header

CookiesAccept

Upozornění: tato stránka používá cookies a podobné technologie.

Pokud nezměníte nastavení prohlížeče, souhlasíte s tím.

Rozumím

O antiimperialistickém boji a mezinár. komunistickém hnutí

...Američané oslavují Washingtona - a přitom to byl otrokář. On je samozřejmě osvobodil. Indové oslavují Ghándího - i když ten vůbec nebyl proti kastám. Věděl však jednu věc. Má-li se Indie osvobodit od Britů, nemá to reálnou šanci, pokud se do tohoto boje nezapojí i buržoazie. Dělnická třída sama nebyla s to Indii tehdy osvobodit...

příspěvek z XVIII. pražské teoreticko-politické konference konference z 21. 5. 2005

 

Vážené soudružky a soudruzi,

chtěl bych vás předně pozdravit jménem KS Velké Británie (marxisticko­-leninské) a poděkovat za možnost vystoupit před tímto publikem. Věřím, že tak jako dosud, budu ji mít i do budoucna.

Téma dnešní konference je mimořádně široké. Zaměřím se proto jen na aspekty, jež považuji za nejdůležitější. Budu přitom vycházet i z určitých kritických námětů, které mi k předem zaslaným tezím adresovali pořadatelé dnešní konference.

Mezinárodní komunistické hnuti je v krizi. V plné míře se to projevilo po rozpadu Sovětského svazu a evropského socialistického společenství před patnácti lety. Ideové a organizační kořeny této krize však sahají až do poloviny 50. let, k politice chruščovovského vedení KSSS. Otázka proto zni: Co udělat, abychom tuto krizi překonali, znovu posílili a sjednotili mezinárodni komunistické hnutí tak, aby mohlo čestně splnit úlohu, která mu přísluší v boji proti soudobému imperialismu? Tato otázka se týká každého komunisty, každé komunistické strany, včetně té vaši, a té, již tu zastupuji já Námětů, vyzývajících v této souvislosti k zamyšleni, vyvstává celá řada.

Předně - třeba vymezit jasnou hranici mezi reformisty a revolucionáři. To je prvořadým požadavkem marxismu, máme-li postoupit kupředu z hlediska základního úkolu, za nějž neseme odpovědnost. Dělnická třída našich zemi za námi nepřijde a neřekne: veďte nás, prosím. To my sami musíme vypracovat strategii a taktiku, umožňující pracujícím vést efektivní boj proti imperialismu. Především to závisí na schopnosti zdůvodnit a ukázat, proč je socialismus zákonitým východiskem z problémů, jež na lidi doléhají dnes. Stará KS Velké Británie měla v minulosti velký kredit. Avšak na svém posledním sjezdu vydala rezoluci, prohlašující Velkou říjnovou socialistickou revoluci za historický omyl. S tak bezprecedentním nesmyslem se nelze pohnout z místa ani o milimetr. Třeba obnovit autoritu marxismu-leninismu. Dokázat nejenom sobě samým, ale především dělnické třídě a ostatním pracujícím, že marxismus-leninismus je skutečným programem jejich emancipace. Umět zdůvodnit a přesvědčit lidi o tom, že socialismus není jen možnost, ale také naprosto zákonitá, objektivně podmíněná perspektiva.

Za druhé jde o to analyzovat pravé příčiny toho, proč došlo ke kolapsu Sovětského svazu a evropského socialistického společenství. Ti, kdo tlumočí zájmy kapitálu, prohlašují, že socialismus fungovat prostě nemohl, že se zhroutil zcela nevyhnutelně, poněvadž prý neuznává hodnoty humanismu. To je samozřejmě účelová lež. Stejné zdroje se shodují v tvrzení, že jen honba za ziskem může zajistit rozvoj lidské společnosti. Jenomže éra, založená na vykořisťování člověka člověkem, je ve skutečnosti jen velice krátkou součástí historického vývoje lidstva. Obhájci kapitalismu tvrdí, že sovětská společnost nemohla nikdy fungovat už proto, že bránila rozvoji trhu a nevěděla si rady s tím, jak motivovat pracující. Sedmdesátiletá historie Sovětského svazu to ovšem vyvrací mimořádně přesvědčivě. Také revisionismus přizvukuje verzím, podle nichž socialistická ekonomika vlastně fungovat ani nemůže. Tím lépe třeba demonstrovat, jak obrovský rozmach socialismus přinesl. Přímou konfrontací jej kapitalismus nebyl s to porazit. Socialismus byl likvidován vnitřními nepřáteli. Lidmi, kteří marxismus opustili. To vedlo ke "korozi" komunistických stran; k demobilizaci dělnické třídy a ostatních pracujících. K uvolnění prostoru, jehož se chopily kontrarevoluční síly. Zásadním ústupkem od marxismu byla například teze, že Sovětský svaz je státem "všeho lidu", stírající stále existující rozdíly v třídních zájmech různých skupin populace. Podobně se deformovaly i principy centrálního plánování, což nakonec umožnilo vyslovenou sabotáž ze strany těch, kdo parazitovali na celospolečenských zájmech. Kontrarevoluce pak atakovala jen poslední zbytky socialismu, který už neměl kdo hájit. Dvacet milionů členů Komunistické strany Sovětského svazu nakonec ani nemělo vedení. Už tu nebyl, kdo by povstal a vyzval pracující: pojďte socialismus bránit, dokud

