C.7.2. Morálka

Podrobnosti

Kategorie: Marxismus

Twitter

Engels, B.: Anti-Dühring
Marx, K., Engels, B.: Spisy. Svazek 20, Svoboda, Praha 1966, s. 108-109, 111
(108-109) Jakou morálku nám dnes kážou? Za prvé křesťansko-feudální, zděděnou z dřívějších dob, kdy panovala víra; ta se opět podstatně dělí na morálku katolickou a protestantskou, přičemž jsou tu zase podrozdělení od jezuitsko-katolické a ortodoxně protestantské až po laxně osvícenskou. Vedle ní je tu moderní buržoazní morálka, a vedle té zase proletářská morálka budoucnosti, takže jen v nejpokročilejších zemích Evropy nabízejí minulost, přítomnost a budoucnost současně a vedle sebe tři velké skupiny platných morálních teorií. Která je teď ta pravá? Ve smyslu absolutním, konečné platnosti ani jedna z nich; ale nejvíc prvků, z nichž lze očekávat, že potrvají, bude mít jistě ta morálka, která představuje v přítomnosti převrácení této přítomnosti, budoucnost, tedy morálka proletářská.
Uvážíme-li však, že každá ze tří tříd moderní společnosti, feudální aristokracie, buržoazie a proletariát, má svou zvláštní morálku, můžeme z toho vyvodit jediný závěr, že totiž lidé vědomě nebo nevědomě čerpají své mravní názory v poslední instanci z praktických vztahů, na nichž je založeno jejich třídní postavení - z ekonomických vztahů, v nichž vyrábějí a směňují.
Ale v těchto třech morálních teoriích je přece leccos, co mají všechny tři společné - není to snad aspoň kousek morálky platné jednou provždy? - Tyto morální teorie jsou výrazem tří různých stupňů téhož dějinného vývoje, mají tedy společný dějinný podklad, a už proto mají nutně mnoho společného. A co víc. Morální teorie, odpovídající stejným nebo přibližně stejným stupňům ekonomického vývoje, musejí nutně více nebo méně souhlasit. Od doby, kdy se vyvinulo soukromé vlastnictví movitostí, musel ve všech společnostech, v nichž bylo toto soukromé vlastnictví, platit společný morální příkaz: Nepokradeš. Znamená to snad, že tento příkaz je věčným morálním příkazem? Vůbec ne. Ve společnosti, v níž budou odstraněny motivy ke krádeži, kde tedy budou nadále krást nanejvýš duševně choří, jak by se tam asi vysmáli morálnímu kazateli, který by slavnostně vyhlásil věčnou pravdu: Nepokradeš!
Proto odmítáme každou snahu vnucovat nám nějakou morální dogmatiku jako věčný, konečný, napříště nezměnitelný mravní zákon pod záminkou, že i morální svět má své trvalé principy, které jsou nad dějinami a nad rozdíly mezi národy. Naopak tvrdíme, že všechny dosavadní morální teorie jsou v poslední instanci plodem té které ekonomické situace společnosti. A protože společnost se až dodnes pohybovala v třídních protikladech, byla morálka vždy morálkou třídní; buď ospravedlňovala panství a zájmy třídy vládnoucí, anebo představovala, jakmile potlačená třída dostatečně zesílila, vzbouření proti tomuto panství a budoucí zájmy potlačených. Není pochyby, že se přitom v morálce, stejně jako ve všech ostatních odvětvích lidského poznání, dosáhlo pokroku. Ale z třídní morálky jsme se ještě nedostali. Opravdu lidská morálka, která bude nad třídními protiklady i nad vzpomínkou na ně, bude možná až na takovém stupni vývoje společnosti, na němž bude třídní protiklad nejen překonán, nýbrž v životní praxi i zapomenut.
(111) Jestliže tedy takový ideolog konstruuje morálku a právo ne ze skutečných společenských vztahů lidí, uprostřed nichž žije, ale z pojmu nebo z takzvaných nejjednodušších prvků "společnosti", jaký materiál má pro tuto stavbu k dispozici? Zřejmě dvojí: za prvé ubohý zbytek skutečného obsahu, který se možná ještě uchoval v těch abstrakcích, které byly vzaty za základ, a za druhé obsah, který sem náš ideolog vnáší ze svého vlastního vědomí. A co najde ve svém vědomí? Většinou morální a právní názory, které jsou více nebo méně přesným výrazem - pozitivním nebo negativním, potvrzujícím nebo potírajícím - společenských a politických vztahů, v nichž žije; pak snad ještě představy, které jsou přejaty z příslušné literatury; a nakonec možná i osobní vrtochy. Náš ideolog se může vykrucovat a vytáčet jak chce, historická realita, kterou vyhodil dveřmi, se mu vrací oknem, a když si myslí, že navrhuje mravní a právní učení pro všechny světy a doby, vytváří ve skutečnosti jen pokřivený, protože odtržený od půdy skutečnosti, a jako ve vydutém zrcadle na hlavu postavený portrét konzervativních nebo revolučních proudění své doby.
 
