header

CookiesAccept

Upozornění: tato stránka používá cookies a podobné technologie.

Pokud nezměníte nastavení prohlížeče, souhlasíte s tím.

Rozumím

Zahájení odchodu amerických vojsk z Afghánistánu

15. května 1988 jsem se stal svědkem zahájení  odchodu Sovětské armády z Afghánistánu.  Afghánští starci plakali. Tušili, co bude následovat. Za deset let bojů padlo 15 tisíc mladých chlapců, 6 tisíc jich zemřelo na následky zranění. Po pádu socialismu v SSSR, Rusko přestalo podporovat progresivní režim prezidenta Nadžibulláha, moci se ujal, Saudskou Arábií, Pákistánem  a Spojenými státy podporovaný Tálibán, který nejenže bez soudu zavraždil prezidenta, ale vrátil poměry v zemi do středověku.

14.července bylo možné sledovat na obloze nad Afghánistánem historický a současně i symbolický obraz - americké Boeingy s prvními částmi evakuovaných amerických vojáků nabíraly výšku a nízko při zemi hřměl rachot patrolujících bojových vrtulníků Apache. Efekt na "teroristy" měla akce pramalý. Ve stejný den vyhodili do povětří mešitu, ve které probíhaly oficiální modlitby za zabitého bratra prezidenta Karzáího. Při výbuchu zahynul předseda rady islámského duchovenstva Kandaháru Hekmatula Hekmat a další významné náboženské a oficiální osobnosti. Bojovníci Tálibánu tak oslavili zahájení odchodu amerických vojsk ze země. A aby zdůraznili, že nejde pouze o jedinou akci zavraždili o dva dny později nejbližšího prezidentova poradce, bývalého guvernéra provinci Uruzgan - Džana Mohameda Chána. Nemine den, aby ozbrojena opozice nedala o sobě vědět. Krvavý atentát za atentátem. A to všechno v době, kdy bezpečnostní síly koalice ve spolupráci s vládními tajnými službami přijaly maximální bezpečnostní opatření.

Tálibán využívá - alespoň podle oficiálních zdrojů - nízký stupeň připravenosti afghánských bezpečnostních struktur k zastavení teroristického nebezpečí a pokouší se demoralizovat nejvyšší představitele politické moci, nasazené do funkci Američany a jejich spojenci. Všeobecně je známo, že slzy prezidenta Karzáího na pohřbu jeho nevlastního bratra jsou projevem zoufalství, protože v očích Paštuna jsou slzy nemyslitelné. Jeho postavení je skutečně ohroženo. Spojené státy ho opouštějí s armádou, na kterou se nemůže spoléhat. V západních TV reportážích vidíme rozjařené tváře mladých amerických vojáků nastupujících do transportních letounů, připravených ke startu, poněvadž opouštějí zemi, ve které zažili tolik strachu o vlastní život. Zemi, ve které nebezpečí číhalo na každém kroku. Zemi, ve které se báli odpovědnosti za své zločiny, ale hlavně za zločiny, kterých se na dětech, ženách a pokojných občanech dopouštěla jejich imperialistická vláda. Při tom v zemi pokračují atentáty a válka. Aby si zachránili tvář, pořádají Američané ceremonie jakéhosi předávání moci místní armádě a bezpečnosti. Je těžké říci, kdo má z těchto ceremonii větší radost, zda bojovníci Tálibánu nebo afghánští, narychlo připravení důstojníci, kteří zřejmě myslí jen na to, kam po úplném odchodu svých patronů, pokud k němu opravdu dojde, zmizí. V jednom z nejvýznamnějších a nejbezpečnějších afghánských měst Mazári Šarifu na severu země provedly síly odporu v průběhu slavnostní ceremonie rozsáhlý teroristický akt, jehož výsledkem byli 4 mrtví a 15 zraněných. Mise byla ukončena - "Mission accomplished" tvrdí americké velení. Při tom přesně počítá pouze své mrtvé. Kolik každý z nich zavraždil nevinných, nepředstavitelně chudých Afghánců je nezajímá. Obama nemůže otevřeně přiznat absolutní selhání afgánské avantýry. Proto refrén "Mission accomplished" bude doprovázet celý proces útěku imperialistických žoldnéřů z Afghánistánu. Při tom za kulisami této velké scény probíhá jiná hra, světové veřejnosti dosud neviditelná - jednání - spíše pokus o tajné spiknutí až dosud nesmiřitelných nepřátel. Taková podezření vznikají při pokusech získat informaci o reálných poměrech sil mezi afghánskou armádou a Tálibánem. Analýza získaných údajů naznačuje, že oficiální tvrzení Washingtonu o situaci v Afghánistánu uváděných v souvislosti s jejich plánovaným odchodem o splnění své mise připomínají dětské žvatlání.

