D.3.4. Politický systém socialismu

Podrobnosti

Kategorie: Marxismus

Twitter

Marx, K., Engels, B.: Manifest komunistické strany

Spisy. Svazek 4, SNPL, Praha 1958, s. 448-449

(448-449) Viděli jsme výše, že prvním krokem v dělnické revoluci je pozvednutí proletariátu na panující třídu, vydobytí demokracie.

Proletariát využije svého politického panství k tomu, aby postupně vyrval buržoazii všechen kapitál, soustředil všechny výrobní nástroje v rukou státu, tj. proletariátu zorganizovaného v panující třídu, a co nejrychleji rozmnožil sumu výrobních sil.

Marx, K.: Dopis K.Marxe J.Weydemeyerovi z 5.3. 1852

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 28, Svoboda, Praha 1968, s.567

(567) Co se pak mne týče, nepatří mi ani zásluha, že bych objevil existenci tříd v moderní společnosti, ani zásluha, že bych objevil jejich vzájemný boj. Buržoazní dějepisci vylíčili dávno přede mnou, jak se tento boj tříd historicky vyvíjel, a buržoazní ekonomové popsali jejich ekonomickou anatomii. Můj přínos spočívá v tom, že jsem 1. dokázal, že existence tříd je spjata pouze s určitými historickými fázemi vývoje výroby; 2. že třídní boj vede nutně k diktatuře proletariátu; 3. že tato diktatura je sama jen přechodem ke zrušení všech tříd a k beztřídní společnosti. Nevědomí mamlasi jako Heinzen, kteří popírají nejen třídní boj, nýbrž i samu existenci tříd, jen dokazují, že přes všechen svůj zkrvavený a humanisticky se nadýmající štěkot pokládají společenské podmínky, v nichž vládne buržoazie, za poslední produkt, za non plus ultra dějin, že jsou jen slouhové buržoazie, přičemž toto slouhovství je tím odpornější, čím méně jsou tito mamlasi s to pochopit alespoň velikost a dočasnou nezbytnost tohoto buržoazního panství.

Marx, K.: První náčrt "K občanské válce ve Francii"

Marx, K., Engels, B.: Spisy. NPL, Praha 1965, s. 570

(570) Komuna. Slavný britský pisálek učinil skvělý objev, že to není to, co jsme my zvyklí rozumět samosprávou. Samozřejmě, že to není to. Není to městská samospráva, představovaná konšelskými žrouty želví polévky, čachrářskými správami farností a sveřepými poručenskými radami robotáren. Není to samospráva hrabství reprezentovaná majiteli širých lánů, naditých měšců a prázdných hlav. Nejsou to justiční nehoráznosti "neplacených velikánů". (427) Není to politická samospráva země prostřednictvím oligarchického klubu a četby listu "Times". Je to lid, která jedná sám a pro sebe.

_________________________________________________________________

(427) "Neplacení velikáni" (Great Unpaids) - ironická přezdívka, jež se v Anglii dávala osobám zastávajícím hodnost smírčích soudců, kteří za svou funkci nedostávali žádnou odměnu.

_________________________________________________________________

Engels, B.: O autoritě

Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 18, NPL, Praha 1966, s. 337-338

(337-338) Proč autoritáři nepokládají za dostatečné brojit proti politické autoritě, proti státu? Všichni socialisté jsou zajedno v tom, že politický stát a s ním politická autorita po příští sociální revoluci zmizí, to jest že společenské funkce ztratí svůj politický charakter a změní se v pouhé administrativní funkce chránící skutečné zájmy společnosti. Ale antiautoritáři žádají, aby autoritativní politický stát byl zrušen ihned, ještě dříve, než budou zrušeny sociální podmínky, z nichž se zrodil. Žádají, aby prvním činem sociální revoluce bylo odstranění autority. Viděli tito lidé někdy nějakou revoluci? Vždyť revoluce je jistě nejautoritativnější věc, jaká jen existuje; je to akt, jímž jedna část obyvatelstva vnucuje svou vůli druhé části puškami, bodáky a děly, to jest prostředky neobyčejně autoritativními; a jestliže vítězná strana nechce přijít o plody svého boje, musí udržovat své panství strachem, který nahánějí reakcionářům její zbraně. Byla by se Pařížská komuna udržela třeba jen jeden den, kdyby se nebyla opírala o autoritu ozbrojeného lidu proti buržoazii? Což naopak Komuně právem nevytýkáme, že této autority neužívala v dostatečné míře?

Tedy jedno z dvojího: buď antiautoritáři sami nevědí, co mluví a pak jen šíří zmatek, anebo vědí, a pak zrazují hnutí proletariátu. V obou případech slouží reakci.

Lenin, V.I.: Velká iniciativa

Sebrané spisy. Svazek 39, Svoboda, Praha 1988, s. 35-36

(35-36) Je přirozené a nevyhnutelné, že bezprostředně po proletářské revoluci nás nejvíc zaměstnává hlavní a nejdůležitější úkol - překonat odpor buržoazie, zvítězit nad vykořisťovateli a potlačit jejich spiknutí (jako bylo "spiknutí otrokářů" k vydání Pitěru, jehož se zúčastnili všichni, od černosotňovců a kadetů až po menševiky a esery). Ale vedle tohoto úkolu se stejně nevyhnutelně - a čím dál tím víc - dostává do popředí významnější úkol, úkol tvořivé komunistické výstavby, vytváření nových ekonomických vztahů, nové společnosti.

Diktatura proletariátu - jak jsem již nejednou upozorňoval, mimo jiné i v projevu na schůzi petrohradského sovětu 12. března - není jenom násilí na vykořisťovatelích, ani to není převážně násilí. Ekonomickým základem tohoto revolučního násilí a zárukou jeho životaschopnosti a úspěchu je to, že proletariát prosazuje a realizuje vyšší typ společenské organizace práce než za kapitalismu. V tom je podstata. V tom je zdroj síly a záruka nevyhnutelného naprostého vítězství komunismu.

Feudální organizace společenské práce spočívala na kázni karabáče za naprosté nevědomosti a otupělosti pracujících, které okrádala a ponižovala hrstka statkářů. Kapitalistická organizace společenské práce spočívala na kázni vyvolané hladem, přičemž obrovské množství pracujících zůstávalo v těch nejvyspělejších, nejcivilizovanějších a nejdemokratičtějších republikách přes všechen pokrok buržoazní kultury a buržoazní demokracie nevědomou a otupělou masou námezdních otroků nebo zdeptaných rolníků, které okrádala a ponižovala hrstka kapitalistů. Komunistická organizace společenské práce, k níž je socialismus prvním krokem, spočívá a bude čím dál tím víc spočívat na svobodné a uvědomělé kázni samých pracujících, kteří svrhli útlak jak statkářů, tak kapitalistů.

Tato nová kázeň nepadá z nebe ani se nerodí ze zbožných přání, nýbrž vyrůstá z materiálních podmínek kapitalistické velkovýroby, jen z nich. Bez nich je nerealizovatelná. A nositelkou těchto materiálních podmínek nebo jejich realizátorkou je určitá historická třída, vytvořená, zorganizovaná, stmelená, vyškolená, vychovaná a zocelená kapitalistickou velkovýrobou. Touto třídou je proletariát.

Diktatura proletariátu, přeložíme-li tento latinský, vědecký, historicko-filozofický výraz do srozumitelnějšího jazyka, znamená:

Jen určitá třída, a to městští a vůbec tovární, průmysloví dělníci, je schopna vést veškeré pracující a vykořisťované masy v boji za svržení útlaku kapitálu, během samého svrhávání, v boji za udržení a upevnění vítězství, při budování nového, socialistického společenského zřízení i v celém boji za úplné odstranění tříd. (Mimochodem: vědecký rozdíl mezi socialismem a komunismem je pouze v tom že první slovo znamená první stupeň nové společnosti, vyrůstající z kapitalismu a druhé slovo její další, vyšší stupeň.)

Chyba "bernské", žluté, internacionály spočívá v tom, že její vůdcové uznávají třídní boj a vedoucí úlohu proletariátu jen slovy, neboť se to bojí domyslet do konce, bojí se právě toho nevyhnutelného závěru, který zvlášť děsí buržoazii a který je pro ni absolutně nepřijatelný. Bojí se přiznat, že diktatura proletariátu je také obdobím třídního boje, který je nevyhnutelný, dokud nejsou odstraněny třídy, a který mění své formy - bezprostředně po svržení kapitálu je zvlášť urputný a zvlášť osobitý. Když proletariát dobude politickou moc, nepřestává vést třídní boj, ale pokračuje v něm - až do odstranění tříd -, ale přirozeně za jiných podmínek, v jiné formě a jinými prostředky.

Lenin, V.I.: Odpověď P.Kijevskému ( J.Pjatakovovi)

Sebrané spisy. Svazek 30, Svoboda, Praha 1987, s. 95

(97) Socialismus vede k odumírání jakéhokoliv státu, a tedy i každé demokracie, avšak socialismus nelze uskutečnit jinak než prostřednictvím diktatury proletariátu, která spojuje násilí proti buržoazii, tj. proti menšině obyvatelstva, s úplným rozvojem demokracie, tj. skutečně rovnoprávné a opravdu všeobecné účasti veškerého obyvatelstva na všech státních záležitostech a na všech složitých otázkách odstranění kapitalismu.

Lenin, V.I.: Pozdrav maďarským dělníkům

Sebrané spisy. Svazek 38, Svoboda, Praha 1988, s. 407-410

(407-410) Soudruzi! Zprávy, které dostáváme od funkcionářů maďarských rad [sovětů] nás naplňují nadšením a radostí. Moc rad existuje v Maďarsku teprve něco přes dva měsíce, ale pokud jde o organizovanost, maďarský proletariát nás už zřejmě předstihl. Je to pochopitelné, neboť v Maďarsku je celková kulturní úroveň obyvatelstva vyšší, dále je tam mnohem vyšší podíl průmyslového dělnictva na celkovém počtu obyvatelstva (třímiliónová Budapešť v dnešním osmimiliónovém Maďarsku) a konečně i přechod k zřízení rad, k diktatuře proletariátu, byl v Maďarsku nesrovnatelně snazší a pokojnější.

Tato poslední okolnost je zvlášť důležitá. Většina socialistických vůdců v Evropě, jak sociálšovinistického, tak kautskistického směru, uvízla už natolik v bahně ryze měšťáckých předsudků, vypěstovaných desetiletím i relativně "pokojného" kapitalismu a buržoazního parlamentarismu, že sovětskou moc a diktaturu proletariátu nemohou pochopit. Nezbaví-li se proletariát na své cestě těchto vůdců, nesmete-li je, není s to splnit své světodějné osvobozenecké poslání. Tito lidé věřili, ať už úplně nebo jen zpola, lžím buržoazie o sovětské moci v Rusku a nedovedli rozpoznat podstatu nové, proletářské demokracie, demokracie pro pracující, demokracie socialistické, ztělesněné sovětskou mocí, od demokracie buržoazní, kterou otrocky uctívají a nazývají ji "čistou demokracií" neboli "demokracií" vůbec.

Tito zaslepenci, otupělí buržoazními předsudky, nepochopili světodějný obrat od buržoazní demokracie k demokracii proletářské, od buržoazní diktatury k diktatuře proletariátu. Zaměňovali tu či onu zvláštnost sovětské moci nebo historie jejího vývoje v Rusku se sovětskou mocí v jejím mezinárodním významu.

Maďarská proletářská revoluce pomáhá dokonce i zaslepeným prohlédnout. Forma přechodu k diktatuře proletariátu v Maďarsku je docela jiná než v Rusku: dobrovolná demise buržoazní vlády, okamžité obnovení jednoty dělnické třídy, jednoty socialismu na základě komunistického programu. Podstata sovětské moci vyniká teď tím jasněji: nikde na světě není teď možná žádná jiná moc, kterou by podporovali pracující vedení proletariátem, kromě sovětské moci, kromě diktatury proletariátu.

Tato diktatura předpokládá použití nelítostně tvrdého, rychlého a energického násilí, aby byl potlačen odpor vykořisťovatelů, kapitalistů, statkářů a jejich nohsledů. Kdo tohle nepochopil, není revolucionář, a je třeba zbavit ho postavení vůdce nebo rádce proletariátu.

Podstatou proletářské diktatury není však pouze násilí, a ne především násilí. Její hlavní podstatou je organizovanost a disciplinovanost předvoje pracujících, jejich avantgardy, jejich jediného vůdce - proletariátu. Jeho cílem je vybudovat socialismus, odstranit dělení společnosti na třídy, zapojit všechny členy společnosti do pracovního procesu, odstranit základnu jakéhokoli vykořisťování člověka člověkem. Tohoto cíle nelze dosáhnout ihned, je k tomu zapotřebí dlouhé přechodné období od kapitalismu k socialismu, protože reorganizace výroby je obtížná záležitost, protože k uskutečnění zásadních přeměn ve všech oblastech života je třeba čas, protože obrovskou sílu zvyku maloburžoazního a buržoazního způsobu hospodaření může překonat jen dlouhý a houževnatý boj. Proto také Marx mluví o celém období diktatury proletariátu jako o období přechodu od kapitalismu k socialismu. (87)

Po celé toto přechodné období budou převratu klást odpor jak kapitalisté a jejich četní nohsledi z řad buržoazní inteligence, jejichž odpor je vědomý, tak obrovská masa pracujících, včetně rolníků, už příliš otupělých maloburžoazními tradicemi a návyky, kteří kladou odpor vesměs nevědomky. Kolísání těchto vrstev je nevyhnutelné. Rolník jako pracující člověk tíhne k socialismu, dává přednost diktatuře dělníků před diktaturou buržoazie. Rolník jako člověk, který prodává obilí, tíhne k buržoazii, k volnému obchodu, tj. zpátky k "navyklému", starému a "odvěkému" kapitalismu.

Aby mohl proletariát vést za sebou rolnictvo a vůbec všechny maloburžoazní vrstvy, k tomu je zapotřebí diktatura proletariátu, vláda jedné třídy, síla její organizovanosti a disciplinovanosti, její centralizovaná moc, opírající se o všechny kulturní, vědecké a technické vymoženosti kapitalismu; je třeba, aby třída proletářů chápala mentalitu každého pracujícího, aby si získala autoritu u izolovaněji žijícího, méně vyspělého a politicky méně pevného pracujícího člověka z vesnice nebo z malovýroby. Tady nic nepomůže frazérství, příval frází o "demokracii" vůbec, o "jednotě" nebo o "jednotě demokracie práce" o "rovnosti" všech "lidí práce" a tak dále a tak podobně, frazérství, k němuž inklinují poměšťáčtělí sociálšovinisté a kautskisté. Frazérství je jen házením písku do očí, zatemňuje vědomí, upevňuje starou tupost, zkostnatělost a rutinérství kapitalismu, parlamentarismu i buržoazní demokracie.

Odstranit třídy vyžaduje dlouhý, těžký a houževnatý třídní boj, který po svržení moci kapitálu, po rozvití buržoazního státu, po nastoletí diktatury proletariátu nemizí (jak si to představují ve své vulgární triviálnosti stoupenci starého socialismu a staré sociální demokracie), nýbrž mění jen své formy a v mnoha směrech se stává ještě urputnějším.

Třídním bojem proti odporu buržoazie, proti zkostnatělosti, rutinérství, nerozhodnosti a kolísání maloburžoazie musí proletariát ubránit svou moc, upevnit svůj organizující vliv, "neutralizovat" ony vrstvy, které se bojí opustit buržoazii a jdou za proletariátem dost váhavě, musí upevnit novou kázeň, soudružskou kázeň pracujících, jejich pevný svazek s proletariátem, jejich semknutost kolem proletariátu, tuto novou kázeň, nový základ společenského svazku nastupující místo středověké nevolnické kázně, místo kázně hladu, kázně "svobodného" námezdního otroctví za kapitalismu.

K tomu, aby byly odstraněny třídy, je třeba období diktatury jedné třídy, totiž té z utlačených tříd, která je schopna vykořisťovatele nejen svrhnout a nelítostně potlačit jejich odpor, ale rovněž se energicky ideově distancovat od veškeré buržoazně demokratické ideologie, od všech těch měšťáckých frází o svobodě a rovnosti vůbec (ve skutečnosti, jak už dávno ukázal Marx, znamenají tyto fráze "svobodu a rovnost" vlastníků zboží, "svobodu a rovnost kapitalisty a dělníka).

A nejen to. Z utlačených tříd je s to odstranit třídy svou diktaturou jen ta třída, která je vyškolená, sjednocená, vychovaná a zocelená desítkami let stávkového a politického boje proti kapitálu - jen ta třída, která si osvojila veškerou městskou, průmyslovou, velkokapitalistickou kulturu, která je dost odhodlaná a schopná ji uhájit, udržet a dále rozvinout všechny její vymoženosti, zpřístupnit ji všemu lidu, všem pracujícím - jen ta třída, která dokáže překonat všechny obtíže, zkoušky, útrapy i přinést veliké oběti, které dějiny nezbytně vyžadují od každého, kdo se rozhodně rozchází s minulostí a razí si odvážně cestu k nové budoucnosti - jen ta třída, jejíž nejlepší lidé jsou naplněni nenávistí a opovržením ke všemu měšťáckému a šosáckému, k oněm vlastnostem, které tak bují mezi maloburžoazií, mezi drobným úřednictvem, mezi "inteligencí" - jen ta třída, která "prošla zocelující školou práce" a dovede svou práceschopností vzbudit úctu každého pracujícího, každého čestného člověka.

Lenin, V.I.: Stát a revoluce

Sebrané spisy. Svazek 33, Svoboda, Praha 1987, s. 36-38, 54-58, 65-66, 79-82

(36-38) Zde je naprosto jasně vyslovena základní myšlenka marxismu o historické úloze a významu státu. Stát je produktem a výrazem nesmiřitelnosti třídních protikladů. Stát vzniká tam, tehdy a potud, kde, kdy a pokud se třídní protiklady nedají objektivně smířit. A naopak: existence státu dokazuje, že třídní protiklady jsou nesmiřitelné.

Právě v tomto nejdůležitějším a nejpodstatnějším bodě začíná překrucování marxismu, a to ve dvou hlavních směrech.