je ještě čas! Svrhnout Jelcina a "novou buržoazii", již přivádí k moci! Je mimořádně důležité, aby komunistické hnutí plně pochopilo, co a proč se

stalo špatně. Řada stran to nechápe ani patnáct roků po zhroucení SSSR. Jediné, nač se zmohou, je opakovat donekonečna i na stranických sjezdech, že socialismus podlehl v důsledku chyb. V čem však ty chyby spočívaly? Kdo to byl, kdo je má na svědomí? Je mimořádně důležité ­alespoň pro mou stranu - pochopit, že socialismus nebyl poražen imperialismem, nýbrž revisionismem. Že největší nebezpečí pro naše hnutí představují revisionismus, reformismus, sociáldemokratismus a trockismus. Pokud neporazíme je, úspěchu se nedočkáme.

Pokud by to, aby socialismus v Evropě podlehl v konfrontaci s imperialismem, byla opravdu jakási nevyhnutelnost, jak je potom možné, že dodnes žije - lidová Kuba? Socialismus v dalších zemích? Jak si vysvětlit, že Čína neustále sílí a roste tak rychle? O žádné nevyhnutelnosti zániku socialismu samozřejmě nemůže být ani řeči. Imperialismus není ani zdaleka tak silný, jak se sám tváří. Může mít obrovskou ekonomickou i vojenskou sílu. Na své straně však nemá většinu lidí. Využívá je a vykořisťuje. Tím stále víc prohlubuje své neodstranitelné vnitřní rozpory. V nich tkví to, co nám dává šanci a čeho se musíme umět znovu chopit na úrovni doby. Třeba pochopit do všech důsledků, že socialismus padl jen díky vnitřním nepřátelům. To samozřejmě neznamená, že revoluce může přijít hned zítra nebo za pár let. Postoupit kupředu však můžeme jen tehdy, půjdeme-li cestou, o níž byla řeč.

Další rozhodující podmínkou je, abychom plně pochopili a tvořivě aplikovali Leninovu teorii imperialismu. Vznikla začátkem minulého století, v době I. světové války. Už tím se snaží "argumentovat" každý, kdo by nás chtěl tohoto myšlenkového bohatství zbavit stůj co stůj. Bylo by samozřejmě absurdní tvrdit, že od Leninových časů se nic nezměnilo. Jenomže všechny skutečně podstatné změny Leninovu teorii imperialismu jen ještě víc potvrzují, a nikoli "vyvracejí". Dovolte mi připomenout tři z jejích hlavních prvků. Prvým je růst úlohy monopolů - a tedy i růst nadvlády, a ne svobody. Za druhé je to růst exportu kapitálu, pronikající i do těch vůbec nejzaostalejších zemí. Imperialismus samozřejmě nezastavil ekonomický vývoj. O to víc jej však deformoval. Změnil jeho základní smysl. Něco takového, jako nezávislý ekonomický rozvoj, neexistuje.

Rozpor mezi kapitálem a prací, buržoazii a proletariátem tak byl přenesen i do těch nejvzdálenějších koutů světa.

V předimperialistickém stadiu zůstávalo mnoho území nezávislých.

Kdežto třetím určujícím rysem imperialismu je, že si celý svět postupně rozdělil a fakticky tak okupoval. Kde to jen šlo, snažil se o to samozřejmě napřed mírovou cestou. Za Bismarcka Německo posílilo natolik, že se i ono mohlo posadit za stůl čtyř, pěti banditských zemí (včetně malé Belgie). Na berlínském kongresu si, mezi obědem a večeří, sedli nad velkou mapu světa a malovali na ní hranice: tohle teď bude patřit Británii, tohle Německu... V době známého berlínského kongresu tak bylo skutečně

dokončeno dělení celého světa. Nerozdělená zůstávala jediná země ­Čína. Imperialistické státy se totiž o tom, jak si ji rozdělit, nedokázaly dohodnout. Pro Čínu to bylo velké štěstí.