Američtí vojenští specialisté nemohou přesvědčivě dokázat, že afgánská armáda a policie jsou připraveny k bojům s Tálibánem. Nezávislí pozorovatelé zdůrazňují, že pokus vytvořit amerikanizovanou armádu byl nerealizovatelný od samého počátku. Vytvořit kompaktní armádu se nepodařilo králům ani prezidentům podporovaným SSSR. I v bojích proti Angličanům spočívala hlavní tíha odporu nikoli na armádě, ale na kmenových bojových družinách Paštunů. Vytvoření jednotné armády odporuje psychologii Afghánců, která je založena na příslušnosti k jednotlivým kmenům, příbuzenských a pokrevních vztazích. Vzniklá armáda, i když byla vytvořena s ohledem na národnostní složení má však přes polovinu Paštunů, 40% Tádžiků, 7% Uzbeků a 3% ostatních. Místo tradičních vztahů se americké velení snaží v armádě prosadit hodnoty "demokratického systému a progresu" cizí většině negramotných nebo pologramotných Afghánců. Cílem je poskytnout bývalým "bojovníkům za svobodu" a jiným novou motivaci. Jinými slovy: "přeměnit vlka v ovečku". Zvláštní důraz je kladen na souhlas armádních velitelů s podřízením ozbrojených sil civilní moci a vojenskému velení NATO, přestože jen promile Afghánců ctí v Američanech a jejich spojencích "vrchol civilizace". Afghánci spíše pečlivě skrývají svou nenávist, poněvadž mnozí z nich ztratili ve válce své nejbližší příbuzné. Armáda přijala dokonce opatření, že v prvních měsících služby nevydává brancům uniformy, aby v nich nedezertovali. Druhou slabinou je profesionální charakter armády. Mnozí příslušníci nejchudších vrstev vstupují do armády jen proto, aby si vydělali na obživu pro sebe i svou rodinu. Samostatná afghánská vláda nebude schopna zaplatit svým žoldnéřům měsíční platy v rozsahu od 50ti do 200 USD. Při tom markantní snížení pomoci americká vláda již dala najevo. Hlavní problém spočívá v tom, že žoldnéři (ani američtí) se nevyznačují vysokou bojovou morálkou. Hrdinové jsou pouze s "kniplem" nadzvukového bojového letounu, nebo s joystickem ovládajícím nálety bezpilotních letounů. Sen o sumách dolarů je brzy potlačen strachem při odvetné střelbě protivníka, kterého napadli. Navíc afghánský žoldnéř na rozdíl od cizinců by měl bojovat proti vlastním lidem a v případě porážky nebo zajetí mu hrozí strašná smrt. Psychologický tlak Tálibánu na afghánské vojáky je nesmírný, nejpůsobivější je tvrzení, že bojují na straně úhlavního nepřítele islámu. Noví Afghánci, pro které by bylo Pepsi vším, se zatím nezrodili. Bývalý velitel koaličních vojsk generál, nyní ředitel CIA David Petraeus hodnotil nedávno na konferenci v Paříží situaci v Afghánistánu, jako velmi křehkou, která se může kdykoli vrátit do původního stavu. Je těžké s ním nesouhlasit, jestliže sami Američané uvádějí, že ze 160ti praporů pozemních sil je pouze jeden plně bojeschopný. Všechny ostatní jsou závislé na podpoře amerických nebo koaličních žoldnéřů a instruktorů. Za 10 let okupace se podařilo získat pouze 2300 bojovníků Tálibánu, kteří přešli do občanského života.  (Celkový počet se odhaduje na 35 000.) Skromné výsledky, jestliže válka v Afghánistánu a Iráku již stála 1 226 miliard USD, tisíce mrtvých a hlavně těžce raněných, kterým musí vláda vyplácet renty a držet je v domech pro vojenské invalidy nebo LDN. Američané velmi dobře vědí, že afghánská armáda je pouze fantomem, který zmizí při prvním útoku Tálibánu. Oč tedy ve skutečnosti jde? Jde o to, že někdo z amerických politiků, včetně prezidenta bude nakonec za neúspěch mise odpovídat, byť jen ztrátou popularity a porážkou v příštích volbách. Je možné, že právě proto vedou Američané, prostřednictvím německých diplomatů rozhovory s vůdci Tálibánu. Není třeba znát výsledky jednání, aby si bylo možné představit, oč v nich ve skutečnosti jde.

