovacích prostředků. Zákon o trestním právu dal policii a soudům větší rozsah pravomocí k pronásledování, zastrašování a odsuzování lidí. Byla zahájena ideologická ofenzíva k vytvoření atmosféry strachu, nejistoty, netolerance a osobní hrabivosti. Byly podněcovány sexuální i jinak rozdílné postoje, mířené na ženy, lesbičky a muže -homosexuály. Rasistické a národnostní zákony nejen popřely práva černochů, ale vedly též ke stupňujícímu se rasistickému násilí i k dalším projevům útisku.
Ze všech, kdo trpěli tímto toryovským potlačováním demokratických práv a občanských svobod, netrpěl nikdo více než lid Severního Irska. Kolonizováno před 800 léty Anglií, Irsko bylo v r. 1922 po občanské válce za národní nezávislost rozděleno. Na severu byl ustanoven loutkový stát k zachování britské imperiální nadvlády. Ale neutuchající boj za sjednocení národa a růst hnutí za občanská práva v Severním Irsku vedly ke zhroucení Stormontského režimu v r. 1972 a k jeho nahrazení přímou britskou vládou.
V r. 1969 byly britské jednotky okázale vyslány do Severního Irska, aby zachovaly mír. Namísto toho byla armáda neustále využívána k zastrašování nacionalistických skupin a k potlačování republikánských sil usilujících o jednotné nezávislé Irsko. Byla zodpovědná za hromadné věznění, mučení, zabíjení a vojenskou okupaci oblastí nacionalistické dělnické třídy. Soudy bez poroty, atentáty a další formy státního násilí se staly normou. Severní Irsko hrálo též roli pokusného králíka pro britský státní útlak coby metodu aplikovanou a testovanou nejprve zde, dříve než byla následně přenesena do Británie. Dělničtí předáci se jeden za druhým spolčovali s Toryi, aby zabezpečili pokračování britské intervence v Irsku.
Přístup Toryů k Irsku symbolizoval kontinuitu jejich reakcionářské domácí politiky i jejich reakcionářské politiky zahraniční. Společně s vládou USA stála britská vláda tak jako dnes v čele boje proti světovému pokroku a k zachování panství imperializmu. Toryovské vlády Thatcherové a Majora poskytovaly jakoukoli formu pomoci reakčním režimům kdekoli na světě, nejprosluleji rasistické Jižní Africe a Pinochetově diktatuře v Chile.
Ale skutečnost, že Británie už nebyla vedoucí vojenskou silou světa, se základnami po celé zeměkouli, znamenala, že vládnoucí třída musela k ochraně parazitních, neokoloniálních zájmů nadnárodních korporací za mořem stále více spoléhat na vojenskou sílu USA. Tento faktor víc než jakýkoli jiný vysvětloval otrockou politiku Toryů imperialistické agresi USA ve Střední a Latinské Americe, politice USA na Středním Východě i expanzi zbraní USA počátkem 80. let včetně neblaze proslulého projektu „hvězdných válek“. Byl též příčinou, proč britské vlády pomáhaly upevňovat nadvládu USA ve vojenském paktu NATO, ačkoli byly též hosty na 130 vojenských základnách USA. Což činilo - a stále činí - Británii hlavním střediskem pro „předvoj“ strategických jaderných zbraní USA a tudíž hlavní terč pro odvetu v případě jaderného konfliktu.
Ale britský vztah k USA zůstává komplexní. Ačkoli jedna strana britských imperiálních zájmů diktuje nutnost spojenectví s imperializmem USA, druhá strana těchto zájmů diktuje potřebu těsnější jednoty s imperialistickými silami západní Evropy seskupenými v Evropské unii. Britští monopolní kapitalisté byli původně proti formování Evropského hospodářského společenství v 50. létech min. století, protože to tehdy odporovalo britským globálním zájmům. Nicméně britský imperializmus od té doby znovu získal klíčovou roli v EU, když v ní uviděl nutný základ k ochraně těch svých zájmů, jež byly v souladu se zájmy dalších západoevropských imperialistů proti sílící hrozbě konkurence amerických a japonských TNC. Britská vládnoucí třída vidí Evropskou unii i jako silný mechanizmus k podkopávání organizovaného boje dělnické třídy - zároveň usnadňující kolektivní neokolonialistické vykořisťování bývalých evropských kolonií, především v Africe.
Vlády Thatcherové a Majora se snažily blokovat určité aspekty západoevropské centralizace, ačkoli podporovaly snahy k utvoření Společného evropského trhu v r. 1992. Jejich odpor k dokončení centralizace nicméně nepramenil z touhy ochránit národní suverenitu a demokracii jménem britského lidu; spíše odrážel snahy Toryů vyrovnat a sladit začlenění britského státního monopolního kapitalizmu do EU s takzvaným „zvláštním vztahem“ k imperializmu USA. Ve stejném čase má britský imperializmus samozřejmě své vlastní zájmy v usilování stát se hlavní ekonomickou i vojenskou silou ve svůj vlastní prospěch. Navzdory populistickým proklamacím Thatcherové o tom, že hájí britskou suverenitu, přijaly její vlády četná opatření, jež tuto suverenitu narušovala, včetně radikálního Single European Act (Zákona o jednotné Evropě) z r. 1987.
Celková krize světového systému imperializmu diktuje základní úkoly, jimž čelí převážná část kapitalistické třídy v Británii stejně jako jinde. Tyto úkoly byly společné pro vlády Heathe, Wilsona, Callaghana, Thatcherové i Majora v jejich shodné roli coby výkonné moci britských kapitalistických monopolů. To, čím se odlišovala toryovská vláda Thatcherové, byla důsledná a nekompromisní bezohlednost, s jakou usilovala o cíle vládnoucí třídy a rozsah boje proti idejím socializmu, a samotné pojetí „společnosti“ jako takové.

Státní monopolní kapitalizmus dnes
Zvolení labouristické vlády v r. 1997 otevřelo nové možnosti pozvednutí dělnické třídy. Pro Torye to byla porážka historických rozměrů. Zkušenost s masovou nezaměstnaností a všeobecný odpor k Poll Tax (ve Spojeném království daň z hlavy - osoby s volebním právem;tato daň se vyměřovala podle počtu osob v domácnosti, zavedená za vlády Margaret Thatcherové; pozn. překl.) pomohly povzbudit veřejné mínění ve prospěch labouristů jakožto jediné reálné alternativy.
V přípravě na tento výsledek se britští monopolní kapitalisté uchýlili k politice třídní spolupráce místo otevřeného a nekompromisního střetu s dělnickou třídou. Obchodní předáci, majitelé médií a špičky státního aparátu byli ujištěni vedením „nových“ labouristů Tonyho Blaira o jejich podpoře politiky velkého byznysu a o zrušení socialistického Clause Four (Článku Čtyři; ve stanovách Labour Party zavazoval tuto stranu k veřejnému, resp. ke státnímu vlastnictví; pozn. překl.) ve stanovách Labour Party. Do četných pozic v nové vládě byli neprodleně dosazeni obchodní magnáti.
Jakmile začala úřadovat, učinila Blairova vláda svým přívržencům z řad dělnické třídy pár ústupků. Snížila DPH u tuzemských pohonných hmot, obnovila některá práva odborů a stanovila celostátní minimální mzdu. Ale v celé řadě oblastí, zejména v ekonomice, daních, přídavcích, důchodech a privatizaci, v podstatě pokračovala v toryovské politice velkého byznysu. V některých případech, jako u školného na středních školách, šla i mnohem dál.
Závazky k „etické zahraniční politice“ byly rychle opuštěny. „Noví“ labouristé pokračovali v roli Británie coby podřízeného partnera imperializmu USA, bojovali v agresi USA proti Jugoslávii, nadšeně podporovali posuny k evropskému vojenskému kapitalistickému superstátu a zapojili bulvární tisk do kruté kampaně proti uprchlíkům a žadatelům o azyl. V přípravě na jednotnou evropskou měnu se vzdali kontroly nad úrokovými sazbami v Bank of England.
Pro Skoty a Velšany i pro obyvatele Velkého Londýna bylo přesto zavedení nových zastupitelských sborů Blairovou vládou krokem vpřed. Komunistická strana Británie usilovala po mnoho let o skotský i velšský parlament a o obnovu místní demokracie včetně Rady Velkého Londýna (Greater London Council). Omezené pravomoci Velšského shromáždění, Skotského parlamentu a Správy Velkého Londýna (Greater London Authority), spolu s volebními systémy, jež koncentrovaly moc do rukou stranických vedení, významně omezily schopnost pracujícího lidu využít tyto sbory ke kontrole velkého byznysu a státní byrokracie. Spíše než rozšiřování všeobecné demokratické spoluúčasti a poskytování národních práv si Blairova vláda hlavně vzala za své zachovat v těchto oblastech jednotu Britského impéria a „modernizovat“ jeho aparát tak, aby byl efektivnější pro monopolní kapitalizmus. Její propagace Anglických regionálních shromáždění, „reformování“ Sněmovny lordů a v místních vládách zavedení kabinetního systému s přímo volenými předáky musí být odsouzeny rovněž.
Je významné, že se všechny tyto změny odehrávají ve stejnou dobu kdy se skutečně demokratické síly Maastrichtskou a Amsterodamskou dohodou upsaly Evropské unii. Je tu nebezpečí, že unijní program „Evropy regionů“ bude využit k dalšímu narušování jednoty a demokracie členských států a k obrácení pracujících proti sobě navzájem nabídkami nižších pracovních nákladů a „flexibilní“ pracovní síly za účelem vlákat sem investice z velkého byznysu.
Navzdory odlivu demokratických sil do Evropské unie toto zůstává případem, kdy je státní moc na britské úrovni vykonávána britským finančním kapitálem, třídou kapitalistů a jejími nejvyššími úřednickými, politickými i vojenskými špičkami. Vlády Toryů i „nových“ labouristů vystupovaly tak, aby posilovaly výkonnou moc a vztahy s velkým byznysem na každé úrovni. Tímto způsobem se zkonsolidoval britský státní monopolní kapitalizmus. Pro monopoly sídlící v Británii zůstává britský stát nepostradatelným. Ovládá téměř každou stránku kapitalistické společnosti v Británii. Bojuje - často jen na papíře - za ochranu jejich přístupů k na trhy a k surovinám kdekoli na světě. Zabezpečuje těmto společnostem výzkum, smlouvy a kvalifikovanou práci, bez čehož by nemohly přežít. Počítá s jejich zastoupením v EU, NATO, WTO atd. Jediné omezení britské státní moci prosazované monopolním kapitalizmem je v jejích demokratických možnostech zpochybňovat, kontrolovat a ubírat výsady kapitalistů.
Otázka která politická strana formuje ve státním aparátu vládu je pro monopolní kapitalisty důležitá. Vládnoucí třída si nemůže dovolit zánik strany Toryů, která až dosud nejpilněji a nejotevřeněji zastupovala zájmy britského imperializmu doma i v cizině.
V téže době je evidentně v zájmu kapitalistů udělat si z Labour Party zcela spolehlivého a poslušného služebníka britského monopolního kapitalizmu. Není to jen levice, kdo usiluje o jádro Labour Party, jsou to též ty sekce kapitalistů, které odmítly přímý třídní střet ve prospěch „sociálního partnerství“ nebo - nazveme-li to pravým jménem - třídní spolupráce.
Nicméně nebude možné učinit celou Labour pro kapitalisty dlouhodobě zcela zachovanou, dokud se její charakter jako strany s kořeny v organizované dělnické třídě kvalitativně nezmění. Oslabování vztahů s odbory, vyřazování odborářů s volebních kandidátek Labour Party, opuštění Clause Four a posun směrem ke větší podpoře politických stran státem, to všechno jsou součásti tohoto procesu. Ale tento proces ještě plně nenabral tento směr. Dělnická třída dala najevo, že stále pokládá Labour za svoji masovou stranu. Zůstane masovou stranou dělnické třídy, dokud bude založena na spoluúčasti odborů. Dopady této reality na strategii socialistické revoluce budou zvažovány v následujících kapitolách.
Krize v britské společnosti zasahuje každou oblast života, nejvíce postihujíc dělnickou třídu a utlačované skupiny. Toto je v podstatě krize státního monopolního kapitalizmu v Británii, která se stává součástí všeobecné krize imperializmu. To, že rozpory kapitalizmu brání plnému a všestrannému rozvoji lidstva, individuálnímu i kolektivnímu, je zřejmé všem, jejichž obzory nejsou ohraničeny jejich životní zkušeností v kapitalistické zkušenosti.
V Británii tak jako jinde nabývá krize stále více podobu krize demokracie. Nejenže jsou omezovány občanské svobody stále většími bezpečnostními a kontrolními opatřeními, změnami občanského i trestního práva, novým veřejným pořádkem a „protiteroristickou“ legislativou atd. Státní monopolní kapitalizmus byl též dohnán k omezení či dokonce přesunu potenciálu volených institucí uskutečnit ekonomické a sociální změny v zájmu dělnické třídy. Jak toto vyvolává pocit pocity bezmoci a odcizení, prohlubuje tím krizi těch stran které si dlouho činily nárok zastupovat v kapitalizmu zájmy dělnické třídy, dosahujíce reforem a zlepšení, aniž by ohrožovaly existenci samotného tohoto systému.

