Úloha sdělovacích prostředků v politice lži

Podrobnosti

Kategorie: Ze zahraničí

TV stanice CNN, BBC, Al Džazíra, nehledě na všechny buržoazní tiskové agentury nám vnucují představu o lidovém povstání proti krvavému diktátorovi Kaddáfímu, jeho synům a nohsledům, kteří za čtyřicet let přeměnili demokratickou zemi v peklo. Přesně podle připraveného scénáře podpory kontrarevolučních sil slyšíme rozhovory s "revolucionáři" uskutečněné údajně na ulicích Benghází nebo Tripolisu, s kulisou střelby ze samopalů, pálením obrazů diktátora a jeho vlajek. Moderní počítačová a televizní technika dokáže divy. Logicky uvažující občan, si nemůže nevzpomenout, že ho podobnými, virtuálními představami, které dokáží neskutečným způsobem předčit realitu, krmí televize ve válečných filmech denně. Vliv na lidskou psychiku je ohromující. Když ti každodenně opakovaně ukazují letouny a vrtulníky útočící na mírové demonstrace na ulicích libyjských měst, slyšíš zprávy  o ministrech a velvyslancích, kteří postupně přecházejí na stranu lidu, obviňujíc při tom krvavý režim ze zločinů, nasloucháš informacím jak desetitisíce neozbrojených demonstrantů dobývají celá města a regiony Libye, ať chceš nebo nechceš, začínáš tomu věřit.

Teprve později se k tobě dostane alternativní informace o tom, že "celonárodní povstání" není nic jiného než televizní inscenace katarské Al Džazíry. Dovíš, se že všechna vystoupení proti Kaddáfího režimu pocházejí vlastně od Al-Káidy, která již desítky let slouží prosazování amerických a saudských zájmů, zjistíš, že mladí "revolucionáři" dostávají za svou účast na protestních akcích od organizátorů drogy a 300 ? 500 USD denně, že zbraně a munici pašují do země z Egypta CIA, Mossadem a tajnými službami NATO najatí teroristé. Dostane se k tobě pravda i o tom, že libyjské letectvo sice bombardovalo, ale sklady zbraní a munice, které obsadila teroristická Al-Káida. Začne ti být podivné, že několikrát dobytá civilní letiště fungují prakticky bez problémů, totéž se týká i námořních ropných terminálů.

 

Z korporativních médií a bohužel ani z tzv. levicových zdrojů se nedovíme, že Muammar Kaddáfí má od počátku vyprovokovaných protestů nezanedbatelnou podporu jak v Libyi, tak i v zahraničí. Média odvádějí to, co je jejich úkolem ? dezinformují, vytvářejí představu, že situace v Libyi má stejný původ, jako v Tunisu, Alžíru a Egyptě. Představují Kaddáfího, jako stejného lumpa a lupiče, jakými byli donedávna Mubarak a  tuniský bin Alí.

 

Uvízli jsme v síti lží. "Jak je přítomným jistě známo, za ospravedlnění pro přepadení Iráku mělo sloužit tvrzení, že Saddám Husajn vlastní velké množství nebezpečných zbraní hromadného ničení (ZHN), z nichž mohou být některé odpáleny během 45 minut a způsobit strašnou pohromu. Garantovali nám, že je to pravda. Nebyla. Tvrdili, že Irák má vztahy s Al-Káida a podílel se na teroristických akcích 11. září 2001. Garantovali nám, že to je pravda. Nebyla. Tvrdili, že Irák ohrožuje bezpečnost světa. Garantovali nám, že to je pravda. Nebyla. Pravda se skrývá úplně jinde. Vyplývá z hodnocení způsobů, jakými si USA představují svou úlohu ve světě a jak ji chtějí realizovat." (Harold Pinter, britský dramatik, nositel Nobelovy ceny za literaturu, při přebírání ceny 7. prosince 2005.)

Vzorkovnice lží, které předcházely a doprovázejí válku a okupaci v Iráku, je impozantní. Čelíme komplexní strategii politiky lží. Často se tvrdí, že politika lži nikdy neovlivňovala a trvale nebude ovlivňovat veřejné mínění, které vždy bylo a zůstane protiválečné. Měli bychom být menšími optimisty. Na 40 % Američanů je dosud přesvědčeno, že za útokem na New York byl v pozadí Saddám Husajn. I mírová hnutí po 11. září 2001 podlehla alespoň části šířených dezinformací a oficiálních lží, které se vztahovaly k terorismu a nutnosti exportu demokracie.