Jak ale zajistit "spravedlivý podíl" na imperialistické kořisti? Ekonomický vývoj je totiž nutně nerovnoměrný. Závisí na řadě podmínek, jež se postupně mění. Pozice některé ze zemí, která je silná ekonomicky a vojensky dnes, mohou později zeslábnout. Jiná z imperialistických zemí se mezitím může vyvíjet rychleji a tu prvou předstihnout. Pak samozřejmě nebude spokojena ani s rozdělením světa. To už nebude odpovídat aktuálnímu poměru sil, ale tomu, který platil před dvaceti lety. Proto se bude snažit o přerozděleni sfér vlivu. Právě to se stalo Německu. Ke stolu, u nějž se "krájel koláč", přišlo příliš pozdě. Ve chvíli, kdy už byl svět mocensky rozdělen. Když je Británie a Francie k tomu stolu pozvaly, daly mu jasně najevo, že vědí, jak pozdě přichází. Německo mohlo svůj podíl získat jen tak, že by od toho stolu odstrčilo někoho jiného. Toho se však nedalo dosáhnout u toho stolu, ale jedině silou zbrani. Jen kdo tohle chápe, může správně porozumět i příčinám první i druhé světové války. Šlo o to, která ze skupina banditů - Angloameričané, Němci nebo Japonci - kdo z nich uchvátí jakou část světa. Tomu byly obětovány životy desítek milionů lidi. Daň za toto přerozdělování světa zaplatilo i na sto milionů lidi, kteří byli za obou těchto válek zmrzačeni a zdravotně poškozeni.

Pod novými jmény byly zároveň znovu raženy staré teorie. Kautsky tehdy jen oprášil známou Hobsonovu "teorii" z doby před první světovou válkou. Všechny kapitalistické země podle ní měly mít jediný společný zájem. Takže pokud by se mezi sebou dohodly i na rozděleni Činy, ekonomický profit by z toho údajně měli lidé po celé Evropě. Stalo se však samozřejmě něco úplně jiného. Kautského to zdiskreditovalo. Zemřel v úplném zapomnění. Přišli však jiní - tentokrát s "teorií" tzv. kolektivního kapitalismu. Všechno je to i projev intelektuální lenosti. Tihle "teoretikové" ve skutečnosti nenabízejí nic nového. Dávají pouze nová jména něčemu, co tu už bylo, co se pokoušel udat už někdo před nimi. Jeden jako druhý, jsou to všechny apologeti kapitalismu. Jaké skutečně nové argumenty mohou použit? Kapitalismus nemá, co by na svou obranu poskytl nově. Od školy, založené Davidem Ricardem, neprišel nikdo s něčím opravdu novým. V buržoazní politické ekonomii se samozřejmě mezitím vystřídala řada dalších generaci. Jsou mezi nimi logicky i opravdu inteligentní lidé. Na obranu systému, odsouzeného k historickému zániku, však nic skutečně nového vymyslet nemohou. Proto znovu a znovu opakuji, že socialismus nefunguje - a trh je tím jediným, co je tu prý nevyhnutelně a může lidstvu přinést užitek. Veškerá buržoazní ekonomická teorie jakoby se vlastně rozpustila do prognostických modelů cen a dalších ekonomických ukazatelů. Jenže krize, které se v ekonomice kapitalismu projevuji i dnes, všechny tyto koncepce vyvracejí. V posledních šedesáti letech je lidstvo schopno vyprodukovat tolik, že zcela důstojně by už mohl žit úplně každý. Mohl by důstojně bydlet, dosyta se najíst, mít potřebnou zdravotní péči. To všechno existuje i v nevelkých a historicky slabých zemích, jako je Kuba. Také Čína názorně demonstruje, že to je možné s dnešní ekonomickou silou lidstva dokázat. Jenže jinde jsme svědky zcela opačného obrazu. Lidé hladoví, protože je tady příliš mnoho potravin. Chybí jim oblečeni, protože je ho na světě moc. Mnozí nemají kde složit hlavu, přestože je k dispozici příliš mnoho plynu, uhlí a stavebních hmot.