Úloha reformizmu
Přes celou řadu domácích i mezinárodních problémů podporuje pravicové vedení dělnického hnutí politiku, která - ačkoli nabízí drobné ústupky částem dělnické třídy - obecně chrání ekonomickou i politickou moc kapitalistické třídy. Předáci Labour Party, TUC a většiny odborových svazů spolupracují s vládou kapitalistů, místo aby stáli proti ní. Dali systému státního monopolního kapitalizmu šanci k reformám a vylepšením, ale nikdy by se nepustili do revolučního boje za jeho úplné zrušení. Převaha třídní spolupráce a reformizmu v britském dělnickém hnutí má kořeny v impériu. Propaganda a některé superzisky britského imperializmu byly používány některými vrstvami dělnického hnutí a mnoha předáky ke ztotožnění jejich vlastních zájmů se zájmy kapitalistické třídy a jejího systému.
Klamná úloha reformizmu vysvětluje, proč vládnoucí třída a její sdělovací prostředky vždy podporovaly pravé křídlo uvnitř dělnického hnutí a proč tolerovaly zvolení reformních labouristických vlád navzdory jejich provázanosti s odbory a socialistickým levým křídlem.
Charakter a metody reformizmu se v jednotlivých fázích vývoje mění, odrážejíce změny ve strategii vládnoucí třídy. Takto například nabídl mírný poválečný reformizmus Labour Party perspektivu celoživotních zaměstnání a trvale se zvyšující životní úroveň v souvislosti s „řízeným“ kapitalizmem (nebo spíše „postsocializmem“). Dnešní reformizmus mnohem více omezuje, hledá, jak přimět dělníky, aby přijali „realitu“ „pružného trhu práce“, což znamená mnohem intenzivnější vykořisťování, větší nejistotu a pokles životní úrovně. Třídní spolupráce a reformizmus jsou přestrojeny za „nový realizmus“ a „sociální partnerství“.
V tomto období zostřující se konkurence v celosvětovém měřítku - a vleklé strukturální krize britského státního monopolního kapitalizmu - představovalo Blairovo vedení nový, pravicový trend v Labour Party. Hnutí otevřeně za velký byznys a protidělnické se ani neucházelo o to zastupovat zájmy dělnické třídy pomocí spolupráce s kapitalisty; docela otevřeně a vědomě hájilo zájmy britského monopolního kapitalizmu uvnitř dělnického hnutí. Ale labouristická vláda velkého byznysu nikdy nemohla splňovat hlavní touhy, očekávání a představy dělnické třídy. Politika státního monopolního kapitalizmu neustále ohrožovala životní úroveň obyvatelstva, jistotu zaměstnání, veřejné služby, životní prostředí i mír. Rozpor mezi labouristickými voliči a takovouto vládou (a labouristy řízenými radnicemi) se bude během ekonomické recese vyostřovat, zhoršován strukturálním oslabováním britského monopolního kapitalizmu. V jakémkoli důležitém střetu zájmů bude mít labouristická vláda tendenci stát na straně vládnoucí třídy - pokud nebude dělnickým hnutím a masami vyvinut tlak usilující o změnu, samozřejmě při nejbližší příležitosti.
Zkušeností poválečných dějin Británie je, že pravicová politika nakonec zbavuje iluzí a odcizuje si důležitou součást přirozené voličské základny labouristů - dělnickou třídu. Ta se stane kořistí toryovského populizmu, obrátí se k jiným stranám nebo vůbec nejde k volbám. Labouristé pak ztratí vládní pozice a následuje vláda Toryů, která je dokonce ještě pravicovější než předtím.
Poučení by mělo být jasné. Právě tak jako vládnoucí třída podporuje strategii, která chrání její pozici, tak musí dělnická třída a její spojenci být připraveni podpořit alternativní přechodovou strategii, jež prosadí jejich vlastní pozici.

ALTERNATIVNÍ EKONOMICKÁ A POLITICKÁ STRATEGIE

Problémy, s nimiž se střetává většina lidí v Británii, nebudou nikdy vyřešeny v mezích kapitalistického systému. Krize jsou kapitalizmu vlastní a vládnoucí třída bude vždy hledat, jak je přenést na bedra dělnické třídy. Jediným řešením je zásadní změna celé struktury a organizace společnosti.
Ale přechod k socializmu nepřijde automaticky. Přijde jen revolučním bojem, cestou, kterou dělnická třída a její spojenci - sjednocením a koncentrací svých sil - převezme státní moc z rukou kapitalistické třídy.
Za kapitalizmu není stát neutrálním. Je nástrojem používaným kapitalistickou třídou, aby udržela vykořisťování a aby předcházela jakékoli účinné opozici. Proto dělnická třída a její spojenci musí získat státní moc, mají-li změnit ekonomický základ společnosti za účelem změnit společnost samu.
Ale v Británii stále ještě neexistují podmínky pro socialistickou revoluci. Hlavním problémem je, že vědomí neústupnosti dělnické třídy není v souladu s růstem vědomí socialistického. Příčiny tohoto jsou komplexní. K zachování nejednoty je vládnoucí třída neustále připravena poskytnout některým složkám dělnické třídy práva a příspěvky. Stále si zachovává každou možnou cestu k prosazování kapitalistických koncepcí a myšlenek, aby zabránila nespokojenosti obrátit se proti kapitalizmu jako takovému. Proto v této ideologické bitvě kapitalistická třída využívá například nárůst domácího vlastnictví a omezeného držení akcií dělnickou třídou.
Rasistický a národnostní šovinizmus jsou dva obzvlášť škodlivé odkazy někdejšího i současného britského imperializmu. Překonání těchto rozdělujících reakcionářských myšlenek, stejně jako diskriminace pohlaví a homosexuality, je stěžejní složkou vítězství v bitvě idejí ve prospěch socializmu.
Reformizmus ve vedení dělnického hnutí - Labour Party nevyjímaje - též hraje důležitou roli v brždění rozvoje socialistického vědomí.
Neměli bychom přehlížet podíl antikomunistické a antisovětské propagandy, její dlouhodobou roli v bitvě idejí. V období po zhroucení Sovětského svazu a socializmu ve východní Evropě zdaleka nezanikla, probíhá neutuchající kampaň za omezení zkušeností těchto společenství jen na samotné negativní faktory. Jejich četné úspěchy jsou přehlíženy nebo snižovány. Tato nová vlna antikomunizmu, zaměřená na socialistické myšlenky a ideály, se dokonce snaží vykreslit „zločiny komunizmu“ jako srovnatelné se zločiny nacistů. Takovéto argumenty spoléhají na jednostranné a falešné zobrazení dějin 20. století. Co víc, často jsou kombinovány s ideologickými útoky na zbývající socialistické země, obvykle pod záminkou obrany lidských práv.
Jak mohou být tyto a další faktory zamezující růstu socialistického vědomí překonány? Jak může být překonána mezera mezi objektivní nutností pro dělnickou třídu a její spojence převzít státní moc a nastolit socializmus, a potřebou většího uvědomění si těchto úkolů?
Významná část odpovědi na tuto otázku závisí na rozsahu, v jakém organizace na levici - a komunistická strana především - vytvoří socialistické koncepce a ideje uvnitř dělnické třídy i dalších skupin obyvatelstva. Ale širší odpověď musí spočívat na zkušenosti získané samotným pracujícím lidem během třídního boje.
V Británii se během nedávných let rámec tohoto boje rozšířil, jak různé skupiny dělníků i dalších lidí rozvinuly akci na obranu mezd či pracovních podmínek, dávek a veřejných služeb, míru, životního prostředí, demokratických práv a sociální spravedlnosti. Tam, kde byly úspěšné, pomohly tyto kampaně zvýšit morálku i spoluúčast lidí, kterých se týkaly, povzbuzujíce je ve zvyšování jejich nároků. Dalším srovnatelně pozitivním aspektem je, že tyto střety pomáhají lidem si uvědomit, že za mocí kapitalistických monopolů stojí moc státu.
Hlavním poučením z toho všeho je, že jako výchozí bod musíme rozvinout různé boje ve všech těchto neodkladných záležitostech, jimž čelí dělnická třída. Navíc je třeba tyto bitvy vnést do společného proudu tak, aby mohly být zkušenosti lidí spojeny, jejich snahy koncentrovány a řízeny tak, aby zasáhly hluboko do bohatství a moci kapitalistické třídy.
Pro tento cíl musí existovat strategie, která - spojením samostatných politických požadavků k řadě problémů v jeden celek - může prosadit jednotný, koordinovaný, a proto i efektivnější, boj na podporu zájmů dělnické třídy. Alternativní ekonomická a politická strategie (AEPS; The Alternative economic and political strategy), rozvinutá v dělnickém hnutí a komunistickou stranou především, je strategií právě takovou.
Alternativní strategie není receptem na okamžitý socializmus, ale akčním programem zaměřeným proti státnímu monopolnímu kapitalizmu. Za výchozí bod si bere rovnováhu sil uvnitř existující struktury kapitalizmu. Ve skutečnosti to je překlenující strategie spojující obranné bitvy dělnické třídy k ochraně jejích bezprostředních zájmů, s řadou kampaní k získání lidu do ofenzívy proti stěžejní mocenské základně monopolního kapitalizmu. Její uskutečnění si vyžádá budování demokratické antimonopolní aliance, jenž povede postupem masového úsilí ke zvolení levicové vlády založené na labouristické, socialistické a komunistické většině.
Boj za státní moc a socializmus se bude vyvíjet ve snaze vylepšit AEPS, tím, že lidé pochopí jeho nezbytnost i uskutečnitelnost.