 

Úloha masmédií ve válce

 

Kdo a jak uvedl na scénu všechny lži týkající se irácké války? Na první pohled se zdá, že jde o jednoduché lineární schéma: režisérem jsou zájmy gigantických amerických korporací, hlavní roli sehrává politika a nástrojem je informace. Ve skutečnosti je schéma složitější. Dochází ke spojení režiséra s hercem, kteří tak představují jediný subjekt. To potvrzovalo a potvrzuje velké množství významných politiků v Bushově a nyní Obamově vládě, kteří do té doby zastávali funkce manažerů ve vojenskoprůmyslovém komplexu a v energetických korporacích (Riceová, Cheney, Wolfowitz, i sám prezident Bush). Nejen to. V současnosti je celý komplex světových informací vlastnictvím velkých korporací, jehož protagonisté v období globalizace rozšířili svůj vliv na celý svět. Patří sem zejména mediální impérium Ruperta Murdocha s militarizovanou televizní síti Fox News (ta už v roce 2000 sehrála hlavní roli v podvodu s volebními výsledky, na jejichž základě se stal prezidentem G. Bush), stejně jako britský tisk, který před iráckou agresí zesměšňoval prezidenta Francie Chiraka pro jeho odmítání války. Vlastní televizní síť má i Pentagon.

 

Pro představu o posunu charakteru informací v USA svědčí tato epizoda. Dan Rather, ředitel televizní CBS, veřejně uvedl 21. listopadu 2001: George Bush je prezident. Je to on, kdo velí a jestli mne potřebuje, stačí pouze, aby řekl kam mám jít a co mám dělat. Tato deklarace se stala základním návodem pro orientaci zpravodajských relací o válce v Afghánistánu, Iráku a nyní o Libyi pro celý informační systém USA. Walter Isaacson, exředitel CNN žádal své reportéry, aby se příliš nezabývali civilními oběťmi v afghánské agresi, které jsou zákonitě součástí války. Podle něj je perverzní soustřeďovat pozornost pouze na ně. Pokud o nich informovat, pak jen s důrazem na skutečnost, že invazi vyvolala vláda Tálibánu svou podporou terorismu. Veřejnosti se mělo dávat najevo, že civilní oběti války musejí chápat v kontextu odplaty za teroristický útok na New York. Podobné příkazy ve smyslu neuveřejňovat na prvních stránkách deníků a periodik fotografie civilních obětí války a údaje o počtech mrtvých, obdržela převážná většina šéfredaktorů.

 

Pokud jde o Irák, byla od počátku situace v masmédiích mnohem horší. Z 800 expertů, kteří se vyjadřovali v masmédiích USA do 9. dubna 2003 - dne, kdy vstoupila americká vojska do Bagdádu, bylo proti válce jen šest. Když chtěl americký herec Sean Penn vyjádřit svůj protiválečný názor, musel si koupit celou stránku listu Washington Post (WP). Přitom jak WP, tak New York Times (NYT) poskytly rozsáhlý prostor popisu údajných ZHN, získaných z výpovědí už dříve diskreditovaných iráckých imigrantů. Rok po započetí invaze, kdy zbraně v Iráku nebyly nalezeny, se NYT omluvily, že informace uveřejněné před rokem nebyly dost přesné, protože pocházely z diskutabilních zdrojů. Pár dnů poté Daniel Okrent (garant pravdivosti informací v NYT) v článku ?ZHN nebo ohlupování mas?? nazval celé pokrytí problému vlastnictví ZHN deníkem NYT za institucionální selhání tisku. Okrent žádal zveřejnění všech zdrojů dezinformace, využitých redaktory NYT v jejich reportážích, které vyvolaly souhlas převážné části domácí i světové veřejnosti s invazí proti Iráku. Dosud k žádnému zveřejnění nedošlo a nikdy nedojde. Žurnalista Seymour Hersch, který první odhalil světu hrůzy války ve Vietnamu, k tomu řekl: Jsem rád, že se oba deníky omluvily, jenže to měly učinit před invazí do Iráku, tehdy to mělo význam. Stejně tak by bylo významné, kdyby pan Hans Blix (bývalý ředitel MAAE a pak předseda monitorovací komise ZHN v Iráku)  řekl před invazí naprosto otevřeně, co si o ZHN v Iráku myslí. On však ještě nyní místo toho uvádí: Nemyslel jsem si, že invaze do Iráku je správným řešením, ale cítil jsem, že by bylo ode mě příliš troufalé sdělit tento můj názor RB OSN. Totéž se dá říci o generálním tajemníkovi OSN Kofi Annanovi, který čekal až do září 2004, aby označil přepadení Iráku za nezákonné. V současné informační epoše, kdy rozhodování o osudu velké části lidstva je otázkou zlomků vteřin, je tato pozdní lítost naprosto zbytečná. Důsledky pro světovou civilizaci jsou nenapravitelné.

