Generál Miroslav Vacek - 75 let. Gratulujeme!

Podrobnosti

Kategorie: Z domova

Twitter

Právě v těchto srpnových dnech se dožívá významného životního jubilea generál Miroslav Vacek. Narodil se v Kolíně 29. srpna 1935. Voják z povolání, který funkcemi v armádě prošel od píky a vypracoval se až do pozic ministra národní obrany a generála. Ve druhé polovině 80. let byl také poslancem Federálního shromáždění. Ve dnech listopadového převratu roku 1989 měl klíčové zásluhy na tom, že tehdejší události neskončily krveprolitím hlavně  silou své autority a znalostí mezinárodních souvislostí. Také proto se stal na konci roku 1989 ministrem národní obrany v tzv. vládě národního porozumění. Vysoce jej ve své době uznával i průměrný dramatik a antikomunista tehdejší prezident Havel, uvědomoval si, že potřebuje ve svém okolí odborníka jeho kvalit. Později když ho nepotřeboval se k němu již nehlásil a neváhal jej i veřejně kritizovat. To svědčí o Havlově charakteru mnohé, ale toho kdo sleduje naši politiku po roce 1990 by to vlastně ani nemělo překvapit.

První a zároveň poslední  odborník na postu ministra obrany po roce 1989

Miroslav Vacek nepochybně zůstává stále prvním a zároveň posledním skutečným odborníkem ve funkci ministra obrany v té době ještě Československé republiky po roce 1989. V dané době měla u nás ještě armáda dobré postavení ve společnosti a prestiž a především bojeschopnost, což bylo uznáváno i na západ od našich hranic. Co z armády udělali jeho následovníci ? mnohdy naprosto úplní laici ve věcech vojenských často navíc vlastnící modrou knížku nelze nazvat jinak než její likvidací. Ostatně, jak má armáda vypadat, když ji v minulém dvacetiletí vedli i takoví ?odborníci? jako byli lidovci Výborný, Baudyš a Holaň? A ve funkcích náměstků takové ?hvězdy? jako pánové Nečas a Kalousek? Vlastně je zázrak, že z ní ještě něco životaschopného vůbec zbylo. Z naší silné a bojeschopné armády se zejména po vstupu do NATO stal víceméně jen jakýsi expediční sbor plnící úkoly západních velmocí zejména tam, kde tyto sledují své mocenské zájmy. Jde především o země bývalé Jugoslávie, Irák nebo Afghanistán. Miroslav Vacek je skrze svoji profesní kariéru, názory, postoje a přesvědčení skutečnou osobností a především mezinárodně uznávaným odborníkem, ale také rovným a charakterním člověkem. Tím zůstal dodnes, i přesto, že po roce 1990 musel čelit mnoha intrikám, pomluvám a lžím na svoji osobu a dokonce i pokusům o fyzickou likvidaci. Jeho protivníci se jej báli, měli z něj přirozený strach, který vyplýval z toho, že generál Vacek mnohé věděl a ví. Armádu a dění kolem ní, včetně hlavních aktérů znal dokonale. Dobře též věděl, že polistopadoví břídilové na ministerstvu obrany mají jasně daný úkol ? snížit akceschopnost naší armády a připravit ji jako vojenskou zálohu uzpůsobenou potřebám NATO. Generál Vacek však proti všem špinavostem házeným na svou osobu vždy vítězil morální silou své osobnosti a odborností. Tedy předpoklady a schopnostmi, které jeho kritikům či nepřátelům silně scházely, ať to byli jeho nástupci ve funkci či jiné osoby, které ani nemá smysl jmenovat. Lidské nuly jako pan Ruml a jiní nestojí za řeč a dnes již skoro ani nikoho nezajímají. Miroslav Vacek, již řadu let generál ve výslužbě se v 90. letech aktivně zapojil do politické práce v KSČM a patřil k jejím hlavním osobnostem, v letech 1996 ? 1998 byl i poslancem. Dnes už se méně ví, že se o něm uvažovalo jako o možném kandidátovi na prezidenta republiky a nutno dodat, že by byl důstojným reprezentantem naší země i pro zahraničí. Na rozdíl od těch kdo tuto funkci zastávali a zastávají? Bohužel doba přála a přeje spíše politickým přeběhlíkům, nejrůznějším opožděným hrdinům v boji proti u nás nikdy neexistujícímu komunismu či primitivním antikomunistům, na které si za pár let nikdo ani nevzpomene, jelikož za nimi nezůstanou žádné hodnoty ani pracovní výsledky. Jen lži, nenávist a intriky. Skutečné osobnosti však zůstávají silou svých činů, práce, charakteru, schopností. Mezi takové osobnosti Miroslav Vacek nepochybně patří a patřit bude.