Ekonomická a sociální politika
Neodkladnou snahou ekonomických návrhů alternativní strategie je oživit ekonomiku. Měla by být zrušena daň z přidané hodnoty (DPH) a měly by být sníženy přímé daně z příjmu pracujících. Břímě zdanění by mělo být přeneseno na bohaté, například zvýšením nejvyšších sazeb daně z příjmu a daně z majetku a přísnějšími opatřeními proti daňovým únikům. Council tax (obecní daň; přijata jako následující po Poll tax a je placena místním správám, její výše je dána výší majetku; pozn. překl. ) by měla být nahrazena místní daní z příjmu, založenou na platební schopnosti. Celonárodní minimální mzda by měla být zvýšena s okamžitou platností na polovinu průměrného mužského výdělku, časem zvýšena na dvě třetiny, bez diskriminování mladých pracovníků. V téže době by měla být obnovena kampaň za dosažení stejných mezd za tutéž práci pro ženy, etnické menšiny a další skupiny pracovních sil, které stojí tváří v tvář diskriminaci.
Kromě toho je potřebný masivní a trvalý růst veřejných výdajů v některých důležitých oblastech. Zvlášť nezbytný je velký příliv investic do tradičního těžkého a výrobního průmyslu i do novějších průmyslových odvětví, založených na moderní vyspělé technologii. Takovýto příliv by musel být doprovázen opatřeními k zajištění všeobecného růstu zaměstnanosti a rovných příležitostí k přístupu všech skupin práceschopného obyvatelstva k těmto zaměstnáním.
Vedle toho bude muset být přebudována strategie místního hospodářského rozvoje k povzbuzení průmyslu a zaměstnanosti ve skotských, velšských a anglických oblastech, trpících hospodářskou krizí a krutými sociálními nerovnostmi. Uvnitř kostry plánování na celobritské úrovni musí mít příslušníci každé oblasti i národa sílu zajistit, aby tento průmyslový rozvoj byl činěn odpovědným jim, a tato omezení jsou vložena do svobody velkého byznysu a majetkových spekulantů ruinovat a deformovat místní ekonomiku.
Zavedení kratšího pracovního týdne by mělo pomoci zajistit, aby investování do nových technologií nevedlo k celkové ztrátě pracovních míst. Měly by být dosažitelné finanční prostředky k zajištění vysoké kvality vzdělání a školení všech mladých lidí, zvláště pak pro mladé z dělnické třídy. Je také důležité zajistit vzdělávací a rekvalifikační program pro dospělé, především pro ženy a etnické menšiny, a tím jim umožnit přístup ke kvalifikovanějšímu, jistějšímu a lépe placenému zaměstnání ve výrobním sektoru.
Vzdělávací systém by měl být v nejvyšší kvalitě a zdarma pro všechny složky společnosti. Přídavky na děti a na dětskou péči by měly být zvýšeny a zpřístupněny všem, čímž bude zajištěno, že ženy s dětmi uniknou od příležitostné okrajové práce a získají lepší zaměstnání v hlavním proudu ekonomiky. Základní a středoškolské vzdělání by mělo být obsazeno dostatkem personálu, aby bylo všem dětem umožněno získat plné a všeobecné vzdělání. Další a vyšší vzdělání, včetně univerzitního, musí být přístupné všem složkám společnosti, se stipendiem dostatečně štědrým k podpoře studentů bez nutnosti půjček nebo příspěvků od rodičů. Na studentská stipendia by měli mít nárok všichni dospělí zapojení do denního studia, bez placení školného.
Další prioritou je poskytování sociálních a pečovatelských dávek. Výdaje ve veřejném sektoru na bydlení, nemocniční i další zdravotnické služby, a na možnosti kultury, rekreace a využití volného času, musí významně vzrůst. Účast soukromého kapitálu ve veřejném sektoru a službách bude muset být zastavena a zrušena, aby byla zajištěna místní a demokratická kontrola. Základní státní důchod musí být s okamžitou platností zvýšen a obnovena jeho závislost na příjmech. Měl by být dosažitelný stejnou měrou pro muže i ženy ve věku 60 let. Také musí být znovu přijato schéma státního na příjmech závislého důchodu, a státní služby pro invalidy a přestárlé rozšířeny, pro důstojný a pohodlný život. Podpora těm, kdo hledají práci, dávky pro nezpůsobilé a dávky rodičům-samoživitelům by měly být nahrazeny povinnými dávkami ve výši rovnající se zvýšené celonárodní minimální mzdě. Dětské přídavky a dávky v mateřství by měly být zvýšeny a Agentura na podporu dětí (Child Support Agency) zrušena. Umění by nemělo být odtrženo od života. Ale potenciální rozkvět lidového umění (Community arts) byl ochromen nedostatkem peněz. Dělnické hnutí musí brát financování umění vážně a pomoci získávat lidi podílející se na kulturní produkci, aby šířili přitažlivost pokrokového rozvoje a socializmu.

Jak má být tato alternativní politika financována a jaké druhy kontroly požadujeme?
Nejprve bude muset britská vláda převzít od Bank of England kontrolu úrokových sazeb, ukončit nadvládu londýnské City nad finančním a ekonomickým rozhodováním. Také by bylo potřeba kontrolovat kapitálové a měnové transakce, aby bylo zajištěno, že ohromné sumy kapitálu přesouvané do ciziny jsou vraceny a investovány do domácího průmyslu a pracovních míst. Kromě toho by bylo nezbytné dělat namátkové kontroly k ochraně a znovurozvinutí klíčových oblastí britského průmyslu, jako automobilek, elektroniky, textilu, oceli a těžby uhlí. Ochrana tohoto průmyslu by byla stěžejní k obnově výrobní základny Británie a umožnila by vyvážený rozvoj dalších vzájemně propojených či nezávislých sektorech ekonomiky.
Za druhé, měli bychom objasnit náš jednoznačný odpor k omezování mezd nebo jakékoli formy kontroly jakožto způsobu útlaku jedné části dělnické třídy ke zlepšení finanční situace její jiné části. Naopak alternativní ekonomická strategie hledá společné zvýšení životní úrovně všech pracujících, nátlakem na kapitalistickou třídu, a především na oblast monopolů, aby zaplatila účet ze svých zisků. Toto by mohlo zahrnovat vyšší daňové sazby ze zisků společností, daň z dividend, a „nečekané“ daně ze superzisků vzešlých ve zvláštních odvětvích jako naftařství nebo bankovnictví.
Také potřebujeme systém kontroly cen. Musí být ustanovena cenová komise, která zajistí, že růst mezd nebude spotřebitelům předkládán kvůli růstu cen, ale bude přijat kdykoli to bude nutné, snížením zisku monopolů. Na podstatnější úrovni by měl být systém kontroly investic, jenž musí jakožto prioritu zahrnovat politiku demokratického znárodňování.
Hlavní oblasti průmyslu a výzkumu, které byly privatizovány, by měly být znovu znárodněny; ne po staré linii, ale na novém základě, který zajišťuje účast dělníků a spotřebitelů ve vedení, aby bylo zaručeno, že fungují v souladu se sociálními hledisky a ne z hlediska soukromého zisku. Také musí dojít k demokratickému znárodnění strategických odvětví ekonomiky, včetně bank a finančních institucí, aby bylo zajištěno, že obrovské finanční prostředky, které mají k dispozici, jsou směrovány k investicím do britského průmyslu. Znárodnění těžby ropy v Severním moři je jediná cesta, jak zajistit, aby příjmy z ní byly použity na pomoc obnovit britskou výrobní základnu.
Také musí existovat komplexní systém plánování smluv, pomocí něhož by vláda, za vyšší spoluúčasti odborů a pracovních sil, kterých se to týká, mohla, když by to bylo nezbytné, zavést směrnice pro investice a rozvoj v hlavních soukromých společnostech. Ve snaze kontrolovat ty nadnárodní korporace, které zůstanou v soukromých rukou, bude muset být v nejvyšší možné míře využito potenciálu veřejného sektoru coby silné ekonomické páky. Propagováním dělnických a spotřebních družstev by měla být posílena a rozšířena také úloha družstevnictví. Aby byl umožněn plánovitý a rovnoměrný běh průmyslového i společenského rozvoje, budou muset být velkostatky předány do veřejného vlastnictví. Volný trh s pozemky bude muset být vnesen pod místní a demokratickou kontrolu v rámci celonárodního plánu. Bude muset být zlomena nadvláda monopolů v zemědělském zásobování a v distribuci potravin, se státním podpůrným programem zaručujícím pracujícím farmářům i zemědělským dělníkům řádné příjmy a spotřebitelům bezpečné, dostupné a vysoce kvalitní potraviny.
Jsou nezbytná přísná opatření na ochranu životního prostředí. Ovzduší, oceány ani peníze už nemohou být nadále ohrožovány tím, že si z nich děláme popelnice. Po výrobcích je nutno požadovat, aby minimalizovali svoji spotřebu energie, a odpady, ať už z domácností nebo průmyslové, musí být recyklovány nebo využity jako výchozí surovina k dalšímu zpracování. Závislost na fosilních palivech k výrobě energie musí být snížena na udržovací mez, k rychlému rozvoji levné integrované veřejné dopravy, ke převedení nákladů ze silnice na železnici a k rozvoji obnovitelných zdrojů. Stávající zařízení k výrobě a užití jaderné energie nemohou být pravděpodobně nikdy bezpečná a měla by se nechat doběhnout.
Nakonec je nezbytné kontrolovat zbrojení. Británie neustále věnuje na vojenské účely větší část vlastního HDP než kterákoli jiná kapitalistická velmoc vyjma USA. Konec studené války odstranil
poslední falešný argument proti masivnímu snížení vojenských výdajů Británie a změně průmyslové produkce, výzkumu a vývoje na společensky užitečné projekty.

Demokratická politika AEPS
Boj za podporu ekonomických a sociálních zájmů pracujícího lidu je přímo spojen s bitvou za rozšíření demokracie. Politika, která pomáhá zvýšit počet pracovních míst, sociální dávky a životní úroveň, také vyžaduje komplexní soubor politiky, která zaručí politická i lidská práva, v neposlední řadě tak, že lidé a jejich organizace mohou prosadit své mnohem svobodněji a efektivněji.
To znamená ze všeho nejdříve zrušení všech toryovských i labouristických zákonů, které potlačovaly občanské svobody a demokratická práva. Odborové svazy musí být zcela nezávislé a oproštěné od vládního a státního vměšování nebo kontroly. Zvláště by mělo být vyžadováno zrušení všech protiodborových zákonů a obnovení imunity vůči represivnímu obecnému právu. Právo na akci v průmyslu bez propouštění by nemělo být bez časově omezeno. Větší demokracie uvnitř odborů samotných, která posílí zodpovědnost a propojení mezi vedením a členskou základnou, by měla být záležitostí, o níž rozhodují členové, ne předmětem zneužívání státem. Všichni pracující by měli mít v práci plná a stejná práva od prvního dne nástupu do zaměstnání.
Stěžejním aspektem bitvy za demokracii je boj proti všem formám útlaku a diskriminace. Jsou potřebná důrazná opatření k potírání rasizmu na všech úrovních společnosti. Rasistické organizace a šíření antisemitické či jiné rasistické ideologie sdělovacími prostředky, včetně internetu, by měly být zakázány. Imigrační, azylové a národnostní zákony, které institucionalizují rasizmus, musí být zrušeny a nahrazeny legislativou, která staví jakoukoli formu diskriminace mimo zákon a zaručuje stejné možnosti černochům a dalším etnickým menšinám.
Stejná zásada musí podepřít opatření, která zajistí skutečnou rovnoprávnost ženám. I když jí může být dosaženo plně jen v socializmu, musí se za ni bojovat tady a teď. Politika hospodářského rozmachu a širšího sociálního přístupu položí materiální základ pro zrovnoprávnění žen, ale zároveň by musela existovat legislativa i další opatření k ukončení diskriminace v jakémkoli věku a v jakékoli oblasti života. Demokratický charakter tohoto boje musí též zahrnovat podporu kampaním za ukončení diskriminace lesbiček, gayů, transsexuálů a invalidů, či diskriminace na základě věku.
K posílení svobody tisku by mělo existovat zákonné právo na distribuci a prodej všech novin, s veřejnými fondy, které by umožnily jejich vydávání pro menšiny. Po všech rozhlasových i televizních stanicích by mělo být vyžadováno, aby odrážely různorodost naší společnosti a jejího společenského, kulturního i politického života.
Vítězství v bitvě za demokracii bude vyžadovat otevřenější a demokratičtější formy vládnutí. Volby by se měly řídit používáním Jednotného převoditelného volebního systému (the Single Transferable Vote system) ve mnohamístných volebních obvodech, aby odrážely přesněji přání voličů. Nejnižší voličský věk by měl být snížen na 16 let. Zvolení zástupci by měli mít větší kontrolu nad exekutivou, ale zároveň by voliči měli mít možnost je odvolat. Demokracie musí být navrácena do místních výborů, s pravomocí rozhodovat o zvýšení daní na místní služby a ukončit privatizaci v jakékoli podobě.
Skotský parlament a Velšské shromáždění musí být transformovány na skutečné parlamenty se široce rozvinutou legislativou a pravomocí zvyšovat daně k vyřešení ekonomických a sociálních problémů, na podporu rozvoje průmyslu, ke kontrole stavu zaměstnanosti a k ochraně kulturní a jazykové identity každého národa. Mají potenciál nejen k tomu, aby přenesly výkon demokratických rozhodnutí blíže k lidu, ale též k posílení vzdoru monopolnímu kapitálu v celé Británii. Cornwallské shromáždění (A Cornish Assembly) by mohlo ekonomickou silou pomoci zabezpečit vyváženější rozvoj a vyšší životní úroveň v tomto kraji. Část bohatých přírodních zdrojů Cornwallu by měla být věnována na rozvoj cornwallské kultury na školách a v místních komunitách.
Demokraticky zvolené oblastní výbory v Anglii by měly být zřizovány se srovnatelnou ekonomickou silou, včetně kontroly nad službami, jež jsou v současnosti řízeny nevolenými veřejnými sbory („quangos“) na polích jako místní ekonomický rozvoj, školení, vyšší vzdělání a zdraví.
Zvláštní status požívaný kapitálem na ostrově Man (Isle of Man) a na Normanských ostrovech (Channel Islands), které jsou spravovány jako polofeudální polnosti velkého byznysu, bude muset skončit. Místo toho by měli být obyvatelé těchto ostrovů demokraticky zastoupeni ve Westminsterském parlamentu, s vlastními demokratickými institucemi v Tynwaldu a ve States, posílené poměrným zastoupením a ekonomickou silou jako instituce navržené pro Wales a Skotsko.
Monarchie a Sněmovna lordů by měly být zrušeny. Ústavní výbor, složený ze zástupců národních
parlamentů a shromáždění, by mohl jednat jako ochránce zákonného rámce ústavy a zajistit přenesení výkonné moci po volbách a v následující době, ale žádnou jinou úlohu by mít neměl.
Požadavky na další změny, včetně anglického národního parlamentu a zřízení federativní republiky, by mohly vyvstat v tomto procesu zásadní změny. Tady je potřeba rozvíjet masové pochopení, že samotná demokracie není instituce, je to proces zrovnoprávnění. Lidé musí být vedeni k účasti v boji za to, aby bylo vyhověno všem jejich legitimním požadavkům. Potřebují využít a vylepšit své vlastní organizace v kolektivní akci k dosažení svých cílů v každém okamžiku - a získat nezbytné zkušenosti k výkonu státní moci, až přijde čas.

