Krutá ztráta a triumf

Podrobnosti

Kategorie: Ze zahraničí

Twitter

Německá dlouhá předvolební kampaň plná vzestupů a pádů znamenala konec šestnácti víceméně klidných let se sedmašedesátiletou Angelou Merkelovou a její křesťanskou dvojstranou, známou jako „Unie“ (její bavorská složka zůstává poněkud oddělená). Až dosud se spojila se sociálními demokraty (SPD) jako se stále více nepohodlnějšími menšími partnery. Ale teď, bez Angely, skončili její nešťastní stoupenci Unie s nejhorším hlasováním v jejich dějinách (24,1 %) a rozpačitým druhým místem.

Vytlačili je jejich bývalí partneři z SPD v čele s třiašedesátiletým Olafem Scholzem s 25,7 %. Je pilířem pravicového křídla své strany a tíží ho pochybné korupční skandály z dřívějších dob, kdy byl starostou Hamburku a v posledních letech ministrem financí. Jeho sebevědomá, nonšalantní osobnost a postavení jeho strany jako menšího zla však zvítězily po úžasném vzepětí, které před necelým rokem způsobila svou bezmocností a malomyslností.

Ale k vedení nové vlády je nutná většina křesel v Bundestagu. V minulosti to vždy vyžadovalo dvojici. Velká sněmovna, nacpaná 735 poslanci, je však nyní rozdělena mezi šest (nebo sedm stran, počítáme-li bavorské „křesťany“ zvlášť), takže je téměř nemožné, aby i dvě strany dosáhly většiny; Olaf Scholz tedy nyní potřebuje dva partnery do trojky. Pokud jeho pokusy selžou, dostanou možnost křesťané, a pokud se jim podaří takovou trojku spojit, možná se jim i přes druhou pozici ve hlasování podaří řídit vládnoucí saně. Jejich ztrácející vůdce Armin Laschet stále s takovými nadějemi tlačí na politický defibrilátor, ale mnozí v jeho Unii mu vyčítají porážku a teď ho raději odhazují a jeho sny o zvrácení osudu. V tomto případě závisí osud na dvou menších stranách, které se musí na skat o třech hráčích spojit s Unií nebo s SPD.

Ti dva se vždycky nesnášeli. Svobodní demokraté (FDP) otevřeně a bez ostychu upřednostňují nezdaněné, neregulované velké podniky a bagatelizují ekologii. Snad díky uhlazeně hovořícímu vůdci, který obratně zaprodal voliče čistě „upadající“ ekonomice s „digitalizací“, se FDP vyšplhala na nečekaně vysokých 11,5 %.

Zelení podobnými reakcionáři dlouho pohrdali. Dnes jsou však čím dál konzervativnější a přátelštější vůči sektorům velkých firem, zejména automobilovým gigantům typu Daimler a Porsche. Po úžasném, ale velmi krátkém setrvání na vrcholu žebříčku v průzkumech veřejného mínění sklouzli zpět na mnohem skromnějších 14,8 %, což bylo stále to nejlepší v jejich historii. A tak teď, když Svobodní demokraté cítí šanci na některá z těch teplých, pohodlných a dobře obsazených křesel ve vládě, bez kterých se tolik let obešli, se zdá, že ti dva se vyrovnávají přes rozdíly a s největší pravděpodobností se rozhodnou pro Olafa. Brzy bychom měli jejich rozhodnutí znát.

A další dvě strany Bundestagu? Alternativa pro Německo (AfD) si teď zvolila dva spolupředsedy; jednoho z řad zuřivějších pro-fašistů, druhého z kultivovaného, zcela prodemokratického křídla („Kdo? My nacisté?“), jen lehce v rozpacích, když druhé křídlo prozradí příliš brzy své skutečné přesvědčení a plány. Ačkoliv zuřivé křídlo získalo alarmující první místo ve dvou východoněmeckých státech (Sasko 24,6 % a Durynsko 24 %), na celostátní úrovni se jen těsně udrželo na dvouciferném výsledku (10,3 %) - příliš vysoko, ale mnohem níž, než očekávali, a od roku 2017 dokonce o 2,3 %. Zatím se s nimi žádná jiná strana neodváží mít nic společného.