Důležitá fakta naší novodobé historie popsal v několika knihách

Je velkým štěstím i pro dnešní střední a zejména mladou generaci ale především pro budoucnost, že své pracovní a životní zkušenosti sepsal hned v několika knihách, které od roku 1991 postupně vydal. Díky tomu máme již trvale zaznamenána důležitá fakta z nichž mnohá by jistě vlivem cenzury zapadla do nezaslouženého zapomnění. Generál ve výslužbě se nevyhýbal žádným důležitým událostem, precizně popsal stav naší armády těsně před převratem, svoje působení v ministerské funkci i včetně intrik pravicových fanatiků jejichž tlaku podlehl i Havel, když jej říjnu 1990 z funkce odvolal, aby tím zachránil sám sebe. Tentýž Havel jej opakovaně označil za muže na svém místě, kterého si váží po stránce lidské i odborné a údajně osobně s jeho odvoláním nesouhlasil. Byl to stejný Havel, který se později k Vackovi nehlásil a dokonce se vyhýbal i osobnímu setkání trapným vymlouváním tlumočeným přes jiné osoby.  Vacek knižně zaznamenal i dnes již téměř zapomenutou "misi dobré vůle" do Iráku jejímž cílem bylo dovést do vlasti zadržované naše občany, kterou na konci roku 1990 úspěšně vedl. Popsal i pokusy o fyzickou likvidaci své osoby v březnu 1997 známou jako pád ze schodů v podnapilosti. Přitom šlo o jasný případ napadení s cílem ublížení na zdraví či smrti o čemž svědčila i závažnost poranění a následná operace a průběh další léčby. Někdo se tehdy naštěstí neúspěšně chtěl zbavit odborníka, který toho velmi hodně na mnohé novodobé papaláše  ví, navíc fundovaného a argumentačně zdatného odpůrce našeho vstupu do NATO. Není překvapením, že se toto přepadení nikdy řádně nevyšetřilo a viník zůstal dodnes nepotrestán. Vacek se nevyhýbá se svých knihách ani osobnímu životu, názorům na společenské dění či hodnocení naší novodobé politické elity, nebál se ani uvést, že byl sledován léta tajnou službou. Přičemž toto pravděpodobně trvá dodnes. Přitom jistě musel počítat s nelibostí či i odvetou určitých kruhů. Opravdu stojí důležitá fakta uváděná v jeho knihách za připomenutí a za přečtení. Lépe pochopíme mnohé události zejména z let po převratu.  Především potom první tři knihy Proč bych měl mlčet? z r. 1991 (je příznačné, že knihu uvádí část známého Čapkova fejetonu z roku 1938, kde píše o kvalitě lidských charakterů), její pokračování Na rovinu z r. 1994 a konečně třetí kniha Rozsoudí nás čas aneb život není na povel z r. 1999. V těchto knihách velmi poutavě popsal svoji vojenskou kariéru, ale zejména zaznamenal nesmírně důležitá vlastní osobní svědectví z přelomových let pádu minulého režimu a nástupu "svobody" a "demokracie". Účastnil se v dané době mnoha porad, schůzí a jednání a díky osobní přítomnosti tak zaznamenal podstatu důležitých zlomových okamžiků naší novodobé historie. Samozřejmě tak učinil bez cenzury režimních přikyvovačů jejichž snahou je líčit nový režim jen v růžových barvách a majících strach z pravdy a objektivity faktů, tak jak byla zaznamenána ve své sirové podobě, včetně hanebného chování mnoha hlavních aktérů nové doby. Ostatně jak se v jedné  z Vackových knih v závěru uvádí: "Pokud se jeho novým svědectvím bude někdo v české politice cítit dotčen, fakta za to nemohou."

Miroslav Vacek patří k těm lidem, kteří nikdy nevyměnili své přesvědčení a postoje za pohodlnější existenci či různé funkce, zůstal rovným a charakterním člověkem. Právě těmito zásadami vždy bral vítr z plachet všem kdo se ho pokoušeli diskreditovat a veřejně zostouzet. Nezbývá než závěrem popřát do dalších let pevné zdraví, hodně životního elánu a optimismu. A také věřit, že bystrý pozorovatel života a společnosti bude i nadále pokračovat ve své publikační činnosti. Jistě může sdělit ještě mnohé zajímavé názory a poznatky.