Nezávislá zahraniční politika
Pokrokové a demokratické principy, které jsou základem vnitřní politiky Británie, by měly být rozšířeny též na její politiku zahraniční. Británie by měla usilovat o nezávislou zahraniční politiku, založenou na zásadách mírové koexistence a spolupráce se všemi státy bez ohledu na jejich společenský systém. Měla by vystoupit z NATO, jednostranně se vzdát jaderných zbraní, odstranit jaderné válečné základny v Británii a vyklidit všechny základny zahraniční. Měla by podpořit návrh na postavení výroby a držení jaderných zbraní všemi národy mimo zákon a na podobný zákaz bakteriologických a chemických zbraní, a měla by pracovat na všeobecném a úplném odzbrojení. Británie by též měla významně přispět k celosvětovému míru znárodněním ziskem řízeného zbrojního průmyslu a obchodu se zbraněmi.
Koloniální statut několika zbývajících zámořských teritorií Británie by měl skončit, včetně stažení všech britských vojsk. Britská podpora reakcionářských a utlačovatelských režimů v různých částech světa by měla být vypovězena a poté nahrazena politikou aktivní podpory národnímu osvobození a nezávislosti. Toto by muselo zahrnovat odmítnutí neokolonialistické hospodářské politiky, skombinované s rostoucí pomocí rozvojovým zemím.
Británie má zvláště zodpovědnost za zajištění demokratického řešení pro Severní Irsko. Především musí v Severním Irsku okamžitě skončit všechny represivní a nedemokratické zákony a praktiky, a poskytnuta vydatná finanční i materiální pomoc pro vypořádání se s problémy chudoby a nezaměstnanosti, které jsou akutnější díky britskému imperialistickému vykořisťování.
Drtivou většinou lidu Irska - severního i jižního - byla v referendu přijata dohoda The 1998 Good Friday Agreement jakožto základ k cestě vpřed. Pro trvalý mír bude nezbytné z irské politiky úplně odstranit zbraně, ať už držené legálně státem či polovojenskými organizacemi. Je důležité, že britské dělnické hnutí působí celou svou vahou za plnou realizaci Dohody, i za požadavek, aby se britská vláda stala aktivním prostředníkem ke sjednocení a ukončení dlouhého dědictví národnostního útlaku v Irsku. Na stejném místě by mělo být vyhlášení úmyslu, že britské jednotky budou staženy, čímž se irskému lidu otevře cesta k určení jeho vlastní budoucnosti v jednotném, suverénním a nezávislém státě.
Jakýkoli aspekt pokroku v Británii vyžaduje obranu demokratické suverénní moci britského lidu. Především to znamená moc kontrolovat kapitál. Ale základní smlouvy, instituce a stanovy Evropské unie vyhlašují suverenitu kapitálu. Jsou svojí podstatou antisocialistické, preferují privatizaci a neomezený pohyb kapitálu, nemohou se v něm vrtat - a musí být proto odmítnuty. Alternativní strategie vyžaduje, aby Westminsterský parlament a další demokraticky zvolené sbory v Británii, ne Evropská komise či Evropská centrální banka, kontrolovaly úrokové sazby, měnovou politiku, pohyb kapitálu, zdanění a veřejné výdaje, a aby měly moc znárodnit průmysl i služby a zajistily, že budou fungovat pro obecné blaho.
Argumentace, že EU může být přeměněna v nástroj posunu k socializmu, ignoruje skutečnost, kdo a jak kontroluje Evropskou unii. Skutečností je, že Evropská unie záměrně podrývá suverenitu a demokracii států - a oslabování britské demokracie oslabuje boj za socializmus. Drobné ústupky nabídnuté Evropskou unií zaměstnancům i spotřebitelům by pro ně mohly být uzákoněny - a poté nesmírně rozvinuty - parlamenty uvnitř Británie.
Proto, aby byla zachována moc a kontrola vyžadovaná alternativní ekonomickou strategií, je nutný jasný závazek na vystoupení Británie z Evropské unie. To není volání po vystoupení z evropské ekonomiky či z mezinárodních ekonomických vztahů obecně. Mělo by to být spojeno s rostoucí solidaritou mezi dělníky všech evropských zemí - zvláště mezi těmi, které zaměstnávají mezinárodní korporace - na obranu dělnických práv, životní úrovně, dávek státní podpory a demokracie.
Vystoupení z Evropské unie by umožnilo restrukturalizovat britský průmysl systémem vyvážených a spravedlivých vztahů se všemi státy Evropy, stejně jako se zbytkem světa. Boj dělnických a pokrokových hnutí v Británii proti monopolnímu kapitalizmu vyžaduje maximální jednotu a solidaritu s bojem proti TNC a imperializmu v celosvětovém měřítku. Což znamená solidaritu s dělnickou třídou napříč Evropou, USA i Japonskem; i s lidmi z rozvojových zemí, kteří, v kolonializmu a v zajetí dluhů, jsou drancováni imperializmem a tím zůstávají v ponižující bídě. V konkrétních ekonomických termínech, tato solidarita by neměla znamenat jen plánování vyváženého a vzájemně prospěšného obchodu mezi Británií a Třetím světem, ale též zrušení dluhů a poskytování úvěrů i dalších forem přímé podpory na pomoc průmyslu a obchodu v rozvojových zemích.

SÍLY PRO ZMĚNU

Existují síly, které, budou-li mobilizovány kolem požadavků alternativní politické a ekonomické strategie, mohou navést Británii na nový kurs, vypořádat se s krizí v zájmu lidu, rozšířit demokracii a otevřít cestu socialistické revoluci.
Okamžitou potřebou současnosti je tyto síly a jejich boj spojit těsněji dohromady. Politika alternativní strategie pomáhá prosazovat ekonomické, sociální a politické zájmy všech pracujících společně a se vzájemnou podporou. Tento proces musí též zahrnovat - na organizační úrovni i během mobilizování k boji - rostoucí jednotu mezi silami změny, svolání nejširší možné aliance zaměřené proti státnímu monopolnímu kapitalizmu. Sestavení a posilování takovéto demokratické antimonopolní aliance musí být nejvyšší prioritou. Dosáhnout toho ovšem vyžaduje pochopení třídních sil v kapitalistické společnosti dnešní Británie.

Kapitalistická třída
Kapitalistická třída zahrnuje vlastníky a ty, kdo kontrolují prostředky výroby, distribuce a směny (továrny, banky, obchody, půdu atd.) a jejich zástupce. Lidé na vyšších vedoucích pozicích a na vyšších pozicích státního aparátu, i když prodávají svoji pracovní sílu, jsou součástí vládnoucí třídy, protože jednají přímo či nepřímo ve jménu kapitalistů, ztotožňují se s nimi a často vlastní značné množství kapitálu.
Celkově je kapitalistická třída jen malým zlomkem populace. Ale v jejím kruhu je ještě drobnější menšina, která uplatňuje nadvládu - ti, kdo kontrolují hodně velké firmy a banky, které nejen že vykořisťují své vlastní zaměstnance, ale fungují na úkor mnoha menších podniků, drobných obchodníků a zemědělců.
Malé firmy jsou mezi prvními oběťmi v období akutní krize, mnohé z nich v něm zbankrotují, když jsou nuceny zavírat, nebo jsou pohlceny velkými firmami. Když životní úroveň dělnické třídy klesne, jsou též nepříznivě zasaženi drobní výrobci, obchodníci a obchodníčci. Proto je tu objektivní příčina ke spojenectví mezi dělnickou třídou a mnoha v těchto sekcích třídy kapitalistické. Čelí stejnému nepříteli - velkým britským i zahraničním monopolům, včetně bank.
Při sestavování takové aliance budou problémy, protože drobnější zaměstnavatelé jsou v rozporu s monopolisty i s dělnickou třídou. Malé podniky čelí vyhlídce, že budou vytlačeny velkými společnostmi, ale často jsou s nimi též spojeny jako zásobovači nebo dodavatelé svých produktů. Obvykle vidí jako své zájmy držet mzdy dole kvůli svým ziskům, a pracovní podmínky na malých pracovištích jsou často horší.
Nicméně organizovaná dělnická třída potřebuje ukázat malým firmám, že řešení jejich problémů není v tom, že se spojí s velkým byznysem proti dělníkům. To musí hledat v jejich získání na stranu dělnického hnutí, a v tom, že je uchrání, aby se nestaly kořistí pravicové a fašistické propagandy. Což znamená zasazovat se o specifická opatření, jež jim pomohou, jako levné úvěry, omezení manipulace s monopolními cenami, kontroly pronájmů, zmírnění místních daní, zrušení DPH atd., stejně tak jako získat je pro demokratické požadavky dělnické třídy, včetně boje za mír, odzbrojení a ochranu životního prostředí.

Střední vrstvy
I když velká většina lidí v moderní společnosti jsou příslušníci dělnické nebo kapitalistické třídy, jsou tu též ti, jejichž vztah k výrobním prostředkům je umisťuje na pozici uprostřed. Složky na středním stupni řízení a na středně vysokých pozicích státního aparátu jednají do značné míry jako zástupci kapitalistické třídy, ale stupeň, v jakém vykonávají kontrolu nad výrobními prostředky, je často omezený. Kromě toho jejich příjem většinou pochází z prodeje jejich pracovní síly za pevný plat. Proto mohou být považováni za součást středních vrstev mezi třídou kapitalistickou a dělnickou.
Příslušníci rodinných podniků, drobní obchodníci, pracující farmáři a malé firmy s málo nebo žádnými zaměstnanci jsou další takovou skupinou. Také jsou mezi stavovskými skupinami jako jsou architekti, právníci, lékaři, spisovatelé a umělci, kteří jsou samostatně výdělečně činní. Ti všichni jsou zasaženi sociální a ekonomickou krizí kapitalizmu, a cestami, které zabraňují pokroku v oblastech, které se jich týkají především, jako bydlení, zdraví, úrokové sazby, odzbrojení, kultura a životní prostředí. Politika potřebuje být rozvíjena dělnickou třídou a pokrokovými silami, které budou získávat co možná nejvíce mezi těmito skupinami silné spojence proti kapitalistickým monopolům.