Na jedné straně buržoazní a zejména maloburžoazní ideologové, kteří jsou pod tlakem nesporných historických faktů nuceni uznat, že stát existuje pouze tam, kde existují třídní protiklady a třídní boj, "opravují" Marxe v tom smyslu, že se stát stává orgánem smiřování tříd. Podle Marxe by stát nemohl ani vzniknout, ani se udržovat při životě, kdyby bylo možné smířit třídy. Podle maloměšťáckých a šosáckých profesorů a publicistů, kteří se v jednom kuse přeochotně Marxe dovolávají, údajně právě stát třídy smiřuje. Podle Marxe je stát orgánem třídní nadvlády, orgánem pro utlačování jedné třídy druhou, pro vytvoření takového "pořádku", který legalizuje a trvale zakotvuje tento útlak a zmírňuje tak konflikt mezi třídami. Podle názoru maloburžoazních politiků pořádek znamená právě smiřování tříd, a ne utlačování jedné třídy druhou. Zmírňovat konflikt znamená smiřovat třídy, a ne utlačované třídy zbavovat určitých prostředků a způsobů boje k svržení utlačovatelů.

Například, když v revoluci 1917 právě otázka významu a úlohy státu vyvstala v celé své šíři jakožto praktická otázka bezprostřední a přitom masové akce, všichni eseři (socialisté-revolucionáři) a menševici, všichni rázem a až po krk zabředli do maloburžoazní teorie o "smiřování" tříd prostřednictvím "státu". Nesčetné rezoluce a články politiků obou těchto stran jsou skrznaskrz prosáklé touto maloburžoazní a maloměšťáckou teorií "smiřování". Maloburžoazní demokracie nebude nikdy s to pochopit, že stát je orgánem nadvlády určité třídy, kterou nelze smířit s jejím antipodem (s třídou jí protichůdnou). Vztah ke státu je jedním z nejnázornějších dokladů toho, že naši eseři a menševici vůbec nejsou socialisté (což jsme my bolševici vždycky dokazovali), nýbrž maloburžoazní demokraté se skorosocialistickou frazeologií.

Na druhé straně je "kautskistické" překrucování marxismu mnohem rafinovanější. "Teoreticky" se nepopírá ani to, že stát je orgánem třídní nadvlády, ani to, že třídní protiklady jsou nesmiřitelné. Ale přehlíží se anebo se zamlčuje toto: je-li stát produkt nesmiřitelnosti třídních protikladů, je-li to moc stojící nad společností a "stále více se jí odcizující", pak je jasné, že osvobození utlačované třídy není myslitelné nejen bez násilné revoluce, nýbrž i bez zničení aparátu státní moci, který vytvořila vládnoucí třída a který je ztělesněním tohoto "odcizení". Tento závěr, teoreticky sám o sobě jasný, vyvodil Marx, jak uvidíme dále, s bezvýhradnou jednoznačností z konkrétního historického rozboru úkolů revoluce. A právě na tento závěr Kautsky, jak podrobně dokážeme v dalším výkladu..., "zapomněl" a překroutil jej.

(54-58) S tímto všeobecným výkladem myšlenky o zániku státu po likvidaci tříd je poučné srovnat Marxův a Engelsův výklad v Komunistickém manifestu, který byl napsán o několik měsíců později, a to v listopadu 1847:

"Při výkladu nejobecnějších fází vývoje proletariátu jsme sledovali více nebo méně skrytou občanskou válku v nynější společnosti až do okamžiku, kdy propukne v otevřenou revoluci a kdy proletariát násilným svržením buržoazie nastolí svou vládu...

Už jsme tu řekli, že první krok dělnické revoluce spočívá v tom, že pozvedne (doslova povznese) proletariát ve vládnoucí třídu, že vydobude demokracii.

Proletariát využije své politické moci k tomu, aby se postupně zmocnil veškerého kapitálu buržoazie, soustředil všechny výrobní nástroje v rukou státu, tj. proletariátu zorganizovaného ve vládnoucí třídu, a co možná nejrychleji rozmnožil celkový úhrn produktivních sil" (s. 31 a 37, sedmé německé vydání z roku 1906). (25)

Zde se setkáváme s formulací jedné z nejpozoruhodnějších a nejzávažnějších myšlenek marxismu týkajících se státu, a to myšlenky "diktatury proletariátu" (jak se začali Marx s Engelsem vyjadřovat po Pařížské komuně), (26) a pak s nanejvýš zajímavou definicí státu, která dnes také patří k "zapomenutým slovům" marxismu. "Stát, tj. proletariát zorganizovaný ve vládnoucí třídu."

Tato definice státu nejenže nikdy nebyla dnešní nejrozšířenější propagandistickou a agitační literaturou oficiálních sociálně demokratických stran vysvětlována. Více než to. Tato definice byla doslova zapomenuta, protože je naprosto neslučitelná s reformismem, protože je ranou do tváře oportunistickým předsudkům a maloburžoazním iluzím o "pokojném vývoji demokracie".

Proletariát potřebuje stát - to opakují všichni oportunisté, sociálšovinisté a kautskisté a ujišťují, že toto tvrdí Marxovo učení, jenže "zapomínají" dodat, že podle Marxe proletariát za prvé potřebuje pouze odumírající stát, tj. stát uspořádaný tak, aby ihned začal odumírat, a nemohl neodumírat. A za druhé pracující potřebují "stát", "tj. proletariát zorganizovaný ve vládnoucí třídu".

Stát je zvláštní organizace moci, je to organizované násilí k potlačování třídy. Kterou třídu musí potlačovat proletariát? Samozřejmě jen vykořisťovatelskou třídu, tj. buržoazii. Pracující potřebují stát jedině k potlačení odporu vykořisťovatelů a řídit toto potlačování, realizovat je může jedině proletariát jako jediná důsledně revoluční třída, jako jediná třída schopná sjednotit všechny pracující a vykořisťované v boji proti buržoazii a za její úplné smetení.

Vykořisťovatelské třídy potřebují politickou moc k zachování vykořisťování, tj. v zištném zájmu mizivé menšiny proti obrovské většině lidu. Vykořisťované třídy potřebují politickou moc k úplné likvidaci jakéhokoli vykořisťování, tj. v zájmu drtivé většiny lidu proti mizivé menšině novodobých otrokářů, tj. statkářů a kapitalistů.

Maloburžoazní demokraté, tito rádobysocialisté však nahrazovali třídní boj utopickými sny o třídním dorozumění a utopické představy měli i o socialistické přeměně, ne že k ní dojde svržením moci vykořisťovatelské třídy, nýbrž pokojným podřízením se menšiny většině, jež si uvědomila své úkoly. Tato maloburžoazní utopie, nerozlučně spjatá s ideou nadtřídního státu, vedla v praxi ke zradě zájmů pracujících tříd, jak to také dokázaly například dějiny francouzských revolucí z let 1848 a 1871 i zkušenosti ze "socialistické" účasti v buržoazních vládách v Anglii, Francii, Itálii i v dalších zemích na konci 19. a na začátku 20. století.

Marx po celý svůj život bojoval proti tomuto maloburžoaznímu socialismu, který dnes v Rusku znovu vzkřísila k životu eserská a menševická strana. Marx dovedl učení o třídním boji důsledně až k učení o politické moci, o státu.

Vládu buržoazie může svrhnout jedině proletariát jako zvláštní třída, jejíž ekonomické podmínky života ji k tomu připravují a poskytují jí možnost i sílu toto svržení uskutečnit. Buržoazie rozděluje a rozptyluje rolnictvo i všechny maloburžoazní vrstvy, ale zároveň stmeluje, sjednocuje a organizuje proletariát. Jedině proletariát je díky své ekonomické úloze ve velkovýrobě schopen stát se vůdcem všech pracujících a vykořisťovaných mas, které buržoazie vykořisťuje, utlačuje a deptá často stejně, ba ještě víc než proletáře, ale které nejsou schopny samostatně bojovat za své osvobození.

Učení o třídním boji, které Marx aplikoval na problém státu a socialistické revoluce, nezbytně vede k uznání politické hegemonie proletariátu, jeho diktatury, tj. nedílné moci, opírající se přímo o ozbrojenou sílu mas. Svržení buržoazie lze uskutečnit jedině za předpokladu, že se proletariát stane vládnoucí třídou schopnou potlačit nevyhnutelný, zuřivý odpor buržoazie a zorganizovat všechny pracující a vykořisťované masy pro nový hospodářský systém.

Proletariát potřebuje státní moc, centralizovanou organizaci síly, organizaci násilí jak k potlačení odporu vykořisťovatelů, tak k řízení obrovské masy obyvatelstva, rolnictva, maloburžoazie a poloproletářů při "organizovaní" socialistického hospodářství.

Tím, že vychovává marxismus dělnickou stranu, vychovává avantgardu proletariátu, schopnou vydobýt moc a vést všechen lid k socialismu, usměrňovat a organizovat nový řád, být učitelkou, řídící a vedoucí silou všech pracujících a vykořisťovaných při organizování jejich společenského života bez buržoazie a proti buržoazii. Naproti tomu dnešní oportunismus vychovává z příslušníků dělnické strany představitele lépe placených dělníků, kteří se odtrhují od mas, aby si za kapitalismu sami zajistili "dobré bydlo", kteří za mísu šošovice prodávají právo prvorozenství, tj. vzdávají se úlohy revolučních vůdců lidu proti buržoazii.

"Stát, tj. proletariát zorganizovaný ve vládnoucí třídu" - tato Marxova teorie je nerozlučně spjata s celým jeho učením o revoluční úloze proletariátu v dějinách. Dovršením této úlohy je proletářská diktatura, politická hegemonie proletariátu.

Jestliže však potřebuje proletariát stát jako zvláštní organizaci násilí proti buržoazii, pak se sám od sebe vnucuje závěr: je myslitelnou takovou organizaci vytvořit, aniž byl předtím zlikvidován, rozbit státní mechanismus, který si pro sebe vytvořila buržoazie? K tomuto závěru nás bezprostředně přivádí Komunistický manifest a o tomto závěru mluví Marx, když shrnuje zkušenosti z revoluce v letech 1848-1851.

(65-66) Jádrem Marxova učení je třídní boj. Aspoň se to velmi často říká a píše. Není to však správné. A tento nesprávný názor znovu a znovu svádí k oportunistickému zkreslování marxismu, k jeho falzifikaci v takovém duchu, aby byl přijatelný pro buržoazii. Protože učení o třídním boji nevytvořil Marx, nýbrž buržoazie před Marxem, a pro buržoazii je vcelku přijatelné. Kdo uznává pouze boj tříd, ten ještě není marxista, ten ještě nemusí překračovat rámec buržoazního myšlení a buržoazní politiky. Omezovat marxismus jen na učení o boji tříd znamená jej oklešťovat, zkreslovat, redukovat na to, co je přijatelné pro buržoazii. Marxista je pouze ten, kdo do svého uznávání boje tříd zahrnuje i uznávání diktatury proletariátu. V tom je nejhlubší rozdíl mezi marxistou a tuctovým příslušníkem maloburžoazie (ba i velkoburžoazie). To je prubířský kámen, kterým je třeba přezkoušet, kdo skutečně chápe a uznává marxismus. A není divu, že když evropské dějiny přivedly dělnickou třídu k praktickému řešení této otázky, tu se nejenom všichni oportunisté a reformisté, ale i všichni "kautskisté" (lidé kolísající mezi reformismem a marxismem) projevili jako ubozí šosáci a maloburžoazní demokraté odmítající diktaturu proletariátu. Kautského brožura Diktatura proletariátu, která vyšla v srpnu 1918, tj. za dlouhou dobu po prvním vydání této knížky, je ukázkou, jak maloburžoazie komolí marxismus slovy, je ukázkou jeho zkreslování a podlého zříkání se ve skutečnosti (viz mou brožuru Proletářská revoluce a regenát Kautsky, Petrohrad a Moskva 1918).

Uvedená Marxova charakteristika buržoazního stanoviska se v plné míře vztahuje na soudobý oportunismus a jeho hlavního představitele, bývalého marxistu K.Kautského, neboť tento oportunismus omezuje uznávání třídního boje jen na sféru buržoazních vztahů. (A v této sféře, v jejímž rámci žádný vzdělaný liberál neodmítne v "zásadě" uznat třídní boj!) Oportunismus nedospívá v uznávání třídního boje právě k tomu nejdůležitějšímu, k období přechodu od kapitalismu ke komunismu, k období svržení buržoazie a její úplné likvidace. Ve skutečnosti bude toto období nevyhnutelně obdobím nevídaně urputného třídního boje a jeho nevídaně ostrých forem, a tedy i stát tohoto období nutně bude muset být státem novým způsobem demokratickým (pro proletáře a nemajetné vůbec) a novým způsobem diktátorským (vůči buržoazii).

Dále. Podstatu Marxova učení o státu si osvojil jedině ten, kdo pochopil, že diktatura jedné třídy je nevyhnutelná nejenom pro každou třídní společnost vůbec a nejenom pro proletariát, který svrhl buržoazii, nýbrž i pro celé historické období oddělující kapitalismus od "beztřídní společnosti", od komunismu. Formy buržoazních států jsou neobyčejně rozmanité, ale jejich podstata je táž: všechny tyto státy jsou tak či onak, ale koneckonců nevyhnutelně diktaturou buržoazie. Přechod od kapitalismu ke komunismu samozřejmě také přinese velmi mnoho různých politických forem, ale jejich podstata bude přitom nezbytně jedna a táž: diktatura proletariátu. (34)

(79-82) V Marxovi není ani stín utopismu v tom smyslu, že by si "novou" společnost vymýšlel, vyfantazíroval. Ne, on zkoumá jako přírodně historický proces zrod nové společnosti ze staré a přechodné formy od staré společnosti k nové. Shromažďuje faktické zkušenosti masového proletářského hnutí a snaží se z nich vyvodit praktické poučení. Od Komuny se "učí", tak jako se všichni velcí revoluční myslitelé nebáli učit se ze zkušeností velkých hnutí utlačované třídy, a nikdy je nečastovali pedantsky "mravokárnými lekcemi" (na způsob Plechanovova: "Nemělo se sahat ke zbraním" nebo Cereteliho: "Třída se musí dobrovolně uskrovnit").

O tom, že by se mělo ihned, všude a úplně zrušit úřednictvo, nemůže být ani řeči. To je utopie. Avšak ihned rozbít starý byrokratický aparát a začít ihned budovat aparát nový, který by umožňoval postupně odbourat veškeré úřednictvo, to n e n í utopie, to je zkušenost Komuny, to je přímý a nejbližší úkol revolučního proletariátu.

Kapitalismus zjednodušuje funkci "státní" správy, dovoluje zbavit se "vrchnostenství" a redukovat celou záležitost na organizaci proletářů (jakožto vládnoucí třídy), která sama jménem celé společnosti najímá "dělníky, vedoucí a účetní".

Nejsme utopisté. "Nesníme" o tom, jak se okamžitě obejít bez jakékoli správy, bez jakékoli podřízenosti; tyto anarchistické sny vyplývající z nepochopení úkolů diktatury proletariátu jsou marxismu zásadně cizí a ve skutečnosti slouží jen k odkládání socialistické revoluce na dobu, kdy se lidé změní. Jenže my chceme uskutečnit socialistickou revoluci s takovými lidmi, jací jsou dnes, s lidmi, kteří se neobejdou bez podřízenosti, bez kontroly, bez "vedoucích a účetních".

Je však třeba se podřizovat ozbrojenému předvoji všech vykořisťovaných a pracujících - proletariátu. A specifické "vrchnostenství" státních úředníků je možné a nutné začít skutečně nahrazovat ihned, z jednoho dne na druhý, jednoduchými funkcemi "vedoucích a účetních", funkcemi, které jsou už dnes zcela schopni zastávat všichni průměrně vzdělaní obyvatelé měst, a docela dobře je mohou vykonávat za "dělnickou mzdu".

My sami, dělníci, navážeme na to, co už vytvořil kapitalismus, a zorganizujeme velkovýrobu, využijeme svých dělnických zkušeností, zavedeme co nejpřísnější, železnou kázeň, kterou podpoří státní moc ozbrojených dělníků, a učiníme ze státních úředníků pouhé vykonavatele našich příkazů, odpovědné, sesaditelné a skromně placené "vedoucí a účetní" (samozřejmě s technickými pracovníky všech kategorií, oborů a stupňů) - to je náš proletářský úkol, tím můžeme a musíme začít při uskutečňování proletářské revoluce. Tento princip povede na základě velkovýroby samočinně k postupnému "odumírání" veškerého úřednictva, k postupnému vytváření takového pořádku - pořádku bez uvozovek - , který nebude mít nic společného s námezdním otroctvím, takového pořádku, kdy všechny stále se zjednodušující funkce kontroly a evidence budou vykonávat všichni postupně, až se stanou běžným zvykem a nakonec vůbec zaniknou jako zvláštní funkce zvláštní vrstvy lidí.

Jeden vtipný německý sociální demokrat v sedmdesátých letech minulého století označil poštu za vzor socialistického hospodářského systému. To je velmi přiléhavé. Dnešní pošta je hospodářská instituce zorganizovaná podle vzoru státně kapitalistického monopolu. Imperialismus postupně přetváří všechny trasty v organizace podobného druhu. Nad "prostými" pracujícími, kteří jsou zavaleni prací a hladovějí, tu stojí táž buržoazní byrokracie. Ale mechanismus společenského hospodaření je tu už hotov. Svrhněme kapitalisty, rozdrťme železnou rukou ozbrojených dělníků odpor těchto vykořisťovatelů, rozbijme byrokratický aparát moderního státu - a máme tu výborně technicky vybavený mechanismus zbavený "parazita", mechanismus, který jsou schopni uvést do chodu sami sjednocení dělníci, najmou-li si k tomu technické pracovníky, vedoucí, účetní a budou-li jim všem, jakož i všem "státním úředníkům" vůbec, za jejich práci vyplácet dělnickou mzdu. To je konkrétní, praktický úkol, který je ihned uskutečnitelný ve všech trastech, který zbavuje pracující vykořisťování, úkol, který vychází ze zkušeností, které už prakticky začala uskutečňovat (jmenovitě ve sféře výstavby státu) Komuna.

Zorganizovat celé národní hospodářství jako poštu s tím, že techničtí pracovníci, vedoucí, účetní a vůbec všechny úřední osoby budou dostávat plat nepřevyšující "dělnickou mzdu", to vše pod kontrolou a vedením ozbrojeného proletariátu - to je náš nejbližší cíl. Takovýto stát a na takovémto technickém základě potřebujeme. To nám umožní zlikvidovat parlamentarismus a zachovat zastupitelské orgány, to pracujícím třídám zajistí, aby těchto orgánů přestala pro sebe zneužívat buržoazie.