 

Lži a ideologie

 

Mechanismy, které prosadily kolosální zkreslené nebo lživé informace do masmédií jako pravdivé, byly mnohokrát popsány. NYT se ve své sebekritické omluvě za dezinformace odvolává na obavy z toho, že by včas o událostech neinformoval. Nezdržoval se proto ověřováním zdrojů informací. Rovněž Franck de Veck, bývalý ředitel listu Die Zeit, se snažil připisovat část viny za vymyšlené informace, které jeho deník publikoval, časové tísni. Nejde pouze o tvrzení, že Irák vlastnil před intervencí jaderné zbraně. Mnohem vážnější je v současné době, kdy světové velmoci přistoupily na americkou hru imaginární války s terorismem, vytváření mytických, neskutečných osobností. K nim náleží i legenda o jednom z vůdců Al-Káida, Zarkávím, po dlouhá léta označovaném světovými masmédii za nejnebezpečnějšího teroristu světa. Nikdo neznal přesně jeho podobu. Byl obviňován z odpovědnosti za teroristické akce po celém Středním východě, z organizování odporu iráckého města Fallúdža, což posloužilo jako motiv pro vyvraždění většiny jeho obyvatel. Média z něj vytvořila hlavní postavu iráckého odboje. Nakonec se legenda stala neúnosnou, a tak americké tajné služby oznámily, že se jim ho podařilo usmrtit.

 

Zdrojů produkujících legendy je mnoho. Vytváření zavádějících stop, které by se jevily věrohodně a ovlivnily veřejné mínění na dlouhou dobu, není levnou záležitostí. Pentagon využívá k tomuto účelu ročně téměř miliardu dolarů. Systémovým základem je tzv. strategie ovlivňování lidského vnímání. Vojenské letectvo USA, které je odpovědné za největší počet usmrcení nevinných obětí od roku 1940 do současnosti, si vypracovalo vlastní systém ovlivňování lidského vnímání a zkresluje popisy masakrů tak, aby je veřejnost dokázala bez odporu přijmout a zdůvodnit si je jejich nezbytností.

 

Sem náleží i vytváření zástupných témat, ke kterým jsou uměle vyvolávány veřejné diskuse. Tento postup má předcházet tomu, aby se někteří investigativní novináři vydali hledat pravdivé vysvětlení. Jak už bylo uvedeno, mediální manipulátoři zdůvodňují svou odpovědnost za zveřejňování lživých informací pouze obavami z toho, že v časové tísni publikovali informace, jejichž zdroje nebyly dost prověřené. Jejich tvrzení jsou ale jen kamufláží skutečných záměrů. Lživé informace uveřejňují vědomě. Jde o součást prosazování současné buržoazní ideologie, kterou sdílejí všechna masmédia. Většinou je prozrazují podobné nebo totožné tituly v tisku, stejně jako názvy rozhlasových a televizních informací. Tento proces je v reálu založen na sjednocených námětech, působivých metaforách a modelových stereotypech, které korporativní média využívají jako obligatorní vzor pro informační hodnocení událostí. Jejich nekonečné opakování je činí ještě působivějšími.

 

Uvedený proces představuje jednosměrný filtr, kterým jsou veřejnosti informace směrovány a ta pak, vzhledem k tomu, že nemá jiné informace pro srovnání, posuzuje podle nich veškeré světové dění. Pokud mají informace takový charakter, který není možné ani profiltrováním přizpůsobit politickým záměrům buržoazie, jsou médií ignorovány. Dlouhodobě zkreslované a lživé mediální informace a analýzy, v nichž jsou zamlčovány pravdivé podstaty, ovlivňují vytváření přesně takových hledisek a názorů obyvatel, jaké žádá vládnoucí třída. Vliv takovým způsobem manipulovaného pohledu na sled událostí má velkou setrvačnost. Vytváří deformovaný pohled na všechny události.

