Prohlášení politického byra ÚV KKE ke kapitalistické ekonomické krizi a zadlužení

Podrobnosti

Kategorie: Teorie

Twitter

1. Bezprecedentní nárůst útoků na příjmy a práva, který lid právě zažívá, neodpovídá skutečné výši inflace a veřejného dluhu. Politická linie "průběžného memoranda" je implementována ve všech členských státech EU. To však vede lid jak k relativní, tak absolutní chudobě a zajišťuje levnější pracovní sílu; zrychluje akumulaci a koncentraci kapitálu.

Hlubším cílem eskalace těchto protilidových útoků je posílení konkurenceschopnosti evropských monopolních skupin na mezinárodním kapitalistickém trhu, kde jde o evidentní vnitroimperialistickou soutěž. Všechny členské státy EU přispívají k Národnímu programu reforem a Paktu stability pomocí tvrdých protilidových závazků, na což se přímo zaměřují směrnice Europaktu.

Ve Francii, Británii a v Rakousku roste věk odchodu do důchodu a příspěvky pracujících na důchodové pojištění. V Itálii, Španělsku a Irsku dramaticky vzrostly nepřiměřené nepřímé daně. V Rakousku, Polsku, České republice a Irsku jsou podstatně snižovány mzdy pracujícím v soukromé sféře, stejně tak jako zaměstnancům veřejného sektoru.

2. Pracující nenesou odpovědnost a nesmí platit veřejný dluh. Propaganda kapitalistické moci se pokouší zastřít skutečné příčiny inflace a veřejného dluhu jako jsou:

a) Správa rozpočtů vlády ND (Nová demokracie) a PASOK (Panhelenské socialistické hnutí) k obohacení monopolních skupin v období po pádu diktatury vojenské junty. Základními společnými charakteristikami jsou zákonné daňové škrty z kapitálových zisků, rozšířené daňové výjimky a zneužívání státu na podporu pro obchodní skupiny (stavební zákony, národní účast na druhém a třetím CPS (Career Pole Star) a  vůbec účast v ostatních fondech EU). Konkrétně to znamená, že v průběhu předchozích let si stát půjčoval, aby tak sloužil návratnosti kapitálových zisků a nyní volá zaměstnance k zaplacení.

Veřejný dluh dramaticky vzrostl během období první vlády PASOK z 26,9% HDP v r. 1981 na 64,2% v r. 1989. V období 1981-85 se vláda řídila sociálnědemokratickým modelem správy s cílem začlenit zaměstnance (soukromého sektoru - pozn. překl.) klientelistickým outsourcingem veřejného sektoru, znárodňováním soukromých podniků topících se v problémech apod.

Později následovala opatření na základě omezené rozpočtové politiky vůči zaměstnancům, zatímco se pokračovalo ve skandální podpoře obchodních skupin přes státní podpory, přidělování veřejných zakázek, outsourcing, různá veřejnosoukromá propojení, spolu s nejzářnějším příkladem, kterým byly neefektivní, státem financované Olympijské hry v r. 2004. Veřejný dluh vystoupil z 97,4% HDP v 2003 na 106,8% v 2006.

b) Masivní utrácení na zbrojní programy a mise (např. Bosna, Afghánistán), což neslouží národní obraně, ale plánům NATO. Typickým příkladem je, že v r. 2009 představovaly řecké výdaje na armádu 4% HDP, v porovnání s Francií s 2,4% a Německem 1,4%.

c) Následky včlenění řecké ekonomiky do EU a EMU (Evropská měnová unie). Příkladem toho je skutečnost, že byly v důsledku silného konkurenčního tlaku uvedeny na cestu k úpadku významné sektory výroby, které byly značně ořezány (např. sektor textilní, oděvní, kovovýrobní, loďařský a výroba dalších dopravních prostředků). Vzrůst obchodního deficitu a rychlý nárůst dovozu z EU koresponduje s vlivem na inflaci a veřejný dluh. Obchodní deficit se proměnil ze 4% HDP v 1975-80, na 5% v 1980-85, na 6% v 1985-90, na 7% v 1990-95, na 8.5% in 1995-2000 a s přistoupením země do eurozóny vyskočil během desetiletí 2000-2010 až na 11% HDP. Společná zemědělská politika (CAP) vedla v zemědělské platební bilanci od přebytku 9 mld. drachem v r. 1980 k deficitu 3 mld. EUR v r. 2010, což proměnilo zemi v dovozce zemědělských produktů. Zhoršení obchodního deficitu bylo následováno "externí" platební bilancí (záporné saldo vývozu a dovozu), což znamenalo celkové "roční rezervy" země (i s ostatními zeměmi), které se změnily z přebytku 1,5% v 1975-80 na -0,9% v 1980-1990; v 1990-2000 narostl schodek na 3% HDP. Tento schodek se v desetiletí 2000-2010s připojením země k Eurozóně vyhoupl až na ročním průměr přesahujícím 13% HDP, což vedlo k nárůstu státních půjček na krytí záporné vnější platební bilance. Ziskové aktivity námořního kapitálu situaci nezvrátily.