Dělnická třída
Vedoucí silou demokratické antimonopolní aliance bude dělnická třída. Její zájmy jsou nejbezprostředněji a důsledně odporující zájmům vládnoucí třídy kapitalistické. Její síla a schopnost se organizovat jí umožňuje poskytnout vedení všem silám společenského pokroku. Jako třída jen ona může dosáhnout rovnoprávnosti během socializmu.
Ale dělnická třída je důležitá nejen tím, že je početná, ale i tím, že zaujímá v kapitalistické společnosti zvláštní postavení. Ačkoli dělnická třída nepotřebuje kapitalizmus, kapitalizmus by bez dělnické třídy nefungoval. Je tomu tak u administrativního personálu ve státním sektoru a u pracovních sil ve veřejných službách stejně jako u manuálně pracujících ve výrobě. Ačkoli se někteří dělníci považují za „střední třídu“ a pracují možná v institucích, které pomáhají zachovávat kapitalizmus a jeho ideje, jsou též součástí dělnické třídy. Jejich skutečné zájmy se široce shodují se zájmy dělníků v manuálních zaměstnáních. Pracovní sílu nezbytnou pro státní monopolní kapitalizmus poskytují všichni dělníci, všichni jsou pod neustálým tlakem produkovat víc, a všichni jsou vystaveni nejistotě a krizi vyvolané tímto systémem. Sdílejí proto jednotný společný zájem vzdorovat a zbavit se kapitalistického vykořisťování.
V srdci dělnické třídy je její nejrozšířenější složka - dělníci soustředění v rozsáhlých velkovýrobních společnostech. Velký rozsah výrobních prostředků používaný v těchto společnostech znamená, že jejich dělníci je nikdy nemohou vlastnit ani kontrolovat jinak než kolektivně, v socializmu. Velké procento těchto dělníků bylo a je tradičně ve zpracovatelském, strojírenském, energetickém, slévárenském a loďařském průmyslu, kde výrobní chaos a hledání zisků způsobují nejvážnější hospodářskou krizi. Ti také měli tendenci pracovat tam, kde technická inovace nejrychleji zvyšuje míru vykořisťování a ekonomické nejistoty. Ze všech složek dělnické třídy tito dělníci vidí již vypracovaný charakter společností, ve kterých pracují. To zvyšuje vyhlídky na to, že si budou vážit možností plánované socialistické produkce. Dnes mnoho takových dělníků pracuje pro nadnárodní korporace a mají největší potřebu budovat mezinárodní solidaritu - a nejvíce k ní podněcují.
Protože vládnoucí třída ví, že porážka v těchto velkých společnostech má nejnebezpečnější dopady, vždycky uplatňovala své nejostřejší a donucovací a ideologické prostředky proti dělníkům právě tady. U nich byli proto dělníci nuceni vyvolávat solidaritu celé dělnické třídy. Získali tudíž jedinečnou zkušenost v boji za jednotu.
V minulosti se mnoho nemanuálně pracujících dělníků drželo stranou dělnické třídy v průmyslu i odborových svazů. Ale rozdíl mezi manuální a nemanuální prací je v důsledku technologického rozvoje a moderních výrobních postupů stále víc a víc stírán. Vliv krize kapitalizmu též přispěl k výraznému nárůstu odborářství mezi nemanuálně a ve službách pracujícími dělníky, kteří ukázali větší připravenost k akci na obranu svých zájmů. Stávky pracovníků zdravotnictví, bankovních zaměstnanců a učitelů v poslední době jsou toho významným důkazem. Sama taková akce přispívá k rozvoji uvědomění dělnické třídy. Co víc, mnoho zaměstnanců služeb - především ve veřejném sektoru - je mezi nejvíce odborově organizovanými útvary dělnické třídy, a jsou často soustředěni ve velkých resortech a úřadech.
Bez ohledu na to, zda v průmyslu či službách, v soukromém či veřejném sektoru, velké společnosti využívají nejširší škálu dělníků. V malém odrážejí škálu celé dělnické třídy. Vytváření koncentrace organizovaných sil, schopných střetnout se s organizovanou mocí vlastního státu nebo s monopolistickými zaměstnavateli, nevyhnutelně dává těmto dělníkům ty nejhlubší a nejdelší zkušenosti k vítězství socializmu. Učí se, proč je nezbytné nadřadit dlouhodobé zájmy třídy jako celku momentálním zájmům té které složky.
Organizování odborových svazů a myšlenky třídní solidarity se rozšířily mezi dělníky státního aparátu, hromadných sdělovacích prostředků i dalších klíčových oblastí společnosti. Neměla by být podceňována ani jejich důležitost v menších podnicích, včetně technologicky vyspělých sektorů. Takovéto události představují důležité rozšíření potenciální síly dělnické třídy na angažování se v masovém boji vně parlamentu, s využíváním stále širšího rozsahu taktiky i techniky.
Další významnou událostí byl nárůst počtu žen zapojujících se do pracovních sil, často na částečný úvazek. Stále více se zapojují do odborů, a - jak ukazuje Ženská konference TUC - tvoří hlavní a progresivní podíl na dělnickém hnutí. Skandálně nízké platy mezi ženami se musí stát ústřední otázkou pro odbory, které mají zodpovědnost za vykročení k boji za rovné platy za stejně hodnotnou práci, za možnost péče o děti, proti sexuálnímu obtěžování i za další požadavky, které zajistí ženám rovnoprávnost. Je nemyslitelné, aby skutečný pokrok v rozvoji dělnické třídy byl možný bez neustálého vzdorování vší diskriminaci a bez závazku ji ukončit. Snahy po této linii pomohou tvořit důvěru žen k tomu, aby se podílely na základě rovnosti s muži na společném boji za zrušení kapitalistického vykořisťování.
Dělnické hnutí musí proto dospět k nejplnějšímu pochopení, že požadavky na skutečnou rovnoprávnost žen, černochů i dalších utlačovaných skupin jsou ústředními oblastmi boje. Kromě toho boj proti podřízenosti žen, proti rasizmu i proti dalším formám útlaku, ačkoli každá vykazuje své vlastní typické znaky, tvoří přesto základní aspekty třídního boje. Boj za osvobození žen a za osvobození černochů není prioritou jen pro ženy a černochy; je prioritou pro celou dělnickou třídu.

Dělnické hnutí
Hlavní vliv dělnické třídy na společnost je vyjádřen dělnickým hnutím, ačkoli to stále ještě nezahrnuje dělnickou třídu celou. Zahrnuje odborové svazy, organizace důchodců, Labour Patry, Družstevní hnutí a Komunistickou stranu.
Odborové svazy jsou největšími a nejsilnějšími organizacemi dělnické třídy. Hrají důležitou roli ve schopnosti dělníků skloubit a využít svoji kolektivní sílu k obraně mezd a pracovních podmínek proti honbě kapitalistů za ziskem. Jako takové jsou důležitými školícími středisky pro dělníky účastnící se třídního boje. Odborové svazy dneška se také věnují široké řadě problémů, jež jsou vysoce politické. Ale nemohou být náhražkou za politické strany dělnické třídy, ačkoli mnohé z nich jsou svojí federální strukturou připojeny k Labour Party. Svojí skutečnou podstatou odbory tíhnou k soustředění se na třídní boj v ekonomické sféře, tj. na přímý vztah mezi dělníky a zaměstnavateli. Ale jestli má dělnická třída ukončit vykořisťování a útlak, potom tento boj musí zahrnovat kromě tohoto specifického vztahu i politický vztah mezi dělníky a státem.
Proto bojovnost v průmyslu nestačí, a je nutno bojovat s tímto ekonomickým náhledem, který vidí boj odborových svazů v ekonomických otázkách jako sám o sobě dostačující. Ve skutečnosti je třeba tento boj vést s politickou perspektivou, má-li dělnické třídě přinášet trvalé zisky. Tento bod byl neustále zdůrazňován Komunistickou stranou, která naléhá na své členy, aby pracovali na posilování odborových svazů, organizace pracovišť a hnutí dílenských důvěrníků, britské TUC, výborů odborových svazů, skotských, velšských a oblastních TUC a družstevního hnutí, za politický i sociální, stejně jako za ekonomický boj.
Důrazný boj za zájmy svých členů na všech frontách by pomohl odborovým svazům dostat se zpět na pozice, které ztratily během rozsáhlého úpadku těžkého a zpracovatelského průmyslu. Mohly by získat milióny těch, kteří nikdy nebyli organizovaní, a vdechnout nový život organizacím v odvětvích a na pracovištích. Přijetí „organizujícího“ modelu odborářství namísto starého „sloužícího“ by mohlo takovémuto vývoji vysoce napomoci. Hlavně, odbory potřebují být mnohem atraktivnějšími, organizovat a aktivizovat mladé dělníky, na nichž závisí budoucnost hnutí.
Ve stejné době musí být vyvinuto uvědomělejší odhodlanější úsilí nejen k přilákání většího počtu žen a černošských dělníků do odborových svazů, ale také zajistit, aby požívali rovnoprávné příležitosti podpory a zastoupení na všech úrovních odborového hnutí. Tady musí sehrát důležitou roli struktury TUC pro ženy, černochy, lesbičky, gaye a invalidní dělníky.
Boj proti nezaměstnanosti musí sjednotit zaměstnané a nezaměstnané kolem klíčových požadavků kratšího pracovního týdne, sníženého důchodového věku, vyšších dávek podpory v nezaměstnanosti a penzí, učební doby a řádného školení dělníků každého věku, hrazeného odbory. K tomuto cíli musí být posílena úloha center TUC pro nezaměstnané jakožto akčních center dělnického hnutí a odborové svazy musí aktivně usilovat o získávání nezaměstnaných dělníků, čelíce problémům v jejich vlastním zájmu.
V nedávných létech nabralo hnutí důchodců na síle. Ale aby boj za „existenční penzi“ není povinností penzistů samotných. Odborové svazy musí pochopit, že toto je boj za budoucnost jejich členů, protože poskytnutí patřičné základní státní penze je jedinou cestou, jak zaručit finančně zajištěný odchod do důchodu. Každý svaz by měl mít sekci členů v důchodu. Ačkoli hnutí důchodců dostává v bitvě za odpovídající penze a za vyšší sociální dávky pro důchodce a invalidy zvýšenou podporu od odborových svazů i od organizací Labour Party, dělnické hnutí potřebuje pomoci vnést toto do skutečně masové, široké a radikální kampaně.
Místní výbory odborových svazů mohou být hlavní silou k vyvolání masového boje a vlivu politických idejí na dělnické hnutí. Ale boj za „penzi k přežití“ („living pension“) není povinností penzistů samotných. Odborové svazy musí pochopit, že toto je boj za budoucnost jejich členů, protože poskytnutí patřičné státní penze je jedinou cestou, jak zaručit finančně zajištěný odchod do penze. Každý svaz by měl mít sekci členů v důchodu. Ačkoli se hnutí důchodců dostává v bitvě za odpovídající penze a za vyšší sociální dávky pro důchodce a invalidy zvýšené podpory od odborových svazů i od organizací Labour Party, dělnické hnutí potřebuje pomoci vnést toto do skutečně masové, široce pojaté a radikální kampaně.
Místní výbory odborových svazů mohou být hlavní silou ve vyvolání masového boje a vlivu politických idejí uvnitř dělnického hnutí. Věnují se otázkám široce se týkajícím celého hnutí, jako je nezaměstnanost, penze, rasizmus a ochrana místních služeb, a mohou pomoci rozvinout solidaritu s bojujícími dělníky. Je potřeba vést zápas k zajištění plného zapojení odborových svazů do odborových výborů a podílu na jejich práci.
Krom toho je v odborových svazech potřebné silnější a semknutější levé křídlo, které by ukončilo dominantní postavení pravice. Tento politický střet musí být veden na úrovni pracovišť, mezi masou dělníků, nejen na úrovni vedení svazů. K získání dělníků - a to nejen militantní složky - pro socialistickou perspektivu je pro levici a pro komunistickou stranu nezbytné stupňovat politickou aktivitu na pracovištích.
Navzdory zkušenostem lidu s Blairovou vládou je Labour Party masovou stranou organizované dělnické třídy, stále se těšící voličské podpoře velkých částí dělnictva. Ale její politika a ideologie jsou politikou a ideologií sociální demokracie a imperializmu, která usiluje o zvládnutí a reformování kapitalizmu v bezprostředních dočasných podmínkách dělnického hnutí - ale ne o jeho zrušení v základním zájmu dělnické třídy a lidstva jako celku. Labour Party svojí podstatou nikdy nestála proti idejím vládnoucí třídy. Přinejlepším jen odrážela a reprezentovala „povědomí odborových svazů“ dělnické třídy v politickém životě. Reformistická perspektiva, která v Labour Party převládá, upoutává stranu do výhradně parlamentní role uvnitř kapitalistického systému. Její akční činnost je vidět téměř výhradně jen v čase volební účasti, a to splňuje jen z mála nebo vůbec socialistickou osvětu.
Přesto se Labour Party v jednom stěžejním ohledu liší od ostatních demokratických stran. Je to federální strana s masovou účastí odborových svazů. Jistě, kapacita odborů k ovlivňování Labour Party v minulých letech pod útoky Blairova vedení na vnitrostranickou demokracii poklesla. Přesto hlas organizovaného kolektivu pracujících může stále mít - přes své odbory - uvnitř Labour Party hlavní vliv. Právě proto je důležité, že dělníci a jejich odbory i nadále platí politickou daň a členské poplatky v Labour Party.
Jedinečná struktura a skladba Labour Party též zajišťovala ve svém středu významný socialistický trend. Tito socialisté časem získali čelní pozice ve střetu idejí uvnitř i vně strany, produkujíce politiku, která vzdorovala velkému byznysu v zájmu pracujícího lidu. Ale, aniž bychom podceňovali význam levice v Labour Party, není to soudržná a jednotná síla. Zatímco někteří její členové jsou ovlivněni myšlenkami marxizmu a drží se pevně základních zásad dělnické třídy, další jsou příliš ochotni opustit potřebu masového boje za pracovní místa a pracoviště, když přijímají reformistický náhled na tuto i další otázky jako je politika příjmů, imperialistická intervence, a charakter státu za kapitalizmu a socializmu. Protože labouristická levice postrádá revoluční politickou perspektivu, není centrálně organizována a nemá dostatečný vztah k mnoha mimoparlamentním střetům, nemůže sama vyvolat významnou změnu v perspektivě a aktivitě dělnického hnutí.
Řešením nejsou ani rozličné ultralevicové skupiny, jimž je společná zúžená interpretace marxizmu a strategie, která v praxi zavádí odmítavý, sektářský postoj k dělnickému hnutí. Přitažlivost trockizmu, anarchizmu a dalších forem ultralevičáctví pramení v první řadě ze selhání reformizmu. Takovéto skupiny a strany jsou obvykle založeny na antikomunizmu a antisovětizmu, který nazývají „antistalinizmem“ a který se odráží v nedostatečném pochopení podstaty imperializmu. To vedlo některé ultralevicové organizace k tomu, aby zaujaly v klíčových mezinárodních otázkách objektivně proimperialistický postoj, ať už přivítáním kontrarevoluce v bývalých socialistických státech, odmítáním solidarity s Kubou nebo podporou takzvané „Kosovské osvobozenecké armády“ během bombardování Jugoslávie jednotkami NATO.
Takovéto sektářské skupiny často hrají v dělnických a pokrokových hnutích v Británii rozkladnou a rozvratnou úlohu. Když nevyvíjejí aktivity „příchozího“ uvnitř Labour Party, vyhlašují k ní různé alternativy bez ohledu na realitu ve hnutí dělnické třídy. Jejich taktika a slogany jsou často nerealistické, nezodpovědné či neuvážené, protože nevycházejí z konkrétní analýzy konkrétní situace. Vždy pak následují rozpaky a ztráta iluzí. Podobně tak jejich demagogické útoky na vedení odborových svazů jen málo nebo vůbec neberou v úvahu skutečné rozložení sil. Neustále obviňují odborové „byrokraty“ ze zrady dělníků v boji, bez ohledu na objektivní potíže, navršují rozdíly místo aby se snažili získávat dělnické hnutí odshora až dolů pro levicovou politiku. Jejich dogmatické výklady marxizmu též vyvolávají neustálé rozmíšky mezi jejich vlastními stranami a sektami.
Nicméně, mnoho členů těchto skupin je motivováno socialistickými a komunistickými ideály. Jejich organizace občas jednají statečně a s představivostí, když nastolují problémy, které pravice ignorovala. Negativnímu vlivu ultralevičáctví a sektářství je proto nejlepší odporovat politickou debatou a diskusí, a spoluprácí na levici, kde je možné dosáhnout souhlasu za účelem akce.
Za současné situace je hlavním úkolem zdolat trend pro velký byznys a proti dělnickému hnutí ve vedení Labour Party a jeho vliv na odborové svazy. Odbory, jichž se to týká, musí v tomto úsilí sehrát ústřední roli. Což si ovšem vyžádá uvnitř svazů střet k zamítnutí ideologie „sociálního partnerství“ a boj za ochranu a rozšíření demokracie labouristů a za zachování třídního dělnického charakteru strany samotné. Odborové svazy musí aktivněji zasahovat do procesu sestavování kandidátek a vystoupit na všech úrovních s požadavkem, aby se labourističtí kandidáti zavázali k politice dělnické třídy před i po volbách. Zúčastněné svazy by též měly zajistit, aby jejich zástupci v řídících výborech, včetně NEC Labour Party, byli odpovědni a hráli aktivní roli v boji za politiku a zájmy svých členů.
Propojení odborů s Labour Party sehraje také důležitou roli při pomoci zabezpečit levicovou vládu založenou na labouristické, socialistické a komunistické většině v parlamentu. Odbory mohou ovlivnit politiku, vedení i parlamentní zastoupení Labour Party, aby mohla takovou vládu sestavit. Ale aby se Británie mohla vydat touto cestou k socializmu, musí být odborové hnutí úspěšné v boji za politiku alternativní strategie. Argumentovat tím, že to není možné, je nejen poraženecké- způsobí to odepsání organizované dělnické třídy jakožto vedoucí síly socialistické revoluce. Toto je sektářská pozice, která nevyhnutelně vede k sektářské politice, izolované od dělnického hnutí. Odhaluje se v trvalém úsilí utvořit novou stranu nalevo od Labour Party, ačkoli v současných podmínkách by žádná taková strana nezískala podporu významných složek odborového hnutí. Tyto snahy neustále oslabovaly labouristickou levici a podrývaly snahy o sjednocení levice kolem alternativní ekonomické a politické strategie.
Komunistická strana volá po, a pracuje na, posilování spojení mezi odborovými svazy a Labour Party a zachování Labour jakožto masové strany dělnické třídy a dělnického hnutí. Komunisté nejsou neutrální v boji levice a pravice uvnitř Labour Party a dělnického hnutí a jakožto nedílná součást tohoto hnutí pracujeme na sjednocení a posílení levice proti pravici. Proto se snažíme odstranit všechny diskriminační zákazy a odsouzení, namířené většinou proti komunistům, ale též zasahující ostatní na levici, které jen pomáhají pravici udržovat hnutí rozdělené. Odborové svazy by zejména měly mít demokratické právo nominovat a volit, z těch, kdo platí politickou daň, kandidáty a delegáty dle svého vlastního výběru do Labour Party, jak tomu bylo kdysi.
Nezbytnost vítězství odborových svazů i širšího dělnického hnutí za politiku AEPS, a na základě masového boje, který toto umožňuje, podtrhuje neustálou potřebu zřetelné a mnohem silnější komunistické strany. Jakožto strana řídící se principy vědeckého socializmu a působící mezi organizovanou dělnickou třídou i dalšími pokrokovými silami, má jedinečnou schopnost poskytovat vedení ne na základě elitářství či sektářství, ale na základě spolupráce s levicí v Labour Party i v širším dělnickém a pokrokovém hnutí. Rozhodující posun doleva v rozložení sil uvnitř dělnického hnutí, i v Británii všeobecně, závisí na vzrůstu šíře, vlivu a efektivnosti komunistické strany.