Např. v červenci 2005, po londýnských atentátech, anglická policie zavraždila v metru mladého Brazilce. Lživá policejní informace o události byla, díky mnoha očitým svědkům, rychle odhalena. (Brazilec nebyl terorista, neměl na sobě podezřelý nepromokavý plášť, byl zavražděn až poté, kdy se na výzvu sám zastavil atd.) Těžko ale lze vyčítat něco policistům, kteří jsou denně přesvědčováni, že všichni imigranti jsou potenciální teroristé a chovají se určitým způsobem.

 

Unifikovaná tvrzení o válce s terorismem

 

Vše začalo 11. září 2001 (všechny události od tohoto data do současnosti je potřeba posuzovat z hlediska amerického hodnocení útoku na New York a Pentagon). Za nejbrutálnější lze považovat verzi, použitou ředitelem CNN, jenž nařizoval zpravodajům, aby posuzovali všechny civilní oběti v Afghánistánu v kontextu pomsty za 11. září. Existují ale i její další verze: Svět se po 11. září změnil. Po 11. září nemůžeme mít stejná občanská práva, jaká jsme měli před tím. Je třeba uvažovat o změnách mezinárodního práva atd. Teroristický útok tak byl využit k omezování občanských práv v USA a Anglii, k systematickému narušování Ženevské konvence o zacházení s válečnými zajatci a o zákazech používání některých zbraní.

 

Existuje však i jemnější, mnohem rafinovanější forma stejného klišé. Vstoupila do hry poté, co válka proti Iráku začala být kritizována jako omyl, který nepovede k porážce terorismu. Už před agresí se dalo předvídat (a předvídalo se), že terorismu válka jen prospěje. Iráckou válku nelze považovat pouze za chybu politiky prezidenta Bushe, jak se ji snaží představovat média. Souhlasili bychom totiž s tím, že hlavním motivem americké administrativy byl dobrý úmysl a jeden z kroků ve válce se světovým terorismem. A o to právě usiluje americká administrativa, vnutit nám myšlenku, že jde jen o omyl a ne o součást dlouhodobé války o ovládnutí kontroly nad světovými zdroji energetických surovin, o hrůznou válku a o válečný zločin.

 

Válka s terorismem

Od počátku byl americkou administrativou teroristický útok na New York a Pentagon označován za válečný akt. Tím dosáhly USA souhlasu RB OSN s útokem na Afghánistán. Termín válka proti terorismu byl tak médii vnucen světové veřejnosti, rychle zdomácněl a nyní nám připadá jako přirozený. Pod válkou proti terorismu se nám tak tvrdí, že jde o válku bez vymezeného prostoru, globální a bez dodržování zákonů, protože protivník-terorista je schopen naprosto všeho a nachází se všude. Označuje permanentní válku s protivníkem, jenž mimořádně rychle uniká a je nedostižitelný (i proto, že je definován příliš obecně). Válka je vedena proti nelegitimnímu nepříteli (pro teroristu legitimita neexistuje), je považován ne za příslušníka nepřátelské armády, ale za nepřátelského bojovníka, na něhož se nevztahují mezinárodní zákony o jednání s válečnými zajatci. Válka proti terorismu je legitimní, protože válečná iniciativa, zařazená do podobného systému hodnocení, je zákonná. Ze seznamu teroristických aktů však bylo rafinovaně vyňato bombardování, přestože jde o nejkrutější formu terorismu, kterou vojenské letectvo realizuje od svého vzniku. Veřejnost si zvykla na termín bombardování natolik, že se OSN ani nesnažila tento pojem zahrnout do definice terorismu.

 

Pro myšlení občanů USA, ve kterém dominuje náboženstvími zdeformovaný světový názor, je velmi přijatelný termín válka dobra se zlem, přenesený na pomyslnou válku s terorismem z doby poslední fáze studené války. V roce 2004 prezident Bush vzpomenul ďábla, aniž uvedl bin Ládina, 319krát. Metafora byla a je donekonečna opakována masmédii. Po teroristických útocích na cestující v londýnské dopravě 7. července 2005 se v italském deníku La Repubblica objevil titulek: Ve jménu nenávisti zavraždili lásku. Tento typ kontrastu je rétoricky velmi účinný. Dokonale zastírá motivy atentátu. Nehledá jeho skutečné původce. Působí na emoce adresáta. Tím, že ho předstírá příjemci jednoznačně jako odvetný akt za účast Velké Británie v intervenci proti Iráku a Afghánistánu, předchází možné racionální otázce: Komu atentáty prospěly?

