Postoje komunistů v období krize a k Rusnokově vládě

Podrobnosti

Kategorie: Názory, polemika

Twitter

Dopady velké krize euro-atlantického kapitalismu postihující celý svět ani krize systému moci v České republice, která se projevila pádem vlády pravicové koalice, a blížící se projednávání návrhu na vyslovení důvěry Rusnokovy rádobynepolitické vlády se nestaly pro komunistické hnutí v České republice podnětem, na který by bylo schopno formulovat svoji vlastní reakci a strategickou pozici. Stav, v němž se nachází naše komunistické hnutí, jehož dominantní součástí je KSČM, přitom nelze nazvat jinak než degenerace.  

Skutečnost, že KSČM není schopna krizi analyzovat ani na ni reagovat, je logická. Plyne už jen z toho, že její základní programové dokumenty, v nichž by komunistická strana měla stanovit politickou linii nejen pro stranu, ale i pro třídu pracujících, kterou nechává KSČM napospas ideologickému aparátu kapitalistického státu a médiím, jsou plné rozporů a protiřečení, stejně jako strana samotná. Hodlá zastupovat zájmy dvou hlavních proti sobě stojících třídních bloků a skrývá se přitom za hesly o státní zodpovědnosti, zdravém rozumu apod. Ideová dezorientace vědomí strany plyne ze zájmové integrace bytí mocensky určujících struktur strany do institucionálního mechanismu kapitalistického státu, nejjasněji ztělesněné prostřednictvím euro/poslaneckého vedení, které neslouží straně, nýbrž strana jemu.

Logickým důsledkem i průvodním rysem je nepřítomnost strany v reálných sociálních bojích, v nichž jedině lze budovat pozici komunistů ve společnosti. Strana rezignovala na komunikaci s masami, které slovně deklaruje zastupovat, a prostor, o nějž by měla usilovat, přenechává jiným. Rezignuje tak na svoji roli subjektu a spokojuje se s úlohou objektu, jenž čeká na příležitost sebrat drobky ze stolu sociální demokracie. KSČM stale méně existuje jako sociálně-politická síla. Lidé marně čekají, co jim strana sdělí, jak je bude organizovat. Zatímco se vedoucí sektor strany věnuje parlamentním rituálům a mobilizuje už jen k příležitosti voleb, reprodukujících její zastupitelské zastoupení především pro ně samotné, důvod bytí strany jako organizovaného aktéra prosazujícího ve společnosti zájem třídy pracujících, slábne. Vždyť, jak prohlašuje její předseda, jasné třídní rozdělení společnosti už údajně prakticky neexistuje.

Časování je opožděné a strategie chybí. Její nahrazování vyčkáváním, až jak "to dopadne" a jak se vedoucí představitelé v zákulisí dohodnou s těmi, kdo určují politickou hru, je vším, jenom ne suverénním krokem politického aktéra sdělujícího společnosti, jaký je jeho projekt a kroky, které k němu vedou. Strana, reaguje-li vůbec, pak ex post, natož aby do společenských zápasů aktivně vstupovala. KSČM je organismem, který zaostal způsobem myšlení a jednání v době předinternetové. Poselství je jasné, těm, kdo stojí v čele strany, tato společnost v zásadě vyhovuje, a to na rozdíl od rostoucí skupiny obyvatel, objektivně zejména mladých. Kapitalismus s národním bohatstvím vytuneloval i jejich budoucnost a už dnes produkuje jenom dluhy a války. 

Podle analýz Pentagonu přitom bude do roku 2017 konflikt USA s ČLR nevyhnutelný. To znamená kolosální válku. Její předkolo už probíhá a vlády ČR se na něm prostřednictvím Severoatlantického paktu přímo podílejí. A nejen ony. Na stranu agresorů se staví i oficiální představitelé KSČM, jmenovitě její europoslanci hlasující za vyhlášení bezletové zóny nad napadenou Libyí otevírající brány pozemní koloniální agresi. Podobně požadavky na posílení Armády ČR znamenají vyzbrojování těch, kdo drží prst na spoušti, a proti nimž je třeba se pozvednout.

