Rozděluje či sjednocuje SEL komunistické hnutí?

Podrobnosti

Kategorie: Názory, polemika

Twitter

Byla jednou jedna odvěká touha vládnout, mít moc, získat svůj krajíc celosvětového bohatství a stále ho rozmnožovat. Protože hegemonem byly dlouho Spojené státy Americké, a západoevropský kapitál byl rozdroben, začala tzv. evropská integrace...

, jejíž cílem je vytvořit evropský superstrát, který nahradí USA na pomyslném trůnu. K tomu se vytváří odpovídající struktura – pokusy o vlastní ústavu, vlastní vojenskou a zahraniční politiku. A taky Evropský parlament, do kterého zatím kandidují stovky subjektů, které se špatně ovládají. Proto se šéfové rozhodli podporovat vznik evropských stran. A aby to nebyla motivace jen sliby, rozhodli se činnost evropských stran financovat, tedy za podmínky, že jejich politika bude v souladu se zájmy a cíly EU. Takto tedy vznikly evropské strany pro liberály i konzervativce a jsme nyní těsně před vznikem Strany Evropské levice.

Podívejme se nyní na věc z druhé strany. Komunistické hnutí po roce 1989 je v Evropě roztříštěné. Mnoho stran otevřeně ustoupilo z komunistických pozic, změnilo se v reformistické, sociálně demokratické atd. Boj mezi zásadovou komunistickou politikou a reformistickým křídlem zuří i v současných komunistických stranách.

Z iniciativy vedoucích představitelů několika levicových subjektů, nicméně musíme konstatovat, že zejména těch, kteří odvrhli komunistickou identitu či se kolaborací se sociální demokracií před voliči znemožnili, jako KS Francie, Německá PDS, část Rifondazione, která se vidí již v budoucí vládě, bez ohledu na mínění části svých členů (Bertinnoti se spojil kvůli SEL i s trockisty, velká frakce Esseri communista byla proti), zahájila jednání o vzniku tzv. SEL. Zásadní problém okolo SEL je už tady v tom, že myšlenka na evropskou stranu nepřišla na základě potřeb komunistické levice, ale na základě direktivy EU, nepřišla zdola, nýbrž jaksi z vršku...

KSČM v tomto procesu byla také aktivní, i když přicházela s vlastním pohledem – preferovala akční jednotu před konstitucionalizací, chtěla projít všemi formami sjednocování, prosazovala rotaci vedení, otevřenost levicovým stranám celé Evropy, nezávislost na financování Evropské unie, rozhodování konsensem apod.

Ale SEL se postupně vyvíjela na principech odlišných – vedoucí úloha stran 1. třídy, kompletní negace celého období 1. podoby socialismu, ideový posun na pozice Socialistické internacionály (tedy integrace do současného systému, byť kritická), nedemokratické praktiky řízení sjezdů i diskusí, žádný konsensus, ale zákulisní jednání, žádná rotace kádrů, omezení jen na určité strany zejména z EU apod.

Ale postupně... Přišel ustavující sjezd v Římě. Absence či aktivní neúčast řady partnerských komunistických stran (řecká KNE, portugalská KS) a aktivita stran nekomunistických (jako české SDS, německé PDS) byla sice ještě pochopitelná vzhledem k celému vývoji, ale méně pochopitelná byla neúčast (a nepozvání) řady evropských partnerů, jako jsou strany z býv. Sovětského Svazu apod. Také nějaká pravidla diskuse, řízení sjezdu, nějaký jednací řád, alespoň pořádek v počtu oficiálních delegátů, to byly věci, které prostě a jednoduše chyběly… A rozhodování konsensem? To bylo pošlapáno také.

Hodně se mluví o tom, že KSČM tam v Římě obhajovala stalinismus. Uvedu to na pravou míru, jako přímý účastník. Při jednáních předem se upozorňovalo mnohokrát, že termín stalinismus je nevědecký a pro každého znamená něco jiného - pro trockisty cele období tzv. socialismu, pro jiné zase pouze období vlády Stalina, pro mnohé ale i osvobození Rudou armádou (zejm. ve východním bloku), industrializaci SSSR apod., což neznamená, že dotyční souhlasí např. s čistkami apod. V těchto jednáních došlo ke změně termínu stalinismu na nedemokratické, stalinské metody. Při poradě před hlasováním byl šéf delegace Ransdorf pověřen, aby termín upřesnil, rozšířil a abychom se v dokumentu distancovali od všech (tedy nejenom zločinů za éry Stalina, ale i zločinů v jiných zemích, v jiných dobách apod.) zločinů a nedemokratických metod, které byly ve jménu socialismu udělány. S tím, že budeme respektovat většinový názor vyjádřený hlasováním, což také několikrát řekl. Ale i přes protesty nebylo o pozměňovacím návrhu vůbec hlasováno. Z důvodu nedemokratičnosti a neprůhlednosti řízení a zásadní zmíněné kritiky se tak česká delegace rozhodla se dále aktivně podílet na aktivitách SEL, ale zůstat jen pozorovateli, což potvrdil i UV KSČM. A tak KSČM ustavujícím členem, na rozdíl třeba od české SDS, není. Bylo jasné, že média se budou snažit situaci zneužít a nálepkovat KSCM jako neostalinistickou, proto je důležité vědět, jak to bylo skutečně.