 

Často je používána i varianta názvu války s terorismem - válka civilizací. Má znamenat, že nositelem vyšší civilizace jsou Evropa a USA, odmítající radikalismus. Je často využívána v apologetických vystoupeních, snažících se vnutit veřejnosti představu, že nejde o imperialistické války, o ovládnutí energetických zdrojů.

Nejde jen o pojmenování, jde o celý systém názorů, zformulovaných křesťanskými církvemi v boji s islámským náboženstvím. Korán je představován pouze jako ideový základ pro džihád (svatou válku). V takovém kontextu je naprosto irelevantní, že západní civilizace vyvraždila už na počátku nového tisíciletí statisíce muslimů v Afghánistánu a Iráku, nehledě na miliony civilních obětí, které přišly o život v důsledku války. Nezmiňuje se o zničených a rozkradených kulturních památkách, které jsou nenahraditelné a o loupení přírodních zdrojů ve všech rozvojových zemích.

 

Za úspěšný mediální výrok lze považovat i tvrzení, že Západ je nositelem vyššího politického systému - demokracie. Jde o variantu předcházejícího klišé. Buržoazní demokracie je představována jako jediný spasitel před totalitou a diktaturami (bez odhalování podstat). Tvrzení využil britský premiér Tony Blair k obraně mučení Iráčanů britskými vojáky: Rozdíl mezi demokracií a tyranií nespočívá v tom, že v demokratických režimech nedochází ke zločinům, ale pokud k nim dojde, jsou voláni ti, kdo je způsobili, k odpovědnosti. Jinými slovy, pokud zločiny, kterých se dopouštíme, nejsou odhaleny, je náš politický systém vyšší, poněvadž neexistují důkazy o opaku. Toto schéma může být opakováno donekonečna. Dospěje se tak až k argumentaci, že odhalení lži o ZHN v Iráku demonstruje dobrou vůli americké administrativy a transparentnost politického systému atd.

Pro korporativní masmédia je rozhodující prosadit do vědomí veřejnosti souhlas s jejich verzí zdůvodňování legitimity a nezbytnosti exportu demokracie. Pokud je takové tvrzení akceptováno, následují další: Irácký odpor proti interventům je jen archaický, tribální terorismus. V Iráku je hlavním problémem terorismus a nikoli americko-britská intervence. Jako vzor k získání představy, jak poslední klišé může ovlivnit orientaci informace, lze využít článek z deníku La Repubblica (27. 1. 2005 - Předvečer iráckých parlamentních voleb). Redaktor si klade otázku: Je možné se svobodně vyjádřit v zemi okupované koalicí cizí supervelmoci a dalších 30 států a desetitisíci příslušníků cizích soukromých bezpečnostních agentur, vyzbrojených jako na Divokém západě? V zemi ohrožované nelítostnými a zoufalými záškodníky? (Za záškodníky je považován domácí odboj.) Podle této manipulace se stává hlavní příčinou toho, že se občané nemohou svobodně vyjádřit ve volbách, terorismus, rozpoutaný domácím odbojem a vytrácí se pravá příčina - angloamerická intervence. Na předpokladu legitimity exportu demokracie bylo ostatně postaveno i jedno z prvních ospravedlnění přepadení Iráku.

Každý, kdo zná historii kolonialismu, nemá problémy s odhalením motivu pro toto ospravedlnění: koneckonců je logické, že ten, kdo se cítí odpovědným za agresi, preferuje kamufláž vlastních zločinů vylhanými, jakoby nesobeckými pohnutkami. Méně logické pak je, pokud jim veřejnost uvěří. K líčení vývoje situace v okupovaném Iráku používají média celou škálu podobných tvrzení: vojska Západu přinášejí civilizaci, přestože vraždí, loupí, mučí, používají ZHN zakázané ženevskými konvencemi. Západ je nositelem demokracie, přestože volby jsou zmanipulované, volební systém, organizovaný okupanty je založen na etnickém a náboženském složení a vede k rozkladu státu. Základem ústavy, zpracované Američany se stalo státní náboženství. Současný irácký právní systém je v původně laickém státě nyní založen na islámském právu šaría.