_________________________________________________________________

(25) Srov. K.Marx, B.Engels, Spisy 4, Praha 1958, s. 438, 448-449.

(26) V Leninově sešitu Marxismus o státu je tento záznam: "Vyhledat a zjistit, zda Marx a Engels mluvili o "diktatuře proletariátu" před rokem 1871? Zdá se, že ne! (Tento svazek, s.195). V době, kdy Lenin psal Stát a revoluci, se mu to asi nepodařilo zjistit a také o Marxově dopisu J.Weydemeyerovi se zřejmě dověděl až později, kdy už kniha vyšla...

(34) Myšlenku, že jsou možné rozmanité formy diktatury proletariátu, Lenin poprvé vyslovil v článku O karikatuře marxismu a "imperialistickém ekonomismu", napsaném již v roce 1916, avšak uveřejněném až teprve po Říjnové revoluci, v roce 1924...

_________________________________________________________________

Lenin, V.I.: Ekonomický obsah narodnictví a jeho kritika v knize pana Struveho

Sebrané spisy. Svazek 1, Svoboda, Praha 1979, s. 449-451

(449-451) Jde o stát. Zavrhujíce stát, Marx a jeho stoupenci "zašli v zápalu" příliš daleko, pokud jde o kritiku moderního státu, a zabředli do "jednostrannosti". "Stát", koriguje tento zápal pan Struve, "je především organizace pořádku; a organizací panství (třídního) je stát ve společnosti, ve které je podřízenost jedněch skupin druhým skupinám podmíněna ekonomickou strukturou společnosti" (53). Podle autorova mínění znalo stát i rodové zřízení a stát zůstane i po zrušení tříd, neboť znakem státu je donucovací moc.

Lze se jen divit, že autor kritizuje Marxe ze svého profesorského hlediska s tak překvapujícím nedostatkem argumentů. Autor především vidí naprosto nesprávně charakteristický znak státu v donucovací moci: donucovací moc existuje v každém lidském společenství, i v rodovém zřízení, i v rodině, ale stát tu neexistoval. "Podstatným znakem státu," říká Engels ve spise, z něhož pan Struve převzal citát o státu, "je veřejná moc odlišená od masy lidu" (Ursprung der Familie, u.s.w., 2-te Aufl., S.84 (3); rus.překl., s.109) (118); o něco výše mluví o existenci naukrárií (119), která "znamenala dvojí zásah do rodového zřízení: předně vytvořila veřejnou moc (öffentliche Gewalt - do ruštiny je to nesprávně přeloženo jako "společenská síla"), která už prostě nebyla totožná se souhrnem ozbrojeného lidu" (ib., S.79; rus.překl., s.105). (120) Znakem státu je tedy existence zvláštní třídy lidí, v jejíchž rukou se soustřeďuje moc. Občinu, v níž by "organizaci pořádku" řídili postupně všichni její členové, by pochopitelně nikdo nemohl nazvat státem. A dále, pokud jde o moderní stát, je názor pana Struveho ještě neudržitelnější. Říkat o moderním státu, že je to "především (sic!?!) organizace pořádku", znamená nechápat jeden z velmi důležitých bodů Marxovy teorie. Onou zvláštní vrstvou, která má v moderní společnosti moc, je byrokracie. Bezprostřední a velmi úzké spojení tohoto orgánu s třídou buržoazie, která v dnešní společnosti vládne, je zřejmé i z dějin (byrokracie byla prvním politickým nástrojem buržoazie proti feudálům a vůbec proti představitelům "starošlechtického" řádu, v ní vstoupili na kolbiště politického panství ne již urození vlastníci půdy, ale raznočinci, "měšťanstvo") i přímo z podmínek vzniku a ustavení této třídy, do níž mají přístup jen buržoové, "kteří se povznesli z lidu", a jež je spjata s touto buržoazií tisícerými pevnými nitkami. (4) Autorova chyba je tím trapnější, že právě ruští narodnici, proti nimž měl tak chvályhodný úmysl bojovat, nemají ani ponětí, že každá byrokracie je svým historickým původem, svými současnými zdroji i svým posláním čistě a výlučně buržoazní institucí, k níž se mohou obracet z hlediska zájmů výrobce jedině ideologové maloburžoazie.

_________________________________________________________________

(53) Pismo k Ruge. Září 1843 - "Social-Demokrat", Ženeva, 1892, kn.4, s. 25-29.

(3) Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu, 2. vyd. s. 84.

(118) Kronika vnutrennej žizni - Russkoje Bogatstvo Spg.1893, No 12, s. 245.

(119) Dtto, 1894, No 2, s. 125-147.

(120) Černyševskij, N.G. Prolog. Roman iz načala šestidesjatych godov.

(4) Srov.K.Marx, Bürgerkrieg in Frankreich [Občanská válka ve Francii, Red.] S.23 (Lpz. 1876) a Der achtzehnte Brumaire [Osmnáctý brumaire., Red.], S. 45-46 (Hmb 1885 ), kde se říká: "Ale materiální zájmy francouzské buržoazie jsou právě co nejtěsněji spjaty se zachováním oné široké a rozvětvené státní mašinérie (jde o byrokracii). V ní buržoazie zaopatřuje své přebytečné obyvatelstvo a doplňuje ve formě platů od státu to, co nemůže shrábnout ve formě zisků, úroků, rent a honorářů".

Lenin, V.I.: Stát a revoluce

Sebrané spisy. Svazek 33, Svoboda, Praha 1987, s. 113-114, 115-134, 146-150

(113-114) Při běžných úvahách o státě se neustále dělá ta chyba, před níž tu Engels varuje a o níž jsme se letmo zmínili v předešlém výkladu: neustále se totiž zapomíná, že s likvidací státu bude zlikvidována i demokracie, že odumírání státu znamená odumírání demokracie.

Toto tvrzení se může zdát na první pohled nanejvýš podivné a nepochopitelné; u někoho dokonce může vzbudit obavu, zda nepočítáme s nastolením takového společenského zřízení, kde nebude platit zásada podřizování se menšiny většině, protože demokracie je přece totožná právě s uznáváním této zásady.

Nikoli. Demokracie n e n í totožná s podřizováním se menšiny většině. Demokracie je stát, který uznává podřizování se menšiny většině, tj. organizace pro uplatňování soustavného násilí jedné třídy vůči druhé, jedné části obyvatelstva vůči jeho druhé části.

My pokládáme za svůj konečný cíl likvidaci státu, tj. jakéhokoli organizovaného a soustavného násilí, jakéhokoli násilí vůči lidem vůbec. Neočekáváme však přitom nastolení takového společenského řádu, kdy přestane platit zásada podřizování se menšiny většině. Ve svém úsilí o socialismus se řídíme přesvědčením, že socialismus bude přerůstat v komunismus a že souběžně s tím bude zanikat jakákoli potřeba násilí vůči lidem vůbec, nutnost podřizování se jednoho člověka druhému, jedné části obyvatelstva jeho druhé části, protože si lidé zvyknou sami dodržovat elementární podmínky společenského soužití bez násilí a bez podřízenosti..

Engels právě proto, aby zdůraznil tento prvek zvyku, mluví o novém pokolení "vyrostlém v nových svobodných společenských poměrech, které bude s to se celé té státní veteše zbavit" (86), tj. jakéhokoli státu vůbec, včetně demokraticko - republikánského.

Abychom si to mohli ujasnit, musíme si nejprve rozebrat, jaké jsou ekonomické předpoklady odumírání státu.

_________________________________________________________________

(86) Srov. Marx, K., Engels, B., Spisy 22. Praha 1967, s. 236.

_________________________________________________________________

(115-134) Tuto otázku Marx nejzevrubněji objasnil ve své Kritice gothajského programu (Dopis Brackovi z 5.května 1875, který byl uveřejněn teprve v roce 1891 v Neue Zeit IX, l, a rusky vydán jako separát). (87) Polemická část tohoto pozoruhodného díla věnovaná kritice lassallovství takříkajíc zastínila jeho pozitivní část, totiž analýzu toho, jaká je spojitost mezi vývojem komunismu a odumíráním státu.

Při povrchním srovnání Marxova dopisu Brackovi z 5.května 1875 s Engelsovým dopisem Bebelovi z 28.března 1875 (88), který jsme si tu již rozebrali, se může zdát, že Marx je mnohem "státotvornější" než Engels a že rozdíl mezi názory obou pisatelů na stát je velmi podstatný.

Engels doporučuje Bebelovi, aby se konečně přestalo žvanit o státu, aby se slovo stát z programu úplně vyškrtlo a nahradilo slovem "pospolitost". Engels dokonce prohlašuje, že Komuna už nebyla státem ve vlastním slova smyslu. Marx však mluví dokonce o "budoucím státním uspořádání komunistické společnosti", tj. zdá se, že uznává nezbytnost státu i za komunismu.

Podobný názor by však byl od základu pochybený. Při podrobnějším zkoumání se totiž ukazuje, že Marxovy a Engelsovy názory na stát a jeho odumírání jsou zcela totožné a že uvedený Marxův výrok se týká právě již onoho odumírajícího státu.

Samozřejmě nemůže být ani řeči o tom, že by se předem určil okamžik budoucího "odumírání", tím spíše, že tu evidentně půjde o dlouhodobý proces. Zdánlivý rozdíl mezi Marxem a Engelsem se dá vysvětlit rozdílností témat, o kterých pojednávali, a rozdílností úkolů, které si kladli. Engelsovi šlo o to, aby Bebelovi názorně, výstižně a v hrubých rysech ukázal, jak nesmyslné jsou běžné předsudky týkající se státu (které do značné míry sdílel i Lassalle). Marx se této otázky dotýká jen letmo, protože ho zajímá jiné téma: vývoj komunistické společnosti.

Celá Marxova teorie je aplikací vývojové teorie v její nejdůslednější, nejúplnější, nejpromyšlenější a nejobsažnější formě na soudobý kapitalismus. Před Marxem přirozeně vyvstal problém aplikovat tuto teorii nejenom na etapu nastávajícího krachu kapitalismu, nýbrž i na budoucí vývoj budoucího komunismu.

Na základě jakých fakt lze klást otázku budoucího vývoje budoucího komunismu?

Na základě toho, že se rodí z kapitalismu, že se z něho historicky vyvíjí, že je výsledkem působení společenské síly, kterou zplodil kapitalismus. Marx se ani trochu nepokouší vymýšlet utopie, nazdařbůh hádat, co ještě nikdo nemůže vědět. Marx zkoumá problém komunismu tak, jak by přírodovědec zkoumal řekněme vývoj nové biologické odrůdy, o níž víme, že vznikla tak a tak a že se v tom a tom určitém směru mění.

Marx se především distancuje od zmatku, který do otázky vzájemného vztahu mezi státem a společností vnesl gothajský program, a píše:

"Dnešní společnost je společnost kapitalistická, která existuje ve všech civilizovaných zemích a je více nebo méně oproštěna od středověkých příměsí, více nebo méně modifikována zvláštním dějinným vývojem té či oné země, více nebo méně vyspělá. Naproti tomu se dnešní stát mění s hranicemi země. V Prusku je jiný než ve Švýcarsku, v Anglii je jiný než ve Spojených státech. "Dnešní stát" je tudíž fikce.

Avšak přes pestrou rozmanitost forem mají různé státy různých civilizovaných zemí společné to, že všechny spočívají na půdě moderní buržoazní společnosti, tu více, tu méně kapitalisticky rozvinuté. Proto také mají některé podstatné rysy společné. V tomto smyslu se tedy dá mluvit o "dnešním státě" v protikladu k budoucnosti, kdy vnější základ státu, buržoazní společnost, odumře.

Potom je třeba se ptát: Jak se změní státnost v komunistické společnosti? Jinými slovy: Které společenské funkce státu, analogické jeho dnešním funkcím, zůstanou zachovány? Tuto otázku lze zodpovědět jedině vědecky, a kdybychom tisíckrát spojili slovo "lid" se slovem "stát", nepřiblíží nás to k vyřešení tohoto problému ani o píď... (89)

Když se Marx takto vysmál všem řečičkám o "lidovém státě", nabízí vlastní pojetí otázky a zároveň varuje, že má-li se na ni odpovědět vědecky, je nutné operovat jen spolehlivě zjištěnými fakty.

Prvním faktem, který veškerá vývojová teorie a veškerá věda zjistila naprosto přesně - a na který zapomínali utopisté a zapomínají i dnešní oportunisté obávající se socialistické revoluce -, je historicky nevyhnutelná existence zvláštního stadia či zvláštní etapy přechodu od kapitalismu ke komunismu.

"Mezi kapitalistickou a komunistickou společností je období revoluční přeměny jedné společnosti v druhou," pokračuje Marx. "Tomu odpovídá také politické přechodné období, v němž stát nemůže být ničím jiným než revoluční diktaturou proletariátu..." (90)

Tento Marxův názor se zakládá na analýze toho, jakou úlohu má proletariát v novodobé kapitalistické společnosti, na údajích o vývoji této společnosti a o nesmiřitelnosti protichůdných zájmů proletariátu a buržoazie.

Dříve se otázka formulovala takto: Aby proletariát dosáhl svého osvobození, musí svrhnout buržoazii, dobýt politickou moc a nastolit svou revoluční diktaturu.

Dnes se táž otázka formuluje trochu jinak: přechod od kapitalistické společnosti, vyvíjející se směrem ke komunismu, ke komunistické společnosti je nemyslitelný bez "politického přechodného období", přičemž stát v tomto období může mít výhradně podobu revoluční diktatury proletariátu.

Jaký je vztah mezi touto diktaturou a demokracií?

Viděli jsme, že Komunistický manifest klade jednoduše vedle sebe dva pojmy: "zorganizovat proletariát ve vládnoucí třídu" a "vydobýt demokracii". (91) Na základě všeho, co jsme tu v předešlých odstavcích vyložili, se dá již přesněji určit, jakými změnami prochází demokracie za přechodu od kapitalismu ke komunismu.

V kapitalistické společnosti se za předpokladu jejího nejpříznivějšího vývoje uplatňuje v demokratické republice víceméně úplný demokratismus. Tento demokratismus je však vždycky sevřen těsným rámcem kapitalistického vykořisťování, a proto v podstatě vždycky zůstává demokratismem jen pro menšinu, jen pro majetné třídy, pro bohaté. Svoboda v kapitalistické společnosti zůstane vždycky přibližně táž jako svoboda v antických řeckých republikách, totiž jako svoboda pro otrokáře. Novodobí námezdní otroci jsou vinou kapitalistického vykořisťování tak zdeptaní nouzí a bídou, že "nemají na demokracii a na politiku vůbec ani pomyšlení", což vede při obvyklém, klidném průběhu událostí k tomu, že většina obyvatelstva zůstává stranou veřejného politického života.

Správnost tohoto tvrzení snad nejnázorněji potvrzuje Německo právě proto, že v tomto státě se ústavní legalita udržela obdivuhodně dlouho a držela se pevně téměř půl století (1871-1914) a protože tu sociální demokracie dokázala v oné době mnohem lépe než v jiných zemích "využít legality" i k tomu, aby zorganizovala v politické straně tak velký podíl dělnictva jako nikde jinde na světě.

Jak velký je tedy tento dosud největší podíl politicky uvědomělých a aktivně činných námezdních otroků v kapitalistické společnosti? Jeden milión členů sociálně demokratické strany - z 15 miliónů námezdních dělníků! Tři milióny odborově organizovaných z celých 15 miliónů!

Demokracie pro nepatrnou menšinu, demokracie pro boháče - takový je demokratismus kapitalistické společnosti. Podíváme-li se na mechanismus kapitalistické demokracie blíže, shledáváme všude a ve všem, jak v "drobných", zdánlivě drobných detailech volebního práva (census trvalého pohybu, vyloučení žen atd.), tak v technice zastupitelských orgánů, tak i ve faktických překážkách při uplatňování shromažďovacího práva (veřejné budovy nejsou pro "žebrotu"!), ba i v ryze kapitalistické organizaci denního tisku atd. atd., tam všude shledáme celou řadu omezení demokratismu. Tato omezení, tyto výhrady, výjimky a překážky pro chudé se zdají být drobnými zvláště pro toho, kdo sám nikdy bídu nepoznal a nepřišel blíže do styku s každodenním životem utlačovaných tříd (a tak je tomu u devíti desetin, ne-li u devětadevadesáti setin buržoazních publicistů a politiků), ale všechna tato omezení dohromady chudinu vylučují a vytlačují z politiky, z aktivní účasti na demokracii.

Marx znamenitě vystihl tuto p o d s t a t u kapitalistické demokracie, když ve své analýze zkušeností Komuny konstatoval, že utlačovaným je dovoleno vždycky jednou za několik let rozhodnout, který člen utlačující třídy je bude v parlamentě reprezentovat a provádět represálie! (92)

Avšak vývoj od této kapitalistické demokracie, nutně omezené, která potajmu odstrkuje chudinu, a proto je skrznaskrz pokrytecká a falešná, nejde kupředu prostě, rovně a hladce, "k stále větší a větší demokracii", jak uvádějí liberální profesoři a maloburžoazní oportunisté. Nikoli. Vývoj kupředu, tj. ke komunismu, jde přes diktaturu proletariátu a jinak jít nemůže, protože zlomit odpor kapitalistických vykořisťovatelů nemůže nikdo jiný a žádným jiným způsobem.

Diktatura proletariátu, tj. organizace předvoje utlačovaných ve vládnoucí třídu sloužící potlačení utlačovatelů, nemůže jen tak beze všeho poskytnout pouze rozšíření demokracie. Zároveň s nebývalým rozšířením demokratismu, které se poprvé stává demokratismem pro chudé, demokratismem pro lid, a ne demokratismem pro boháče, diktatura proletariátu stanoví četné výjimky ze svobody utlačovatelů, vykořisťovatelů, kapitalistů. Ty musíme potlačit, chceme-li lidstvo zbavit námezdního otroctví, musíme násilím zlomit jejich odpor, a je samozřejmé, že kde existuje potlačování, násilí, tam se nedá mluvit o svobodě a demokracii.