Komunistická strana a revolucionářské vedení
Komunistická strana byla v Británii založena v r. 1920. Od svého počátku získávala velkou inspiraci v mladé Sovětské republice a byla součástí mezinárodního komunistického hnutí. Navzdory malé velikosti hrála význačnou úlohu v mnoha průmyslových bitvách, vedla hnutí nezaměstnaných, nájemců a antifašistů ve 30. létech 20. století, organizovala solidaritu s lidem Irska, Indie a republikánského Španělska, brojila proti jaderným zbraním, a aktivně vystupovala proti apartheidu v Jižní Africe i proti genocidě USA v Koreji a Vietnamu.
Výrazný úspěch Komunistické strany z ní udělal objekt zvláštního zájmu kapitalistické třídy. Když selhala ve snaze izolovat stranu od jejích dělnických kořenů, pracovala vládnoucí třída v 80. létech na jejím rozvracení ideologicky zevnitř. Těmi, kdo viděli jako nebezpečnou znovuustavenou Komunistickou stranu Británie v r. 1988, od kterého si znovu vybudovala svoji pozici jakožto marxistická strana dělnického hnutí.
Cíle a zásady Komunistické strany ji činí odlišnou od ostatních stran, a vybavují ji pro vedoucí úlohu v boji za socializmus. Nejdůležitější rysy strany jsou :
• První, Komunistická strana je založena na třídních a internacionalistických principech Marxizmu-leninizmu, které jí umožňují analyzovat podstatu kapitalistické společnosti a rozvíjet strategii, která povede k socializmu.
• Druhý, je organizována pro socialistickou revoluci, a proto se neustále snaží posilovat své kořeny v dělnické třídě pro pozdější vedoucí úlohu k revolučním společenským změnám. Na tomto základě se snaží spojit dohromady všechna hnutí pokroku na místní i národní úrovni, a vyvolává a podporuje lidové kampaně. Aby pomohla rozvíjet politické vědomí, organizuje se na pracovištích i v místech.
• Třetí, Komunistická strana je stranou demokratickou, vnášející iniciativu i kreativitu svých členů do plánování a šíření své politiky a aktivity, i do výběru vedení, které je odpovědné své členské základně. K tomuto závěru strana rozšiřuje a udržuje těsné vztahy s vlastními složkami, mezi rozdílnými složkami dělníků, mezi ženami a muži, bílými a černými, mladými a starými.
• Čtvrtý, Strana je centralizovaná, takže může zasahovat do třídního boje jako disciplinovaná a jednotná síla, jakmile je rozhodnuto o politice. Tato kombinace demokracie a centralizmu k vytváření „demokratického centralizmu“ - nejvyšší organizační zásady strany - pomáhá činit stranu akceschopnou jedinečně efektivním způsobem.
• Pátý, Komunistická strana je v těsném kontaktu s s komunistickým hnutím v dalších zemích, založeném na nezávislosti, rovnosti a vzájemné úctě všech stran ve světovém hnutí, které se snaží, vést přechod k socializmu v celosvětovém měřítku. Tato jednota, spolu s mezinárodní solidaritou s ostatními hnutími bojujícími za mír, pokrok a národní osvobození, je životně důležitá pro dosažení a budování socializmu v Británii.
Tyto základní rysy Komunistické strany z ní dělají efektivní stranu v čele boje během roků, vyvolávající třídní a socialistické vědomí a ukazující potřebu získat státní moc a postupovat k socializmu.
Ale Komunistická strana je stále příliš malá, a její kořeny jsou stále v mnoha složkách slabé. Potřebuje růst počtem i pokud jde o politický vliv. Aby toto získala, musí strana pomáhat rozvíjet aktivitu i diskusi nejen v dělnickém hnutí, ale ve všech pokrokových organizacích a demokratických hnutích. Potřebuje ukázat v akci, stejně jako vysvětlováním, že třídní spolupráci musí vystřídat třídní boj, že stát není „nestranný“ mezi třídami, že jen když se parlamentní boj zkombinuje s masovým bojem vně parlamentu, mohou dělnická třída a její spojenci získat významná vítězství, a že s problémy, jimž čelíme, se lze úspěšně vypořádat jen strategií socialistické revoluce. Připraveni naslouchat i učit se, stejně tak jako převzít strategické velení, komunisté se budou stále více stávat spolehlivou a uznávanou všelidovou silou. Strana se též zaměřuje na podporu kulturních hnutí, uznávajíc, že kultura má v životě pracujícího lidu své místo.
Komunistická strana musí získávat, organizovat a vzdělávat novou generaci komunistů k oživení, obsazování a vedení svých vlastních organizací na pracovištích i ve společnosti. Ústřední věcí k vytvoření této mladé generace je práce strany s Ligou mladých komunistů k vyjádření potřeb a tužeb mladých lidí. Strana taktéž usiluje o zvýšení své volební aktivity, ačkoli komunistické kandidátky jsou zaručeny na výběrovém základě, když berou v úvahu celkovou politickou situaci, úroveň práce komunistů a vliv v tom kterém místě, i charakter kandidátů prosazovaných labouristy.
Těmito způsoby se Komunistická strana snaží, aby se stala stranou s masovým vlivem ne jako strana s větší členskou základnou, ale se členy ideologicky zdatnými a získanými z každé složky a oblasti naší společnosti, stranou, díky které může být stále víc a víc lidí přiváděno k politické akci. To všechno umožňuje Komunistické straně rozvíjet svoji typickou roli jakožto síly, která je v čele všude tam, kde jsou lidé, která bojuje za jednotu dělnické třídy a za soudržnost demokratické antimonopolní aliance v každé chvíli. Jen tak může být vliv reformistů na pracující lid překonán a nahrazen socialistickým vědomím.
Nicméně, jakkoli velká je Komunistická strana, nepočítáme s dosažením tohoto vlastními silami. Ostatní strany a organizace budou hrát v tomto procesu důležitou roli. Ale zřetelnou snahou britských komunistů je nabídnout tomuto procesu srozumitelnost, vizi a demokratické vedení.
Komunistická strana se nesnaží nahradit Labour Party jakožto federální stranu dělnické třídy, ale spíše posílit její původní federální charakter. Mnohem vlivnější Komunistická strana je stěžejní pro budoucnost Labour Party samotné, i k rozvoji dělnického hnutí i celé demokratické antimonopolní aliance. Jestliže pravicové ideje a vedení v dělnickém hnutí budou poraženy a nahrazeny lidmi a politikou angažovanými v boji proti monopolnímu kapitalizmu, a jestliže sama Komunistická strana získává na síle a vlivu nebržděnému zákazy a úředními omezeními, otevřou se nové příležitosti k rozvinutějším formám labouristicko-komunistické jednoty včetně volebního prostoru. Za těchto podmínek by se budoucí přidružení k Labour Party mohlo stát reálnou možností.
Ústřední pro každou jednotu k dosažení socializmu v Británii je jednota levice. Náš program je zásadně založen na získávání co nejširší možné jednoty na zásadovém socialistickém základě. Respektování existujících rozdílů je podmínkou k budování vzájemné jistoty a důvěry, k závazku ke společné práci na specifických problémech a tudíž k vytvoření atmosféry, ve které poroste vzájemné pochopení. Tímto způsobem též mohou být na základě marxisticko-leninské jednoty překonány rozpory uvnitř komunistického hnutí v Británii.