O nejdůležitějším volebním výsledku se v médiích téměř nemluví - a když ano, pak s uspokojením nebo radostí. Je to skutečně smutný výsledek; DIE LINKE (Levice) dopadla nejhůře ze všech stran Bundestagu, ztratila asi dva miliony hlasů, získala sotva polovinu z 9,2 % získaných v roce 2017 (kdy se stala vedoucí opoziční stranou) a přiblížila se ztrátě celého svého postavení ve Spolkovém sněmu, který v celostátním hlasování vyžaduje součet nejméně 5 %. Linke s pouhými 4,9 % uchránilo před totální porážkou zvláštní pravidlo ve složitých německých volebních pravidlech, které bych tady měl raději vysvětlit:

Když Němci volí, udělají na hlasovacích lístcích dva křížky; první pro kandidáta v jejich vlastním okrsku, druhý pro stranu, kterou preferují. Vítěz prvního hlasování získá křeslo přímo. Procento, které strana získá ve druhém hlasování, určuje, kolik křesel získá, i když nevyhraje v jediném okrsku. O tom, kdo tato křesla získá, rozhoduje seznam, který si jednotlivé strany vyberou před volbami; čím více křížků v tomto druhém sloupci získá, tím více kandidátů na seznamu získá křeslo. Pokud se na celostátní úrovni nedosáhne 5 %, nedostane se tam nikdo ze seznamu, ale jen ti, kteří - pokud vůbec nějací - vyhráli na vlastní pěst ve vlastním okrsku. Je to složitý systém, ale zaručuje hlas menším stranám - pokud dosáhnou 5 %.

Linke bohužel na tuto červenou linii nedosáhlla - ale zázračně ji zachránilo zvláštní pravidlo: pokud tři nebo více delegátů strany zvítězí ve vlastních okrscích - s oněmi prvními křížky - pak jsou jejich strany a jejich poměrné seznamy zachráněny, jako by dosáhly 5 %. A díky Bohu nebo nějakému světskému božstvu se Linke podařilo jen tak tak protáhnout. Dva kandidáti získali křesla ve (východním) Berlíně a další ve druhém východoněmeckém městě Lipsku. Se svými 4,9 % tak získá 39 křesel, což je mnohem méně než s předchozími 69, ale dost na to, aby se vytvořil výbor se všemi jeho právy, místnostmi, pracovními místy a výsadami.

Tato téměř úplná katastrofa, zachráněná tenkou nitkou, má velký význam. Německo, nejmocnější země v Evropě, má v úmyslu hospodářskou a vojenskou expanzi v měřítku, které je na druhém místě za USA (a/nebo Čínou). Ve snaze o nadvládu stále hraje druhé housle za Pentagonem a Wall Street, ale míří na sílu basové violy. Všechny německé strany tyto snahy podporují, všechny mají vazby, některé velmi úzké, některé složitější, s mocnými jako Bayer-Monsanto, BASF, Daimler, Aldi, Krupp, Rheinmetall, Deutsche Bank. Všichni až na Linke, tedy bez takových vazeb a sami proti nebezpečnému kurzu, který navzdory dobrému obchodu s oběma směřuje stále bojovněji ke konfrontaci s Ruskem, Čínou nebo oběma. Několik hlasů v SPD vyzvalo k odstranění amerických jaderných bomb z německé půdy nebo se postavilo proti ozbrojeným dronům, ale nebyly to hlasy Olafa Scholze ani ministra zahraničí Heika Maase. Co se týče lídrů Zelených, ti nejhlasitěji požadují, aby se Německo „postavilo“ Rusku! V Bundesstagu byla Linke sama.

Proč jen, proč Linke tak ukrutně ztratila, redukujíc svůj sólový hlas na ještě slabší šepot?