Engels to skvěle vyjádřil v dopisu Bebelovi, když napsal, jak si čtenáři jistě vzpomenou, že "dokud proletariát ještě používá státu, nepoužívá ho v zájmu svobody, nýbrž aby potlačil své protivníky, a jakmile se může mluvit o svobodě, přestává stát jako takový existovat". (93)

Demokracie pro drtivou většinu lidu a násilné potlačení vykořisťovatelů lidu, tj. jejich vyloučení z demokracie - tak se mění demokracie za přechodu od kapitalismu ke komunismu.

Teprve v komunistické společnosti, kdy bude odpor kapitalistů již definitivně zlomen, kdy nebudou existovat ani kapitalisté, ani třídy (tj. kdy nebude rozdíl mezi jednotlivými členy společnosti ve vztahu k společenským výrobním prostředkům), teprve potom "stát zanikne a bude se moci mluvit o svobodě". A teprve pak začne demokracie odumírat z toho prostého důvodu, že lidé zbavení kapitalistického otroctví, nesčetných hrůz, brutalit, absurdit a ohavností kapitalistického vykořisťování, si postupně zvyknou zachovávat elementární pravidla společenského soužití, známá po celá staletí a po tisíciletí opakovaná ve všech mravních kodexech, bez násilí, bez donucení, bez podřizování se, bez zvláštního donucovacího aparátu zvaného stát.

Výraz, že "stát odumírá", je zvolen velmi šťastně, protože upozorňuje na to, že jde jednak o proces postupný, jednak o proces živelný. A že jedině zvyk tu může mít a nepochybně bude mít žádoucí vliv, o tom nás přesvědčují milióny příkladů, jak snadno si lidé zvykají dodržovat nezbytná pravidla společenského soužití, nejsou-li vykořisťováni, není-li tu nic, co by je pobuřovalo, vyvolávalo protest a vzpouru, vedlo k nutnosti potlačování.

Čili: v kapitalistické společnosti máme demokracii okleštěnou, ubohou, falešnou, demokracii jen pro boháče, pro menšinu. Diktatura proletariátu, etapa přechodu ke komunismu, poprvé přinese demokracii pro lid, pro většinu, zároveň však nezbytně povede k potlačování menšiny, vykořisťovatelů. Jedině komunismus je schopen poskytnout demokracii opravdu úplnou, a čím úplnější tato demokracie bude, tím dříve se stane zbytečnou a sama od sebe odumře.

Jinými slovy: za kapitalismu máme stát ve vlastním slova smyslu jako zvláštní mechanismus k potlačování jedné třídy druhou, a sice většiny menšinou. Je pochopitelné, že úspěšné provádění takové věci, jako je soustavné potlačování většiny vykořisťovaných menšinou vykořisťovatelů, se neobejde bez mimořádné tvrdosti, krutosti potlačování, bez moře krve, jímž se lidstvo na své cestě brodí jak za otroctví, tak za nevolnictví, tak za námezdního poddanství.

Dále. V etapě přechodu od kapitalismu ke komunismu je potlačování ještě nezbytné, ale je to už potlačování menšiny vykořisťovatelů většinou vykořisťovaných. Zvláštní aparát, zvláštní mechanismus k potlačování, "stát" je ještě nezbytný, ale je to už stát přechodný, není to už stát ve vlastním slova smyslu, neboť potlačování menšiny vykořisťovatelů většinou včerejších námezdních otroků je věc relativně tak snadná, prostá a přirozená, že bude stát mnohem méně krve, než když se potlačují vzpoury otroků, nevolníků a námezdních dělníků, takže lidstvu nepřijde ani zdaleka tak draho. A toto potlačování je provázeno rozšiřováním demokracie na tak podstatnou většinu obyvatelstva, že se potřeba zvláštního aparátu k potlačování začíná vytrácet. Vykořisťovatelé nejsou přirozeně schopni potlačit lid bez velmi složitého aparátu určeného k plnění tohoto úkolu, avšak lid může potlačit vykořisťovatele i s pomocí velmi jednoduchého "aparátu", anebo skoro úplně bez něho, bez zvláštního aparátu, jen tak, že zorganizuje ozbrojené masy (na způsob - abychom trochu předběhli - sovětu dělnických a vojenských zástupců).

Teprve komunismus konečně vytvoří takový stav, kdy bude stát úplně zbytečný, protože už nebude koho potlačovat, "nebude koho" ve smyslu třídy, ve smyslu soustavného boje proti určité části obyvatelstva. Nejsme utopisté a vůbec nepopíráme možnost a nevyhnutelnost excesů ze strany jednotlivců ani to, že bude nutné takovéto excesy potlačovat. Ale za prvé k tomu nebude zapotřebí zvláštní mechanismus, zvláštní potlačovací aparát, ale bude to dělat sám ozbrojený lid tak prostě a snadno, jak i v dnešní společnosti jakákoli skupina civilizovaných lidí od sebe odtrhuje rváče anebo zabraňuje znásilnění ženy. A za druhé víme, že hlavní sociální příčinou excesů spočívajících v porušování pravidel společenského soužití je vykořisťování mas, jejich bída a chudoba. Po odstranění této hlavní příčiny začnou excesy nevyhnutelně "odumírat". Jak rychle a v jakém pořadí, to nevíme, že odumírat budou, to víme. Spolu s tím, jak odumřou, odumře i stát.

Marx se nepouštěl do utopií, jen přesněji určil, co se dá s ohledem na budoucnost určit už dnes, totiž rozdíl mezi nižší a vyšší fází (stupněm, etapou) komunistické společnosti.

V Kritice gothajského programu Marx podrobně vyvrací Lassallovu myšlenku, že dělníci budou za socialismu dostávat "nezkrácený" čili "plný výtěžek své práce". Dokazuje, že z úhrnného společenského produktu práce celé společnosti je nutné vyčlenit jednak rezervní fond, jednak fond na rozšiřování výroby a jednak fond na amortizaci "opotřebených" strojů atd., a dále pak ze spotřebních předmětů fond nákladů na administrativu, školy, nemocnice, starobince apod.

Místo mlhavé, nejasné a povšechné Lassallovy fráze ("plný výtěžek práce dělníkovi") Marx střízlivě vypočítává, jak právě socialistická společnost bude muset hospodařit. A když přistupuje ke konkrétní analýze životních podmínek ve společnosti, kde už nebude existovat kapitalismus, říká:

"Máme tu co činit" (při analýze programu dělnické strany) "nikoli s takovou komunistickou společností, jež se vyvinula na své vlastní základně, ale naopak s takovou společností, jež se právě rodí ze společnosti kapitalistické a je tedy po všech stránkách, ekonomicky, morálně a duchovně poznamenána mateřskými znaménky staré společnosti, z jejíhož lůna vychází". (94)

Právě tuto komunistickou společnost, která zrovna vyšla z lůna kapitalismu a je ještě ve všem všudy poznamenána mateřskými znameními staré společnosti, nazývá Marx "první" neboli nižší fází komunistické společnosti.

Výrobní prostředky už přestaly být soukromým vlastnictvím jednotlivců. Výrobní prostředky patří celé společnosti. Každý člen společnosti vykonávající určitou část společensky nutné práce, dostává od společnosti potvrzení, že odvedl tolik a tolik práce. Na základě tohoto potvrzení pak dostává ze společných skladů spotřebních předmětů příslušné množství produktů. Každý dělník tedy po odpočtu onoho dílu práce, jejíž výtěžek plyne do společného fondu, dostává od společnosti tolik, kolik jí dal.

Zdánlivě tu vládne "rovnost".

Ale když Lassalle o takovýchto společenských poměrech (kterým se obvykle říká socialismus, Marx je však nazývá první fáze komunismu) tvrdí, že tu jde o "spravedlivé rozdělování", o "rovné právo každého na stejný výtěžek práce", pak se Lassalle mýlí, a Marx jeho omyl vysvětluje.

"Rovné právo to skutečně je, " říká Marx, ale je to ještě stále "buržoazní právo", které jako každé právo předpokládá nerovnost. Každé právo je aplikací stejného měřítka na různé lidi, kteří ve skutečnosti nejsou stejní, nejsou si navzájem rovni; a proto je "rovné právo" porušení rovnosti a nespravedlnost. Po vykonání stejného dílu společenské práce skutečně dostává jeden jako druhý (po odečtení uvedených srážek) stejný díl společenského produktu.

Jenže lidé si nejsou ve všem rovni: jeden je silnější a druhý slabší, jeden je ženatý a druhý ne, jeden má víc dětí a druhý méně atd.

"Při stejném pracovním výkonu, a tedy i stejném podílu na společenském spotřebním fondu", uzavírá Marx, "dostává tedy jeden fakticky víc než druhý, jeden je bohatší než druhý atd. Aby se právo vyvarovalo všech těchto nesrovnalostí, muselo by být spíše nerovné než rovné..." (95)

První fáze komunismu tedy ještě nemůže zajistit spravedlnost a rovnost: rozdíly v bohatství zůstanou, a jsou to rozdíly nespravedlivé, ale nebude už možné vykořisťování člověka člověkem, protože už nikdo nebude moci uchvátit výrobní prostředky, továrny, stroje, půdu atd. do soukromého vlastnictví. Marx potírá Lassallovu nejasnou maloburžoazní frázi o "rovnosti" a "spravedlnosti" vůbec a místo toho ukazuje, jak bude probíhat vývoj komunistické společnosti, která je nucena nejprve odstranit pouze tu "nespravedlnost", že si výrobní prostředky přivlastnili jednotlivci, ale která není schopna naráz odstranit i další nespravedlnost, totiž že jsou spotřební předměty rozdělovány "podle práce" (a nikoli podle potřeb).

Vulgární ekonomové včetně buržoazních profesorů, k nimž patří i "náš" Tugan, ustavičně socialistům vytýkají, že prý zapomínají na nerovnost lidí a "sní" o tom, jak by ji odstranili. Ale jak vidíme, takové výtky svědčí leda o naprostém ignorantství pánů buržoazních ideologů.

Marx si je nejenom velmi přesně vědom nevyhnutelné nerovnosti lidí, ale bere v úvahu i to, že pouhé převedení výrobních prostředků do společného vlastnictví společnosti ("socialismus" v běžném pojetí) ještě neodstraňuje nedostatky v rozdělování a nespravedlnost "buržoazního práva", která bude trvat tak dlouho, dokud se budou výrobky rozdělovat "podle práce".

"Tyto nesrovnalosti," pokračuje Marx, "jsou však nevyhnutelné v první fázi komunistické společnosti, která po dlouhých porodních bolestech právě vyšla z lůna kapitalistické společnosti. Právo nemůže být nikdy na vyšším stupni než ekonomický řád a jím podmíněný kulturní vývoj společnosti..." (96)

Čili: v první fázi komunistické společnosti (které se obvykle říká socialismus) není ještě "buržoazní právo" překonáno úplně, nýbrž jen částečně, jen úměrně již dosažené ekonomické přeměně, tj. jen ve vztahu k výrobním prostředkům. "Buržoazní právo" je prohlašuje za soukromé vlastnictví jednotlivců. Socialismus je přeměňuje ve společné vlastnictví. V tom - a jenom v tom - přestává "buržoazní právo" platit.

Ale nepřestává dál platit ve své druhé části, jako regulátor (určovatel) rozdělování produktů a dělby práce mezi členy společnosti. "Kdo nepracuje, ať nejí" - tato socialistická zásada je už uskutečněna; za stejné množství práce stejné množství produktů - i tato socialistická zásada je už uskutečněna. Ale to ještě není komunismus, tím ještě není překonáno "buržoazní právo", které dává nestejným lidem za nestejné (fakticky nestejné) množství práce stejné množství produktů.

To je "nesrovnalost", konstatuje Marx, ale v první fázi komunismu je to nesrovnalost nevyhnutelná a propadali bychom utopismu, kdybychom se chtěli domnívat, že jakmile lidé svrhnou kapitalismus, rázem se naučí pracovat pro společnost bez jakýchkoli právních norem, nemluvě o tom, že ani ekonomické předpoklady pro takovouto přeměnu nevzniknou ihned po odstranění kapitalismu.

Ale jiné normy kromě "buržoazního práva" zatím neexistují, a proto bude i nadále zapotřebí mít stát, aby ochranou společného vlastnictví výrobních prostředků chránil rovnost v práci a rovnost v rozdělování produktů.

Stát odumírá, protože už neexistují kapitalisté, neexistují už třídy, a tedy ani nelze žádnou třídu potlačovat.

Stát však přesto ještě neodumírá úplně, protože ještě dál zde zůstává ochrana "buržoazního práva" posvěcující faktickou nerovnost. K úplnému odstranění státu je zapotřebí úplný komunismus.

Marx pokračuje:

"Ve vyšší fázi komunistické společnosti, až už jednotlivci nebudou v zotročujícím područí dělby práce a až tedy zmizí i protiklad mezi duševní a tělesnou prací; až práce nebude pouhým prostředkem k životu, nýbrž se stane sama první životní potřebou; až s všestranným rozvojem jednotlivců vzrostou i produktivní síly a všechny zdroje sdruženého bohatství potečou plným proudem - teprve pak bude možno plně překročit úzký obzor buržoazního práva a společnost bude moci vepsat na svůj prapor: 'Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb'." (97)

Teprve dnes můžeme v plné míře ocenit, jak správné byly Engelsovy připomínky a jeho ironické poznámky o nesmyslném spojování slova "svoboda" se slovem "stát". Pokud existuje stát, není svoboda. Až bude svoboda, nebude existovat stát.

Ekonomickým základem plného odumření státu je tak vysoký stupeň vývoje komunismu, kdy postupně zanikne protiklad mezi duševní a fyzickou prací, čili zmizí jeden z nejdůležitějších zdrojů dnešní společenské nerovnosti, který však rozhodně nemůže být odstraněn naráz, pouhým převedením výrobních prostředků do společenského vlastnictví pouhým vyvlastněním kapitalistů.

Toto vyvlastnění umožní nevídaný rozvoj produktivních sil. A vidíme-li, jak kapitalismus už dnes neuvěřitelně zdržuje tento vývoj a jak by se v lecčem mohlo pokročit kupředu na základě už dosažené dnešní techniky, jsme oprávněni s plným přesvědčením tvrdit, že vyvlastnění kapitalistů nevyhnutelně povede k nebývalému rozvoji produktivních sil lidské společnosti. Ale jak rychle bude tento rozvoj postupovat, jak rychle dospěje k překonání dělby práce, k odstranění protikladu mezi duševní a fyzickou prací, k tomu, aby se práce stala "první životní potřebou", to nevíme a vědět nemůžeme.

A proto jsme oprávněni mluvit pouze o nevyhnutelném odumírání státu, a přitom musíme zdůraznit, že to bude proces dlouhodobý, závislý na tom, jak rychle se bude vyvíjet vyšší fáze komunismu, a nechat úplně otevřenou otázku lhůt nebo konkrétních forem odumírání, protože k jejímu řešení neexistují žádné podklady.

Stát může úplně odumřít teprve tehdy, až společnost uskuteční zásadu: Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb, tj. až si lidé natolik zvyknou dodržovat základní pravidla společenského soužití a až jejich práce bude natolik produktivní, že budou dobrovolně pracovat podle svých schopností. Teprve pak bude překročen "úzký obzor buržoazního práva", který každého nutí, aby nelítostně jako Shylock (98) vypočítával, zda nepracoval o půl hodiny déle než druhý či nedostal menší mzdu než druhý. Teprve pak nebude zapotřebí aby společnost určovala, jaké množství produktů má kdo dostat, protože každý si bude volně brát "podle svých potřeb".

Z buržoazního hlediska lze takovéto společenské zřízení snadno prohlásit za "holou utopii" a pošklebovat se nad tím, že socialisté každému slibují právo dostávat od společnosti bez jakékoli kontroly práce jednotlivých občanů libovolné množství lanýžů, automobilů, pianin atd. Takovými posměšky dodnes celou věc odbývá většina buržoazních "vědců", čímž dokazují leda své ignorantství a svůj prospěchářský zájem na obhajobě kapitalismu.

Ano, ignorantství, protože ani jednoho socialistu jakživ nenapadlo "slibovat" vyšší fázi komunismu, a prognózy velkých socialistů, že tato fáze nastane, nepředpokládaly ani dnešní produktivitu práce, ani dnešního maloměšťáka, schopného "zbůhdarma" - asi jako seminaristé u Pomjalovského - ničit sklady majetku společnosti a dožadovat se nemožného.

Do té doby, než nastane "vyšší" fáze komunismu, socialisté požadují nejpřísnější kontrolu míry práce a míry spotřeby ze strany společnosti a ze strany státu, avšak tato kontrola musí začít vyvlastněním kapitalistů a kontrolou kapitalistů ze strany dělníků, a tuto kontrolu nebude provádět stát byrokratů, nýbrž stát ozbrojených dělníků.

Prospěchářský zájem buržoazních ideologů (a jejich nohsledů a la páni Cereteliové, Černovové a spol.) na obhajobě kapitalismu spočívá zejména v tom, že svými spory a řečmi o vzdálené budoucnosti odvádějí pozornost od naléhavých a ožehavých problémů dnešní politiky, jako je vyvlastnění kapitalistů, přeměna všech občanů v pracovníky a zaměstnance jediného velkého "syndikátu", totiž celého státu, a úplné podřízení veškeré činnosti celého tohoto syndikátu státu opravdu demokratickému, státu sovětů dělnických a vojenských zástupců. Když tedy učený profesor a po něm šosák a po šosákovi páni Cereteliové a Černovové mluví o pošetilých utopiích, o demagogických slibech bolševiků, o nemožnosti "zavést" socialismus, mají v podstatě na mysli právě vyšší stadium či fázi komunismu, kterou nikdo nejen nesliboval, ale ani na ni nepomýšlel, protože se "zavést" vůbec nedá.

A zde jsme dospěli k otázce vědeckého rozdílu mezi socialismem a komunismem, jíž se Engels dotkl ve své úvaze o nesprávnosti názvu "sociální demokrat", kterou jsme tu již uvedli. Politický rozdíl mezi první čili nižší a mezi vyšší fází komunismu bude patrně časem značný, ale zabývat se jím už dnes, za kapitalismu, by bylo směšné a vyzvedat jej do popředí by snad mohli leda ojedinělí anarchisté (pokud ještě vůbec mezi anarchisty zbyli lidé, kteří se ničemu nenaučili po "plechanovovské" přeměně Kropotkinů, Grava, Cornelissena a dalších anarchistických "hvězd" v sociálšovinisty nebo v zákopové anarchisty, jak se vyjádřil Ge, jeden z nemnoha anarchistů, kteří si zachovali čest a svědomí).