Opusťme proto svět, v němž čaruje magie woodoo. A vraťme se k vědeckému pohledu. Ten potvrzuje, že marxismus rozhodně není po smrti - a kapitalismus určitě není věčnou budoucnosti lidstva. Proti oportunistickým teoriím, jež hlásají opak, třeba svést rozhodný zápas. Ukázat skutečný směr světového vývoje. Včetně toho, jak iluzorní je představa o tom, že v něm panuje jakási harmonie zájmů. Svět totiž, ač to je dnes lecčím zastřeno, stále rychleji směřuje dokonce i ke konfliktu mezi imperialisty. Evropská unie sílí. Úměrně tomu se připravuje i na střet proti americké hegemonii. To samé dělá Japonsko. Amerika se snaží konfrontovat Čínu. Je tu jak možnost, že Japonsko a USA se zaměří proti Rusku, tak také jiná alternativa - že Čína se spolu s Japonskem obrátí proti USA. Pak by nastala i přímá konfrontace mezi imperialistickými státy. To není důsledkem jakéhosi deficitu inteligence. Příčinou je systém, v němž jsou podobné konflikty zákonité. Nedávno byla puštěna do oběhu další "nová teorie" o tom, že války mezi sebou mohou vést jen diktátorské, ne však demokratické státy. Otázka však zni: proč se Německo stalo diktátorskou zemi? Proč tím nemusely projít Amerika nebo Velká Británie? Přehlížet nelze ani to, že představitelé amerického a britského imperialismu jsou podstatně dovednější ve své vlastní sebeprezentaci jako domnělých mírotvorců, v celkovém využívání propagandy. Vezměme si příklad Kuby. Právě teď tam probíhá schůzka "přátel Ameriky". Přestože jich jen pár tuctů, je toho plný všechen světový tisk. Celou tu "pomoc demokracii na Kubě" ukazuji také všechny televize. Ale lidé, jichž se to přímo dotýká, si mysli něco úplně jiného. Korejci položili čtyři miliony životů, když tam Amerika "vyvážela demokracii". Na tři milióny obětí to bylo v Indočíně, především ve Vietnamu, který dokázal nad americkou agresi zvítězit právě před třiceti lety. Proti malému Vietnamu vypadala Amerika nepřemožitelná. Přesto v té válce vyhrát nedokázala. Nakonec odtud byla nucena prchat vrtulníky ze saigonských střech. Zeptejte se v Angole... Zeptejte se v Kongu... Pět až šest milionu Konžanů zahynulo za belgické koloniální nadvlády. Kdy jste viděli naposledy cokoli, co by tuto strašnou tragédii připomínalo? Jsou snad kdekoli v západních zemích pomníky, připomínající kterýkoli z těchto holocaustů, které má imperialismus na svědomíi? A pokud se jinde vyplácejí různé kompenzace, neměli by je dostat především oběti holocaustů imperialismu v Koreji, Indočíně či v Africe?

Amerika říká: Japonsko svou historii hodnotí nesprávně a mělo by se omluvit. Ale stejně tak by to měli udělat sami Američané, Britové, Francouzi a Němci - každý, kdo má na svědomí útisk a oběti v koloniích. My sami musíme bojovat proti oportunismu, který o tom všem zarytě mlčí. Příčiny oportunismu nelze zužovat jen na osobní zradu toho či onoho z vedoucích představitelů. Vysvětlovat porážky, které jsme utrpěli, jen tím by bylo velmi povrchni. Oportunismus má hluboké ekonomické kořeny, které třeba plně objasnit. Marx s Engelsem to dokázali ve vztahu k anglickému proletariátu. Zpočátku věřili, že jim britská dělnická třída porozumí. Avšak v druhé polovině devatenáctého století zažila Británie značný ekonomický vzestup, měla obrovskou koloniální říši - a to samozřejmě umožnilo zlepšit i postavení tamější dělnické třídy. Proletářská revoluce tam proto nemohla být na pořadu dne. O to víc imperialismus vykořisťoval celý okolní svět. Dominantní postavení, jež měla původně jen jedna země, získala skupina imperialistických států. Následkem toho utrpělo socialistické hnuti hluboké ztráty. To proto, že privilegia určitých části dělnické třídy začala působit proti jejím společným třídním zájmům v podobě ekonomických základů oportunismu. Z toho těží sociální demokracie. Ta už dlouho nereprezentuje zájmy dělnické třídy, přinejmenším počínaje zhruba etapou kolem první světové války. Tím důležitějším úkolem je bojovat proti oportunismu ve všech jeho podobách, od sociáldemokratismu až po trockismus.

Nemálo kontroverzní je i jiná důležitá otázka. Jde o náš přístup k dějinám výstavby socialismu v Sovětském svazu - a k jednotlivým osobnostem, pod jejichž vedením probíhala. Padne-li sebemenší zmínka o Stalinovi, člověka by většinou hned vyřadili z normální diskuse. O Leninovi se ještě mluvit tu a tam smí, o Stalinovi však nikdy.

Sunjatsen poslal 11. března 1925 sovětskému vedení dopis, v němž mj. psal: "Zatímco tu ležím stižen nemocí, proti níž jsou lidé bezmocní, mé myšlenky míří k vám a k osudu mé strany a země. Stojíte v čele svazu svobodných republik - štafety, již utlačovaným národům světa zanechal nesmrtelný Lenin. S pomocí této štafety dosáhnou oběti imperialismu zcela určitě osvobození zpod mezinárodního režimu, jehož základy sahají až do časů otroctví, války a bezpráví. S tímto posláním mne strana pověřila, abych s vámi byl v trvalém kontaktu. Pevně věřím, že podpora, kterou jste nám dosud poskytovali, bude pokračovat i nadále. Na rozloučenou chci, vážení soudruzi, vyjádřit naději, že brzy přijde den, kdy SSSR uvítá za svého přítele a spojence mocnou, svobodnou Čínu a že tyto dvě spojené země bude kráčet bok po boku ve velkém zápase za emancipaci utlačovaných lidí celého světa."