Evropská levicová strana, která by fungovala v reálu tak, jak předvedla na svém ustavujícím sjezdu, skutečnou alternativu (mimo prázdných rezolucí) ke kapitalistické, neoliberální podobě Evropy představovat nemohla. Strana evropské levice byla tedy založena. Fausto Bertinnoti se stal prvním předsedou, což jistě ve volbách dokáže využít. V celém procesu vzniku se levice rozdělila do 3 skupin: První řekla, že s do tohoto projektu aktivně nevstoupí - byli to především řečtí a portugalští komunisté, skandinávští levičáci a zelení. Další skupina se stala pozorovateli - jako např. AKEL, KS Itálie a Lucemburska. A nakonec skupina zakladatelů - PDS, francouzská KS, rakouská KS, slovenská KS (která se postupně však stáhla), španělská Sjednocená levice, řecký odštěpenec od KS Synaspismos, malé levicové skupiny ze Švýcarska, Estonska (nikoliv KS), Rumunska, Maďarska a česká SDS. Tak je to oficiálně, ale ve skutečnosti řada stran se rozhodne vstoupit či nevstoupit až na svých zasedáních, sjezdech apod. Navíc, ani ty strany nejsou samy v této otázce jednotné, i v jejich řadách panují rozporuplné názory, což je případ i pořádající italské strany, kdy v únoru při hlasování o vstupu do SEL řeklo ANO jen 55% delegátů.

Je zajímavé, že od návratu domů až po současnost zuří obrovská kampaň spojených sil tzv. nové levice včetně trockistů a sociálních demokratů, pravice, a antikomunistů, abychom do SEL vstoupili, že jsme poslední ostrůvek stalinismu v Evropě. Přitom to není pravda. Naprostá většina komunistických stran je mimo SEL a to i v EU. Podobné kampani čelí i např. v Portugalsku.

Pak přišel 1. sjezd, který se konal v Athénách. Delegace KSČM tam jela více než vstřícně, předem dala mandát europoslancům podepsat žádost o financování. Nicméně ani na tomto sjezdu nedošlo k nápravě kritizovaných skutečností, naopak, mnohdy se ještě negativa prohloubily.

Stanovy SEL předpokládají rotaci ve vedoucích pozicích. Sjezd však znovu zvolil stávajícího předsedu SEL (F. Bertinotti) i jejího pokladníka (P. Marset).

Den před sjezdem proběhlo i Shromáždění žen, mající demonstrovat pozornost SEL ženské problematice, kterého se účastnily i delegátky za KSČM. A nutno říci, že aktivně.

Zástupcům KSČM se podařilo prosadit mnoho politických názorů a hledisek KSČM hlavně v pracovních skupinách. Také do závěrečného dokumentu, tzv. Aténské deklarace se podařilo vnést mj. principiálnější stanoviska oproti původním návrhům, pokud jde o charakter NATO a odmítavý postoj evropské levice k její politice. Z Politických tezí sjezdu byla na základě návrhu KSČM vypuštěna i formulace k postoji EU vůči Kubě, poplatná antikomunismu a pokusům o vměšování a zkreslující navíc samu podstatu kubánských návrhů na prohloubení dialogu s EU. Jednání skupiny pro mezinárodní otázky a zahraniční politiku SEL řídil zástupce KSČM. Byl i jejím zpravodajem, prezentujícím závěry skupiny na závěrečném zasedání sjezdu.

Faktická rozhodnutí o tom, které dokumenty a v jaké konečné podobě budou schváleny, se však přijímala mimo všeobecnou rozpravu i pracovní skupiny. Například dva zásadní dokumenty KSČM k mezinárodním otázkám našly plnou podporu tématické pracovní skupiny po drobných vstřícných úpravách, odsouhlasených v průběhu diskuse. Nakonec však nebyly prezentovány a schváleny, prý proto, že na prostudování nebyl dostatečný čas, oba dokumenty KSČM přitom byly SEL zaslány ve značném časovém předstihu. Na druhou stranu z iniciativy vedení SEL byla sjezdem přijata i řada rezolucí, s nimiž byli delegáti seznámeni jen ústně až v průběhu zasedání, jež o nich hlasovalo. Představitelům KSČM, žádajícím vysvětlení tak selektivního přístupu, bylo sděleno, že jde o rozhodnutí VV SEL, jež mělo být dokonce prezentováno na poradě vedoucích delegací v předvečer sjezdu. Nic podobného však na jejím pořadu nebylo. Takže jsme opět jen pozorovateli. I tento sjezd SEL tak nepřispěl k sjednocování komunistického hnutí, spíše ukázal praktické mantinely a reformistický charakter SEL.