Již od pádu Topolánkovy vlády v roce 2009 vedení stany propáslo období příležitosti, využít vládní krize pro posílení pozice ve společnosti. Spoléhat se dnes, v době, kdy je politický systém silně destabilizován a do hry nastupují nové politické subjekty pouze na parlamentní vyjednávání, je ubohé. Tlak shora proti pravici je třeba doprovázet tlakem zdola. Ale to KSČM neumí a nechce. Ti, kdo řídí stranu, se zabydleli v parlamentu a nemají důvod z něj vycházet.

Absence strategického uvažování KSČM a krátkozrakost končící pohledem na nejbližší přerozdělení postů ve sněmovně poznačila jednání strany od pádu Topolánkovy vlády. Tehdy KSČM a ČSSD daly vládě vedené ODS milostivý oddech přehozením vládní odpovědnosti na kabinet pravicových "úředníků" Jana Fischera. Pravici tak poskytly prostor vizuálně se zbavit zodpovědnosti za vládní politiku sociální devastace a po volbách se vrátit k moci. 

V jaké situaci se nacházíme dnes? Pád Nečasovy vlády není výsledkem tlaku zdola, ale střetu mezi jednotlivými podnikatelskými skupinami v pozadí. Ty určují dynamiku, v níž KSČM opět jen postává na okraji a čeká na drobky. A mezi těmito skupinami si vedení KSČM koketující s Milošem Zemanem vybírá partnera, jehož zájmy nejsou zájmy pracujících, i když se to někteří představitelé KSČM tak snaží naznačovat. Klíčovou mocenskou pozici zaujal Zeman, jenž bude rozdávat karty před volbami i po volbách. Dosavadní pravici poskytl čas na konsolidaci zklidněním situace kolem pravicových exministrů a poslanců, upozaděním jejich zodpovědnosti za okradení národa církevními restitucemi, za nezaměstnanost, ekonomický úpadek a tunelování veřejných rozpočtů.

KSČM by měla soustředit veškeré síly na frontální doražení pravice ještě před volbami. Bojové heslo KSČM by v této situaci mělo znít: Bojujeme za lidi práce a odmítáme zneužívání státních institucí pro privátní a skupinové zájmy podnikatelských mafií a jejich zahraničních patronů. Namísto toho se vedení KSČM opět zapojuje do kabinetního politikaření a handlování se Zemanem, jehož obsah předseda strany Filip i předseda poslaneckého klubu Kováčik před členskou základnou opět tají. Každým pokračujícím dnem své pasivity dává vedení KSČM prostor pro resuscitaci pravice ztělesněné ODS, německým Trojským koněm - Schwarzenbergovou TOP09 a různých Babišů, budujících za peníze ze zprivatizovaného majetku nás všech politicko-stranické nástroje pro zajištění svých velkopodnikatelských impérií.

Postoj komunistů vůči Rusnokově vládě musí být jasně deklarován. Odmítnout jakoukoli podporu tomuto projektu, který se nezrodil z masového pohybu zdola ale ze šarády velkopodnikatelských skupin. Úkolem komunistů v sociálním konfliktu mezi vládnoucím kapitálovým direktoriem vedeným Německem na jedné straně a lidmi práce a subalterními národy v Evropské unii na straně druhé je budovat frontu pracujících, frontu za socialismus. Komunisté musí stavět hráz proti imperialistické válce a proto odmítnout vládu, která ve svém programovém prohlášení deklaruje: "Transatlantické spojenectví zůstává základním pilířem obrany a bezpečnosti ČR. Vláda podporuje rozvoj Společné bezpečnostní a obranné politiky Evropské unie. Soustředíme se na další rozvoj obranných schopností Armády ČR a v případě potřeby podpoříme její adekvátní zapojení do mezinárodních operací NATO, EU či OSN na zvládání krizí... Připravíme mandát pro vyslání sil Armády ČR do zahraničních misí na období let 2015-2016 a předložíme jej ke schválení Parlamentu ČR." 

Podpora Rusnokově vládě znamená podporu vládě kapitálu proti lidem práce v Evropě a války ve světě.

Jan Kamenický