Další demokratická hnutí
Kromě hlavních organizací dělnické třídy vyrostlo mnoho dalších sdružení a hnutí, jimiž se rozmanité skupiny lidí snažily prosazovat své zájmy proti zájmům monopolního kapitálu. Ale mají-li být úspěšné, musí úspěšně pracovat s dělnickým hnutím- které samo o sobě musí být úspěšné v boji jejich jménem.
Hnutí za osvobození žen v Británii je různorodé, zahrnuje Národní shromáždění žen, ženské struktury v dělnickém hnutí, i místní a národní akce. Tyto různorodé organizace a kampaně soustředily pozornost na široké spektrum problémů včetně dělení práce podle pohlaví, rovnoprávných plateb, práv reprodukce a násilí proti ženám. Upozornily na to, jak diskriminace pohlaví, úloha žen v rodině, jejich odpovědnost za péči o děti i jejich ekonomická závislost omezují jejich možnosti vzdělání a kariéry a spoluúčast žen na společenském i politickém životě za podmínek rovnocenných s muži. Dělnické hnutí se též více než v minulosti musí soustředit na otázky jako podstata osobních vztahů, lidská sexualita a budoucnost rodiny.
Přesto, některé složky ženského hnutí mají tendenci oddělit osvobození žen od třídní podstaty, když staví teoretický i praktický důraz na osobní, subjektivní, individuální zkušenost útlaku ze strany mužů. Někteří muži mají též tendenci podporovat osvobození žen teoreticky, aniž by se zavázali k nezbytným změnám v praktických podmínkách organizačních, politických i personálních. Takovéto přístupy jen oslabují masovou základnu boje za osvobození žen, posilujíce tendence problém zlehčovat. Aby se tomu zabránilo, musí se naplánovat vystoupení s marxistickým pohledem na otázku ženské rovnoprávnosti, s větším úsilím o získání organizované dělnické třídy k efektivnější, rozhodující úloze v boji za osvobození žen. Podřízenost a utlačování žen bylo základním rysem vykořisťování pracujícího lidu ve všech třídních společnostech, nejvýrazněji pak za socializmu. Od tohoto okamžiku není boj za ženskou rovnoprávnost jen bojem za ženy samotné a nelze jej snižovat druhotnými otázkami - je ústředním v třídním boji.
Tyto body se týkají stejně silně i boje proti rasizmu v jakékoli podobě. V Británii s její dlouhou historií imperializmu se rasizmus odráží v převažující ideologii, v diskriminaci i v otevřeném násilí, jehož aspekty se napevno usadily v policejní moci, právním systému, zaměstnanosti, bydlení, vzdělání i ve zdravotní péči. Černoši a další etnické menšiny, jejichž vykořisťování coby příslušníků dělnické třídy je spojeno s útlakem na základě rasy, jazyka a kultury, stále více rozvíjejí své vlastní organizace a další důležité iniciativy k potlačení rasizmu. Tento boj bude ještě efektivnější, bude-li co nejširší jednota mezi černými a bílými, a zvláště mezi černými a bílými dělníky. Proto musí dělnické hnutí hrát rozhodující díl při získávání celé dělnické třídy pro odmítnutí rasistických idejí a praktik a pro pomoc černochům k potlačení diskriminace kdekoli se objeví.
Podobně je nezbytnou součástí boje za socializmus i boj za stejná práva pro lesbičky a homosexuální muže.
Ve Skotsku a Walesu se objevila silná národní hnutí. Odrážejí vážné ekonomické, sociální i kulturní problémy, které vzešly z centralizace moci a kontroly uvnitř britského státu. Rozvoji velšského a skotského národa bránilo a deformovalo jej sevření jejich ekonomického a společenského života monopolním kapitálem a těsným propojením velkého kapitálu s britským státním aparátem.
zejména odborníků, inteligence, drobných kapitalistů a zemědělců, kteří byli zpolitizováni historickými podmínkami v příslušných zemích. Cymdeithas yr laith Gymraeg (the Welsh Language Society, Velšská jazyková společnost) sehrála značnou roli v kampaních na ochranu národních a kulturních práv velšského lidu a k obraně pokračující existence komunit dělnické třídy. Obě národní hnutí proto obsahují protimonopolně-kapitalistické, protimilitaristické a radikální demokratické prvky, které postupně získaly jakousi podporu dělnické třídy. Existují tu rozsáhlé oblasti pro spolupráci s levicí.
Zároveň si tyto síly nebudou rozvíjet třídní chápání příčin národnostního útlaku nebo spojenou třídní sílu k potlačení státního monopolního kapitalizmu na celobritské úrovni. Dělnické hnutí ve Walesu a Skotsku má zásadní roli v boji za národní sebeurčení. Jejich těsné spojení s dělníky kdekoli v Británii jim dává potenciální sílu a politickou průhlednost k vytvoření aliance sil namířených proti těm, kdo drží v Británii státní moc. Mohou to ovšem dělat jen se plně stanou zastánci demokratických národních práv svého lidu, když setřesou reformistické a pravicové ideje, které matou a rozdělují.
Uvnitř místních komunit existuje spousta problémů, vedle rostoucího diktátu centrální vlády nad místními výbory a místní demokracií. Jako odpověď na to se rozvinula hnutí a organizace jako sdružení nájemníků a starousedlíků, ekologické skupiny, noviny a divadelní soubory místních komunit, dopravní činnosti a místní výbory proti krácení sociálních výdajů. Zvlášť ekologické hnutí nabývá na významu, získává lidi ze širokých vrstev napříč společností v boji za prevenci proti ničení našeho životního prostředí a jeho ekosystémů, k ochraně kvality života a rovněž k udržení samotné existence lidstva.
Tyto ekologické a společenské problémy - a boj za místní i všeobecnou účast na rozhodování - se týkají nejen skupin většinou přímo zúčastněných, ale většiny populace v Británii. Mnoho těchto problémů pochází z rozhodnutí učiněných velkými monopoly, nadnárodními korporacemi a finančními institucemi nebo v jejich zájmu. Proto je obzvlášť důležité, že organizovaná dělnická třída vznáší tyto otázky a vystupuje k nim koordinovaně, vytvářejíc tato těsná spojení s různými hnutími, kterých se to týká.
Touha po míru a odstranění všech nukleárních zbraní a zahraničních vojenských základen z britské půdy i vod se šíří napříč rozsáhlými složkami obyvatelstva. Jejich snahy mají potřebu být vyjádřeny silným a rozsáhlým mírovým hnutím jakožto součástí demokratické antimonopolní aliance. K tomuto cíli musí být zvýšena podpora Kampani za jaderné odzbrojení (CND) i dalším mírovým organizacím jako všeobecným, tolerantním, nesektářským kampaním k jejich posilování organizačně i politicky na všech úrovních. Pevnější spojení by též měla být vytvořena mezi mírovými organizacemi a odborovými svazy, zatažením svazů do aktivnější role v mírovém hnutí. Evidentně tu musí odborový svaz CND sehrát zvlášť významnou roli.
Kromě těchto problémů, jímž čelí s dalšími složkami dělnické populace, čelí mladí lidé svým vlastním specifickým problémům, ať už studenti nebo mladí dělníci. Masová nezaměstnanost vyrazila ze své startovní čáry na celou generaci, zhoršujíc diskriminaci pociťovanou mladými ženami a mladými černochy. Nespokojenost mezi mladými lidmi se příliš často setkává s pronásledováním ze strany nadřízených. Je tu též nebezpečí, že pokračující nezaměstnanost mladých by mohla posílit přitažlivost extrémně pravicových trendů, vycházejících z rostoucí frustrace a z nedostatku kontaktů s dělnickými a pokrokovými hnutími. Proto dělnické hnutí musí vystupovat energičtěji se svými požadavky, zajišťovat pro ně organizační struktury a společenská i kulturní zařízení, získávat je do odborových svazů, bojovat za jejich právo na studia a právo na práci.
Církev, charita a dobrovolnické skupiny rozvíjely vyšší profil v nedávných kampaních proti chátrání zástavby, jaderným zbraním a obchodu se zbraněmi, dluhům a chudobě Třetího světa, tvrdému ohrožení žadatelů o azyl. Opět, dělnické hnutí by mělo těsněji spolupracovat s těmito vystupujícími sbory, s posilováním jejich iniciativy a s jejich přijetím do organizované dělnické třídy.

Demokratická antimonopolní aliance

Hybnou silou v naší společnosti je třídní boj mezi dělníky a kapitalisty. Ale kapitalizmus vykořisťuje lidi nejen v práci, také je utlačuje v mnoha různých aspektech života. Proto lidé reagují a bojují proti kapitalizmu a jeho důsledkům nejen na pracovištích, ale ve vlastních komunitách a ve svých sociálních, kulturních i odpočinkových aktivitách, a to muži i ženy, černí i bílí, mladí i staří, a bez ohledu na národnost. Hnutí a organizace rozpracovávají, jaké lidi mohou zahrnout nejen z různých částí dělnické třídy, ale i z dalších tříd a vrstev společnosti.
Nicméně, pokud tato hnutí a jejich boje probíhají navzájem izolovány jeden od druhého, mohou ohrozit pozici vládnoucí třídy jen v jednotlivých izolovaných případech, nikdy neohrozí celkovou kontrolu a nadvládu touto třídou vykonávanou. Pokud tato hnutí setrvají stranou hnutí dělnického, budou nejen trpět nedostatkem jeho podpory, ale organizovaná dělnická třída nebude schopna dostát své roli vedoucí síly ve společnosti.
Je proto nezbytně nutné, aby organizovaná dělnická třída vytvořila co nejširší možnou alianci se všemi dalšími hnutími bojujícími za pokrok, demokracii a rovnost. Objektivní základ pro sjednocení těchto sil je, že všechny čelí společnému nepříteli, jmenovitě britskému státnímu monopolnímu kapitalizmu, který blokuje pokrok na všech frontách. Proto je nutno spojené zatížení většiny populace na bedra moci kapitalistického státu a monopolních korporací. Vytvoření a vývoj demokratické antimonopolní aliance též posílí jednotu uvnitř dělnické třídy samotné, tím, jak napomáhá hlubšímu pochopení toho, jak kapitalizmus vytváří celou škálu problémů, jimž čelí pracující lid.
Ve snaze začlenit alternativní ekonomickou a politickou strategii se organizovaná dělnická třída může stát více si vědomou - a sebejistější - svých úkolů při vedení všeobecného odporu proti státnímu monopolnímu kapitalizmu, převzetí státní moci a zrušení systému vykořisťování.
Úloha listu Morning Star v napomáhání levici budovat demokratickou antimonopolní alianci je stěžejní. (Morning Star) setrvává jediným celostátním deníkem v kolektivním (družstevním) vlastnictví (co-operatively owned) a nezávislým na kontrole byznysu. Důsledně se věnuje záležitostem pracujícího lidu v jeho boji proti jakékoli formě vykořisťování a utlačování ze strany státního monopolního kapitalizmu. Tvoří spojnici mezi dělnickým hnutím a ostatními složkami lidu Británie. Všichni na levici by měli podporovat Morning Star a napomáhat zvyšování jeho nákladu a vlivu uvnitř dělnických a pokrokových hnutí.