Teď se přesuneme mimo SEL a podíváme se na ní zvenku. Ale v Řecku zůstaneme. V Řecku roste obrovsky antiimperialistické hnutí v čele s KS Řecka (KKE). Projekt antiimperialistické fronty již nyní zahrnuje mládež, studentské organizace, odborovou organizaci PAME, která má obrovské možnosti, ačkoliv vznikla v roce 1999, dokáže mobilizovat obrovské akce, mírové hnutí atd. Fronta se stává doslova postrachem pro vládnoucí třídu. Proto řecký odštěpenec od KKE spolu s trockisty, sociálními demokraty, žluťáckými odbory založili Řecké sociální fórum, které na rozdíl od antiimperialistické fronty nemá mobilizační potenciál, a proto jsou aktivní i v procesu tvorby SEL…

Je to jako již mnohokrát v historii. Sociální demokracie zradila svůj program, kdekoliv v Evropě a přešla na neoliberální pozice. Proto musí nabídnout buržoazie nespokojeným další vnadidlo – sociální fóra a moderní levicové strany, které mají suplovat roli sociálních demokratů – čili dovádět pracující od vlastních zájmů.

Zajímavou analýzu má právě KKE. Kritizuje SEL, že rostoucí odpor vůči neoliberální vlně skončí „jen na úrovni vyjednávání, kolik ze svých nynějších práv pracující ještě ztratí“. SEL podle ní sice dopady nynější ofenzívy kapitálu registruje, jejich řešení však, podobně jako sociální demokracie, nespatřuje za hranicemi kapitalismu. Řada konkrétních stanovisek je navíc v přímém rozporu s obecnou kritikou militarismu a neoliberalismu (některé pozice k terorismu či boji palestinského lidu, stavějící naroveň oběti a viníky; přizvukování pohledu, že agrese proti Iráku má i pozitivní stránky, protože svrhla Saddáma apod.). Na postoje SEL mají výrazný vliv parciální zájmy stran, které v ní zaujímají dominantní pozici a se společnými zájmy evropské levice v mnohém nekorespondují (zájem PRC o vstup do vládní koalice v čele s R. Prodim, předsedou EK v době obratu EU k neoliberalismu; FKS o alibi své účasti ve vládě v době agrese proti Jugoslávii ad.). Tím spíš, že nejde o subjekt typu odborové centrály, ale přímo stranu deklarující radikálně levicový profil, by SEL měla přispívat k programové nezávislosti na politice EU i pozicích, jimiž prosazení neoliberalismu napomáhá sociální demokracie. SEL je, podle KS Řecka, s to se dále rozšiřovat v podstatě jen o různé trockistické skupiny, individuální členy apod. Hnutí, jež by se skutečně postavila na odpor nynější politice imperialismu, sama není s to ani nově generovat, ani politicky ovlivnit ta již existující. Poměry uvnitř SEL budou v podstatě kopírovat ty, jež panují v EU samé („nevelké centrum, měnící ostatní v pouhé satelity“). KS Řecka je názoru, že SEL vystupňuje své snahy vytvářet vlastní filiálky i v zemích, kde to bude nevyhnutelně namířeno proti tamějším KS. SEL, která není komunistickým projektem, je pro komunistické hnutí nebezpečím. Její konsolidaci proto třeba čelit. Skutečné sjednocování levice třeba vystupňovat jak po linii KS, tak mnohem širších antiimperialistických, antikapitalistických sil. Pokud by KS Řecka chtěla postupovat analogicky s SEL, kdykoli najde podporu 10 – 15 i více stran pro novou organizační platformu. Kdokoli se však část hnutí chopí podobné iniciativy, postaví tím ostatní před „hotovou věc“, což by proces sjednocování jen dál zkomplikovalo. Kteroukoli z fází, jimiž tento proces musí projít, nelze urychlovat ničím, co by budilo dojem arbitrárního zasahování.

Jen stručně na setkání 73 KS a dělnických stran v Athénách tento víkend zazněla kritika SEL opakovaně, bylo dokonce dohodnuto, že je třeba otázku SEL diskutovat samostatně, proto bude příští rok asi v Německu fórum evropských komunistů právě s tímto tématem.

Sjednocování radikální levice je dlouhodobý proces. Dnes není sjednoceno ani komunistické hnutí, natož širší levice. A navíc místo skutečného sjednocování na základě společných cílů, aktivit musíme čelit i pokusům hnutí ještě více rozdrobit, rozdělit, postavit proti sobě, zaplést do malicherných vnitřních sporů a konfliktů. Komu to slouží?

Zdeněk Štefek

z podkladových materiálů "Rudé univerzity"

{moscomment}