Válka za dveřmi

Podrobnosti

Kategorie: Ze zahraničí

Twitter

Obama a Cameron rozhodli: malajsijský letoun sestřelily proruské síly, které se chtějí odtrhnout od Ukrajiny předané nacistům. Mezinárodní vyšetřování, o kterém se stále hovoří, bude sloužit, jen aby potvrdilo se všemi diplomatickými kudrlinkami tezi, kterou je eufemisticky možné definovat jako předem zabalenou.

Je jasné, že v tomto typu událostí je pravda určena volbou. Žádná ze stran nemá minimální zájem na tom, sdělit, jak se věci odehrály, důležité je jen k čemu se to dá využít. A pro západ je to dlouho hledaná příležitost, pro Rusko definitivní potvrzení obklíčení, které zeměpisné a historické mapy ukazují s odzbrojující zřejmostí. 

Tedy eskalace. Diplomatická, prozatím. Se zvětšením a přitvrzením sankcí uvalených na Rusko (ale ve skutečnosti především na Evropu, která na ruském plynu a ropě závisí značnou mírou, aby přetrhala vazby na východ), vypuzení Moskvy z celé řady mezinárodních dohod, pomocí kterých se vyjednávají globální zájmy.

Ale cesta je nalinkovaná. Je totožná s tou, po které se kráčelo v minulých desetiletích, proti Jugoslávii a Libyi, dvakrát proti Iráku, různým africkým zemím, kde se kolonialismus jako takový znovu prezentuje. Ve francouzském nebo anglickém obleku, nebo v severoamerickém, ale identickým způsobem: pryč s režimy, které nejsou v souladu s imperialistickými zájmy, za jiné režimy, jistě nedemokratické, ale zcela poslušné.

Problém spočívá v tom, že Rusko není Irák a Putin není odzbrojen až na dno, jako byl Kaddáfí. Strategické jaderné zbraně, ne struktury vyzbrojené konvenčními zbraněmi celkově více pozadu v technologické oblasti, jsou na srovnatelné úrovni jako severoamerické. Každý nárůst napětí odpovídá kroku směrem k propasti. Opravdu je nemyslitelné, že nové, nacionalistické a kapitalistické Rusko akceptuje, že by bylo následně zmenšeno, obleženo, obklíčeno, vyvlastněno nebo potlačeno ve "svobodném obchodě" s vlastními energetickými zdroji. 

O tomto "menším problému" se západní analytici nezmiňují. Pokračují v uvažování, jako bychom byli ještě v červánkové fázi "globalizace", kdy se modelu volného trhu zdál být předurčen nezadržitelný úspěch, posel všeobecného blahobytu a tedy i trvalého míru (byť sem tam s nějakou regionální krizí). Oficiální rétorika pokračuje v blábolení o demokracii a lidských právech, přičemž se pečlivě vyhýbá zvažování radikální stopky vnucované demokratickým ústavám, například v zemích, které až doposud přijaly "evropský sociální model" (téměř plná zaměstnanost, welfare, smíšená ekonomika, instituce otevřené volebním výsledkům atd.). Jako by Evropská unie nebyla oligarchickou konstrukcí, jejíž "reálná ústava" vzdorující jakémukoli požadavku lidu, s "parlamentem" od počátku zbaveným pravomoci, která by ho učinila skutečným parlamentem - kterou je pravomoc legislativní. Jakoby Palestinci nemohli být ve své podstatě považováni za plně "lidské bytosti" a jsou tedy jednoduše ponecháni izraelské touze po jejich vyhlazení. 

A přece ekonomičtí analytici, více než ti "geopolitičtí", již delší dobu signalizují, jak je dnes globalizace vzdálenou vzpomínkou a globální trh se stal dějištěm boje kontinentálních uskupení. Pouze v ekonomické oblasti se uznává realita "měnové války", jež jakožto předchůdkyně jiných forem tvrdého konkurenčního boje obecně následuje po slepé uličce rozdělení si trhů. A pouze zde, zcela jistě ne v oblasti ideálů nebo "morálních hodnot", je vypátrán důvod rostoucí mezinárodní konfliktnosti, přitvrzení "konfrontace" nastolené v první řadě Spojenými státy. 

