Komentátorů výsledků krajských a senátních voleb se vynořilo možná více, než bylo voličů. Od "osvědčených" mediálních všeználků typu výrazně amorfního a ambivalentního Jiřího Pehe, po návštěvníka nálevny čtvrté cenové skupiny. Bohužel často právě on svým svérázným projevem vyjadřuje podstatu problému lépe, než renomovaní analytici ústavů veřejného mínění. Jeden z nich mne u stánku nedaleko Hrabalova kina Svět překvapil charakteristikou voleb jako "rekorytarizací". Pro vysvětlení svým  překvapeným parťákům dodal: "nejde o to, že lidi jsou nas..., ale o to, že politici jsou kašpárkové, jeden jako druhý". To, že se ke glosátorům přidávám, odůvodňují tím, že jsem prokazatelně a se stoprocentní shodou předpověděl výsledky našich kandidátů v druhém kole voleb do Senátu.

Interpretace výsledků závisí především na dvou základních podmínkách (premisách či předpokladech). Za prvé na pozici, z níž vycházím, a za druhé na výsledku, který chci dokázat. Obojí je silně subjektivní a politicky deformované (řečem o "objektivitě" zejména "najatých" analytiků  snad nevěří ani Červená Karkulka). Příkladem až zfetišisované premisy je tvrzení o "pevném voličském jádru levice". Tato berlička, ostatně nikým neprokázaná, pouze předpokládaná, totiž umožňuje pravici pohodlně vysvětlit svou porážku odkazem na malou účast ve volbách, "nahrávající levici". Pak je ovšem na místě otázka, proč voliči pravice zůstali doma? Nebo také otázka, proč se voliči v takovém rozsahu rozhodli "hlasovat nohama"? Možná by mnohým sekretariátům, pomohlo, kdyby se seznámili s teorií veřejné volby a pokusili se ji nedeformovaně aplikovat do vlastních podmínek. Je sice "buržoasní", nicméně roky prověřená. Pak by jejich volební kampaň nespočívala na představách a domněnkách, nýbrž na racionální úvaze. Euforie lídrů KSČM po prvním kole senátních voleb a mrazivém vystřízlivění po druhém je exemplární (znovuzvolení senátora Václava Homolky je logické; obhajoba funkce je v pánevních okresech známou komparativní výhodou).

Druhou takovou bezobsažnou floskulí je tvrzení o tom, že se voliči rozhodují podle programů stran a hnutí. Podíváme-li se na ně - existují-li v konkrétní podobě vůbec - zjistíme, že se liší v abstraktně pojímaném a někdy umělém dělení na "levici" a "pravici". V rámci tohoto bipolárního dělení pak jsou rozdíly pramalé. S příklady se nyní setkáváme dnes a denně při hledání koalic pro "krajské vlády". Například představitelé KSČM a ČSSD v Karlovarském kraji ve své naivitě hned po prvním povolebním kontaktu neskrývali, že programová shoda je téměř stoprocentní, a že zbývá jen dořešit "rozdělení funkcí". Mám tomu rozumět, že pouze posty brání slučovacímu sjezdu? Voličům v takových případech nezbývá než se rozhodovat podle toho, jak je kandidát známý, jak vypadá, jaké image mu jeho volební tým vytvoří. To zvýhodňuje herce, sportovce, lékaře, učitele a další veřejnosti známé profese bez ohledu na jejich politickou i odbornou (ne)připravenost na výkon funkce. Důsledkem je častá volba zprofanovaných, neschopných, recyklovaných osob jen proto, že se voličům jiní nenabízejí (případ Jiří Čunek), nebo nových hvězd pro jedno použití (Tomio Okamura, Libor Michálek). Pojem "rotace kádrů" a "omezení funkčního období" se vytratil. Pro mnohého (bohužel včetně řady zákonodárců KSČM) se stal sprostým slovem ohrožujícím jejich existenční jistoty. Tragické je i to, že díky systému, kdy za zvoleného senátora z řad poslanců (ve skutečně demokratickém systému naprosto nepochopitelná možnost) nastupuje zcela automaticky další v pořadí, dostávají novou šanci tak záporné osoby jako Petr Zgarba z ČSSD, legenda českého politického podsvětí.