Vědecký rozdíl mezi socialismem a komunismem je však jasný. To, čemu se obvykle říká socialismus, Marx nazval "první" neboli nižší fází komunistické společnosti. Pokud se výrobní prostředky stávají společným vlastnictvím, potud je výraz "komunismus" i zde použitelný, nezapomeneme-li na to, že jde o neúplný komunismus. Velký význam Marxových vysvětlivek spočívá v tom, že zde důsledně uplatňuje materialistickou dialektiku, učení o vývoji, a že komunismus zkoumá jako něco, co se vyvíjí z kapitalismu. Místo scholasticky vyspekulovaných, "vykonstruovaných" definicí a neplodných sporů o slovíčka (co je socialismus a co je komunismus) analyzuje Marx to, co by se dalo označit za stupně ekonomické zralosti komunismu.

Ve své první fázi, na svém prvním stupni nemůže být komunismus ještě ekonomicky zcela zralý, zcela prost tradicí či pozůstatků kapitalismu. Z toho pak vyplývá takový zajímavý jev, jako je zachování "úzkého obzoru buržoazního práva" ještě v první fázi komunismu. Buržoazní právo vztahující se na rozdělování spotřebních předmětů samozřejmě nezbytně předpokládá i buržoazní stát, neboť právo není ničím bez aparátu schopného donucovat lidi k dodržování právních norem.

Z toho tedy vyplývá, že i za komunismu zůstane ještě po určitou dobu zachováno nejenom buržoazní právo, nýbrž i buržoazní stát, jenže bez buržoazie!

Někdo v tom snad může vidět paradox nebo prostě dialektické žonglování s myšlenkami, jak to marxismu často vytýkají lidé, kteří si nedali ani trochu práce, aby prostudovali jeho nevšedně hluboký obsah.

Ve skutečnosti nám však život na každém kroku ukazuje pozůstatky starého v novém jak v přírodě, tak i ve společnosti. A Marx nepřesunul do komunismu kousek "buržoazního" práva svévolně, ale vzal z něho jen to, co je pro společnost vycházející z lůna kapitalismu ekonomicky a politicky nezbytné.

Demokracie má nesmírný význam při osvobozovacím boji dělnické třídy proti kapitalismu. Avšak demokracie rozhodně není nějaká nepřekročitelná hranice, nýbrž jen jedna z etap na cestě od feudalismu ke kapitalismu a od kapitalismu ke komunismu.

Demokracie znamená rovnost a je očividné, jak velký význam má boj proletariátu za rovnost a heslo rovnosti, je-li správně chápáno ve smyslu odstranění tříd. Avšak demokracie znamená pouze formální rovnost. Ihned po nastolení rovnosti všech členů společnosti ve vztahu k vlastnictví výrobních prostředků, tj. rovnosti práce a rovnosti mezd, vyvstane před lidstvem nevyhnutelně otázka, že je nutné jít dále od banální rovnosti k rovnosti faktické, tj. k uskutečnění zásady: Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb. V jakých etapách, jakými praktickými cestami se bude lidstvo ubírat k této vyšší metě, to nevíme a ani vědět nemůžeme. Je však důležité si ujasnit, jak hluboce mylná je obvyklá buržoazní představa, že socialismus je něco mrtvého, ustrnulého, jednou provždy daného, zatímco ve skutečnosti teprve socialismem započne rychlý, opravdový, skutečně hromadný postup většiny a později vůbec všeho obyvatelstva kupředu ve všech sférách společenského a individuálního života.

Demokracie je forma státu, jedna z jeho variant. A proto představuje jako každý stát organizované, systematické uplatňování násilí vůči lidem. To na jedné straně. Ale na druhé straně demokracie formálně uznává rovnost mezi občany, rovné právo všech určovat, jaké má mít stát zřízení a jak má být spravován. A to zase souvisí s tím, že demokracie na jistém stupni svého vývoje především stmeluje revoluční třídu, proletariát, proti kapitalismu a umožňuje mu zničit, napadrť rozbít a smést z povrchu země buržoazní, i když republikánsky buržoazní státní mašinérii, tj. pravidelnou armádu, policii a vysoké úřednictvo, a nahradit ji demokratičtější, ale přece jen ještě státní mašinérií v podobě ozbrojených dělnických mas, jež jsou přechodem k všeobecné účasti lidu v milici.

"Kvantita přechází v kvalitu" i zde: takový stupeň demokratismu už přesahuje rámec buržoazní společnosti a je počátkem její socialistické přestavby. Budou-li se opravdu všichni podílet na správě státu, pak už se kapitalismus nemůže udržet. Na druhé straně ovšem rozvoj kapitalismu sám vytváří předpoklady pro to, aby se opravdu "všichni" mohli podílet na správě státu. K takovým předpokladům patří všeobecná gramotnost, které již bylo v řadě nejvyspělejších kapitalistických zemí dosaženo, dále pak "vyškolení a ukáznění" miliónů dělníků velkým a složitým zespolečenštěným aparátem pošt, železnic, velkých továren, velkoobchodů, bank atp. atp.

Za takovýchto ekonomických předpokladů je docela dobře možné přejít okamžitě, ze dne na den, k tomu, aby po svržení kapitalistů a byrokratů byli v kontrole výroby a rozdělování, v evidenci práce i produktů nahrazeni ozbrojenými dělníky, všeobecně ozbrojeným lidem. (Otázka kontroly a evidence se nesmí směšovat s otázkou vědecky vzdělaného personálu inženýrů, agronomů apod.; tito pánové, kteří dnes pracují jako podřízení kapitalistů, budou pracovat ještě lépe zítra jako podřízení ozbrojených dělníků.)

Evidence a kontrola je to nejdůležitější, čeho je zapotřebí k "zorganizování" první fáze komunistické společnosti a k jejímu správnému fungování. Všichni občané se tu stávají námezdně pracujícími zaměstnanci státu představovaného ozbrojenými dělníky. Všichni občané se stávají úředníky a dělníky jediného celonárodního, státního "syndikátu". A jde jen o to, aby všichni stejně pracovali, odváděli správnou míru práce a dostávali stejný plat. Evidenci a kontrolu nad tím kapitalismus maximálně zjednodušil ve velmi prosté evidenční a kontrolní operace, které svede každý gramotný člověk a k nimž postačí znalost čtyř základních početních úkonů a vydávání patřičných stvrzenek. (*)

Až takovou evidenci a takovou kontrolu kapitalistů (kteří se nyní stali zaměstnanci), jakož i pánů inteligentů, kteří si uchovali kapitalistické návyky, začne samostatně a ve všem všudy vykonávat většina lidu, pak se tato kontrola stane opravdu univerzální, všeobecnou, všelidovou, pak se jí nebude možno nijak vyhnout, "nebude se před ní kam schovat".

Celá společnost bude jedinou kanceláří a jedinou továrnou, kde bude vládnout rovnost v práci i rovnost ve mzdě.

Avšak tato "továrenská" kázeň, kterou proletariát po vítězství nad kapitalisty, po svržení vykořisťovatelů rozšíří na celou společnost, vůbec není naším ideálem ani naším konečným cílem, nýbrž jen stupínkem, který je nezbytný k radikální očistě společnosti od špatností a ničemností kapitalistického vykořisťování a pro další postup kupředu.

Od chvíle, kdy se všichni členové společnosti, nebo alespoň jejich převážná většina naučí sami spravovat stát, sami vezmou jeho správu do svých rukou, sami "zorganizují" kontrolu nad nepatrnou menšinou kapitalistů i nad různými individui, která by si ráda podržela kapitalistické návyky, i nad těmi dělníky, které kapitalismus hluboce zdemoralizoval, od té chvíle začíná být jakákoli státní správa vůbec zbytečnou. Čím demokratičtější je "stát", který se skládá z ozbrojených dělníků a "není už státem ve vlastním slova smyslu", tím rychleji začíná jakýkoli stát vůbec odumírat.

Neboť až se všichni naučí spravovat stát a budou opravdu samostatně řídit společenskou výrobu, samostatně vést evidenci a kontrolu příživníků, zpanštělých elementů, šejdířů a podobných "ochránců kapitalistických tradic", pak nutně nastane situace, kdy vyhnout se této všelidové evidenci a kontrole bude tak nesmírně obtížné, tak výjimečné a vzácné a patrně bude také stíháno tak rychlými a účinnými tresty (neboť ozbrojení dělníci jsou lidé praktičtí, a ne sentimentální inteligenti, takže asi sotva dovolí, aby se s nimi žertovalo), že se nezbytnost dodržovat jednoduchá, základní pravidla každého lidského soužití velmi brzy stane zvykem.

A tehdy se dokořán otevřou dveře k přechodu od první fáze komunistické společnosti k její vyšší fázi a zároveň s tím i k úplnému odumření státu.

(146-150) Nám však nejde ani o opozici, ani o politický boj vůbec, ale právě o revoluci. Revoluce tkví v tom, že proletariát odbourává "správní aparát", a to celý státní aparát, a nahrazuje jej novým, složeným z ozbrojených dělníků. Kautsky projevuje "pověrečnou úctu" "ministerstvům", ale proč by ministerstva nemohla být nahrazena například komisemi odborníků při svrchovaných a plnoprávných sovětech dělnických a vojenských zástupců?

Podstatné vůbec není to, budou-li dál existovat "ministerstva" či budou-li vytvořeny "komise odborníků" nebo nějaké jiné instituce, to vůbec není důležité. Podstatné je, zda bude zachován starý státní mechanismus (spojený tisícerými nitkami s buržoazií a skrznaskrz prostoupený rutinou a zkostnatělostí), či zda bude odstraněn a nahrazen mechanismem novým. Revoluce by neměla spočívat v tom, aby nová třída poroučela a vládla s pomocí starého státního mechanismu, nýbrž v tom, aby tento mechanismus rozbila a nařizovala a vládla s pomocí nového mechanismu, a právě tuto stěžejní myšlenku marxismu Kautsky zatušovává, nebo ji vůbec nepochopil.

Jeho zmínka o úřednících názorně dokazuje, že nepochopil ani poučení z Komuny, ani Marxovo učení. "Bez úředníků se neobejdeme ani ve straně, ani v odborech..."

Neobejdeme se bez nich za kapitalismu, za vlády buržoazie. Proletariát je utlačen, masy pracujících jsou zotročeny kapitalismem. Demokratismus je za kapitalismu omezen, zúžen, okleštěn a znetvořen všemi okolnostmi námezdního otroctví, bídy a chudoby mas. Proto, a jedině proto, dochází v našich politických a odborových organizacích k demoralizaci funkcionářů (či přesněji: projevují se sklony k jejich demoralizaci) kapitalistickými poměry a projevují se tendence k jejich přeměně v byrokraty, tj. lidi odtržené od mas, stojící nad masami, v privilegované osoby.

V tom je podstata byrokratismu, a dokud nedojde k vyvlastnění kapitalistů, ke svržení buržoazie, dotud bude nutně docházet k určité "byrokratizaci" dokonce i mezi proletářskými funkcionáři.

Podle Kautského se věci mají takto: Protože budou dál existovat volené úřední osoby, znamená to, že budou i za socialismu dál existovat úředníci, že bude dál existovat byrokracie! Ale právě to je nesprávné. Marx právě na příkladu Komuny ukázal, že za socialismu přestanou být úřední osoby "byrokraty", úředníky, a to v té míře, jak se bude kromě volitelnosti uplatňovat také ještě zásada jejich sesaditelnosti, a to kdykoli, a jak se mimoto ještě budou jejich platy redukovat na výši průměrných dělnických mezd a jak se mimoto budou parlamentní instituce nahrazovat "pracovními, výkonnými i zákonodárnými současně". (111)

Celá argumentace Kautského proti Pannekoekovi a zejména velkolepý Kautského argument, že se bez úředníků neobejdeme ani v odborových, ani ve stranických organizacích, svědčí v podstatě o tom, že Kautsky opakuje Bernsteinovy staré "argumenty" proti marxismu vůbec. Bernstein ve své renegátské knize Předpoklady socialismu bojuje proti idejím "primitivní" demokracie, proti tomu, co nazývá "doktrinářským demokratismem", tj. proti imperativním mandátům, neplaceným funkcionářům, bezmocnému ústřednímu zastupitelskému sboru atd. Aby dokázal neudržitelnost tohoto "primitivního" demokratismu, dovolává se Bernstein zkušeností anglických tradeunionů, jak je interpretovali manželé Webbovi. (112) Za sedmdesát let svého vývoje se prý tradeuniony, jež se prý vyvíjely "za úplné svobody" (s.137 německého vydání), zvlášť přesvědčily o nevhodnosti primitivního demokratismu a nahradily jej demokratismem obvyklého typu: parlamentarismem spojeným s byrokratismem.

Ve skutečnosti se tradeuniony nevyvíjely "za úplné svobody", nýbrž za úplné kapitalistické poroby, při které se samozřejmě nelze obejít bez řady ústupků vládnoucímu zlu, násilí, nepravdě a vyloučení chudiny z "vyšších" orgánů státní správy. Za socialismu však mnohé z "primitivní" demokracie nevyhnutelně ožije, protože se masy obyvatelstva poprvé v dějinách civilizovaných společností pozvednou k samostatné účasti nejenom v hlasování a ve volbách, nýbrž i v každodenní správě státu. Za socialismu se postupně všichni vystřídají ve správních funkcích a rychle přivyknou tomu, že jim nikdo nevládne.

Svým geniálním kriticky analytickým způsobem myšlení postřehl Marx v praktických opatřeních Komuny onen přelom, kterého se oportunisté tak bojí a který ze zbabělosti nechtějí uznat, protože se nechtějí definitivně rozejít s buržoazií, ale který nechtějí vidět ani anarchisté, ať už pro svou ukvapenost, či proto, že nechápou podmínky jakýchkoli masových sociálních převratů. "Na rozbití starého státního mechanismu nelze ani pomyslet, jakpak bychom se mohli obejít bez ministerstev a bez úředníků!", tak uvažuje oportunista skrznaskrz prosáklý šosáctvím, který v podstatě nejenom nevěří v revoluci, v její tvůrčí sílu, ale má z ní smrtelnou hrůzu (jako naši menševici a eseři).

"Můžeme pomýšlet pouze na destrukci starého státního mechanismu, ale nemíníme zkoumat konkrétní poučení z dřívějších proletářských revolucí a analyzovat, čím a jak by se mělo rozbité nahradit", tak uvažují anarchisté (samozřejmě ti lepší z nich, a ne ti, kteří se tak jako páni Kropotkinové a spol. belhají za buržoazií); proto také anarchisté dospívají k taktice zoufalství místo neúprosně smělé revoluční práce na konkrétních úkolech, jež zároveň přihlíží i k praktickým podmínkám masového hnutí.

Marx nás učí vystříhat se obou těchto chyb, učí nás bezmezné odvaze při odbourávání celého starého státního mechanismu, ale zároveň nás učí formulovat otázku konkrétně: Komuna dokázala během několika týdnů začít budovat nový, proletářský státní mechanismus s pomocí takových a takových opatření směřujících k rozšíření demokratismu a k vymýcení byrokratismu. Učme se od komunardů revoluční odvaze a považujme jejich praktická opatření za nástin našich vlastních prakticky neodkladných a okamžitě uskutečnitelných opatření, a pak, půjdeme-li touto cestou, dospějeme k úplnému odstranění byrokratismu.

Realizaci této možnosti zajistí socialismus tím, že zkrátí pracovní dobu, pozvedne masy k novému životu, poskytne většině obyvatel takové podmínky, aby mohly všichni bez výjimky vykonávat "státní funkce", což povede k úplnému odumírání jakéhokoli státu vůbec.

_________________________________________________________________

(87) Viz Marx, K., Engels, B., Spisy 19, Praha 1966, s. 39-61.

(88) Viz Marx, K., Engels, B., Spisy 19, Praha 1966, s. 31-37.

(89) Srov. Marx, K., Engels, B., Spisy 19, Praha 1966, s. 56-57.

(90) Viz Marx, K., Engels, B., Spisy 19, Praha 1966, s. 57.

(91) Srov. Marx, K., Engels, B., Spisy 4, Praha 1958, s. 448-449.

(92) Srov. Marx, K., Engels, B., Spisy 17, Praha 1965, s. 375.

(93) Viz Marx, K., Engels, B., Spisy 19, Praha 1966, s. 35.

(94) Srov. Marx, K., Engels, B:, Spisy 19, Praha 1966, s. 48.

(95) Viz Marx, K., Engels, B., Spisy 19, Praha 1966, s. 49.

(96) Srov. Marx, K., Engels, B., Spisy 19, Praha 1966, s. 49.

(97) Viz Marx, K., Engels, B., Spisy 19, Praha 1966, s. 49-50.

(98) Shylock - postava krutého a bezcitného lichváře z Shakespearovy komedie Kupec benátský.

(*) Když stát zredukuje nejdůležitější část svých funkcí na evidenci a kontrolu prováděnou samotnými dělníky, přestává už být "politickým státem" a "společenské funkce se mění z funkcí politických v pouhé funkce administrativní" (viz výše, kapitola IV., oddíl 2, o Engelsově polemice proti anarchistům).

(111) Srov. Marx, K., Občanská válka ve Francii (Marx, K, Engels, B., Spisy 17, Praha 1967, s. 373.)

(112) Jde o knihu S. a B. Webbových Industrial Democracy, která v Rusku vyšla pod názvem Teorie a praxe anglického tradeunionismu.

Lenin,V.I.: Zasedání celoruského Ústředního výkonného výboru 4. (17.) listopadu 1917. Odpověď na dotaz levých eserů

Sebrané Spisy. Svazek 35, Svoboda, Praha 1987, s. 84-85

(84-85) Na dotaz levých esewrů odpověděl soudruh Lenin. (27) Připomněl, že v prvních dnech po převratu bolševici nabídli zástupcům levých eserů, aby vstoupili do nové vlády, avšak spolupráci s bolševiky odmítla sama frakce levých eserů, protože se v těchto těžkých, kritických dnech nechtěli dělit o odpovědnost se svými sousedy.