Marx, K., Engels, B.: Německá ideologie
Spisy. Svazek 3, SNPL, Praha 1958, s. 441-442
(441-442) Ve skutečnosti to ovšem bylo tak, že se lidé pokaždé osvobodili natolik, nakolik jim to přikazoval a dovoloval nikoli jejich ideál člověka, nýbrž existující výrobní síly. Jenže každé takové osvobození bylo až dosud založeno na omezených výrobních silách, jejichž výroba, nedostačující celé společnosti, umožňovala nějaký vývoj jen tehdy, jestliže jedni uspokojili své potřeby na úkor druhých, a tím jedni - menšina - získali monopol na vývoj, kdežto druzí - většina - byli pokračujícím bojem za uspokojení nejnutnějších potřeb na čas (tj. dokud se nevytvořily nové revolucionující výrobní síly) vyloučeni z jakéhokoli vývoje. Tak se společnost dosud vyvíjela stále v mezích nějakého protikladu; u starých to byl protiklad svobodných a otroků, ve středověku protiklad šlechty a nevolníků, v novější době to je protiklad buržoazie a proletariátu. Z toho vysvítá  jednak nenormální "nelidský" způsob, jakým ovládaná třída uspokojuje své potřeby, a jednak omezení, v jakém se vyvíjejí obecné styky a s nimi celá vládnoucí třída; takže tato omezenost vývoje záleží nejen v tom, že je z něho jedna třída vyloučena, nýbrž i v omezenosti třídy, která druhou třídu vylučuje, a "nelidské" se tedy vyskytuje i u vládnoucí třídy. - Toto tak zvané "nelidské" je zrovna tak produkt nynějších vztahů, jako to, co je "lidské"; první je negativní stránkou  těchto vztahů, je to vzpoura, nezakládající se na žádné nové revoluční výrobní síle, vzpoura proti vládnoucím vztahům, které se zakládají na nynějších výrobních silách, a proti způsobu uspokojování potřeb, který je v souhlase s těmito vztahy. Kladný výraz "lidský" odpovídá určitým vládnoucím vztahům, které vládnou v souhlase s jistým stupněm výroby, a těmito vztahy podmiňovaného způsobu uspokojování potřeb, tak jako záporný výraz "nelidský" odpovídá pokusům, vyvolávaným ustavičně znovu a znovu týmž stupněm výroby, pokusům negovat v rámci existujícího výrobního způsobu tyto vládnoucí vztahy a v nich vládnoucí způsob uspokojování potřeb.
 