Když socialistická revoluce roku 1949 zvítězila i v Číně, obě strany a země dokázaly táhnout za jeden provaz. Jak obrovská to byla sila, prokázalo se už během války v Koreji. Tehdy vystupoval socialistický tábor jednotně. Proto byl s to účinně čelit americkému imperialismu. Čína do Koreje poslala milion dobrovolníků. Sovětský svaz dodal potřebnou techniku a materiální pomoc. Část korejských letadel byla pilotována sovětskými piloty v korejských uniformách. Mezi sebou samozřejmě komunikovali rusky. To zachytil i odposlech amerických ozbrojených složek. Ani to však Američany nepřivedlo k válce přímo proti Sovětskému svazu. Jejich jaderný monopol byl totiž už tehdy minulostí. Snaha Spojených států likvidovat socialismus na severu Koreje tak neměla šanci. Spojenectví socialistických zemí bylo nepřemožitelnou silou.

Potenciál socialismu v SSSR demonstrovaly i jeho hospodářské výsledky. Během pouhých dvaceti let vzrostla sovětská ekonomika devítinásobně. Kulturní úroveň života lidí se pozvedla na dříve nebývalou úroveň. Jak je pak možné tvrdit, že "stalinismus" byl "diktátorským režimem", který neměl podporu lidí? Jak to lze seriózně tvrdit o zemi, jež dokázala projevit tak neuvěřitelné hrdinství za druhé světové války? Položit na obranu socialismu 27 milionů životů? Položit je "Za vlast! Za Stalina!". Bylo by cokoli z toho možné, pokud by Stalin opravdu byl takový "diktátor', jak to dnes leckdo vykládá? Já sám nejsem žádný Stalinův vnuk. Nejsem Gruzínec. Nepocházím ze Sovětského svazu. Narodil jsem se v Indii. Většinu života jsem navíc prožil ve Velké Británii. O čem hovořím, znám z hodnověrných pramenů. Skutečné Stalinovo místo v dějinách nezávisí na tom, zda a jak ho budeme hájit - já sám, nebo kdokoli z vás. Byla to velká osobnost. O to víc se ji snaží pošpinit všichni, kdo tlumočí třídní zájem buržoazie. Což se dá pominout oněch třicet roků tzv. stalinismu v historii Sovětského svazu? Co jiného nám pak vlastně zůstane? Když stáli v čele sovětských komunistů Lenin a Stalin, neexistovala pevnost, kterou by nedobyli. Zato po Stali-nově smrti nastal rozklad, vedoucí i k mnoha porážkám. Příčinou byl odklon od marxismu-leninismu. Marx to vyjádřil trefně, když psalo tom, že buržoazie mění ve zboží úplně všechno. Proto převrací vzhůru nohama i historii. Za kapitalismu je nejlépe placena ta historiografie, jež dokáže dějiny falzifikovat tak, aby to vyhovovalo zájmům buržoazie.

Setkáváme se v roce 60. výročí porážky fašismu. Nevím, jak u vás, ale podle britského rozhlasu, televize a tisku byl Hitler poražen - v Atlantiku a Japonsko v Tichomoří. Pravdou je samozřejmě něco úplně jiného. Osmdesát procent německé armády bojovalo na východní frontě. Měla Sovětský svaz zničit. Jenže až právě Sovětský svaz Hitlera zastavil, vyhnal a nakonec i dorazil. Nad poraženým reichstagem zavlála rudá vlajka. Tak grandiózního vítězství bylo dosaženo pod vedení "diktátora Stalina". Uznal to i Churchill. A to byl antikomunista, rasista, kolonialista, imperialista. Chceme snad být reakčnější než Churchill? Ten se podílel i na akcích, spojených s popravami mnoha lidí. V Hitlerovi zpočátku spatřoval zachránce před bolševismem. Pak proti němu bojoval ne proto, aby byl poražen fašismus. Churchill bojoval proti imperialistickému rivalovi. Proto bylo tak důležité, že Sovětský svaz nakonec dosáhl, aby mezi sebou bojovali i sami imperialisté. V novinách jsem se dočetl, že "pakt Ribbentrop-­Molotov" přiblížil válku. Jenže on ji naopak oddálil. Válka byla v té době již na spadnutí. Nebyl do ni však zatažen Sovětský svaz. Hitler stál před dilematem, zda má vyrazit napřed na východ, na Sovětský svaz - anebo na druhou stranu, do sféry západních zájmů. Sovětský svaz projevil schopnost zabránit, aby první útok směřoval proti němu - a zdržet jej tak o minimálně 18 měsíců. Hitler do mnoha zemi vstoupil v podstatě na základě telefonického rozhovoru nebo politických jednáni. V každé ze zemi, které napadl, měl pátou kolonu. U Francie se předpokládalo, že aspoň ta se bude tvrdě bránit. Byla to nejsilnější kontinentální vojenská sila. Ale trvalo to jen tři týdny. Hitler proto čekal, že také v Sovětském svazu mu to nepotrvá více než šest týdnů. Pak to změnil na šest měsíců. A nakonec, místo kolapsu Sovětského svazu, skončilo na lopatkách nacistické Německo. Od Moskvy přes Stalingrad, Kursk, Leningrad až po bitvu o Berlín. Je nesmyslem hlásat, že i samo dobyti Berlína bylo snadné. Na východě Němci bojovali mimořádně tvrdě až do poslední chvíle. Na západě se houfně vzdávali. Německé obyvatelstvo bylo zastrašováno, že z východu přicházej i barbaři. O to zoufaleji se na tomto směru Němci bránili. Berlín byl dobyt až po pouličních bojích dům od domu. Jen v samotném městě Sověti ztratili 80 tisíc vojáků. Byla to velice krutá cena. Imperialistické země nebojovaly za porážku fašismu. Bojovaly za své imperialistické zájmy a pozice. Jen Sovětský svaz a Čína byly zajedno v tom, že bojovaly proti imperialismu. Proti fašismu bojovali i prostí lidé všech ostatních zemí. V Británii, jako v Československu - ne však naše buržoazie. Proto to došlo až k Mnichovu. Proto Daladier a Chamberlain dovolili Hitlerovi tuto zemi beztrestně uchvátit. Československo mělo 70 divizí. Pod tlakem francouzského a britského imperialismu se však muselo vzdát. Odevzdat Sudety - a nakonec dovolit i okupaci zbytku Československa Německem.