Snížení úrokové míry půjček po připojení do EMU také vedlo k zvýšení veřejných půjček řecké vlády ve prospěch velkokapitálu.

Vysoká míra rozvoje průměrně 2,8% ročně během 2000-2010 byla ve skutečnosti dosažena z dluhu čerpaného z příjmů pracujících a lidu, který nyní splácíme. Jistě, tento proces není exkluzivně řecký. Nárůst obchodního schodku USA v dekádě 1997-2007 je také spojen s nárůstem ročního veřejného schodku a samozřejmě i veřejného dluhu.

d) Podmínky spojené s půjčkami (jako úroková míra, návratnost, podmínky splacení) vedly k nárůstu úroků z 9 mld. EUR ročně na začátku dekády na 15 mld. EUR v 2011, zatímco jisté studie určily celkové útraty (úroky a amortizace), které kryly veřejný dluh na 21,3% HDP v 2000, s nárůstem na 40% HDP v 2010.

e) Dopad kapitalistické krize na řeckou ekonomiku.

Vypuknutí krize přispělo k nárůstu ročního veřejného schodku a inflace veřejného dluhu. Na jedné straně snížením daňových příjmů vlivem redukce ekonomické aktivity (např. snížení obratu, zavírání podniků, nárůst nezaměstnanosti atd.) a na druhé straně vlivem státních podpůrných balíčků pro banky a jiné monopolní skupiny. Dopad krize na inflaci veřejného dluhu je příznačná pro celou EU, kdy celkový dluh během posledních čtyř let narostl o 34%.

3. Ukázalo se, že protilidová politická linie buržoazní vlády v Řecku v koordinaci se strategií EU mimo jiné zvětšila dluhové břemeno země. Ukázalo se také, že žádná varianta buržoazní správy nemůže zrušit projevy krize přeakumulovaného kapitálu, ani vytvořit pro-lidovou cestu z krize ven. Podvodné sliby PASOKu jsou otřeseny realitou ekonomické krize, která se prohlubuje.

a) V prvním čtvrtletí 2011 dosáhla redukce HDP 5,5% ve srovnání se stejným obdobím v 2010. Řecká ekonomika se ani v roce 2012 nevrátí k předkrizové úrovni.

b) Po zavedení Memoranda 1 se již veřejný dluh navýšil z 127,1% HDP v 2009 na 142,8% HDP v 2010.

Problém veřejného dluhu se netýká jen jeho výše, ale zvýšených nákladů na jeho správu, což v konečném zkoumání předurčuje neschopnost státu splácet, tedy bankrot. Vládní politika vyjádřená Memorandem 1 a v Střednědobém programu navyšuje pro blízkou budoucnost výdaje na úroky a amortizaci. Podle hodnocení samotné Evropské komise dosáhnou v 2015 výdaje na úroky 9,6% HDP, při srovnání s dnešními 6,8% HDP. V 2009 byly výdaje na úroky a amortizaci 12 mld., resp. 29 mld. EUR; v 2010 13 mld., resp. 20 mld. EUR; zatímco pro nadcházející období je předpovídán dramatický nárůst: 16 mld., resp. 36 mld. EUR v 2011; 17 mld., resp. 33 mld. EUR v 2012; v 2013 20 mld., resp. 37 mld. EUR; v 2014 22 mld., resp. 48 mld. EUR; v 2015 23,4 mld., resp. 33 mld. EUR.