USA od Tálibánu zřejmě požadují:

  • neorganizovat krvavé zúčtování s proamerickými politiky a zřící se totalitního vládnutí po příchodu k moci
  • nedovolit mýtické Al Kájdě, zřízené CIA a zřejmě až dosud využívané k teroristickým akcím, aby volně rozvíjela své aktivity
  • vytvořit vládu národní jednoty
  • nedestabilizovat Pákistán.

Co žádá Tálibán:

  • úplný odchod Američanů a nevměšování se do vnitřních záležitostí země
  • garance neměnnosti posledních rozhodnutí Bílého domu o Afghánistánu
  • válečné reparace za škody způsobené válkou v posledních 10ti letech.

Jednání s Tálibánem jsou hlavně o financích. Pokud budou peníze - bude mise ukončena - samozřejmě, pokud Tálibán později nezradí.

Věří vůbec Američané Tálibánu? Jistě že nevěří. Myslí si však, že vše opět snadno vyřeší střelami s plochou dráhou letu Tomahawk. Jednání tedy mají svůj smysl. Divadlo se zavražděním vůdce Al Kájdy Usamy bin Ladina (nebo jeho dvojníka) bylo naprosto nezbytné pro zahájení stahování vojsk z Afghánistánu. Celá hra na Al Kájdu, která si zvolila údajně za své hlavní sídlo po atentátu 11.září 2011 a která posloužila k přepadení země a usazení se ve Střední Asii by jinak nemohla být ukončena. Ale ani nyní, kdy se část vojsk pravděpodobně přesune do Uzbekistánu, Tádžikistánu a Kyrgyzstánu, kde jsou snadnější podmínky k prosazování svých protiruských a protičínských záměrů, význam Al Kájdy pro USA nekončí. Dvojsmyslnost amerického hodnocení činnosti Al Kájdy vyplývá z nezbytnosti pokračování jejich teroristických aktivit pro zdůvodňování vojenských zásahů, jako hlavního prostředku americké zahraniční politiky. Nejen americkému, ale i světovému veřejnému mínění a zejména údajně levicovým a centristickým, po jakési pravdě (spíše však po jejím zamlžování) se pídícím publicistům jsou podsouvány zfabrikované důvody pro vedení koloniálních válek a rozvoj vojenskoprůmyslového komplexu typu hesel boje za "lidská práva", "trvalou svobodu", "boj proti darebáckým státům", udržujícím na svém teritoriu totalitní režim a podporujícím světový terorismus a dalších. Poslední příklady využití Al Kájdy, jejíž akce jsou řízené CIA: zapojení se do války po boku USA a imperialistických mocností proti Libyi i Sýrii a údajná dohoda Al Kájdy s Íránem o podpoře jejich aktivit. Obě akce jen potvrzují, že Al Kájda nezaštiťuje zájmy muslimů, ale prosazuje zájmy "nevěřících". V akcích proti Libyi by to ještě bylo možné zdůvodnit tím, že Al Kájda bojuje proti Kaddáfímu, jehož režim poskytl největší svobody (podobně jako režim prezidenta Nadžibulláha v Afghánistánu) ženám, které se neliší od práv mužů. Ve druhém případě jde o naprostý nesmysl, protože šíitské íránské vedení, by nikdy nezdůvodnilo svým duchovním podporu wahhabistického vedení Al Kájdy. Mytická Al Kájda s neobjasněnými zdroji financování, ochotně přebírající odpovědnost za teroristické činy jejichž cílem je rozpoutávání chaosu v zájmových prostorech amerického i světového imperialismu, ve kterých pak imperialismus nastoluje pořádek nasazením vojenských sil, zajišťujících instalaci loutkového režimu, je a zřejmě zůstane dlouho nenahraditelná.

Karel Kluz

Partneři:
partneri-kscm
partneri-sckp
partneri-sos
partneri-wdfy
partneri-solidnet
partneri-ceske-mirove-hnutípartneri-festival
partneri-kcp

 partneri-stripkyzesveta

©  Komunistický svaz mládeže

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte komerčně 4.0 Mezinárodní License .