Nová moc nemohla ve své činnosti počítat se všemi překážkami, na které mohla narazit při přesném dodržování všech formalit. Doba byla nanejvýš vážná a nedovolovala otázek. Nebylo možné ztrácet čas uhlazováním drsnějšího povrchu, čímž by se sice vnější vzhled vylepšil, ale na podstatě nových opatření by se nic nezměnilo. Vždyť ani II. celoruský sjezd sovětů nebral ohled na formality, které jsou jen zátěží, a na jediném velkém zasedání schválil dva zákony světodějného významu. Budiž, ať mají tyto zákony z hlediska buržoazní společnosti formální nedostatky, ale moc je přece jen v rukou sovětů a ty mohou provést potřebné úpravy. Trestuhodná nečinnost vlády Kerenského přivedla zemi a revoluci na pokraj záhuby. Otálení se skutečně rovná smrti, a když nová vláda vydává zákony, jež vycházejí vstříc tužbám a nadějím širokých lidových mas, vytyčuje směr rozvoje nového způsobu života. Místní sověty mohou podle místních a časových podmínek pozměňovat, rozšiřovat a doplňovat základní ustanovení vlády. Právě živá tvůrčí činnost mas je tím hlavním faktorem nového života společnosti. Ať dělníci zavádějí dělnickou kontrolu ve svých závodech, ať zásobují svými výrobky vesnici, ať je vyměňují za obilí. Každý výrobek, každé kilo obilí musí být evidováno, neboť socialismus - to je především evidence. Socialismus nevznikne na příkazy shora. Jeho duchu je cizí státně byrokratický automatismus. Socialismus živý, tvůrčí je výtvorem lidových mas samých.

_________________________________________________________________

(27) Dotaz frakce levých eserů byl předložen písemně předsedovi rady lidových komisařů V.I.Leninovi na zasedání CÚVV 4. (17.) listopadu 1917 v souvislosti s tím, že rada lidových komisařů vydala několik dekretů bez schválení CÚVV. Leví eseři považovali Leninovo vysvětlení za neuspokojivé. M.S.Urickij navrhl jménem bolševické frakce rezoluci vyslovující plnou důvěru radě lidových komisařů. Před hlasováním o této rezoluci leví eseři prohlásili, že lidoví komisaři jakožto zainteresované osoby nemají hlasovat. CÚVV navrženou rezoluci schválil většinou hlasů.

_________________________________________________________________

Lenin, V.I.: Jak organizovat soutěžení?

Sebrané spisy. Svazek 35, Svoboda, Praha 1987, s. 223-232

(223-232) Buržoazní publicisté popsali a popisují haldy papíru opěvováním konkurence, soukromého podnikání a jiných vynikajících předností a půvabů kapitalistů a kapitalistického zřízení. Socialisty obviňovali, že nechtějí pochopit význam těchto předností a brát v úvahu "lidskou přirozenost". Jenže ve skutečnosti kapitalismus už dávno nahradil samostatnou zbožní malovýrobu, za níž konkurence mohla v poněkud větší míře podněcovat podnikavost, energii a odvážnou iniciativu, velkou a mohutnou tovární výrobou, akciovými podniky, syndikáty a jinými monopoly. Konkurence za takovéhoto kapitalismu znamená neslýchaně brutální potlačování podnikavosti, energie a odvážné iniciativy masy obyvatelstva, jeho obrovské většiny, devadesáti devíti setin pracujících, a znamená také, že soutěžení je nahrazeno finančními machinacemi, nepotismem a přisluhováním těm, kdo stojí na vrcholu společenského žebříčku.

Socialismus nejenže soutěžení nepotlačuje, ale právě naopak, poprvé umožňuje rozvinout je opravdu v širokém, opravdu v masovém měřítku, zapojit opravdu většinu pracujících do takové práce, při níž mohou ukázat, co dovedou, uplatnit své schopnosti a v níž se mohou projevit talenty, jichž je mezi lidem nepřeberné množství a které kapitalismus po tisících a miliónech deptal, potlačoval a rdousil.

Dnes, kdy je u moci socialistická vláda, je naším úkolem organizovat soutěžení.

Nohsledi a patolízalové buržoazie líčili socialismus jako jednotvárná, byrokratická, fádní a šedivá kasárna. Lokajové peněžního žoku, nohsledi vykořisťovatelů, páni intelektuálové z řad buržoazie "strašili" socialismem lid, který je právě za kapitalismu odsouzen ke galejnické, kasárenské a nesmírně otupující práci, k polohladovému živoření a nesmírné bídě. Prvním krokem k vysvobození pracujících z těchto galejí je konfiskace statkářské půdy, zavedení dělnické kontroly a znárodnění bank. Dále bude následovat znárodnění továren a závodů, povinné organizování veškerého obyvatelstva ve spotřebních družstvech, které budou zároveň družstvy odbytovými, zavedení státního monopolu obchodu obilím a dalšími nezbytnými výrobky.

Teprve nyní se naskytla obrovská možnost pro podnikavost, soutěžení a odvážnou iniciativu ve skutečně širokém měřítku. Každá továrna, z níž byl kapitalista vyhozen nebo alespoň zkrocen skutečnou dělnickou kontrolou, každá vesnice, z níž rolníci vyhnali vykořisťujícího statkáře a vzali mu půdu, se teď, teprve teď stala fórem, kde se může pracující projevit, může si trochu narovnat záda, napřímit se a cítit se jako člověk. Poprvé po staletích práce pro cizí, nucené práce pro vykořisťovatele se naskytla možnost pracovat pro sebe a přitom využívat všech nejmocnějších technických a kulturních vymožeností.

Je pochopitelné, že tato nejvýznamnější změna v dějinách lidstva, nahrazení nucené práce prací pro sebe, se nemůže obejít bez třenic, obtíží a konfliktů, bez násilí vůči zatvrzelým darmojedům a jejich slouhům. Žádný dělník si o tom nedělá iluze. Dělníci a chudí rolníci, zocelení dlouhými léty galejnické práce pro vykořisťovatele, jejich nesčetnými urážkami a ponižováním, zocelení nesmírnou bídou, vědí, že zlomení odporu vykořisťovatelů vyžaduje určitý čas. Dělníci a rolníci nejsou ani v nejmenším nakaženi sentimentálními iluzemi pánů inteligentů, celé té novožizňovské a jiné sebranky, těch, kdo do ochraptění "nadávali" kapitalistům, "hrozili jim pěstí", "potírali" je, aby se potom, když došlo k činu, když se hrozby uskutečnily a kapitalisté byli skutečně svrženi, rozplakali a zalezli jako spráskaní psi.

Dalekosáhlé nahrazení nucené práce prací pro sebe, prací plánovitě organizovanou v obrovském, celostátním (do jisté míry i v mezinárodním, světovém) měřítku vyžaduje kromě "vojenských" opatření k potlačení odporu vykořisťovatelů také obrovské organizační, organizátorské úsilí proletariátu a chudého rolnictva. Organizační úkol tvoří jeden nedílný celek s úkolem nelítostně vojensky potlačit někdejší otrokáře (kapitalisty) a smečku jejich lokajů - pány buržoazní inteligenty. Odjakživa jsme organizovali, vedli a poroučeli my -, tak mluví a myslí někdejší otrokáři a jejich přisluhovači z řad inteligence - a chceme, aby to tak zůstalo, nehodláme poslouchat "prostý lid", dělníky a rolníky, nepodřídíme se jim, své znalosti využijeme jako zbraň k obraně privilegií peněžního žoku a moci kapitálu nad lidem.

Tak mluví, uvažují a jednají buržoové a inteligenti z řad buržoazie. Z hlediska jejich vlastní kůže je jejich jednání pochopitelné: pochlebníkům a příživníkům feudálních statkářů, popům, písařům a úředníkům gogolovského typu, "inteligentům", kteří nenáviděli Bělinského, také bylo "zatěžko" rozloučit se s nevolnictvím. Avšak věc vykořisťovatelů a jejich inteligentské čeládky je ztracena. Dělníci a rolníci bohužel nelámou jejich odpor ještě dost tvrdě, rozhodně a nemilosrdně, ale zlomí jej.

"Oni" si myslí, že "prostý lid", "prostí" dělníci a chudí rolníci si neporadí s velikým, ve světodějném smyslu vskutku hrdinským organizátorským úkolem, který pracujícím uložila socialistická revoluce. "Bez nás se neobejdou" - utěšují se inteligenti, zvyklí sloužit kapitalistům a kapitalistickému státu. Jejich drzá kalkulace jim však nevyjde. Vzdělaní lidé se už dnes od nich oddělují a přecházejí na stranu lidu, na stranu pracujících a pomáhají jim překonávat odpor slouhů kapitálu. A organizátorských talentů je mezi rolnictvem a dělnickou třídou mnoho a tyto talenty si pomalu začínají uvědomovat své schopnosti, probouzejí se, snaží se vyrovnat s živou, tvořivou, významnou prací a začínají samostatně budovat socialistickou společnost.

Teď je jedním z hlavních, ne-li tím nejhlavnějším úkolem co nejvíce rozvinout tuto samostatnou iniciativu dělníků a vůbec všech pracujících a vykořisťovaných v tvořivé organizátorské práci. Je třeba za každou cenu vymýtit starý, nesmyslný, barbarský, hnusný a ohavný předsudek, že spravovat stát a organizovat budování socialistické společnosti mohou jen takzvané "vyšší třídy", jedině boháči nebo ti, kdo prošli školou zámožných tříd.

To je předsudek. Udržuje se díky prohnilé rutině, zkostnatělosti, otrockému návyku a ještě více díky bezohledné chamtivosti kapitalistů, kteří mají zájem na tom, aby mohli vládnout a přitom okrádat, okrádat a přitom vládnout. To tedy ne. Dělníci ani na okamžik nezapomenou, že se neobejdou bez síly vědění. Neobyčejná touha dělníků po vzdělání, kterou projevují právě dnes, dokazuje, že proletariát se v tomto směru nemýlí a mýlit nemůže. Avšak s organizátorskou prací si poradí i průměrný dělník a rolník, který umí číst a psát, vyzná se v lidech a má praktické zkušenosti. A mezi "prostým lidem", o němž se tak povýšeně a přezíravě vyjadřují inteligenti z řad buržoazie, je takových lidí spousta. Dělnická třída a rolnictvo jsou dosud nedotčeným, nesmírně bohatým zdrojem takových talentů.

Dělníci a rolníci si ještě "netroufají", dosud se nesžili s představou, že oni jsou teď vládnoucí třída, ještě nejsou dost rozhodní. Tyto vlastnosti nemohl převrat vytvořit naráz u miliónů lidí, které po celý život hlad a bída nutily pracovat pod karabáčem. A právě v tom je síla, životaschopnost a neporazitelnost Říjnové revoluce z roku 1917, že probouzí tyto vlastnosti, boří všechny staré překážky, trhá zpuchřelá pouta a přivádí pracující na cestu samostatného utváření nového života.

Evidence a kontrola - to je hlavní - hospodářský úkol každého sovětu dělnických, vojenských a rolnických zástupců, každého spotřebního družstva, každé odborové organizace nebo zásobovacího výboru, každého závodního výboru nebo orgánu dělnické kontroly vůbec.

Je nutné bojovat proti starému zvyku posuzovat míru práce, výrobní prostředky z hlediska nesvobodného člověka: jak se zbavit zbytečných trampot, jak urvat alespoň něco buržoazii. Tento boj už zahájili vyspělí, uvědomělí dělníci, kteří se rázně postavili proti oněm přivandrovalcům do továren, jichž se obzvlášť mnoho objevilo za války, a kteří by se teď chtěli chovat k lidové továrně, k továrně, jež přešla do vlastnictví lidu, stejně jako předtím, s jediným záměrem "urvat co nejvíc a zmizet". Všechno, co je v rolnictvu a v pracujících masách uvědomělé, čestné a myslící, se postaví v tomto boji na stranu vyspělých dělníků.

V evidenci a kontrole, pokud ji uskutečňují sověty dělnických, vojenských a rolnických zástupců jakožto orgány nejvyšší státní moci anebo je prováděna na pokyn či se zmocněním této moci, v evidenci a kontrole všude, v evidenci a kontrole všeobecné a univerzální, v evidenci a kontrole množství práce a rozdělování výrobků - v tom je podstata socialistických přeměn, jakmile si proletariát vydobyl a zajistil politickou moc.

Evidence a kontrola, které jsou nutné pro přechod k socialismu, mohou být pouze masové. Jen dobrovolná a svědomitá, s revolučním elánem uskutečňovaná spolupráce mas dělníků a rolníků při evidenci a kontrole boháčů, podvodníků, darmojedů a darebáků může zvítězit nad těmito přežitky prokleté kapitalistické společnosti, nad touto spodinou lidstva, nad těmito beznadějně hnijícími a odumřelými údy, nad touto nákazou, nad tímto morem a vředem, jenž socialismus zdědil po kapitalismu.

Dělníci a rolníci, pracující a vykořisťovaní! Půda, banky, továrny a závody se staly vlastnictvím všeho lidu! Chopte se sami evidence a kontroly nad výrobou a rozdělováním výrobků, neboť tudy a jedině tudy vede cesta k vítězství socialismu, v tom je záruka jeho vítězství, záruka vítězství nad veškerým vykořisťováním, nad veškerou bídou a nouzí! Vždyť Rusko má dost obilí, železa, dřeva, vlny, bavlny a lnu pro všechny, jenom je třeba správně rozdělovat práci a výrobky, jenom je třeba zavést všelidovou věcnou, praktickou kontrolu nad tímto rozdělováním, jenom je třeba zvítězit, a to nejen v politice, ale i v každodenním hospodářském životě nad nepřáteli lidu: nad boháči, jejich patolízaly, a také nad podvodníky, darmojedy a darebáky.

Rozhodně tyto nepřátele lidu, nepřátele socialismu, nepřátele pracujících nešetřte! Vypovězte boj na život a na smrt boháčům a jejich patolízalům, buržoazním inteligentům, boj podvodníkům, darmojedům a darebákům! Všichni do jednoho jsou rodnými bratry, dětmi kapitalismu, synky panské, buržoazní společnosti, společnosti, v níž malá hrstka odírala lid a urážela ho, společnosti, v níž bída a nouze dostala tisíce a tisíce lidí na cestu zločinnosti, prodejnosti, podvádění a zapomínání na lidskou důstojnost, společnosti, která pracující nutně přiváděla k tomu, aby se snažili třeba za cenu podvodu uniknout vykořisťování, nějak se vykroutili, zbavili se aspoň na chvilku práce, která se jim protivila, aby urvali kousek chleba, jak se dá, stůj co stůj, jen aby nehladověli, jen aby se dosyta najedli oni i jejich blízcí.

Boháči a podvodníci, to jsou dvě strany téže mince - dvě hlavní odrůdy parazitů odchovaných kapitalismem, to jsou hlavní nepřátelé socialismu; a na tyto nepřátele musí zvlášť přísně dohlížet veškeré obyvatelstvo a při sebemenším porušení norem a zákonů socialistické společnosti se s nimi nelítostně vypořádat. Každá slabost, každé zakolísání, každá sentimentalita by v tomto směru byla těžkým zločinem na socialismu.

Aby socialistická společnost byla před těmito parazity uchráněna, je třeba zorganizovat všelidovou evidenci a kontrolu nad množstvím práce, nad výrobou a rozdělováním výrobků, kterou by dobrovolně, energicky a s revolučním zápalem podporovaly milióny a milióny dělníků a rolníků. Jenže aby mohla být zorganizována taková evidence a kontrola, na které by se mohl plně podílet a kterou by bez potíží zvládl každý poctivý, chápavý a organizačně schopný dělník a rolník, je třeba probudit k životu jejich vlastní, z jejich prostředí pocházející organizátorské talenty, je třeba mezi nimi podnítit - a v celostátním měřítku zorganizovat - soutěž o co nejúspěšnější organizátorskou práci, je třeba, aby dělníci a rolníci jasně pochopili rozdíl mezi potřebnou radou vzdělaného člověka a nezbytnou kontrolou "prostého" dělníka a rolníka nad šlendriánem, u "vzdělaných" lidí tak běžným.

Tento šlendrián, nedbalost, nepořádnost, nepřesnost, nervózní uspěchanost, sklon nahrazovat činy diskutováním a práci řečněním, pouštět se do všeho možného a nic nedokončit je jednou z vlastností "vzdělaných lidí", která vůbec nepramení z jejich špatné povahy, a tím méně ze zlomyslnosti, nýbrž ze všech životních návyků, z podmínek jejich práce, z přepracovanosti, z nepřirozeného odtržení duševní práce od práce fyzické a tak dále a tak podobně.

Mezi chybami, nedostatky a omyly naší revoluce jsou nejpočetnější právě ty chyby apod., jež vyplývají z těchto smutných, ale v dané chvíli nevyhnutelných vlastností inteligence z našeho prostředí a z toho, že neexistuje dostatečná kontrola dělníků nad organizátorskou prací inteligence.

Dělníci a rolníci si ještě "netroufají"; toho se musí zbavit a nepochybně se toho zbaví. Neobejdou se však bez rady, bez zásadních dispozic vzdělaných lidí, inteligence a odborníků. To si každý jen trochu rozumný dělník a rolník velmi dobře uvědomuje a inteligence z našeho prostředí si nemůže stěžovat na nedostatek pozornosti a soudružské úcty dělníků a rolníků. Jenže rada a zásadní dispozice je jedna věc a organizování evidence a kontroly v praxi druhá věc. Inteligence rozdává na všechny strany skvělé rady a zásadní dispozice, ale je až směšně, nemožně a trapně "bezradná" a neschopná tyto rady a dispozice realizovat, zavést praktickou kontrolu, aby se slovo stalo skutkem.