Lenin, V.I.: Úkoly organizací mládeže. Projev na III. celoruském sjezdu Komunistického svazu mládeže Ruska 2.října 1920
Sebrané spisy. Svazek 41, Svoboda, Praha 1988, s. 340-346
(340-346) Je třeba, aby veškerá výchova, vzdělávání a výuka dnešní mládeže byly výchovou ke komunistické morálce.
Existuje však komunistická morálka? Existuje komunistická mravnost? Jistěže ano. Často slýcháme, že prý nemáme vlastní morálku, a buržoazie nás velmi často obviňuje, že my komunisté zavrhujeme jakoukoli morálku. To je matení pojmů, to je sypání písku do očí dělníkům a rolníkům.
V jakém smyslu zavrhujeme morálku, zavrhujeme mravnost?
V tom smyslu, v jakém ji hlásala buržoazie, která odvozovala tuto mravnost z božích přikázání. My k tomu ovšem podotýkáme, že v boha nevěříme, a velmi dobře víme, že ve jménu božím mluvilo duchovenstvo, mluvili statkáři, mluvila buržoazie, aby prosazovali své vykořisťovatelské zájmy. Čili místo aby odvozovali tuto morálku z příkazů mravnosti a z božích přikázání, odvozovali ji z idealistických nebo zpola idealistických frází, které byly nakonec vždycky něčím, co se silně podobalo božím přikázáním.
Každou takovou mravnost odvozenou z nadpřirozeného, nadtřídního pojmu zavrhujeme. Říkáme, že je to podvod, že je to napalování a ohlupování dělníků a rolníků v zájmu statkářů a kapitalistů.
Říkáme, že naše mravnost je plně podřízena potřebám třídního boje proletariátu. Naše mravnost se odvozuje z potřeb třídního boje proletariátu.
Stará společnost byla založena na utlačování všech dělníků a rolníků statkáři a kapitalisty. To jsme museli rozbít, museli jsme statkáře a kapitalisty svrhnout, ale k tomu je třeba se sjednotit. Pánbíček takové sjednocení nestvoří.
Takové sjednocení mohly zajistit jedině továrny a závody, jedině vyškolený proletariát probuzený z dlouhého spánku. Teprve se vznikem této třídy se zrodilo masové hnutí, které vedlo k tomu, co vidíme dnes - k vítězství proletářské revoluce v jedné z nejslabších zemí, která tři roky odráží nápor buržoazie celého světa. A vidíme, jak se proletářská revoluce vzmáhá na celém světě. Ze zkušeností nyní říkáme, že takovou semknutou sílu, za níž jde roztříštěné, rozptýlené rolnictvo a jež odolala všem náporům vykořisťovatelů, mohl vytvořit jedině proletariát. Jedině tato třída může pomoci pracujícím masám sjednotit se, semknout se, jednou provždy ubránit, definitivně upevnit komunistickou společnost, definitivně ji vybudovat.
Proto říkáme, že mravnost chápaná mimo lidskou společnost pro nás neexistuje, že je to klam. Pro nás je mravnost podřízena potřebám třídního boje proletariátu.
A co je podstatou tohoto třídního boje? Svrhnout cara, svrhnout kapitalisty, zlikvidovat třídu kapitalistů.
A co jsou vlastně třídy? To je to, co jedné části společnosti dovoluje přisvojovat si práci části druhé. Jestliže si jedna část společnosti přisvojuje veškerou půdu, máme tu třídu statkářů a třídu rolníků. Jestliže jedna část společnosti vlastní továrny a závody, jestliže má akcie a kapitál, kdežto druhá část v těchto továrnách pracuje, máme tu třídu kapitalistů a třídu proletářů.
Vyhnat cara nebylo těžké, k tomu stačilo jenom několik dnů. Nebylo příliš těžké vyhnat statkáře - to se dalo udělat během několika měsíců. A není příliš těžké vyhnat ani kapitalisty. Avšak odstranit třídy je nepoměrně těžší, neboť společnost stále ještě zůstala rozdělena na dělníky a rolníky. Je-li rolník usazen na svém kousku půdy a ponechává si přebytečné obilí, tj. obilí, které nepotřebuje pro sebe ani pro svůj dobytek, zatímco všichni ostatní jsou bez chleba, už jenom tím se z něj stává vykořisťovatel. Čím více obilí si ponechává, tím více z toho těží, a jiní ať hladovějí. "Čím víc hladovějí, tím dráže toto obilí prodám." Je třeba, aby všichni pracovali podle jednoho společného plánu na společné půdě, ve společných továrnách a závodech a podle společného řádu. Je to snadné? Vidíme, že tak snadné jako vyhnat cara, statkáře a kapitalisty to není. K tomu je zapotřebí, aby proletariát převychoval, přeškolil část rolníků, aby získal na svou stranu pracující rolníky, aby zlomil odpor zámožných rolníků, kteří tyjí z bídy ostatních. Boj proletariátu tedy nekončí svržením cara a vyhnáním statkářů a kapitalistů; tento boj má právě dovršit zřízení, které nazýváme diktaturou proletariátu.