Jedním z důvodů byla bezpochyby protikomunistická kammpaň unijního Armina Lascheta. V posledních týdnech kampaně, v zoufalé snaze znovu získat sílu strany, dramaticky varoval před hrozícím převzetím SPD-Zelená-Levice, které by uvrhlo chudé Německo do bolševického pekla, jako je to, které se stále dennodenně šíří jako typické pro Německou demokratickou republiku. Ale to nebylo ani nové, ani úspěšné. Svou roli sehrály i tlaky viru Corona, který omezil snahu menších stran oslovit voliče.

Daleko škodlivější byly nekonečné hádky mezi jejími představiteli, s radostí přehrávané v masových sdělovacích prostředcích a často se točící kolem osobnosti Sahry Wagenknechtové, nejlepší řečnice a nejznámější mediální osobnosti strany, která se však krok za krokem rozcházela se svými dřívějšími vedoucími funkcemi ve straně. Ať už to bylo založeno na osobních nevraživostech a žárlivosti, osobních ambicích nebo skutečných strategických neshodách, během kampaně to vřelo a napáchalo to spoustu škod na obraze strany.

Pro mnohé na levici však byla hlavní příčinou porážky naděje některých stranických lídrů, že se spojí s SPD a Zelenými v koaliční vládě. Léta to byla jen nepatrná možnost, ale když Zelení a SPD tak rychle získali v průzkumech, začalo to vypadat, že by se mohli obrátit na Linke, aby získala potřebnou delegátskou většinu, která by stmelila tým trojky – a vládla německému hnízdu!

S tímto cílem na dohled se voliči Linke stále více obraceli proti Křesťanské unii a Svobodným demokratům z velkého byznysu, přičemž šetřili Zelené a SPD, aby nezranili jejich city, a naráželi jen na mírné rozdíly, které by se jistě daly vyžehlit.

To však vyžadovalo ochotu ke kompromisu v základních otázkách, zatímco SPD i Zelení se drželi svých zbraní - téměř doslova! Mohla by se Linke, pokud by byla ve vládě, dále stavět proti NATO a volat po širší a mírové kombinaci evropských států - včetně Ruska? Bude nadále odmítat nasazení jednotek Bundeswehru do zahraničních konfliktů nebo na zahraniční mise? Pokud ano, trvalo se na tom, nemohou být zahrnuti do žádné vládní koalice! Navzdory dohodnutému programu strany Die Linke právě zde někteří její kandidáti a lídři oslabili: „Neměli bychom zůstávat příliš tvrdohlaví“ – „Musíme rozlišovat mezi dobrými a špatnými misemi“ – „Musíme zvážit každou misi jednotlivě.“ Atd.

Ti nalevo v Linke říkali: „Ne znamená Ne! To jsou výmluvy, prostředek, jak nechat velblouda »strčit jen jeden prst do stanu!«. (V anglosaské oblasti často používané arabské přísloví, volně přeložené jako strčí-li velbloud do stanu nos, tělo bude následovat; pozn. překl). Pro začátek!“ Bundeswehr je zásadní součástí německých expanzivních plánů, nástupcem německé vojenské agrese v Africe kolem roku 1900, v první světové válce a především ve druhé světové válce. V této otázce nelze dělat kompromisy; Linke by naopak měla zůstat v opozici, zachránit si politickou duši a vzdát se potěšení a poct v podobě jednoho či dvou menších vládních křesel a o něco větší úctyhodnosti v západním Německu, kde je - z viditelných důvodů - z velké části vylučována nebo přehlížena.

Tato politika mírného přístupu k SPD, Zeleným a jejím vlastním zásadám se katastrofálně vymstila. Voliči, kteří neměli rádi nebo se obávali Unie po Merkelové, nevolili ani tak často krajně pravicovou AfD (s výjimkou zahořklého Saska a Durynska) jako spíš SPD a Zelené, a Linke nechali na holičkách - jako slabou a stěží efektivní součást stávajícího systému. Její hlavní kandidátka Janine Wisslerová dělala, co mohla, aby tento trend potlačila, ale cítila se nucena jít v debatách a rozhovorech úzkou, kamenitou cestou. A 600 000 bývalých voličů Linke přešlo k SPD!

