Izraelské hrozby zvyšují nebezpečí válečného konfliktu na BSV

Podrobnosti

Kategorie: Ze zahraničí

Twitter

Poslední hrozby Izraele, že i bez provokace vyvolá agresivní válku proti Íránu, podtrhují bezohlednost a zločinnost orientace politiky prezidenta Obamy na změnu státních hranic a upevnění americko-izraelské nadvlády v regionu. 

Zatímco izraelské vedení stále otevřeněji deklaruje své záměry, americká administrativa, bez jejíhož souhlasu nemůže Izrael udělat ani krok, pouze vytrvale opakuje, že pro donucení Íránu k poslušnosti zvažuje všechny možnosti: ekonomické a finanční sankce, politické tlaky prostřednictvím svých muslimských reakčních států a nakonec i vojenskou intervenci.  

V neděli 12. 8. vyzval náměstek izraelského ministra zahraničí Danny Avalon své americké a evropské spojence, aby deklarovali, že jednání s Íránem selhala a aby stanovili Íránu termín, ve kterém má ukončit svůj jaderný program. Podle jeho tvrzení by nemělo jit o více než týdny. 

Avalonovy hrozby se objevily v době spekulací izraelských médií, že premiér Netanyahu a jeho válečný a bezpečnostní ministr připravují rozhodnutí o napadení Íránu. V úterý 14. 8. deník Ma'ariv uvedl, že Netanyahu a ministr obrany Barak navrhli prezidentu Obamovi, aby do 25. 9. zaútočily společně s Izraelem na Írán. 

Ve středu 15. 8. údajně unikla informace, že izraelsko-americkému útoku na Írán by měl předcházet bezprecedentní kybernetický útok, který by umlčel všechny íránské komunikace. Současně s tím chce agresor vyvolat kolaps zásobování celé země elektrickým proudem - k tomu chce použít, podobně jako v Iráku munici z uhlíkových vláken, k likvidaci íránských nukleárních zařízení, vedení státu, velitelských stanovišť, systému velení PVO a letišť, by měly být použity desítky balistických řízených střel a stovky řízených střel s plochou dráhou letu Tomahawk. 

Rovněž ve středu sdělil izraelský ambasador v OSN Michael Oren tisku, že Izrael je připraven zaútočit na Írán, a to i přesto, že by se mu nemuselo podařit zničit celý íránský nukleární program. Poté, co diplomatická jednání selhala, jsme dospěli do kritického bodu, kdy bude muset být v krátké době přijato důležité rozhodnutí.

Tyto poslední hrozby mají zčásti zastrašit domácí kritiky vládní politiky v Izraeli, kde vznikla významná opozice proti napadení Íránu, a zčásti má představovat jakousi hrozbu prezidentu Obamovi a donutit ho zvýšit tlak administrativy na Írán. Bez ohledu na to, jaké cíle poslední deklarace sledují, jejich válečné štvaní dále zvyšuje napětí v regionu a přispívá k nebezpečí rozpoutání dalšího konfliktu. 

Při tom Írán není pouze jediným terčem připravovaného útoku. Ambasador Oren poukázal i na syrské zásoby chemických zbraní a nebezpečí jejich uchvácení ozbrojenými teroristy, bojujícími proti Assadovi. Zdůraznil, že ještě před útokem na Írán musí být tyto chemické zbraně zneškodněny. 

Syrské chemické zbraně, stejně jako v roce 2003 jaderné, chemické a biologické zbraně hromadného ničení v Iráku, byly, jak se později potvrdilo, rozhodující záminkou k ospravedlnění intervence. Přestože lži o vlastnictví těchto zbraní Irákem, které pronesl tehdejší ministr zahraničí USA Colin Powel, byly vyvraceny, americká administrativa se cynicky (ostatně jako vždy) vyhnula jakékoli omluvě. 

Záminka pro napadení Íránu je stejně, jako ostatní americká zdůvodnění válečných zločinů, výsměchem světové veřejnosti. Americké a izraelské hrozby Íránu, založené na obviňování z vývoje a přípravy produkce jaderných zbraní, se vyhýbají jakékoli zmínce o tom, že Izrael není členem MAAE a vlastní nesmírný jaderný arsenál, včetně nosičů, který odmítá vystavit jakékoli kontrole.