A právě tady se neobejdeme bez pomoci a bez vedoucí úlohy praktických organizátorů z "lidu", z řad dělníků a pracujících rolníků. "Nic na tom není" - tuto pravdu si musí dělníci a rolníci natrvalo vštípit do paměti. Musí pochopit, že dnes všechno záleží na praxi, že právě nadešla ona historická chvíle, kdy se teorie mění v praxi, kdy je praxí oživována, praxí korigována, praxí ověřována, kdy obzvlášť platí Marxova slova, že "každý krok skutečného hnutí je důležitější než tucet programů". (88) Každý krok, který vede k praktickému, reálnému zkrocení a omezení boháčů a podvodníků, každý krok k jejich všestranné kontrole a dohledu nad nimi je důležitější než tucet skvělých úvah o socialismu. Neboť "šedá, můj příteli, je všechna teorie, a žití zlatý strom se zelená". (89)

Je třeba zorganizovat vzájemné soutěžení praktických organizátorů z řad dělníků a rolníků. Je třeba bojovat proti každé šablonovitosti a pokusům nařídit jednotný postup shora, k čemuž je inteligence tak náchylná. Šablonovitost ani určení jednotného postupu shora nemají s demokratickým a socialistickým centralismem nic společného. Jednota v tom hlavním, zásadním, podstatném se nenarušuje, nýbrž naopak zajišťuje rozmanitostí v podrobnostech, v místních zvláštnostech, v přístupech k věci, ve způsobech uskutečňování kontroly, v metodách likvidování a zneškodňování parazitů (boháčů a podvodníků, lajdáků a hysterických intelektuálů atd. apod.).

Pařížská komuna podala skvělý příklad, jak spojovat iniciativu, samostatnost, svobodu hnutí a bojovnou energii lidu s dobrovolným, nešablonovitým centralismem. Naše sověty jdou stejnou cestou. Ještě si však "netroufají", ještě nerozvinuly plně své síly, "nevpravily se" do své nové, velkolepé tvořivé práce spojené s budováním socialistického zřízení. Je třeba, aby se sověty odvážněji a iniciativněji pouštěly do práce. Je třeba, aby každá "komuna" - každá továrna, každá vesnice, každé spotřební družstvo, každý zásobovací výbor - navzájem soutěžily jako praktičtí organizátoři evidence a kontroly práce a rozdělování výrobků. Program této evidence a kontroly je jednoduchý, jasný a každému srozumitelný: aby měl každý chleba, aby měl každý dobré boty a nechodil v cárech, aby měl teplé obydlí, aby každý poctivě pracoval, aby se žádný podvodník (ani člověk vyhýbající se práci) nepohyboval na svobodě, nýbrž seděl ve vězení nebo si odpykával trest na nejtěžších nucených pracích, aby ani jeden boháč, který porušuje normy a zákony socialismu, neunikl osudu podvodníka, osudu, který se musí po právu stát údělem boháče. "Kdo nepracuje, ať nejí" - to je praktické přikázání socialismu. Tohle to je třeba prakticky zorganizovat. Takovýmito praktickými úspěchy by se měly pyšnit naše "komuny" a naši organizátoři z řad dělníků a rolníků, a tím spíše z řad inteligence (tím spíše, protože pyšnit se svými obecnými dispozicemi a rezolucemi si už příliš, přespříliš zvykli).

Tisíce forem a způsobů praktické evidence a kontroly boháčů, podvodníků a darmojedů musí vypracovat a v praxi vyzkoušet naše komuny, malé buňky na vesnicích i ve městech. Rozmanitost je tu zárukou životaschopnosti, zárukou úspěšného dosažení jediného společného cíle: očištění ruské země od všeho škodlivého hmyzu, od blech - podvodníků, od štěnic - boháčů, tuctu podvodníků a půl tuctu dělníků, kteří se vyhýbají práci (stejně nestydatě jako se vyhýbají práci mnozí sazeči v Petrohradu, hlavně ve stranických tiskárnách). V druhém místě je pošlou čistit záchody. Ve třetím jim vydají po odpykání trestu vězení žluté průkazy, aby na ně všechen lid dohlížel jako na škůdce, dokud se nepolepší. Ve čtvrtém zastřelí na místě každého desátého z těch, kdo se provinili příživnictvím. V pátém uplatní kombinaci různých prostředků a třeba podmíněným osvobozením dosáhnou rychlé nápravy polepšitelných živlů z řad boháčů, buržoazních inteligentů, podvodníků a darebáků. Čím pestřejší formy, tím lépe, tím bohatší budou zkušenosti, tím jistější a rychlejší bude úspěch socialismu, tím snadněji vytvoří praxe - neboť jedině praxe může vytvořit - nejlepší metody a prostředky boje.

Ve které komuně, ve které čtvrti velkého města, ve které továrně, ve které vesnici nejsou hladoví, nejsou nezaměstnaní, nejsou bohatí darmojedi, nejsou ničemové z řad lokajů buržoazie, sabotéři, kteří se považují za inteligenty? Kde se udělalo víc pro to, aby se zvýšila produktivita práce, postavili nové pěkné domy pro chudinu, pro to, aby se mohla ubytovat v domech boháčů, aby každé dítě z chudé rodiny pravidelně dostávalo láhev mléka? To jsou otázky, v nichž musí mezi sebou soutěžit komuny, obce, spotřební a výrobní družstva a sdružení, sověty dělnických, vojenských a rolnických zástupců. V takovéto práci se musí prakticky vydělovat a vyniknout organizátorské talenty, aby mohly zastávat odpovědnou práci v celostátních správních orgánech. Mezi lidem je jich spousta, jsou jenom potlačené. Je třeba jim pomoci, aby se rozvinuly. Ony a jedině ony jsou s to za podpory mas zachránit Rusko a zachránit věc socialismu.

_________________________________________________________________

(88) K.Marx, dopis W.Brackemu z 5.května 1875 (viz Marx, K., Engels, B., Spisy 34, Praha 1971, s. 167).

(89) Lenin cituje Mefistofelova slova z Goetheho tragédie Faust (viz J.W.Goethe, Faust, Praha 1982, s. 83).

_________________________________________________________________

Lenin, V.I.: Referát o zavedení naturální daně. 15.března 1921

Sebrané spisy. Svazek 43, Svoboda, Praha, s. 92

(92) Máme nyní možnost dohodnout se s rolníky, ale musíme to udělat prakticky, dovedně, s důvtipem a pružně. Známe aparát lidového komisariátu zásobování a víme, že je to jeden z našich nejlepších aparátů. Porovnáme-li jej s jinými aparáty, vidíme, že je vynikající, takže musí být zachován, ale je nutné podřídit jej politice. Sebelepší aparát komisariátu zásobování by nám nebyl nic platný, kdybychom nedovedli uspořádat vztahy s rolníky. Tento skvělý aparát by pak nesloužil naší třídě, nýbrž Děnikinovi a Kolčakovi. Když už politika vyžaduje rozhodnou změnu, pružnost a obratný přechod, musí to vedoucí pracovníci pochopit. Pevný aparát musí být způsobilý ke všem manévrům. Jestliže se však pevnost aparátu mění ve zkostnatělost a stává se pro každý obrat překážkou, pak je boj nevyhnutelný. Proto je třeba vynaložit všechny síly na to, abychom stůj co stůj dosáhli svého, abychom prosadili úplné podřízení aparátu politice. Politika je vztah mezi třídami - to rozhoduje o osudu republiky. Čím je aparát jako pomocný prostředek pevnější, tím je lepší a způsobilejší k manévrování. Jestliže však není toho schopen, nehodí se k ničemu.

Lenin, V.I.: Koncept článku "Nejbližší úkoly sovětské moci"

Spisy. Svazek 27, SNPL, Praha 1954, s. 203-208

(203-208) Rezoluce mimořádného sjezdu sovětů, o níž jsem se zmínil na začátku, mluví mimo jiné o nutnosti vytvořit harmonickou a silnou organizaci. Nyní je organizovanost jak sovětských institucí, tak hospodářských jednotek působících na území Ruska, neobyčejně nízká. Dá se říci, že převládá stav obrovské dezorganizace.

Bylo by však nesprávné hodnotit tento stav jako stav rozkladu, krachu a úpadku. Hodnotí-li jej takto buržoazní tisk, je to pochopitelné, protože zájmy třídy kapitalistů nutí lidi dívat se takto nebo lépe řečeno tvářit se, že se takto dívají. Ve skutečnosti však každý člověk, který je schopen podívat se na věci trochu historicky není ani na okamžik na pochybách, že nynější stav dezorganizace je stav přechodu - přechodu od starého k novému - že je to stav růstu toho nového. Přechod od starého k novému, probíhá-li tak ostře, jak probíhá v Rusku od února 1917, předpokládá ovšem obrovské ničení všeho, co je ve společenském životě zpuchřelé a odumřelé. A je pochopitelné, že hledání nového nemůže ihned přinést ony určité, vyhraněné, téměř ustrnulé a ztuhlé formy, které se dříve vytvářely po staletí a po staletí se udržovaly. Nynější sovětské instituce a ony hospodářské organizace, které jsou charakterizovány pojmem dělnické kontroly v průmyslu - tyto organizace jsou teprve v období kvasu a naprosté neustálenosti. V těchto organizacích převládá přirozeně stránka tak říkajíc diskusní nebo stránka schůzovací nad stránkou pracovní. Jinak tomu být nemůže, protože bez zapojení nových vrstev lidu do společenského budování, bez probuzení aktivity širokých mas, které dosud spaly, nemůže být ani řeči o nějakém revolučním přetvoření. Nekonečné diskuse a nekonečné schůzování - o němž tak mnoho a tak rozzlobeně píše buržoazní tisk - jsou nutným přechodem mas, ještě naprosto nepřipravených ke společenskému budování - přechod od dějinného spánku k nové dějinné tvůrčí činnosti. Není rozhodně nic hrozného na tom, že se tento přechod místy protahuje, nebo na tom, že se masy neučí nové práci tak rychle, jak po tom může toužit člověk, který si zvykl pracovat sám a který nechápe, co to znamená pozvednout stovky, tisíce a milióny lidí k samostatnému politickému životu. Ale jestliže to chápeme, musíme pochopit i přelom, který v tomto směru nastává. Dokud se sovětské instituce nerozšířily po celém Rusku, dokud socializace půdy a znárodnění továren bylo stále jen výjimkou z všeobecného pravidla, dotud bylo přirozené, že se ani společenské řízení národního hospodářství nemohlo ještě dostat (bereme-li věc v celonárodním měřítku) ze stadia předběžné diskusní přípravy, ze stadia projednávání, ze stadia objasňování. Nyní právě nastává přelom, sovětské instituce se rozšířily po celém Rusku. Z Velkoruska se rozšířily na obrovskou většinu ostatních národností Ruska. Socializace půdy na vesnici a dělnická kontrola ve městech přestaly být výjimkou, staly se naopak pravidlem.

Na druhé straně krajně kritická a dokonce zoufalá situace země pokud jde o zajištění třeba jen pouhé možnosti existence pro většinu obyvatelstva, pokud jde o jeho zajištění proti hladu - tyto hospodářské podmínky naléhavě vyžadují, aby bylo dosaženo určitých praktických výsledků. Vesnice by se mohla uživit svým obilím - to je nepochybné - ale dokáže se jím uživit jen tehdy, bude-li skutečně s veškerou přísností provedena evidence všeho existujícího obilí a dokážeme-li rozdělit je co nejúsporněji a nejopatrněji mezi všechno obyvatelstvo. Ale k správnému rozdělení je zapotřebí správné organizace dopravy. A doprava je válkou právě nejvíc rozvrácena. A k obnovení dopravy v zemi, která se vyznačuje tak obrovskými rozměry jako Rusko - je nejvíce zapotřebí harmonické a pevné organizace, a snad opravdu miliónů lidí, kteří by pracovali s přesností hodinového stroje. Nyní právě nastal onen bod přelomu, kdy musíme, aniž budeme nějak brzdit přípravu mas k jejich účasti ve státním a hospodářském řízení všech záležitostí, aniž jim budeme nějak bránit v co nejpodrobnějším projednávání nových úkolů (naopak, budeme jim při tomto projednávání všemožně nápomocni, aby samostatně dospěly ke správným řešením), zároveň musíme začít přísně rozlišovat dvě kategorie demokratických funkcí: na jedné straně - diskuse, schůzování, na druhé straně - zavedení nejpřísnější odpovědnosti za výkonné funkce a naprosto věcné, ukázněné a dobrovolné plnění předpisů a nařízení nutných k tomu, aby hospodářský mechanismus pracoval opravdu jako hodiny. K tomu se nedalo přejít ihned, žádat by to by bylo před několika měsíci pedantství nebo dokonce zlomyslná provokace. Tuto přeměnu, všeobecně řečeno, nelze provést žádným dekretem, žádným předpisem. Ale nastala doba, kdy těžištěm celé naší revoluční přetvářející činnosti je uskutečnění právě této přeměny. Nyní je připravena, nyní pro ni uzrály podmínky a nyní ji nelze dále odkládat a dále čekat. Nedávno při projednávání otázky reorganizace a správného uspořádání železniční dopravy vyvstala otázka, nakolik je řídící moc jedné osoby (moc, kterou by bylo možno nazvat mocí diktátorskou) slučitelná s demokratickými organizacemi vůbec, zejména pak se zásadou kolektivnosti vedení a zvláště se sovětskou socialistickou zásadou organizace. Je nepochybné, že je velice rozšířen názor, že o tomto sloučení nemůže být ani řeči - názor, že prý diktátorská moc jedné osoby není slučitelná ani s demokratismem, ani se sovětským typem státu, ani se zásadou kolektivnosti vedení. Není nic chybnějšího než tento názor.

Demokratická zásada organizace - v oné nejvyšší formě, v níž sověty uskutečňují návrhy a požadavky aktivní účasti mas nejen při projednávání všeobecných předpisů, ustanovení a zákonů, nejen při kontrole jejich plnění, nýbrž i přímo při jejich plnění - to znamená, že každému představiteli masy, každému občanu musí být dány takové podmínky, aby se mohl účastnit i projednávání státních zákonů, i volby svých zástupců, i provádění státních zákonů. Z toho však vůbec nevyplývá, že by byl přípustný sebemenší chaos nebo sebemenší nepořádek v tom, kdo je odpovědný v každém jednotlivém případě za určité výkonné funkce, za provádění určitých nařízení, za řízení určitého procesu společné práce v určitém časovém úseku. Masa musí mít právo volit si odpovědné vedoucí pracovníky. Masa musí mít právo vyměňovat je, masa musí mít právo znát a prověřovat každý sebemenší krok v jejich činnosti. Masa musí mít právo dosazovat všechny pracující členy masy bez výjimky do řídících funkcí. Ale to naprosto neznamená, že by proces kolektivní práce mohl být bez určitého vedení, bez přesného stanovení odpovědnosti vedoucího pracovníka, bez nejpřísnějšího pořádku, vytvářeného jednotou vůle vedoucího pracovníka. Ani železnice, ani doprava, ani velké stroje a podniky vůbec nemohou správně fungovat, neexistuje-li jednota vůle, spojující všechny zúčastněné pracující v jeden hospodářský orgán, který pracuje s přesností hodinového stroje. Socialismus je plodem velkého strojového průmyslu. A nedokáží-li pracující masy, které zavádějí socialismus, přizpůsobit své instituce tak, jak má pracovat velký strojový průmysl, nemůže být o zavedení socialismu ani řeči. Proto tedy ve chvíli, kterou prožíváme, kdy se sovětská moc a diktatura proletariátu dostatečně upevnily, kdy jsou hlavní linie vzpírajícího se nepřítele, tj. vzpírajících se vykořisťovatelů, dostatečně rozdrceny a zneškodněny, kdy jsou masy obyvatelstva prací sovětských institucí dostatečně připraveny k samostatné účasti v celém veřejném životě - v této chvíli vystupují do popředí úkoly co nejpřísněji oddělit diskuse a schůzování od bezpodmínečného plnění všech příkazů vedoucího pracovníka. To znamená - oddělit nutnou, užitečnou a kterýmkoli sovětem plně uznávanou přípravu mas k provádění určitého opatření a ke kontrole provádění tohoto opatření - oddělit ji od tohoto provádění samého. Masy nyní mohou - to jim sověty zajišťují - vzít do svých rukou veškerou moc a - upevňovat tuto moc. Ale k tomu, aby nevzniklo ono mnohovládí a ona neodpovědnost, kterou dnes tak neuvěřitelně trpíme - k tomu je třeba, abychom u každé výkonné funkce přesně věděli, které osoby zvolené do funkce odpovědných vedoucích pracovníků jsou odpovědny za práci celého hospodářského organismu. K tomu je třeba, aby byly co nejčastěji, při sebemenší možnosti, určovány volené odpovědné osoby, které by jako jedna osoba řídily celý hospodářský organismus. Je nezbytné dobrovolné plnění příkazů této jedné osoby - vedoucího pracovníka, je nezbytný přechod od oné smíšené formy diskusí, schůzování, vykonávání a - zároveň kritiky, kontroly a nápravy - k přísně pravidelnému chodu strojového podniku. K tomuto úkolu pracovní komuny v Rusku, dělnické a rolnické masy, v obrovské většině už přistupují a už přistoupily. Úkolem sovětské moci je vzít na sebe úlohu vysvětlovatelky přelomu, který nyní nastává a - uzákoňovatelky jeho nutnosti.

Lenin, V.I.: VI. mimořádný celoruský sjezd sovětů dělnických, rolnických, kozáckých a rudoarmějských zástupců 6.-9.listopadu 1918. Projev k výročí revoluce 6.listopadu

Sebrané spisy. Svazek 37, Svoboda, Praha 1988, s. 167-169

(167-169) Soudružky a soudruzi, naším heslem byla od počátku dělnická kontrola. Říkali jsme, že přes všechny sliby vlády Kerenského nepřestává kapitál sabotovat výrobu v zemi a stále víc a víc ji narušuje. Dnes vidíme, že dochází k rozkladu, a tak prvním nejdůležitějším krokem, který musí udělat každá socialistická, dělnická vláda, musí být dělnická kontrola. Nezaváděli jsme na základě nějakých dekretů socialismus v celém našem průmyslu, protože socialismus může vzniknout a upevnit se teprve tehdy, až se dělnická třída naučí spravovat své záležitosti, až se upevní autorita dělnických mas. Bez toho je socialismus pouhým snem. Proto jsme zavedli dělnickou kontrolu, i když jsme věděli, že je to krok plný rozporů, krok polovičatý, ale bylo nutné, aby se dělníci sami pustili do velikého díla výstavby průmyslu v obrovské zemi bez vykořisťovatelů a v zemi bojující proti vykořisťovatelům, a tak, soudružky a soudruzi, kdo se přímo nebo i jen nepřímo podílel na této výstavbě, prožil všechen útlak a všechna zvěrstva starého kapitalistického režimu, ten se velmi mnoho naučil. Víme, že to, co jsme si vydobyli, nestačí. Víme, že v tak strašně zaostalé a zpustošené zemi, kde se dělnické třídě kladly všemožné překážky, že v takovéto zemi potřebuje dělnická třída dlouhou dobu, aby se naučila řídit průmysl. Považujeme za nejdůležitější a nejcennější, že se do tohoto řízení pustili sami dělníci, že jsme od dělnické kontroly, která nutně musela být ve všech hlavních průmyslových odvětvích chaotická, roztříštěná, prováděla se tak říkajíc na koleně a byla nedokonalá, dospěli k dělnickému řízení průmyslu v celostátním měřítku.