V mnoha ekonomických otázkách a zejména k válce a míru bojovali delegáti Linke statečně v Bundestagu. Ale v bojích na ulicích, v obchodech, při vystěhovávání nebo v jiných oblastech každodenního života a bojích, kde se lidé cítili nejvíce postiženi, to bylo vidět až příliš zřídka. Jejich kandidáti byli téměř vždy intelektuálové, nebo pokud pocházeli z dělnické třídy, pak z jejích odvětví bílých či růžových límečků. Jen málo i tvrdě zasažených voličů spojilo Linke se svými osobními problémy.

Byly výjimky. V Brémách byla aktivní Linke dost silná na to, aby se dostala do vlády městského státu - a bojovala dál! Delegát Linke v Lipsku, který stranu zachránil před téměř zapomenutím, učitel Sören Pellman, často chodil na tržiště nebo kamkoli, kde se lidé scházeli, mluvil s nimi, snažil se jim pomoci, kdykoli to šlo, což bylo chování, které doporučoval ostatním. Získal úžasných 22,8 % hlasů, mnohem víc než kterákoli další - nebo než jeho vlastní strana!

Velkým příkladem úspěšného kontaktu s lidmi byl Berlín, kde aktivní skupina nestraníků bojovala o to, aby se jejich iniciativa dostala na kandidátku „Zabavte Deutsche Wohnen“ - společnost vlastnící ve městě 110 tisíc bytů a neustále vytlačující dlouholeté nájemníky, aby budovy poměšťáčtila, což způsobilo akutní nedostatek cenově dostupných bytů. Realitní giganti by byli za takovou konfiskaci odměněni tržními sazbami, ale nájemníci ve vlastnictví města by byli ušetřeni dalšího zvyšování nájemného a vystěhování.

Linke tuto skupinu naštěstí podpořila; během několika měsíců pomohla získat 350 000 podpisů, které by ji zařadily na hlasovací lístek jako „iniciativu“. Zelení ji také podpořili – ale jen v omezené míře. SPD se postavila proti; má příliš mnoho vazeb na realitní velkopodnikatele, kteří, silně vystrašeni tímto novým hnutím, hodili proti němu vše, co mohli, ale prohráli. Ve slavném vítězství - osamělém světlém místě voleb - získala iniciativa fantastických 59 % hlasů. Nyní se o ní musí diskutovat a rozhodovat v nově zvoleném zákonodárném sboru městského státu. Navzdory své zradě SPD vyhrála volby v městských státech; její populární kandidátka se brzy stane první ženou-starostkou hlavního města, která se rovněž staví proti konfiskaci. Možná, kdyby Linke prosazovala tuto otázku viditelněji a na celostátní úrovni, mohla mít lepší výsledky. Tato otázka je však stále velmi horká a může se stát nakažlivou - pro změnu dobrou nákazou!

Nyní vyvstávají velké otázky: může se Linke v nadcházejících bojích stát bojovníkem na úrovni ulice a obchodů? Dokáže udržet své pozice proti zbrojení a vojenskému vměšování po celém světě? Může se držet a šířit své přesvědčení, že miliardáři a jejich monopoly jsou největší hrozbou pro německou demokracii, životní prostředí a mír? Dokáže mobilizovat energické, burcující hnutí, do něhož budou zapojeni lidé tureckého, kurdského a jiného národního původu, ale zejména všichni neprivilegovaní a nejvíce vykořisťovaní? Nejsou to snadné úkoly, ale naznačují, jak se domnívám, směr, kterým se levice musí ubírat, chce-li hrát obnovenou, rostoucí a životně nutnou roli při přidávání silných kamenů a zároveň rozvíjet rychle se měnící světovou architekturu.

BERLIN BULLETIN č. 196, 30. září 2021

Victor Grossman
překlad VS

Poznámka o sousedovi: Některé čtenáře možná zaujme, že v nedávných volbách ve Štýrském Hradci, druhém největším městě Rakouska, získala Komunistická strana nejvíce hlasů (28,8 %) a bude nejsilnější stranou v městské radě, což je odplata za léta pozornosti věnovanou problémům a potřebám nájemníků z dělnické třídy. (Pozoruhodný nárůst z už tak dost pozoruhodných 19,9 % v roce 2017; pozn. překl.)