Dokonce buržoazní ekonomové připouštějí (např. šéf Makroekonomického institutu IMK v Německu), že plán na redukci dluhu pomocí Memoranda a dusícími úspornými opatřeními vede ke zlé spirále nárůstu veřejného dluhu a recese.

Jak oficiálně připustil prezident Evropské rady Van Rompuye, obava o spravování veřejného dluhu zadlužených států EU se z důvodu vysoké míry vzájemné ekonomické závislosti dotýká (neschopnosti) posílení eura jako mezinárodní rezervní měny a budoucnosti eurozóny jako takové. Střežení chodu eurozóny a půjčovatelských společností je - navzdory značným rozporům uvnitř buržoazie -  důvodem, proč se začalo se schválením Evropského mechanizmu pro stabilitu a s platbou splátek dluhů zadlužených zemí.

Čeho se však IMPERIALISTICKÁ centra obávají, není ani tak velikost řeckého dluhu, ale obtíže se zvládáním řetězové reakce jako je ve Španělsku, Itálii, a to vždy s cílem zachránit finanční systém, který je základním mechanismem pro kapitalistickou akumulaci.

4. Zatímco jsou již zaměstnanci na cestě k bankrotu a relativní i absolutní chudobě, členské státy EU a silné skupiny z finančního sektoru právě vyjednávají o cestě kontrolovaného bankrotu řecké ekonomiky. Tenhle zápas se týká přerozdělování ztrát, přerozdělování nutných znehodnocení kapitálu, přičemž ale všichni souhlasí s eskalací protilidové ofenzívy.

Plán restrukturalizace dluhu, který byl navrhnut Unií francouzských bank (FBF), by vedl k transformaci 50% nynějšího dluhu z dluhopisů na nové dluhopisy se splatností 30 let; s přemrštěnou úrokovou mírou 5,5% v době krize a 8% ve fázi nejvyššího kapitalistického rozvoje.

Různé variace státních plánů (např. Německa) navrhují, aby vlastníci státních obligací (banky, instituční investoři atd.) přijali prodloužení splatnosti části řeckých státních obligací výměnou za vyšší úroky a jako motivaci, že se vyhnou ztrátám, které by utrpěli, kdyby řecký stát okamžitě zbankrotoval. Německá a francouzská vláda se snaží minimalizovat svoji státní účast na podpůrném mechanismu zadluženým státům a přesunout část zátěže restrukturalizace na úvěrové bankovní skupiny.

Evropská centrální banka a evropské bankovní skupiny naléhají, aby se zrušení části dluhů nerealizovalo na jejich účet. Nejsou spokojeni s nabídkou vyšší úrokové míry, protože považují splacení dluhu za nereálné; zpochybňují pravděpodobnost, že by tyto navrhované plány uspěly.

Restrukturalizace dluhu je preferována v amerických kruzích, které se angažují v soupeření mezi eurem a dolarem jako mezinárodními rezervními měnami. Nyní probíhá závod mezi francouzskými a německými bankami o to, kdo se zbaví řeckých dluhopisů a vloží je do Evropské centrální banky, aby se s nimi začala vypořádávat ona. Německo využívá vyjednávání, kterým vytváří dojem dilema mezi "důsledným souladem ekonomické politiky v celé eurozóně nebo užší a kompaktnější eurozónou".

5. V jakémkoliv případě pracující nemohou očekávat z výsledku tohoto zápolení nic pozitivního. Ať už bude výsledek této polemiky mezi různými částmi kapitalistických a imperialistických států jakýkoliv, ofenzíva vládnoucí třídy bude pokračovat a narůstat s cílem dosažení levnější pracovní síly, urychlení restrukturalizací a privatizací, odprodeje veřejných majetků monopolním skupinám.

Zvláště, co se týče splácení veřejného dluhu, se různé buržoazní návrhy liší jen v tom, kdy a jak dluh pracující zaplatí. Např. s prodloužením doby splatnosti dluhopisů budou pracující platit mnohem delší časový úsek (pokud úrokové míry setrvají a ještě mnohem více, pokud narostou).