Změnilo se postavení odborů. Jejich hlavním úkolem je vysílat své zástupce do všech hlavních správ a ústředních orgánů, do všech těch nových organizací, které převzaly od kapitalismu zpustošený, záměrně sabotující průmysl a začaly jej řídit bez pomoci všech těch inteligentů, kteří si od samého začátku kladli za úkol využít svých znalostí a vyššího vzdělání - tohoto výsledku vědeckých poznatků nashromážděných lidstvem - toho všeho využít jen k tomu, aby zmařili věc socialismu, a nevyužívali vědu k tomu, aby pomohla masám při budování společenského národního hospodářství bez vykořisťovatelů. Tito lidé si kladli za úkol využít vědu k tomu, aby házeli klacky pod nohy a překáželi dělníkům, tak málo vyzbrojeným pro tuto práci, kteří se pouštěli do spravování svých záležitostí a dnes můžeme říct, že hlavní překážka byla zdolána. Bylo to neobyčejně těžké. Sabotáže všech živlů tíhnoucích k buržoazii byly zastaveny. Přes obrovské překážky se dělníkům podařilo udělat tento rozhodující krok, který položil základ socialismu. Nijak nepřeháníme a nebojíme se říct pravdu. Ano, z hlediska dosažení konečného cíle bylo uděláno málo, ale bylo uděláno mnoho, nesmírně mnoho z hlediska upevnění základů. Mluvíme-li o socialismu, nemůžeme mluvit o uvědomělém budování základů v nejširších dělnických masách v tom smyslu, že by si byly vzaly knihy nebo si přečetly brožuru; uvědomělost je tu v tom, že se pustily vlastní energií, vlastníma rukama do neobyčejně těžké práce, nadělaly tisíce chyb, každou tuto chybu si samy odpykaly a každá chyba je formovala a zocelovala při této organizaci řízení průmyslu, která je dnes už vybudovaná a spočívá na pevných základech. Svou práci dokončily. Teď už se tato práce nebude dělat tak jako tehdy - teď masy dělníků, a nejen vůdci a nejvyspělejší dělníci, ale skutečně nejširší vrstvy vědí, že samy vlastníma rukama budují socialismus, že základy vybudovaly a že žádná síla v zemi jim nezabrání toto dílo dokončit.

Lenin,V.I.: Projev na společném zasedání CÚVV, moskevského sovětu a celoruského sjezdu odborů 17.ledna 1919

Sebrané Spisy. Svazek 37, Svoboda, Praha 1988, s. 453

(453) Soudružky a soudruzi, protože můj čas vypršel, dovolím si poukázat už jen na to, že zde, v posledních bodech návrhu, vidíme hlavní principy, které jsou základem naší zásobovací i celkově sovětské politiky. Poukázal jsem již na to, že přišla těžká doba, započal obtížnější půlrok, že pokud jde o zásobování, skončil oddechový čas a nastaly nejtěžší časy. Vždycky, když před sovětskou vládou v neobyčejně obtížném díle výstavby socialismu vyvstanou obtíže, má v boji proti nim pouze jediný prostředek: obrátí se na dělníky, pokaždé na širší a širší vrstvy dělníků. Už jsem řekl, že socialismus může být vybudován jedině tehdy, když desetkrát a stokrát početnější masy než dříve začnou samy budovat stát a nový hospodářský život. Naši pracovníci v zásobování dosáhli toho, že, podle jejich zpráv, dnes v újezdních zásobovacích výborech sedí nejméně třetina dělníků, převážně dělníků z Petrohradu, Moskvy a Ivanova-Vozněsenska, tedy výkvět naší proletářské armády. Je to dobré, ale nestačí to. Co potřebujeme, jsou dvě třetiny, a na tom musíme vytrvale pracovat. Vy víte, že vyspělé vrstvy dělníků se už zapojily do správy státu, do budování nového života. Víme, že musíme jít ještě více dolů, hlouběji a odvážněji zapojovat nové a nové vrstvy. Chybí jim ještě průprava, nevyhnutelně se budou dopouštět chyb, ale toho se nebojíme. Víme, že nám tak vyrostou mladé kádry pracovníků, stonásobně se nám to vyplatí, protože tak získáme desítky mladých, svěžích sil. Jinak už nemáme odkud brát síly. Musíme jít pouze kupředu, brát mladé dělníky, odkud jen můžeme a stavět příslušníky proletariátu na stále odpovědnější a odpovědnější místa.

Lenin, V.I.: Velká iniciativa

Sebrané spisy. Svazek 39, Svoboda, Praha 1988, s. 41-44

(41-44) My však nejsme utopisté, známe pravou cenu buržoazních "argumentů" a také víme, že stopy starého ve zvycích budou určitou dobu po převratu nutně převládat nad výhonky nového. Když se zrodí nové, staré vždycky zůstává určitou dobu silnější než nové, tak to vždycky bývá jak v přírodě, tak v životě společnosti. Posměch ze slabosti výhonků nového, laciný intelektuálský skepticismus a podobně - to všechno jsou v podstatě metody třídního boje buržoazie proti proletariátu, obrana kapitalismu před socialismem. Musíme výhonky nového pečlivě zkoumat, věnovat jim co největší pozornost, všemožně podporovat jejich růst a "ošetřovat" tyto slabé výhonky. Některé z nich nutně zahynou. Nelze zaručit, že právě "komunistické subotniky" sehrají zvlášť významnou úlohu. Ale o to nejde. Jde o to, že je třeba podporovat bez výjimky všechny výhonky nového, a život si z nich vybere ty nejživotaschopnější. Jestliže měl japonský vědec, který chtěl lidstvu pomoci vymýtit syfilis, trpělivost vyzkoušet 605 preparátů, než našel 606. preparát, vyhovující určitým požadavkům, pak ti, kdo chtějí vyřešit mnohem těžší úkol - zvítězit nad kapitalismem, musí mít dost vytrvalosti k vyzkoušení stovek a tisíců nových metod, způsobů a prostředků boje, aby mohli nalézt ty nejvhodnější.

"Komunistické subotniky" jsou proto tak důležité, že s nimi přišli dělníci, kteří rozhodně nežijí v mimořádně dobrých podmínkách, dělníci různých odborností i dělníci bez kvalifikace, pomocní dělníci, kteří žijí v normálních, tj. v těch nejtěžších podmínkách. Všichni dobře známe hlavní příčinu poklesu produktivity práce, který můžeme pozorovat nejen v Rusku, ale na celém světě; je to zbídačení a ožebračení, rozhořčení a vyčerpanost z imperialistické války, nemoci a podvýživa. Podvýživa je svou závažností na prvním místě. Hlad je tou příčinou. A má-li být odstraněn hlad, je třeba zvýšit produktivitu práce jak v zemědělství, tak v dopravě a průmyslu. Je to tedy jakýsi začarovaný kruh: Máme-li zvýšit produktivitu práce, musíme se zachránit před hladem, a máme-li se zachránit před hladem, musíme zvýšit produktivitu práce.

Jak známo, takové rozpory se v praxi řeší prolomením tohoto začarovaného kruhu, obratem ve smýšlení mas, hrdinskou iniciativou jednotlivých skupin, která mívá v tomto obratu často rozhodující úlohu. Moskevští pomocní dělníci a moskevští železničáři (máme-li samozřejmě na zřeteli většinu, a ne hrstku spekulantů, úředníků a podobné bělogvardějské živly) jsou pracující lidé, kteří žijí v zoufale těžkých podmínkách. Stále trpí podvýživou a teď, před novou sklizní a za celkově zhoršené situace v zásobování potravinami, vysloveně hladovějí. A tihle hladoví dělníci, zaplavení zuřivou kontrarevoluční agitací buržoazie, menševiků a eserů, organizují "komunistické subotniky", pracují přesčas úplně bezplatně a dosahují obrovského zvýšení produktivity práce, přestože jsou unavení, vyčerpaní a vysílení podvýživou. Není to snad nesmírné hrdinství? Není to počátek obratu, který má světodějný význam?

Produktivita práce je koneckonců pro vítězství nového společenského zřízení to hlavní, to nejdůležitější. Kapitalismus vytvořil produktivitu práce, jaká byla za feudalismu nevídaná. Kapitalismus může být definitivně poražen a bude definitivně poražen tím, že socialismus vytvoří novou, mnohem vyšší produktivitu práce. Je to věc velmi obtížná a velmi zdlouhavá, ale už se s ní začalo, a to je nejdůležitější. Jestliže hladovějící dělníci, kteří prožili čtyři těžké roky imperialistické války a pak půldruhého roku ještě těžší občanské války, dokázali v hladovějící Moskvě v létě 1919 toto veliké dílo zahájit, jak bude pokračovat další vývoj, až zvítězíme v občanské válce a vybojujeme mír?

V porovnání s kapitalismem znamená komunismus vyšší produktivitu práce dobrovolných, uvědomělých a sjednocených pracovníků, kteří využívají vyspělou techniku. Komunistické subotniky jsou neobyčejně významné jako skutečný počátek komunismu, a to je obrovská vzácnost, protože jsme na takovém stupni, kdy "se dělají teprve první kroky k přechodu od kapitalismu ke komunismu" (jak se zcela správně říká v programu naší strany). (3)

Komunismus vzniká tam, kde prostí dělníci, zdolávající těžkou práci, začínají obětavě pečovat o zvyšování produktivity práce a o zabezpečení každého pudu obilí, uhlí, železa a jiných výrobků, které nedostávají pracující osobně, ani lidé, kteří jsou jim "blízcí", nýbrž úplně jiní lidé, kteří jsou jim "cizí", tj. společnost jako celek, desítky a stovky miliónů lidí, sdružených zprvu v jednom socialistickém státě a později ve Svazu sovětských republik.

________________________________________________________________

(3) Jde o program strany schválený na VIII. sjezdu KSR(b)...

________________________________________________________________

Lenin,V.I.: Projev na II celoruském sjezdu odborů 20.ledna 1919

Sebrané spisy. Svazek 37, Svoboda, Praha 1988, s. 469-472

(469-472) A právě proto, když politická moc přešla do rukou proletariátu, musely odborové svazy vystupovat stále více a více jako tvůrci politiky dělnické třídy, jako lidé, jejichž třídní organizace musela nahradit dřívější vykořisťovatelskou třídu, odvrhnout všechny staré tradice a předsudky staré vědy, která ústy jednoho z vědců říkala proletariátu: starejte se o svou ekonomiku a o politiku se bude starat strana buržoazních činitelů. (181) Celá tato propaganda, jak se ukázalo, byla v rukou třídy vykořisťovatelů a jejich katanů přímým nástrojem k potlačování proletariátu, který všude přecházel k povstání a k boji.

A tady si, soudružky a soudruzi, musí odbory ve své práci spojené s výstavbou státu položit zcela novou otázku - otázku "zestátnění" odborů, jak je tato otázka nazvána v rezoluci, kterou předložila frakce komunistů. [30] Zde je nejvíce ze všeho třeba, aby si odbory promyslely jeden z nejhlubších a nejslavnějších výroků zakladatelů moderního komunismu: "S hloubkou a šíří dějinné akce bude tedy růst objem masy, jejíž akcí je." (182) Vezměte si starou nevolnickou šlechtickou společnost. Tam byly převraty až směšně lehké, pokud šlo o to, vzít moc jedné hrstce šlechticů nebo feudálů a předat ji druhé, Vezměte si buržoazní společnost, která se vychloubá svým všeobecným volebním právem. Ale ve skutečnosti, jak víme, se toto všeobecné volební právo, celý tento aparát stává podvodem, neboť ohromná většina pracujících i v těch nejvyspělejších, nejkulturnějších a nejdemokratičtějších zemích je utiskována a utlačována, ubíjena kapitalistickými galejemi, takže se fakticky politiky neúčastní a účastnit nemůže. A teď začíná poprvé v dějinách lidstva převrat, který může vést k úplnému vítězství socialismu - ale jen za předpokladu, že se nové obrovské masy samostatně ujmou správy státu. Socialistický převrat znamená nikoli změnu státních forem, nikoli nahrazení monarchie republikou, - neznamená žádné nové volební právo, které předpokládá naprostou "rovnost" lidí; ve skutečnosti však je mistrným zatemňováním a zastíráním toho, že jeden patří mezi vlastníky a druhý je nemajetný. Z hlediska reprezentantů buržoazní společnosti jakmile je tu jednou "demokracie" a jakmile jednou kapitalista i proletář mají toto volební právo, je to "vůle lidu", je to "rovnost", je to výraz jeho tužeb. Víme, jak hanebným podvodem jsou tyto řeči, které jsou jen pláštíkem pro katany a vrahy typu Eberta a Scheidemanna. V buržoazní společnosti vládla mase pracujících buržoazie pomocí těch či oněch forem více či méně demokratických, vládla menšina, majetní, kteří se podíleli na kapitalistickém vlastnictví a kteří vzdělání a vědu, tuto nejvyšší oporu a nejvznešenější květy kapitalistické civilizace, změnili v nástroj vykořisťování, v monopol, tak aby mohli obrovskou většinu lidí držet v otroctví. Převrat, který jsme zahájili, který už dva roky provádíme a který jsme pevně rozhodnuti dokončit (potlesk), tento převrat je možný a proveditelný jen tehdy, když dosáhneme, aby moc přešla do rukou nové třídy, aby na místo buržoazie, kapitalistických otrokářů, buržoazních intelektuálů, představitelů všech majetných a všech vlastníků, v celé sféře řízení, v celé výstavbě státu, v celém řízení nového života nastoupila zdola až nahoru nová třída. (Potlesk.)

To je úkol, který dnes před námi stojí. Teprve tehdy, až se tato nová třída poučí ne z knížek, ze schůzí nebo z projevů, ale z vlastní praxe, teprve tehdy, až do řízení zapojí nejširší masy pracujících, teprve až vytvoří takové formy, které umožní všem pracujícím snadno proniknout do správy státu a budování jeho organizace, teprve tehdy může být socialistický převrat trvalý a jedině za tohoto předpokladu bude skutečně trvalý. Za tohoto předpokladu bude představovat takovou sílu, která smete jako prach a plevy kapitalismus a všechny jeho přežitky.

To je úkol, který z třídního hlediska, řečeno obecně, stojí před námi jako podmínka vítězného socialistického převratu, úkol, který se tak úzce a bezprostředně pojí s úkolem těch organizací, které dokonce i v rámci kapitalistické společnosti usilovaly o co nejširší masový boj za jeho zničení. Z tehdejších organizací byly však odbory nejširšími organizacemi, které se dnes, ačkoli zůstávají formálně samostatnými organizacemi, mohou a musí, jak se praví v jedné z tezí rezoluce, kterou vám předkládáme [30], energicky podílet na uskutečňování sovětské moci bezprostřední prací ve všech státních orgánech, organizováním masové kontroly jejich činnosti apod., vytvářením nových orgánů evidence, kontroly a regulace celé výroby a rozdělování, orgánů, které se opírají o organizovanou iniciativní činnost zainteresovaných širokých mas pracujících.

V kapitalistické společnosti se ani v nejlepších případech, v těch nejvyspělejších zemích, po celá desetiletí, někdy dokonce po celá staletí rozvoje civilizace a kultury za buržoazní demokracie nikdy nestalo, že by odbory podchytily víc než pětinu námezdních dělníků. Byla v nich jen nevelká horní vrstva a z této horní vrstvy jen nepatrnou část svedli a zkorumpovali kapitalisté, aby jako dělničtí vůdci zaujali místa v kapitalistické společnosti. Američtí socialisté nazývali tyto lidi "dělnickými přisluhovači třídy kapitalistů". Ti v zemi nejsvobodnější buržoazní kultury, nejdemokratičtější buržoazní republiky nejlépe prohlédli úlohu nepatrné horní vrstvy proletariátu, která ve skutečnosti vstupovala do služeb buržoazie, zaskakovala za ni, byla buržoazií korumpována a kupována a vytvořila kádry sociálpatriotů a obranářů, jejichž hrdiny zůstanou na věky Ebert a Scheidemann.

U nás, soudružky a soudruzi, je dnes jiná situace. Odbory mohou přistoupit k hospodářské výstavbě státu novým způsobem a přitom se opírat o všechno, co vytvořila kapitalistická výroba, budovat socialismus právě na této materiální základně, na této velkovýrobě, jejíž jho nás tížilo, která byla vytvořena proti nám, která měla sloužit věčnému ujařmení dělnických mas, která je však sjednocovala, stmelovala, a tím vytvořila avantgardu nové společnosti. A tato avantgarda se po Říjnové revoluci, poté, kdy moc přešla do rukou proletariátu, chopila svého vlastního díla - výchovy pracujících a vykořisťovaných mas, zapojování těchto mas do správy státu, do řízení výroby bez byrokracie, bez buržoazie, bez kapitalistů.

_________________________________________________________________

(181) V.I.Lenin má zřejmě na mysli následující místo z manifestu skupiny ekonomistů, známého pod názvem Credo: "Pro ruského marxistu je jediný závěr: účast, tj.pomoc v ekonomickém boji proletariátu, a účast na liberálně opoziční činnosti"...(viz Sebrané spisy 4, Praha 1980, s. 175-180) "Proslulé Credo si vysloužilo takovou slávu právě proto, že ...vyžvanilo základní politickou tendenci "ekonomismu": dělníci nechť vedou hospodářský boj (přesnější by bylo: boj tradeunionistický, protože ten zahrnuje také specificky dělnickou politiku) a marxistická inteligence nechť se spojí s liberály k 'boji' politickému" (Sebrané spisy 6, Praha 1981, s. 35-36).

(182) Citát je vzat z VI.kapitoly knihy K.Marxe a B.Engelse Svatá rodina aneb Kritika kritické Kritiky (viz Marx, K., Engels B., Spisy 2, Praha 1958, s.99).

{moscomment}