My historii nepřepisujeme. Nemáme sice CNN, ani žádné jiné velké televizní kanály. Máme však tisk. Máme i jiné možnosti, jak na lidi působit. Nepřejímejme přitom zkreslený pohled z pozic "eurocentrismu". Nepodléhejme jenom dojmům z Německa a podobných zemi. V Indii nebo Latinské Americe či v Africe se přesvědčíte, že tam nám lidé dobře rozumějí. Maji mnohem přesnější představu o smyslu světového dění. Někteří přitom ani neumí číst a psát. To jsou naši spojenci, kteří dokážou oslabovat pozice imperialismu - a tím pomáhají i boji dělnické třídy v Evropě. V Británii máme problém, kdy dnes leckdo odmítá podporovat národněosvobozenecké hnuti v Afghánistánu či v Iráku. Co je toho důvodem? Tento boj není veden dělnickou třídou, ani komunisty. A někteří z jeho předáků jsou dokonce "islamisté". Jenže naším úkolem není určovat, kdo má vést národněosvobozenecký boj v jiných zemích. V Albánii to kdysi byli dokonce představitelé šlechty. Přesto vedli skutečný národně­osvobozenecký boj. Rusové a Němci, kteří bojovali proti Napoleonovi, to byl také národněosvobozenecký boj. V Saudské Arábii je režim, disponující čtvrtinou světových ropných zásob. Je mimořádně těsně spjat se zahraniční imperialistickou mašinérii. Vlastní dělnická třída se tam vlastně ani nemůže zformovat, neboť proletariát v Saudské Arábii tvoří Jemenci, Indové, Palestinci, a nikoli lidé, kteří se tu narodili. Z celkového počtu obyvatel tvoří cizinci už asi třetinu či možná dokonce polovinu. Kdokoli z nich by se pokusilo politické vystoupení, poslali by ho šupem zpátky domů. V tomto diktátorském režimu nelze vykonat v podstatě nic bez zvláštního povolení. Jak se dá reálně bojovat pod barbarskou vládou rodiny Saudů? Střední východ byl velmi pokrokovým regionem před padesáti lety. Ale následkem revisionismu tu byl napřed poražen komunismus a pak i vlastenecká hnutí. A tak to jsou jen muslimské struktury, soustředěné kolem mešit, kdo je s to tyto reakční režimy porazit. A je naprosto lhostejné, jak se tito lidé oblékají a jak mluví; je-li to ve jménu koránu a Alláha. Objektivně míří proti ziskuchtivé politice imperialismu, i když mluví ve středověkých pojmech. Pokud jde o saudskou buržoazii, ta sleduje také hlavně své třídní, vykořisťovatelské zájmy. Tím obtížnější jsou podmínky, v nichž se v této zemi vede osvobozenecký boj. A my těm, kdo se jej účastní, nemáme právo určovat, jak ho mají vést. Samozřejmě bychom byli rádi, kdyby tam existovala a působila komunistická strana, aby se mohla tomuto boji postavit do čela. Tak, jako to své výsledky přineslo ve Vietnamu, v Číně a mnoha dalších zemích. Jenže nic takového Saudům nemůžeme "diktovat".

Právě složení odboje proti americké okupaci Iráku se někdy vydává za "argument", jako bychom snad tento spravedlivý zápas nesměli podporovat. Jeho součástí jsou přitom i síly, jež se považují za komunisty.