Ale i kdyby se dosáhlo okamžité redukce tak vysoké míry dluhu řeckého státu, vedlo by to jednoduše k novým dluhovým výjimkám a opětovné podpoře státu velkokapitálu, nikoliv však k opatřením, která by uspokojila potřeby lidu. Znovu by to představovalo proces navyšování dluhu. Dilema tohoto dění není skutečné dilema pro lidové síly. Co víc, státní výnosy stačí pro výplaty mezd a penzí. Nestačí však pro věřitele. Hrubé státní výnosy běžného rozpočtu byly 48,5 mld. EUR v 2009 a 51,1 mld. EUR v 2010, zatímco výdaje na mzdy, penze a do sociálních pojišťovacích fondů byly 42,3 mld. EUR v 2009 a 37,9 mld. EUR v 2010. Jen platby úroků byly 12,3 mld. EUR v 2009 a 13,2 mld. EUR v 2010.

Dnes, v době, kdy vláda vyhlašuje nebezpečí bankrotu, pokračuje v poskytování podpory balíčkům bankám, přemrštěným vojenským výdajům pro NATO, redukuje zdanění výnosů z akciových zisků apod. Garance řeckého veřejného sektoru bankám během krize dosáhly 108 mld. EUR. V 2010 Řecko nakoupilo šest fregat od Francie (2,5 mld. EUR) a šest ponorek od Německa (5 mld. EUR).

Pracující nesmí očekávat žádnou pro-lidovou cestu ven z tohoto procesu, který je spojen s utvářením nové, efektivnější řídící formule a s dosažením nového prozatímního kompromisu mezi částmi buržoazní třídy a uvnitř imperialistických aliancí. Všichni podpořili Pakt pro euro (Pakt konkurenceschopnosti) a strategické směrnice Evropa 2020, která je zacílena na zajištění levnější pracovní síly v EU, aby se tak posílily monopoly v soupeření na mezinárodním trhu.

Všichni podpořili "liberalizaci" strategicky důležitých sektorů (energie, telekomunikace atd.) a restrukturalizaci, aby dosáhli vhodného řešení, jak dospět k uspokojivé ziskovosti přeakumulovaného kapitálu, který dnes v EU stagnuje.

Z toho důvodu strana Nová demokracie hlasovala pro 38 vládních zákonů a LAOS (Lidová ortodoxní výzva) hlasovala pro Memorandum 1. Proto může ND a PASOK vést diskuzi o společné vládě, když k tomu mají programové základ; a "průběžné memorandum" použité pro všechny členské státy EU. Z toho důvodu mohou jejich sesterské strany společně podpořit proti-lidovou ofenzívu proti Portugalsku a Irsku.

Proto ND požaduje urychlit zavádění základních cílů Střednědobého programu a hlasovala pro většinu klauzulí, týkajících se privatizací, prodeje veřejných aktiv, zvyšování omezování soukromých investic, šetrných k ekologii, omezování mezd ve veřejné správě, což přispěje k omezování mezd i v soukromé sféře.

Obnovení vyjednávání, požadované stranou ND, je spojeno s novými opatřeními k posílení velkokapitálu, jako je nové snížení míry zdanění zisků z akcií v době, kdy ji PASOK již snížil na 20%, v Německu je na 30%. Souvisí to s novými státními podpůrnými balíčky, které povedou k dalšímu pouštění žilou příjmům obyvatel a zprošťování podnikatelů z povinnosti přispívat do zaměstnaneckých fondů sociálního pojištění.

Postoj Synaspismos (Koalice levicových a ekologických hnutí) - členské strany Strany evropské levice, týkající se rozdělení veřejného dluhu na legální a nelegální část, stejně jako možnosti přeměny EU podle zájmů lidu, je hluboce mylná. Tyto postoje umožňují situaci, kdy lidé musí platit za krizi a největší díl z "legální" části veřejného dluhu, za který nemají žádnou zodpovědnost. Tyto postoje, uvažující o pro-lidové přeměně EU a Evropské federace, zakrývají třídní zájmy, které ve skutečnosti imperialistická mezistátní aliance EU má. Bez ohledu na formu, kterou EU příjme, se její reakční strategie proti pracujícím a její angažovanost v imperialistických intervencích a válkách nemůže změnit.