Pro americké a izraelské vojenské stratégy představuje terorismus, který rozpoutali v Sýrii, a příprava agrese proti Íránu realizací jediného, společného plánu. Írán svou podporou syrského režimu prezidenta Assada, libanonské milice, Hezbollahu a palestinského Hamasu považují za hlavní překážku nového uspořádání Středního východu podle svých strategických záměrů. Současně s Američany vedenou eskalací teroristické války v Sýrii narůstají i vojenské přípravy americké armády a jejich spojenců v Perském zálivu k intervenci do Íránu.

Izrael, s americkou pomocí, je plně angažován v provokační tajné válce sabotáží a vražd v Íránu. Spojené státy navíc se svou vojenskou podporou reakční saudské monarchie, Kataru a Turecka snaží uměle prohlubovat krveprolití v regionální sektářské válce mezi sunnity a šíity. 

Spojené státy a jejich spojenci ať již z NATO nebo z reakčních sunnitských států, kteří vyzbrojili protivládní sunnitské syrské milice, včetně al-Kájdy využívají jejich patologické nenávisti k šíitskému režimu v Íránu, stejně jako k Damašku, který je nejen velkorysý ke všem odnožím Islámu, ale i ke křesťanství. 

Syrská ozbrojená milice, vyzbrojena státy NATO a jejich spojenci, představuje extremistické sunnitské teroristy, včetně al-Kájdy, což je mezinárodní teroristická sběř, zločinci ze všech muslimských států světa, kteří získali své teroristické zkušenosti pod vedením "specialistů" ze CIA, izraelského Mossadu, britských SAS (Special Air Service), pakistánských ISI a mnoha dalších v Afghánistánu, Jugoslávii, Iráku a Libyi, uvádějí celý region Středního východu do varu. Relativně malá provokace - nepatrná kolize mezi vojenskými plavidly Íránu a USA, vyvolána Spojenými státy, nebo podobná provokace na syrsko-turecké hranici může dotáhnout situaci ke kýženému cílí - přepadení Íránu. 

Podobnou provokaci - "Arabské jaro" - revoluce v Egyptě a Tunisku, dokázaly Spojené státy využít k likvidaci progresivního režimu v Libyi, pod záminkou zabránění "humanitární katastrofě" v Sýrii a bez ohledu na ruské a čínské vetování rezolucí v RB OSN může dojít k přepadení Sýrie, jako hlavního spojence Íránu.

21. 8. 2012 se ve Washingtonu shromáždili civilní i vojenští představitelé NATO k diskusi o invazi do Sýrie. Setkání následovalo bezprostředně poté, co prezident Obama na tiskové konferenci 20. 8. prohlásil, že Spojené státy zvažují přímý zásah v Sýrii. Obama uvedl: "Několikrát jsem již opakoval, že prezident Bašír Assad již dávno ztratil svou legitimitu, a měl by podat demisi. Assad nereagoval na mé poselství a místo toho vystupňoval násilí proti svému lidu. Mezinárodní společenství vyslalo několikrát jasný signál, aby místo zatahování své země do občanské války šel cestou politických přeměn. V současnosti se zdá, že řešení problému jednáním s opozicí je velmi vzdálené."

Obama dále uvedl, že nařídí vojenské řešení, pokud se ukáže, že syrská vláda nebude moci chránit své biologické a chemické zbraně, anebo by je mohla použít proti lidu. Potvrdil tak společný postup proti Sýrii a Íránu s Izraelem slovy: "Syrské sklady chemických zbraní nenechávají v klidu nás, ani naše blízké přátele na Středním východě, včetně Izraele. Nechceme připustit vznik situace, ve které se chemické a biologické zbraně dostanou do rukou nesprávných lidí." Pak dodal: "Komunikovali jsme se všemi hráči v regionu a zdůraznili jsme, že pro nás tvoří hranici pro vojenský zásah možnost použití chemických zbraní." 