U nás v Británii se nám zároveň říká, že musíme hlasovat pro Labour Party, protože prý představuje levici. Víme přitom, že neexistuje jediný zločin, kterého by se tito "socialisté" nedopustili. Jeden z jejich předáků ­jeho jméno teď uvádět nehodlám - se nedávno rozvedl. To proto, že se neshodl se ženou, kde by se měl vzdělávat jejich syn. Ona chtěla, aby šel do soukromé školy. On to nechtěl, a tak se nakonec rozvedli. Sám jsem se ho ptal, proč to udělal. Vždyť podobné neshody se přece vyskytnou téměř v každé rodině. Tázal jsem se ho: pokud se rozvádíš kvůli takové otázce, jak můžeš být zároveň ve straně, která má na svědomí nepoměrně horší věci? Přesněji skutečné zločiny: podíl na válce v Iráku, na svážení lidí do koncentračního tábora Guantánamo, na .mobilních výslechových centrech", kde se uplatňuje mučení - mučením se tam "vyučuje demokracii"? Jak můžeš být v Labour Party, ptal jsem se ho, která tohle všechno podporuje? A která vzbuzuje i krajně negativní reakce muslimských zemí už tím, jak přezíravě nechá zacházet s koránem, ač s biblí by to nikdy nedovolila? Některá americká média jsou naštěstí stále liberální natolik, že zveřejní i to, co už by jinde neprošlo.

Pro sjednocení komunistického hnuti tak, aby znovu hrálo adekvátní roli v boji proti imperialismu, je třeba plně obnovit tradice proletářského internacionalismu. K porážkám, které jsme utrpěli, vedlo totiž právě opuštění zásad proletářského internacionalismu. My nemůžeme bojovat jen proti vlastní buržoazii, ale proti buržoazii v celém světě. Dnes to neplatí o nic méně, než kdykoli předtím. Jen sotva se pohneme kupředu, pokud bychom odmítali podpořit národněosvobozenecké hnutí v Palestině, Iráku a Afghánistánu. Co je v této souvislosti nejdůležitější dnes? Předně abychom se scházeli, tak jako dnes - ale ještě častěji a v různých částech světa. Abychom si dokázali vyměňovat informace a názory, vyjasňovat teoretická stanoviska i pohledy na náš postup v praxi. V lecčem mezi námi panují i názorové rozdíly. Některé jsou i poměrně značné. To však jistě není důvod, abychom spolu nemluvili. Musíme se naučit, že nemáme jinou možnost, než si otevřeně vyměňovat zkušenosti. Nemusíme spolu vždy souhlasit úplně ve všem. I já bych samozřejmě lhal, kdybych tvrdil, že souhlasím úplně se vším, co někdy slýchám zde. Musíme se ale všichni naučit jeden druhému naslouchat a spolupracovat, i když se neshodneme úplně ve všem. Po dost dlouhou dobu trvá zlozvyk s řadou subjektů vůbec nemluvit. To mezi nás zanesli právě oportunisté. Této mentality se třeba zbavit do všech důsledků. Naléhavě potřebujeme příležitosti, kde budeme společně posuzovat otázky ve společném zájmu.

Příkladem je hnutí tzv. sociálních fór. To sice razí i hesla proti Mezinárodnímu měnovému fondu a Světové bance. Jeho náplň však revoluční jistě není. Všichni víme, odkud se vzal nápad tato fóra založit. Ti, kdo jsou v pozadí, prohlašují, že sami nemají žádnou ideologii; že jejich cílem je prostě odstranit chudobu. My však musíme tím lépe ukázat, že třída, která za tu chudobu může, má samozřejmě zcela vyhraněnou ideologii, s níž třeba vést ostrý ideový střet. Bez nás, komunistů se tato hnutí snadno stávají hříčkou v rukou sil, jednajících v zájmu imperialismu. Podstatně lépe než dosud třeba spolupracovat i při využívání důležitých dat v kalendáři dělnické třídy a národněosvobozeneckých hnuti. A především proti nynější politice NATO a závažné negativní roli, již hraje ve světové politice, proti klíčovým zájmům vlasteneckých, demokratických, antiimperialistických sil.

Kardinální otázkou je připravenost subjektivního faktoru. Je to snad hlavně, nebo jenom v jeho početní síle? Počet je na naší straně zcela určitě, je-li řeč o těch, jejichž třídní zájem jsme povoláni vyjádřit. Rozhodující je naše ideová a argumentační připravenost. Jak ta chybí, nefunguje vůbec nic. Dokonce každý učitel se musí napřed připravovat po řadu let, než směl vstoupit do školní třídy mezi malé děti. Tím méně můžeme připouštět my, aby našim jménem vystupovali veřejně ignoranti, nebo lidé nepřipraveni k tomu, aby kvalifikovaně podávali naši ideologii a historii. Tím více záleží na tom, aby to bylo svěřeno skutečně připraveným lidem.

Američané oslavují Washingtona - a přitom to byl otrokář. On je samozřejmě osvobodil. Indové oslavují Ghándího - i když ten vůbec nebyl proti kastám. Věděl však jednu věc. Má-li se Indie osvobodit od Britů, nemá to reálnou šanci, pokud se do tohoto boje nezapojí i buržoazie. Dělnická třída sama nebyla s to Indii tehdy osvobodit. Přenášet však tyto teorie do Evropy je skandální nesmysl. Tady pro ně není místa. Gándhí samozřejmě nebyl žádným otcem celého národa. Byl otcem indické buržoazie. Pokud dokonce nenosil ani důstojný oděv, pak jen proto, aby ukázal, že Indie byla chudá díky britskému imperialismu. A tato symbolika měla značný efekt.