Různé součásti oportunistického proudu se snaží oklamat lid prohlášeními, že zde údajně existuje bezbolestné řešení, které je v jeho zájmu bez směřování k potyčkám a bez roztržek s mocí monopolů. Různé součásti politických formací SYRIZA a ANTARSYA (Koalice radikální levice a Fronta řecké antikapitalistické levice), prosazují vystoupení z eurozóny a zrušení dluhu, aniž by se dotkly moci kapitálu, což jediné je pro-lidovým řešením a je spojnicí pro sdružování antikapitalistických síl. I jisté "národovlastenecké" síly mluví o opuštění eurozóny a setrvání v EU. Jako hlavní důvod ofenzívy proti lidu je tak klamně vykreslován nafouknutý veřejný dluh a vstup do eurozóny. Bourání práv pracujících jak v zemích vně eurozóny, jako je Švédsko a Británie, tak v Německu, které není hluboce zadluženo, dokazuje, že hlavním pachatelem je kapitalistická cesta vývoje. Pole, na kterém nyní vedou oportunisté svůj boj, je ve skutečnosti alternativní forma správy, v  rámci systému, který - v nejlepším případě - může přispět k dočasnému zotavení kapitalistického honu za ziskem. Nicméně, i kdyby bylo dosaženo obnovení vyšší míry kapitalistického rozvoje, tak to nepůjde ruku v ruce s prosperitou obyvatel, nýbrž proti ní. Příklady Argentiny a Ekvádoru dokazují, že zastavení splácení a devalvace měny byly následovány novými oběťmi pracujících za účelem posílení konkurenceschopnosti ekonomiky a nastartování exportu.

Řešením pro pracující není návrat do minulosti, k protekcionismu kapitalistické ekonomiky na národní úrovni, ale pohyb vpřed, směrem k vládě lidu - k socialismu.

Návrhy oportunistů jsou přikrášleny mylnými výzvami k lidu, které ho nabádají k svržení okupace ze strany IMF a troiky (tripartitní výbor, vedený Evropskou komisí - pozn. překl.). Tak ale zakrývají aktivní roli řecké vládnoucí třídy při útoku proti právům a mzdám lidu. Zakrývají provázanost národního a mezinárodního kapitálu. Představují tak nový fenomén: přistupují na to, nechat si udělovat jistá svrchovaná práva od vládnoucí třídy, což slouží kapitálu k posilování jeho moci a střežení jeho zhodnocování.

Pracující se musí bít proti monopolní ekonomické nadvládě, kapitalistickému státu a imperialistickým aliancím, jako je EU. Neměli by být zahnáni do nerozhodnosti a dilemat kapitalistické moci.

Lid musí zorganizovat svůj protiútok s cílem zabránit nejhoršímu. Jeho koordinované aktivity by se měly rozvinout všude odmítnutím každé formy buržoazní správy. Měl by požadovat, aby velkokapitál platil do sociálních pojistných fondů a nikoliv aby tak činily rodiny. Měl by jít do střetu s politickou frontou, která znehodnocuje práci a sociální práva, redukuje mzdy a umožňuje přímé zneužívání veřejného majetku monopolními skupinami.

Lid musí jednat tak, aby změnil poměr sil kdekoliv, měl by bojovat spolu s KKE (Komunistickou stranou Řecka) ve svazech, v odborech; měl by být organizován proti kapitalistickým institucím, které jej utiskují a vykořisťují. Jen takovou cestou může začít oslabování kapitalistické vlády, každé parlamentární většiny, stejně jako střet se zákony a násilím vykořisťování.

Nadešel čas kapitalistické třídy a jejího politického personálu, který využívá bankrotu jako strašáka k vyvolání opravdového pocitu strachu. Kdyby vláda skutečně obnovila půjčování, protože nemůže platit mzdy a penze, pak svržení monopolní moci musí být urychleno. Rozvojová cesta lidové ekonomiky, socialismu, může zaplatit mzdy a penze využitím bohatých domácích přírodních zdrojů, zrušením dluhu a nastolením mezinárodních smluv vzájemné hospodářské pomoci vystoupením z EU a NATO.

Takže tu je řešení: "vystoupení z EU a zrušení dluhu lidovou mocí."

Je čas, aby se hnutí prcujících spojilo s radikálním hnutím živnostníků a zemědělců s programem boje, který bude mít za výsledek smetení prohnilého a zbankrotovaného systému vykořisťování.

Athény 15/7/2011

Politické byro Ústředního výboru KKE (Komunistické strany Řecka)

Překlad: Komunistický svaz mládeže