Cynismus, s kterým se snaží Obama ospravedlnit svůj příkaz k příští válce na Středním východě, je obdivuhodný. Je evidentní, že ti lidé, o kterých hovoří, že by se v jejich rukou mohly ocitnout chemické a biologické zbraně, jsou přece tajnými službami Západu řízení teroristé hlavně z al-Kájdy, kteří je chtějí použít proti syrskému lidu a jeho vládě. Poté, co vyzbrojili s al-Kájdou spojené teroristy a vyslali je do Sýrie vraždit, mohou jim nyní dodat jako důkaz pro nutnost vojenského zásahu jakékoli množství chemických zbraní, které použijí proti syrské armádě. V dlouhodobě vedené informační válce proti Sýrii a Íránu Západ zdůrazňoval, že v Sýrii jde o lidové povstání proti diktátorovi Assadovi, nyní postupně vychází najevo skutečnost, že převrat v Sýrii připravovaly Spojené státy se svými spojenci z Izraele a Saudské Arábie od roku 2005. 

Zdálo by se, že to, co Obama demonstruje v posledních měsících před volbami, je kompletní pohrdání svými americkými voliči, kteří ho podle našeho evropského názoru zvolili v naději, že nejen vyřeší napjatou sociální situaci, ale zastaví i vojenské agrese na Středním východě a v Africe. V informační válce, která je vedena i k ovládnutí vědomí amerického voliče, má však převahu dobře zmanipulována lež, která se na něho lije ze všech masmédií, a těm, kdo ho budou volit (nemusím mít pravdu) stačí jeho sliby. A tak americká administrativa může pod jeho vedením směle opakovat lži o zbraních hromadného ničení, jaké uváděla v roce 2003, před napadením Iráku. Jiné zdroje informací kromě korporativních médií jsou velmi omezené a k jejich pochopení je potřeba politické - marxistické vzdělání. 

Americká invaze do Sýrie a pak do Íránu bude zločinem historických rozměrů, podobně jako masové vraždění v Iráku, Afghánistánu a Jugoslávii. Válka povede k usmrcení statisíců Syřanů a Íránců. Moderní zbraně umožní, podobně jako v Iráku a Libyi, že zahyne pouze promile útočníků.

Záměrně vyprovokována válka mezi sektami Islámu je podobně, jako ve všech muslimských zemích za posledních 300 let, označována Západem a bohužel i mezinárodními institucemi jako Radou pro lidská práva OSN a mnohými nevládními organizacemi typu Amnesty International (AI) za humanitární katastrofu, která vyžaduje vojenskou intervenci. (Je potřeba připomenout, že se AI 25. 8. znovu připomněla objevením masových hrobů v Damašku - podobně jako v Srebrenici a obvinila z povraždění obětí syrskou vládu, aniž k tomu měla jakékoli důkazy.) Aby bylo dosaženo potřebné eskalace konfliktů mezi sektami, spolupracuje Washington s reakčními režimy Turecka, Saudské Arábie, Kataru, které podporují sunnitské teroristy proti syrskému režimu, tolerantnímu ke křesťanům, alawitům a šíitům. Syrský konflikt dále zvýšil napětí na celém Středním východě, destabilizovaném válkami, vedenými po desetiletí  Spojenými státy a Izraelem v Libanonu, Palestině, Iráku a Libyi. 

Konflikty mezi sektami se začaly šířit do států, sousedících se Sýrií, zejména do Libanonu, kde mají vyprovokovat odpor libanonské vlády (vedené šíitskou proíránskou organizací Hezbollah) a umožnit zásah izraelských ozbrojených sil.

Je nepochybné, že pokud se Spojeným státům podaří vyprovokovat válku a vojensky zasáhnout, bude to jen další krok k upevnění nadvlády nad celou oblastí Perského zálivu a Střední Asie. 

Je možné národní usmíření v podmínkách vnější agrese?

22. srpna 2012 v průběhu návštěvy syrské delegace, vedené místopředsedou vlády dr. Qadrim Jamilem v Moskvě mu ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov podle ruských médií sdělil: "Bude nás velmi zajímat vaše hodnocení stávající situace a vaše plány dalších aktivit, jejichž cílem je přechod k politickému dialogu, aby sami Syřané mohli bez vnějšího zásahu rozhodovat o svém osudu."