I ve všech sociálních fórech a dalších širokých hnutích, jejichž objektivní náboj míří proti imperialismu, musíme působit co možná aktivně. Podpořit v nich vše skutečně nové, co mají na pořadu. Spojíme-li síly, můžeme tu distribuovat společné tiskoviny - ne ve stovkách či tisících, ale desetitisících a časem třeba i milionech. Proč nevyužit možnosti působit na této půdě? Všeho, kde se můžeme obracet k lidem, třeba využít co nejlépe. I k tomu, abychom vždy připomněli i živý odkaz dřívějších bojů proti imperialismu a jejich vynikajících osobností. My v Evropě máme nyní i dva důležité specifické úkoly. Dennodenně se nám z druhé strany předhazuje, že změny z konce 80. let prý přispěly k překonání přehrad dělících Evropu. Ve skutečnosti je tomu přesně obráceně. Unie i NATO se sice rozšiřuji. Uvnitř každé z nich však probíhá tvrdý boj. Nemám možnost jít do hlubších detailů. Jisté však je, že Evropu nečeká jednoznačná a jednoduchá budoucnost. To, že při cestách uvnitř EU nebudeme potřebovat pasy, je druhořadý detail. Mnohem podstatnější význam má, že se Evropa formuje jako jedno z imperialistických center. Děje se tak snad opravdu s cílem zabránit válce? Té stál v cestě Sovětský svaz, jemuž se lživě připisuje "rozdělení Evropy". Přípravy na válku běží i teď, kdy SSSR už neexistuje. Evropská unie posiluje svůj charakter vlivného imperialistického bloku, faktoru imperiální nadvlády a možného zdroje nových válek. Naši pozornost si zaslouží hnutí proti nezaměstnanosti i proti válce. Represivní nové zákony, oklešťující základní občanská práva. Sílící projevy rasismu.

Výprodej národního bohatství v privatizaci a řada dalších aktuálních otázek. Pokud v nich neprojevíme iniciativu, již si zaslouží, skončíme v izolaci.

Krajně kontroverzní záležitosti je projekt tzv. Strany evropské levice. Je založen na principech Evropské unie, jež jsou buržoazní povahy, a proto i v příkrém rozporu s proletářským internacionalismem. Je výrazem adaptace vůči imperialismu; revoluční principy nahrazuje revizionizmem. Míří proti fundamentálním principům vědeckého socialismu a marxismu­-leninismu. Popírá komunistické tradice a znevažuje historické zkušenosti socialistických revolucí 20. století. Rezignuje na revoluční socialistickou perspektivu. Tím vším maří úsilí o koordinaci a sjednocení mezinárodního komunistického hnuti; otevřenou diskusi všech komunistických stran Evropy, mající napomoci vypracování strategie a taktiky hnutí adekvátní dnešní situaci.

Dosáhnout jí je mimořádně aktuálním úkolem. Vyžaduje to sama podstata tzv. nového mezinárodního řádu, o jehož nastolení usilují rozhodující imperialistická centra. Jeho cílem není nic méně, než rekolonizace obrovských území v Asii, Africe a Latinské Americe. Tomu slouží jak politika s cílem si je ještě podstatně víc ekonomicky podmanit a přitáhnout jim finanční oprátku, tak nezřídka i brutální užiti vojenské síly. K prvořadým zdrojům neúnosného zbídačení těchto národů patří postup takových imperialistických institucí, jako je Světová banka, Mezinárodní měnový fond a Světová obchodní organizace, jimi vyžadované "programy strukturálních reforem", deregulace a liberalizace ve jménu tzv. globalizace a jiných eufemických hesel, majících přikrášlit všechnu tu imperiální loupež v pravé poledne. Břemeno dnešní neoliberální vlny světového kapitálu přitom stále víc doléhá i na početné vrstvy pracujících v samotných imperialistických metropolích. Okruh těch, koho dnešní politika imperialismu vážně poškozuje, tak dosáhl nebývalé šíře. Tím větší iniciativu to vyžaduje od nás, komunistů. Takovou iniciativu, která se nenechá zmást žádnými vábničkami našich třídních rivalů ani pomatenými "teoriemi" těch, kdo z marxismu vyklešťují jeho vědecké, revoluční jádro, ať už to subjektivně myslí jakkoli.

Harpal Brar - Velká Británie

{moscomment}

Partneři:
partneri-kscm
partneri-sckp
partneri-sos
partneri-wdfy
partneri-solidnet
partneri-ceske-mirove-hnutípartneri-festival
partneri-kcp

 partneri-stripkyzesveta

©  Komunistický svaz mládeže

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte komerčně 4.0 Mezinárodní License .