Libye, Gramsci a "historický dogmatismus"

Podrobnosti

Kategorie: Teorie

Twitter

Zdá se, že v Itálii a obecněji na Západě dnes rozšířená stanoviska k libyjské otázce vyjadřují určitou formu "historického dogmatismu", který je hluboce příznačný a k němuž stojí za to zformulovat některé myšlenky. Bylo by možné vrhnout se po hlavě do problému tvrzením, že libyjský lid nebyl vyhladověn svou vládou (která během několika desetiletí přeměnila vlastní zemi z jedné z nejchudších na světě, kterou byla - a ve které se skutečně umíralo hlady - na jednu z nejbohatších a nejmodernějších na africkém kontinentě, když nechala vyjít miliony lidí z podmínek podvýživy a smrti z trvalého hladovění), ale revoltující lid nelamentuje kvůli hladu, ale pro nedostatek pozitivních svobod. Bylo by možné dodat, že ve skutečnosti neexistuje revoltující libyjský lid, jak se dotěrným způsobem opakuje, jako spíše část lidu (převážně pocházející z oblasti Kyrenaika), která je protivládní a jiná široká část lidu (více či méně pocházející z oblasti Tripolska, která je též složena z mužů, žen, starců a dětí), která se hrdě postavila na obranu své vlády. Bylo by možné tvrdit, že rozevlátí praporů starého krále Idrise (viz Antonio Ferrari: E se in Libia la via di uscita fosse un re?, Corriere della Sera" 1.3.2011) ze strany revoltujících tvoří jeden z příkladů potvrzujících zpátečnický základ ideologicko-politického přesvědčení jednoho z význačných komponentů opozičních sil. Bylo by možné hovořit o stovkách vojenských poradců z USA, Angličanů, Francouzů se spolupřítomností příslušných tajných služeb, které vstoupily do Kyrenaiky, aby poskytly podporu revoltě (viz US military advisers in Cyrenaica, Debkafile 25.2.2011 e SkyTg24 25.2.2011). A mohlo by se tak pokračovat celé hodiny, uvádějíce příklad za příkladem, ale to by nevyřešilo to, co se podle mého názoru zdá být zásadním problémem, kterým je "historický dogmatismus", jehož, jak jsem uvedl, se mi zdá být obětí značná část západní moralistní inteligence, která, aby následovala zvyky své doby, dala přednost zúčtování s marxismem a jeho základními kategoriemi, aby je pak nahradila postmoderními, více módními pojmy, a když tak učinila, ztratila smysl pro realitu a její dialektické spojitosti. Mezi tyto popletené pojmy patří pojem "diktátor" nebo "tyran". Jsou to pojmy, které místo aby události objasnily, je zatemňují, jelikož předpokládají existenci jediné osoby schopné ovládnout po dlouhé období území, za nenávisti a k neprospěchu všech jeho obyvatel: což je z historického hlediska nemožné. Gramsci ve svých Sešitech z vězení zpracoval celou řadu studií o tom, jak žádná vládnoucí formace nemůže existovat bez určité dávky souhlasu, který má na své straně, a aniž by byla vázána na určité sociální síly. Také Berlusconi by byl velmi malá věc bez podpory italských podnikatelských kruhů a dokonce i Karel Veliký vyjadřoval moc feudálních skupin. Gramsci ve vězení nikdy nehovoří o "tyranech" a "diktátorech", ale o "césarismech" nebo "bonapartismech". Ty, vysvětluje, se neobjevují na základě individuálních vrtochů toho, či onoho diktátora, ale za zvláštních objektivních podmínek: "Lze říci, že césarismus vyjadřuje situaci, v níž se bojující síly vyrovnávají katastrofálním způsobem, tj. vyrovnávají se tak, že další boj může skončit jedině vzájemným zničením"; v takových situacích "řešení" je "svěřeno velké osobnosti", (Antonio Gramsci Poznámky o Machiavellim, politice a moderním státu, Svoboda 1970, str. 58, italsky Quaderni del carcere, ed critica, Einaudi 1975 str.1194), "charismatickým nebo zázračným mužům" (it. str. 1603); verifikuje se proto v těchto situacích silný "vliv vojenského elementu ve státním životě"; a nicméně, upřesňuje nám Gramsci, to neznamená pouze "vliv a váhu technicko-vojenského elementu, ale vliv a váhu sociální vrstvy, ve které technicko-vojenský element (zejména nižší důstojníci)  má svůj původ" (it.str.1608); ostatně césarismus "nemá vždy tentýž historický význam. Může existovat césarismus progresivní a césarismus regresivní; a přesný význam každé formy césarismu může být v poslední instanci rekonstruován jedině z konkrétních dějin, a nikoli ze sociologického schématu. Césarismus je pokrokový, když jeho zásah pomáhá pokrokové síle zvítězit, byť s určitými zmírňujícími kompromisy, které omezují vítězství. Césarismus je zpátečnický, když jeho zásah pomáhá k vítězství zpátečnické síle, také v tomto případě s určitými kompromisy a omezeními, které mají zcela jinou hodnotu, dosah a význam než v předcházejícím případě. (...) Jde o to zjistit, zda v dialektice "revoluce-restaurace převažuje prvek restaurace, protože je jisté, že historický pohyb se nevrací nikdy zpět a že neexistují restaurace in toto" (česky str. 58-59, it. 1194-1195).