 Každá z uvedených manipulací s výrazy slouží k zakrytí pravé podstaty věcí a události, poskytuje možnost interpretovat je tak, jak se to zrovna hodí, třeba jako nahodilé překážky, které se objevily na cestě realizace chvályhodných a dobročinných záměrů a v nejhorším jako klasická výjimka, která potvrzuje pravidlo. Skutečnosti, že média užívají některé klíčové výrazy z lexikonu současné buržoazní ideologie, nám poskytuje možnost jejich třídění - přátelské režimy jsou označovány přívlastky: demokratický, tržní, bezpečný. Nepřátelské režimy (vlastnící suroviny a odmítající je dobrovolně předat nadnárodním monopolům) jsou teroristické a totalitární. Média volí velmi prostý, jednoznačný, rezolutní a emotivně působící lexikon srozumitelný spotřebiteli s vyloučením všeho, co by ho mohlo navádět ke zpětnému posuzování pravdivosti informace a podstaty události nebo problému.

Jak proti tomu bojovat?

 

Hlavním nástrojem kritické informace, vyjadřující odpor vůči politice lží, musí být snaha donutit člověka znovu uvažovat a myslit. Boj s buržoazní ideologizovanou terminologií musí vycházet z objasňování rozporů mezi tvrzeními dominantně využívanými k posuzování událostí.

 

Typickým jednoduchým příkladem je objasňování dvojího pohledu na problém: Jestliže Írán, jako signatář ?Smlouvy o nešíření jaderných zbraní? a spolupracující s MAAE, usiluje o výrobu jaderné energie, je obviňován ze lži, kterou chce kamuflovat výrobu jaderné pumy. Současně se zamlčuje, že Izrael, Pákistán a Indie vlastní jaderné zbraně desítky let a nikdy nepodepsaly uvedenou smlouvu. Často se setkáváme s vědomým opomenutím faktů v hlavních komentářích nebo s jejich manipulací.

 Významnou úlohu sehrává skrývání reality za eufemismy. Mučení, kterého se dopouštějí okupační síly a policie nejen v iráckém vězení Abú Ghrajb, ale v celém Iráku a Afghánistánu, bývá označováno v buržoazních médiích termíny: zneužívání pravomocí, špatné a ponižující zacházení, výslechy pod nátlakem, tvrdé výslechy, taktika zastrašování a nátlaku, násilné techniky výslechu, psychologický nátlak atd. Osm metrů vysoká zeď o délce několika set kilometrů, oddělující Izrael od Palestiny a tvořící z Palestiny ghetto, je označována jako ochranné oplocení. O Izraelem okupovaných palestinských územích se hovoří pouze jako o "teritoriu" .

Mezi nejstrašnější přívlastky, zakrývající podstatu věcí, náleží termín "humanitární válka".

 

Jedním z hlavních úkolů levicové žurnalistiky je vrátit pojmenováním faktů a událostí jejich pravdivý význam. Války nemohou být nikdy označovány jako humanitární, mohou být pouze spravedlivé, nebo nespravedlivé. Lid - marxistická kategorie, nemůže být zaměňován, jak se často děje v levicových médiích termínem lidé , který je degradující. Přebírání buržoazní terminologie znamená v podstatě souhlas s buržoazní ideologií. Je to jako vzdávat se výhody vlastního hřiště. Výrazu demokracie, kterým označuje buržoazní ideologie vlastní buržoazní diktaturu, je potřeba vrátit jeho původní význam. Za demokracii je možné označit pouze vládu lidu, jak o tom často hovoří Hugo Chávez.

 

Hlavně však musí levicová média nabídnout alternativní pohled na událostí: tak přepadení Afghánistánu a Iráku nemůže být nikdy hodnoceno jako jedna z etap války s terorismem nebo jako chyba. Jde o akt banditismu, čistého státního terorismu, který demonstruje absolutní pohrdání koncepcí mezinárodního práva. Invaze, po které následuje okupace, je čistě vojenskou akcí, operací, jejímž cílem je nastolení vojenské a ekonomické nadvlády USA na Středním východě a jejímž výsledkem jsou statisíce nevinných obětí, zmrzačených a zavražděných Iráčanů, dětí, žen a mužů, k jejímuž kamuflování termínem osvobození od diktatury byla využita zmanipulována masmédia.

 

Na počátku zmíněný Harold Pinter k tomu dodal: "Zavedli jsme v Iráku mučení, bombardování kazetovými bombami, munici s ochuzeným uranem, vyvražďování civilistů, bídu a smrt iráckému lidu, a nazvali jsme to šířením svobody a demokracie na Středním východě."

 FC