Třídní boj pokračuje; změnily se jenom jeho formy. Je to třídní boj proletariátu za to, aby se nemohli vrátit staří vykořisťovatelé a aby se roztříštěná masa zaostalého rolnictva semkla v jeden svazek. Třídní boj pokračuje a naším úkolem je podřídit tomuto boji všechny zájmy. A tomuto úkolu podřizujeme svou komunistickou morálku. Říkáme, že morální je to, co pomáhá zničit starou vykořisťovatelskou společnost a sjednotit všechny pracující kolem proletariátu budujícího novou společnost komunistů.
Komunistická morálka je taková morálka, která slouží tomuto boji, která sjednocuje pracující proti jakémukoli vykořisťování, proti jakémukoli drobnému vlastnictví, neboť drobné vlastnictví dává jednotlivci to, co bylo vytvořeno prací celé společnosti. Půda je u nás považována za společné vlastnictví.
A co, když si z tohoto společného vlatnictví vezmu jistý díl a vypěstuji na něm dvakrát tolik obilí, než sám potřebuji, a s přebytkem obilí pak spekuluji? Když si řeknu, že čím více lidí bude hladovět, tím více budou muset zaplatit? Cožpak si v takovém případě počínám jako komunista? Nikoli, počínám si jako vykpřisťovatel, jako vlastník. Proti tomu je třeba bojovat. Kdybychom to tak nechali, vrátilo by se všechno zpět, k moci kapitalistů, k moci buržoazie, jak se to v dřívějších revolucích nejednou stalo. A aby nemohla být obnovena moc kapitalistů a buržoazie, nesmíme připustit žádné čachrování, je třeba jednotlivcům znemožnit, aby se obohacovali na úkor ostatních, je třeba, aby se všichni pracující spojili s proletariátem a vybudovali komunistickou společnost. Právě v tom je hlavní zvláštnost základního úkolu svazu a organizace komunistické mládeže.
Stará společnost byla založena na zásadě, že buďto ty odíráš druhého, nebo ten druhý odírá tebe, buďto ty pracuješ na druhého, nebo on na tebe, buďto jsi otrokář, nebo jsi otrok. Je pochopitelné, že lidé vychovaní v této společnost už, abych tak řekl, s mateřským mlékem přejímají mentalitu, zvyky a představu - buďto jsi otrokář, nebo otrok, nebo drobný vlastník, drobný zaměstnanec, drobný úředník, intelektuál, zkrátka člověk, který si hledí jen svého a do druhého mu nic není.
Hospodařím-li na svém kousku půdy, co bych se staral o druhého; bude-li ten druhý hladovět, tím lépe, aspoň prodám své obilí dráže. Mám-li své místečko jako lékař, jako inženýr, učitel či úředník, co bych se staral o druhého. Budu-li pochlebovat a zavděčovat se těm, kteří mají moc, udržím si možná své místečko, ba udělám ještě i kariéru a stanu se buržoou. Takto smýšlet a uvažovat komunista nesmí. Když dělníci a rolníci dokázali, že se dovedeme vlastními silami ubránit a vytvořit novou společnost, pak právě tady začala nová, komunistická výchova, výchova v boji proti vykořisťovatelům, výchova ve svazku s proletariátem proti sobcům a drobným vlastníkům, proti takové mentalitě a zvykům, které znamenají: hledím si svého prospěchu a po ostatním mi nic není.
Právě to je odpověď na otázku, jak se má mladé, dospívající generace učit komunismu.
Může se mu učit jenom tak, že bude každý krok svého studia, výchovy a vzdělání spojovat s nepřetržitým bojem proletářů a ostatních pracujících proti staré, vykořisťovatelské společnosti. Když nám vykládají o morálce, říkáme,  že pro komunistu je veškerá morálka v této jednotné solidární kázni a v uvědomělém boji mas proti vykořisťovatelům. Nevěříme na věčnou morálku a odhalujeme prolhanost všelijakých báchorek o morálce. Morálka slouží k tomu, aby se lidská společnost povznesla výše a aby práce byla osvobozena od vykořisťování.
Aby se to stalo skutkem, potřebujeme takovou generaci mládeže, z níž začali v ukázněném a urputném boji proti buržoazii vyrůstat uvědomělí lidé. V tomto boji vychová taková generace opravdové komunisty, tomuto boji musí podřídit a s ním spojit každý krok svého studia, vzdělávání a výchovy. Výchova komunistické mládeže nesmí spočívat v servírování všelijakých limonádových řečí a mravních zásad. To není výchova. Když lidé vidí, jak jejich otcové a matky žijí pod jařmem statkářů a kapitalistů, když sami zakoušejí stejná muka jako ti, kteří začali bojovat proti vykořisťovatelům, když vidí, kolik obětí stojí vytrvat v tomto boji,  aby se uhájilo, co bylo vydobyto, jakým zběsilým nepřítelem jsou statkáři a kapitalisté - za takových okolností se potom z těchto lidí stávají komunisté. Základem komunistické morálky je boj za upevnění a dovršení komunismu. To také tvoří základ komunistické výchovy, vzdělávání a výuky. To je také odpověď na otázku, jak je třeba učit se komunismu.
 

{moscomment}