Gramsci v podstatě tvrdí, že je zde celá řada historických okolností, kdy se objektivně nerozhoduje mezi demokracii a diktaturou, mezi svobodu a césarismem, jako spíše mezi "pokrokovým césarismem" a "zpátečnickým césarismem". Toto všechno, následkem "damnátio memoriae (zatracení památky) marxismu, většina intelektuálů zcela ignoruje, když upřednostňuje zmatečné řízení se podle okolností za pomoci nejednodušších a folkloristických schémat o "dobrém lidu" proti "špatnému tyranovi". Ale stačilo by jen na chvilku zauvažovat, aby bylo pochopeno, jak takový manicheismus nejen zamlží věci, ale když je ideologicky chybný, zamlží je ve prospěch jedné jasně určené historické strany: kdo byl v médiích, v posledních desetiletích navlečen do role diktátora nebo tyrana? Podle toho jak se to v které chvíli hodilo, byly tyto kategorie připsány Saddamu Husseinovi, Slobodanu Miloševičovi, Mahmúdu Ahmanidežádovi, Hugo Chavezovi, Evo Moralesovi, Jasiru Arafatovi, Fidelu Castrovi, Chu Tin-taovi, Putinovi, Hamasu a nyní Kaddafímu; v zásadě, krutými tyrany a hroznými diktátory se stávají postupně všechny hlavy států a vlád nepodřízených Spojeným státům nebo které se dívají na USA, více či méně otevřeně nepřátelským způsobem.

Moralistická kultura, která nahradila historický materialismus a dialektickou analýzu teratologii a psychopatologickým vyprávěním, odmítá, nebo má problém pochopit, to, co naopak velmi dobře chápal Gramsci: a to nejen to, že existují "pokrokové césarismy", ale že tyto často tvoří objektivní nutnost, a pro které alternativou jsou "zpátečnické césarismy", s historickými škodami epochálního dosahu. Tato kultura, místo aby zúžila své poznávací horizonty, by udělala lépe, kdyby uchopila takové kategorie a aplikovala je na aktuální události; je třeba se ptát: když režim Kaddáfího nastolil "vliv vojenského elementu na státní život", konstituuje příklad "pokrokového césarismu" nebo "zpátečnického césarismu"? To znamená: politické a sociální síly, které on podporuje a na které je vázán na národní a mezinárodní úrovni, jsou pokrokové síly nebo zpátečnické síly? Tohle by byl správný plán, na jehož základě by se měla provést analýza: blíže neurčené rebelantské vzněty a historky o psychopatických tyranech ponechme dětem; jsou součástí rétorické výzbroje nových Psychological Strategy Board, mohou být dobré pro dělání politiky, ale v devíti případech z deseti jsou vyznávány shora a nemají vůbec nic společného se skutečnou pravdou.