Z další diskuse vyplynulo, že Lavrov sice oceňuje správný postup syrského vedení, ale to zatím přijímá málo reálných opatření. K tomu Lavrov uvedl: "Přijímaných opatření je málo, ale my jsme přesvědčení, že kromě orientace vlády na národní usmíření, není jiné cesty. Vnější faktory sice ovlivňuji vývoj vnitřní situace, ale zůstává faktem, že značná část lidu není spokojena se svým postavením a zejména proto je národní usmíření úkolem číslo jedna." Tato slova přesně charakterizují postoje současného ruského vedení, oddaného svému americkému panstvu a nadnárodním monopolům, kterým předalo bez velkých problémů veškeré bohatství, které bylo sedmdesát let vlastnictvím ruského lidu.  

Pokrytectví ministra, bývalého fanatického komunisty, nejlépe odhaluje nereálnost navrhovaného "národního usmíření". Proč se nepokusilo Rusko o "národní usmíření", které dnes navrhuje jiným, realizovat samo a muselo přistoupit k masakrům v Čečensku. Dodnes není oligarchická vláda schopna vyřešit problémy na Severním Kavkazu a napětí ve vztazích s Gruzií. Rusko je i přes oslabení velmoc a jeho vedení přesto není schopno vést dialog s muslimskými menšinami a nastolit politiku, alespoň vzdáleně podobnou něčemu, co radí Assadovi, a to není pod palbou Západem a arabskou reakcí vyzbrojených teroristů. Osobně se domnívám, že po zradě afghánské revoluce, která skončila lynčováním prezidenta Nadžibullaha a masakry afghánských revolucionářů a nedávné zradě libyjské revoluce, vedené Muammarem Kaddáfím, jde o další zrádný čin, realizovaný ve prospěch světového imperialismu. Musím se ještě jednou zmínit o Afghánistánu. V době, kdy afghánští komunisté a patrioti umírali v boji se stejnými teroristy, proti kterým dnes bojují Syřané, vyjednávalo tehdy gorbačovské vedení o národním usmíření s kontrarevolucionáři typu Ahmada Šacha Massuda. 

V průběhu jednání v Moskvě syrský vicepremiér vyjádřil své přesvědčení, že uspořádání situace v Sýrii stojí v cestě pouze vnější intervence, což brzdí veškeré úsilí vlády prosadit politiku "národního usmíření". Musím opakovaně zdůraznit, že dnes, kdy Lavrov hovoří o nutnosti splnění závěrů "ženevských ujednání", která upřesňují do detailu plán Kofiho Annana a jejichž splnění je prý cestou k zastavení krveprolití, si je vědom, že ruské vedení opakuje postup Gorbačova a Ševarnadzeho z roku 1987, kdy se vedení tehdejšího SSSR dohodlo s USA a západními velmocemi na zradě afghánské revoluce. 

Ponechejme stranou postoje ruské a čínské vlády, které stejně jako v případě všech intervencí od roku 1990 nemohou, ve snaze dodržet všechny smlouvy se Západem a Izraelem, zasáhnout a ovlivnit vyřešení konfliktu ve prospěch Sýrie a Íránu. Americko-izraelská válka proti Sýrii a Íránu bude jen dalším krokem v podrobování energeticky bohatého a geostrategicky životního prostoru Perského zálivu a Střední Asie. Není pochyb, že syrské vedení chce jednat. Je to až dosud jeho jediná odpověď americko-izraelským hrozbám. Výmysly o tom, že by syrská vláda nebo teroristé mohli použít chemické a biologické zbraně, nejsou ničím jiným, než záminkou pro přímou vojenskou intervenci. 

Do jaké míry Obamovy hrozby Rusku a Číně prohloubí napětí mezi nimi a Západem, zejména pak Spojenými státy, je sporné. Rusko má s NATO partnerské smlouvy, v srpnu přes odpor ruských komunistů a patriotů, umožnil Putin velení NATO vytvořit si vojenskou základnu v Uljanovsku a nyní bylo Rusko přijato do WTO. Lavrovovy řeči o tom, že společně s Čínou budou prosazovat dodržování zásad mezinárodního práva, stejně jako jeho deklarace, že se snaží zabránit opakování libyjského scénáře, jsou zřejmě určeny pouze pro vnitřní, hlavně patriotickou opozici. 

K. K.