VYKROČENÍ K SOCIALIZMU

Politika Alternativní ekonomické a politické strategie tvoří komplexní, společnou strategii s důsledně třídním obsahem. Je to strategie pro plánování, přeorganizovávání a přesměrování britské ekonomiky a společnosti způsobem, který posiluje kolektivní pozici veškerého pracujícího lidu a který nutí kapitalistické monopoly vzdát se bohatství a moci. Z tohoto důvodu vládnoucí kapitalistická třída - a především pak její monopolní sektor - nebude sedět se založenýma rukama a nedovolí uskutečnit takovouto strategii, ale naopak udělá všechno, aby ji blokovala a vykolejila.
Jaký typ vlády - spojené s masovým hnutím - asi může uskutečnit takovouto strategii i přes nelítostný odpor?

Levicová vláda a odpor kapitalistů
V minulosti mohly být labouristické vlády starého pravicového typu přinuceny provádět některá pokroková opatření, ale v podstatě byly zavázány spravovat a chránit kapitalistický systém. Tím, co je potřebné místo nich, je nový typ levicové vlády, založený na labouristické, socialistické a komunistické většině ve Westminsterském parlamentu, která vychází ze široce rozvinutého boje masového hnutí vně parlamentu, požadujícího druh politiky obsažené v AEPS.
Mezi jiným by sem byl zahrnut rozhodující posun doleva v Labour Party, zvlášť pak v jejím národním výkonném výboru a v parlamentní složce Labour Party. Postupně by měl tento posun záviset na významném obratu doleva v odborových svazech, které tvoří masovou základnu Labour Party, a na rostoucí velikosti a vlivu komunistické strany, těsně spolupracující s labouristickou levicí. V průběhu boje k dosažení tohoto se její předáci stanou tím, kdo sestaví vládu zvolenou na základě alternativní strategie. Spolu s masovým hnutím by toto měli uskutečňovat v procesu překonání odporu monopolních korporací, bank a jejich zastánců v cizině.
Kapacita vládnoucí třídy k odporu by neměla být podceňována. Bude se snažit využít hromadné sdělovací prostředky k rozvinutí prudké kampaně proti alternativní strategii. Mezinárodní zkušenost ukazuje, že britská vládnoucí třída bude hledat podporu mezinárodních kapitalistických institucí jako MMF, nebo těch, které jsou součástí EU, a světových nadnárodních korporací, ve snaze zastrašit levicovou vládu. Mohla by usilovat o zorganizování generální stávky nebo podněcovat nadnárodní korporace, aby stáhly své operace z Británie s úmyslem sabotovat ekonomiku. Také by mohla vyvinout úsilí ke změně zákona aby bylo ztíženo zvolení nebo znovuzvolení levicové vlády, nebo ke zneužití nedostatků v silách ( schopnostech ) takové vlády. Ilegální metody, sabotáže a snahy o ozbrojený puč jsou zcela pravděpodobné. Jakékoli úsilí k vytvoření atmosféry chaosu a nepořádku bychom měli očekávat, neboť by pak mohlo být použito k ospravedlnění použití síly proti levicové vládě.
Nicméně, nemá-li být ekonomická, politická ani ideologická moc monopolního kapitálu podceněna, neměla by být ani zveličována. Vládnoucí třída není všemocná. Může jen působit v rámci limitů zadaných současným rozložením sil, vnitrostátním i mezinárodním. Její odpor lze překonat, budou-li spolu zajištěny dvě základní podmínky.
Za prvé, musí být učiněny kroky k zajištění nejširšího možného začlenění všech složek dělnické populace na každém kroku při zavádění AEPS. Alternativní strategie by neměla být vnímána v první řadě jako záležitost parlamentní legislativy a vládní pravomoci. Je to strategie, která musí ve všech etapách zapustit kořeny v masové podpoře a spoluúčasti, aby byla uskutečňována nejen skrze parlamentní legislativu, ale též mimoparlamentním bojem. Tak jako ustavené organizace dělnických a demokratických hnutí, mohlo by toto zapojit nové orgány boje lidu a dělnické třídy. Určitě bude potřebný co nejvytrvalejší tlak, mobilizující dělnické hnutí a další pokrokové síly k udržení levicové vlády na cestě a zdolání odporu monopolistů a jejich spojenců. V této situaci by komunistická strana měla mít obzvlášť zodpovědnost za vývoj a vedení masového boje, s vystupováním v klíčových záležitostech na pracovištích a v lokalitách.
Za druhé, musí být učiněny kroky k zajištění, aby síly parlamentu i vlády byly využity k prosazování politiky alternativní strategie a ke snížení odporu jejích odpůrců.
Tyto kroky by měly zahrnovat demokratizaci médií, dovolit podporovatelům AEPS větší vystoupení v televizi, rozhlase i novinách, aby přednesli své názory. Je životně důležité, aby byla rozbita kontrola médií monopoly. Deníky i další média v rukou kapitalistů jsou mocným faktorem při formování pracujícího lidu, aby přijal kapitalizmus a věřil, že boj za novou společnost je zbytečný. Sdělovací prostředky dělají vše, co je v jejich silách, aby zkreslily případy zahrnuté do bojů pracujícího lidu v Británii i v zámoří. Snaží se narušit důvěru ve vymoženosti socialistických zemí, aby potíraly proud socialistických idejí mezi dělnickou třídou. Jediný Morning Star dává plnou a každodenní podporu pracujícímu lidu a jeho boji, když projednává záležitost za alternativní ekonomickou a politickou strategii a za socializmus.
Sám státní aparát se rychle stane centrální arénou sílícího třídního boje. Snahy zveřejňovat a realizovat AEPS se setkají s odporem mezi státními zaměstnanci a sdruženými veřejnými orgány včetně kontrolních agentur, Bank of England, státních vysílacích stanic a podobně. Musí být přijaty kroky k přenesení moci ministerských oddělení a organizací veřejného sektoru pod přísný dohled a kontrolu ústředního i národních parlamentů, které jsou samy učiněny více zodpovědnými lidu a jeho demokratickým masovým organizacím. Státní úřady a další klíčové oblasti státu, včetně policie, soudů a ozbrojených sil by měly být demokratizovány a jejich vrcholový personál vyměněn. Cílem musí být učinit tyto orgány přímo odpovědnými parlamentu a lidu. Příslušníci policie a ozbrojených sil by měli být oprávněni se sdružovat v odborech.
V tomto kontextu nabývá stále více na důležitosti boj za odzbrojení. Existence velké profesionální armády spolu se základnami USA v cizině a s vojenským personálem USA by mohla představovat potenciální hrozbu vládě ustavené k realizaci alternativní strategie, protože by mohla být patrně použita v možném pokusu o vojenský puč.
Jedna věc přesto zbývá : demokratická masová aktivita (činnost) je rozhodujícím faktorem k zaručení efektivního využití vládní moci uzákonit a realizovat alternativní strategii i překonat odpor k ní.

Státní moc a socializmus
Od okamžiku zvolení nového typu levicové vlády - zavázané k realizaci alternativní strategie - vstoupí třídní boj v Británii do ostřejší a vleklé fáze. V okamžiku, kdy boj za pokrok představovaný AEPS vnese do hry otázku státní moci a jejího použití dělnickou třídou a jejími spojenci, změní se boj za alternativní strategii na boj za socializmus jako takový. Kapitalistická třída bude všemi prostředky usilovat o to, aby rozhodla tento boj ve svém zájmu, zatímco dělnická třída a její spojenci se budou snažit jej rozhodnout ve svůj. Která strana zvítězí se rozhodne tím, která třída ovládne státní moc.
Dokud si kapitalistická třída stále udržuje vládu nad všemi vrstvami státního aparátu, politika ke zvyšování životní úrovně a šíření demokracie nemůže nikdy dospět k bodu, kdy bude kapitalistické vykořisťování jako takové zrušeno a nastolen nový řád - socializmus. Jen tehdy, když demokratizace klíčových sektorů státu dospěje k bodu, kdy dělnická třída skutečně převezme celý státní aparát a změní jej v nástroj, který prosadí její politiku, bude pro dělnickou třídu možné odstranit základ jejího vykořisťování.
Tímto procesem boje musí parlament a masové hnutí začít prosazovat změny ve struktuře a obsazení nejvyšších pozic státních orgánů, zejména ozbrojených sil a bezpečnostních služeb, policie a soudů, a občanských a diplomatických služeb. To pomůže zajistit, aby začaly vykonávat své funkce v zájmu dělnické třídy a jejích spojenců. V závislosti na podmínkách by bylo nezbytné utvořit nové struktury a zrušit ty, které slouží výhradně zájmům monopolního kapitalizmu. Tento proces by měl též zahrnovat kroky zahrnutí nezávislých organizací dělnické třídy, spolu se zvolenými poslanci parlamentu, do výkonu státních funkcí.
V tomto boji o státní moc budou síla a politické uvědomění dělníků a jejich odborových svazů uvnitř státního aparátu - včetně „donucovacích“ sektorů - životně důležitými faktory v rozhodování jak a kdy bude dosaženo revoluční změny. Tito dělníci budou představovat důležité složky dělnického hnutí ve vedení demokratické antimonopolní aliance.

Jak mohou být dělnická třída a její spojenci úspěšní v pochopení úkolů, jež mají před sebou?
Zde hraje alternativní ekonomická a politická strategie nepostradatelnou úlohu. V mobilizování k zabezpečení strategie, která slouží jeho ekonomickým, sociálním a politickým zájmům, pracující lid se ustanoví - v konkrétních podmínkách moderní Británie - výsledkem státní moci na pořadu dne. Jeho realizace potřeby vzít státní moc do bloku opozice vůči státnímu monopolnímu kapitalizmu bude tvořena masově, účinně - přizpůsobena a upravena přímo v boji. Tak se též pozná, že ekonomický i politický základ této opozice bude muset být zcela odsunut a nahrazen socializmem.
Dosažení státní moci dělnickou třídou a jejími spojenci otevře kvalitativně novou etapu. Socialistická státní moc - teď založená na demokratické spoluúčasti a kontrole pracujícím lidem na všech úrovních - bude systematicky využívána k odebrání zdrojů z rukou monopolního kapitálu a k jejich plánovitému přidělování pro potřeby společnosti.
Toto umožní nový typ demokracie, takový, který zajistí ekonomické podmínky pro svobodu jednotlivce a nebývalé rozšíření lidských práv. Toto musí zahrnovat zabezpečení názorové plurality a jejího politického vyjádření, svobodu nesouhlasu, respektování názorů menšin, svobodu vyznání a svobodu pro všechny nástiny zájmů, které budou existovat v socialistickém systému k prosazování jejich zájmů.
Socializmus bude pouze první, nižší etapou komunistické společnosti. Stát bude stále potřebný, nejen aby pomohl plánovité produkci, ale k obraně socialistického systému proti vnějším i vnitřním útokům. Ale nepřetržitě plánovanou a rozšiřovanou výrobou k naplnění materiálních potřeb každého jednotlivce, osvobozením lidstva od vykořisťování a nouze, položí socializmus základ pro druhou, vyšší etapu. Protože bude neustále mezinárodně i národně hrozba kapitalizmu slábnout, socialistická etapa začne uvadat, vyjma některých technických a administrativních funkcí; lidstvo bude konečně moci tvořit osvobozený od všech forem útlaku, založený na společném vlastnictví výrobních prostředků, tvoříc je společně a ekologicky, aby se vyprodukovalo dost pro všechny. Vedoucím principem plného komunizmu bude : od každého dle jeho možností - každému dle jeho potřeb. Sociální vztahy mezi lidmi bude charakterizovat nová morálka : egoistický individualizmus kapitalizmu bude nahrazen kolektivní péčí a starostí o každého jednotlivce a o plný, všeobecný rozvoj lidské osobnosti.

ZÁVĚR

Tento program shrnuje, o co se uchází Komunistická strana. Poskytuje strategickou perspektivu k akci a k boji, který může dosáhnout jednoty dělnické třídy a jejích spojenců k získání politické moci a k nastolení socializmu.
Když bude sjednocená dělnická třída v Británii a mezinárodní solidarita s dalšími předními silami ve světě bojovat za pokrok a socializmus, pak můžeme porazit skomírající systém státního monopolního kapitalizmu v Británii.
Toto přispěje k osvobození dělnické třídy kdekoli. Socialistická společnost, za kterou bojují komunisté v Británii, bude mít základní společné rysy s dalšími socialistických společnostmi - ale bude sestavena lidem Británie, na základě našeho demokratického a revolučního odkazu.
Vítáme všechny, kdo sdílejí naše touhy, náš náhled na svět a třídní oddanost, aby se přidali ke Komunistické straně a pomohli nám vyhrát tento boj.

z anglického originálu Britain´s road to socialism, verze aktualizované na 45. sjezdu KS Británie v listopadu 2000, přeložil Vladimír Sedláček

{moscomment}