K mediálnímu zaklínadlu typu "programová shoda" či "průnik" ještě jednu poznámku. Dovede si někdo představit politickou stranu či hnutí, pokud její představitelé nejsou adepti  pro dr. Chocholouška, že nebude deklarovat za svou prioritu zlepšení dostupnosti zdravotní péče, zkvalitnění dopravní obslužnosti, zvýšení kvality vzdělání, rozšíření péče o seniory a rodiny s malými dětmi apod.? Jinou otázkou samozřejmě je, jak ta která politická síla hodlá svých priorit dosáhnout. To se odvíjí především od jejího ideového zakotvení. Nedovedu pochopit "téměř stoprocentní shodu" mezi ČSSD a KSČM, jestliže jsou naše pozice např. v zahraniční a bezpečnostní politice v antagonistickém rozporu. Totéž ve vztahu k Evropské unii, jejíž legislativa tvoří v současnosti více než polovinu právních aktů přijímaných ročně Parlamentem České republiky. Nebo to dovedu pochopit za předpokladu, že jedna ze stran svá ideová východiska nemyslí vážně. Dokázal-li pravděpodobný ústecký hejtman za KSČM Oldřich Bubeníček říci, že "komunismus je jen marketingová značka" (vhodné pro zápis do Guinessovy knihy rekordů), a předseda strany Vojtěch Filip vzývá Zlaté tele - sociální stát (což je ovšem pouhé synonymum pro kapitalismus s "lidskou tváří") jako první etapu socialismu -  nelze se již divit ničemu.

Závažný - podle mého názoru pro analýzu výsledků současných voleb prioritní - je problém "souhlasné" a "protestní" volby. Odpověď patří mezi zdaleka nejobtížnější a rizikové pro jejich nositele. Navíc se nelze omezovat pouze na výsledky konkrétních voleb, nýbrž posuzovat je v delším časovém horizontu. V kvalitativním i kvantitativním pohledu. Pak se např. ukáže, že ono naše oslavované vítězství v krajských volbách není až tak bůhví jaké. Tyto volby totiž byly - více než kdykoli v minulosti - protestní. Důkazů je mnoho. Paradoxně nejvýmluvnějším je zřejmě zásadní rozdíl mezi jednotlivými koly senátního klání. Nabízím možnou interpretaci. Většina znechucených a iluzí zbavených voličů zůstala doma. Aktivnější z nich k urnám přišli. Skalní jádra volila své strany, váhající se přiklonili ke KSČM, vysílaje tak signál o zásadní nespokojenosti se společenským vývojem. Při vědomí, že toto varování establishmentu i slovně destruktivní, ve skutečnosti však kolaborující sociálně demokratické opozici reálně velký význam nemá. Náš politický systém totiž účinně odřízl regiony od výkonu rozhodovací funkce centra. Bylo by rovněž velmi nebezpečné odmítat myšlenku, že výsledky krajských voleb nám daly možnost "se znemožnit".  Poslouchám-li některé krajské lídry, mám pocit, že nejde jen o subjektivní dojem.

Na úrovni Senátu tomu je zcela jinak. Ten totiž skutečně spolurozhoduje o zásadních koncepčních otázkách vnitřní i zahraniční politiky, ekonomiky a dalších aspektech života lidu. V měřítku celé společnosti. Protestní volba (varování) se tak konalo pouze v prvním kole. V druhém se již vystrašená pravice ve vzácné shodě s ČSSD dokázala aktivizovat. Oranžový Senát je stále něco jiného, než rudý.

Nakonec nelze neopomenout možná nejdůležitější prvek našeho politického systému, podmiňujícího zajímavé povolební konotace. Jde mi o potenciál výsledků voleb v souvislosti s ekonomickým a sociálním stavem a trajektorií vývoje společnosti. Politici jsou kupodivu stále přesvědčeni, že řídí zemi, její ekonomiku, že znají naše potřeby a odpovídají za naši budoucnost. Nejsem jistě dalek od pravdy, že jde o iluzi hodnou Andersenovy pohádky o nahém  králi a jeho šatech. Ve skutečnosti to jsou především ekonomické zájmy a silné, zpravidla zahraniční firmy, co řídí politiky a dělají z nich, podle výstižného vyjádření štamgasta od kina Svět, "kašpárky". To konec konců znal a akcentoval již Karel Marx. Je to také jeden z důvodů, proč programy politických stran a hnutí nemohou být plně konkrétní, věcné, proč nemohou otevřeně formulovat metody a formy svých dosažení. Případného kritika tohoto názoru prosím, aby mi připomenul jediný případ například z poslední dekády, kdy byl výsledek voleb pro finanční trhy důvodem k panice či oslavným chorálům. Naopak hlavní směrování státu a ekonomiky v podstatě nerozlišovalo (a nerozlišuje) kdo byl premiérem, která strana ovládala vládu. Mám-li použít logickou zkratku, pak jednání Angely Merkelové a činnost Bundesbanky má pro naši společnost fakticky větší význam, než povolební licitace o vládnutí v krajích. Oskar Krejčí k tomu trefně poznamenal, že české národní hospodářství jako přívěsek unijní ekonomiky postrádá autonomní know how. České politické prostředí ho však ani po uplynulých volbách zcela jistě nedodá.

Ladislav Šafránek

Praha, 29. 10. 2012 (původně nabídnuto redakci Haló novin)