Vstupujeme do osmého roku globální krize. Žádná ekonomika, ať už je jakákoli, se efektivně nevrátila na cestu "růstu". Jedinou výjimku tvoří Čína, která pokračuje neustále v rekordních růstech (+ 7,5% v tomto roce) a která provádí přeorientaci svého modelu především na růst vnitřního trhu. Všechny ostatní "kontinenty" (Spojené státy, Japonsko, EU a dokonce i BRICS) se pohybují ve stagnaci nebo v recesi. Centrální banky vypustily do finančního systému nepředstavitelné množství likvidity, ale bez prokazatelných dopadů na reálnou ekonomiku. Znovu tím byla posílena finanční spekulace, rostly burzy, akcie, stabilizovaly se státní cenné papíry. Ale nezaměstnanost všude exponenciálně vzrostla (přirozeně včetně Číny), protože technologická inovace ničí pracovní místa, a pokud "růst" nekompenzuje toto "fyziologické" nahrazení lidské práce stroji, tvoří se mohutná pole lidí bez zdrojů, identity, důstojnosti, naděje a budoucnosti. 

Je to snad náhoda, že deník Sole 24 Ore (hlavní italský ekonomický deník, pozn. překl.) se pozastavil nad strukturální falešností statistik nezaměstnanosti, které berou v úvahu pouze ty, kteří jsou zapsaní v příslušných seznamech, aniž by se počítalo s těmi, kdo už přestali práci hledat? Pouze ve Spojených státech dosáhl počet těch "odrazených", těch, kteří nehledají jakoukoli práci, hrozivého čísla 90 milionů. 

"Když občan nenalezne práci, je odstraněn z údajů, ze kterých se vypočítává míra nezaměstnanosti, v určitém smyslu se stane zombie, který sice nemá práci, ale pro statistiku neexistuje. Ve Spojených státech počet "not in labour force" je dnes více jak 90 milionů občanů, kteří se dostali mimo výpočet počtu pracovní síly a jsou považováni vládou za flákače." (viz: zde ) 

Když budou považováni za ty, kterými jsou, skutečně nezaměstnanými, míra nezaměstnanosti v USA poskočí přes 40 %. To je scénář třicátých let, a nikoli supervelmoci, která chce kontrolovat svět.

Podobná čísla lze zaznamenat v Evropě v kategorii nezaměstnanosti mládeže, především v zemích označovaných jako PIIGS (tj. Portugalsku, Itálii, Irsku, Řecku a Španělsku, pozn. překl.), a to když se používá celá řada statistických konvencí, které v různé míře zakrývají skutečný rozměr nezaměstnanosti (například pracující na zkrácený úvazek nebo tzv. prekariát, obecně lidé, kteří nemají dostatečnou mzdu, aby přežili, jsou započítáváni jako "pracující"). 

Konečně panuje ve světovém kapitalismu velká beznaděj. A nejen v "nižších" vrstvách společnosti. "Hnací impuls" se vyčerpal již dávno a žádný "konvenční nápad" centrálních bank ho až doposud nedokázal oživit. Ale v kapitalistickém režimu neexistují žádná řešení, která by mohla akceptovat "nerůst", spotřebovávat méně nebo něco podobného. Jediným řešením, odjakživa, protože akumulace je fyziologicky naroubovaná do logiky, je růst "konkurenceschopnosti". Průmyslové, produktivní, ekonomické. Ale nevyhnutelně také politické a konečně vojenské. Je tolik kapitálu, který hledá zhodnocení. Spíše je ho příliš. Část musí být "volatilizována", musí zmizet, aby tak vytvořila "podmínky nedostatku", v jehož rámci může začít znovu byť mnohem užší proces akumulace. 

Skutečným problémem je, že nikdo zmizet nechce, všichni se namísto toho věnují "soutěžení" o dosažení lepšího místa. 

Proto ekonomika, a to nikoli pomalu, tlačí na politickou sféru. Která na mezinárodní úrovni znamená "diplomacii". Zatím se v hangárech zahřívají motory a zásobníky se začínají naplňovat. 

A tak válka stojí za dveřmi. Vždy nečekaná, vždy na konci jedné více či méně dlouhé periody klidu, vždy nesmyslná. Vždy nevyhnutelná, jako tělo, které dlouho klouže po zabláceném svahu bez možnosti se zachytit.

Pak stačí jeden student v Sarajevu nebo raketa na Ukrajině, aby vyznačila bod, ze kterého není návratu.

Autor: Dante Barontini

Zdroj: Contropiano 19. července 2014

http://contropiano.org/editioriali/item/25357-la-guerra-alle-porte

Překlad: Komunistický svaz mládeže