NE salonním komunistům, ano aktivnímu působení přímo mezi lidmi!

Podrobnosti

Kategorie: Názory, polemika

Twitter

Komunisté byli již v době první republiky považováni za stranu stojící vlastně do značné míry mimo panující systém. Samozřejmě se nevzdali svého parlamentního zastoupení, měli své poslance, měli i senátory a v neposlední řadě i své členy v zastupitelstvech obcí a měst. Politická strana a to i ta, která je svým programem a činností do značné míry antisystémová se nemůže zříci tohoto zastoupení. V opačném případě by její praktická činnost byla ve velké míře paralyzována a program tak nemohl být ani z malé části a za cenu řady kompromisů realizován.

Toto věděli už předváleční komunisté. A že je tehdejší moc vůbec nešetřila. Perzekuce komunistů a to i řadových členů včetně jejich rodin byla na denním pořádku, mnozí se ocitali i ve vězení, o šikanování ze strany různých pánů domácích či zaměstnavatelů ani nemluvě. Komunisté však věděli, že centrem jejich působení musí být přímo lidé v jejich přirozeném prostředí, tedy i na pracovištích. Což bylo aktuální zejména v době hospodářské krize. Komunisté stáli v čele při organizování stávek a protestů proti propouštění, proti omezování již tak nízkých mezd a zaměstnaneckých jistot. Kde jsou ty časy, chtělo by  se dodat.

Do historie se již trvale zapsala mostecká stávka či protestní akce organizované v rosicko ? oslavanské oblasti a na mnoha dalších jiných místech. Mementem může být tragedie, ke které došlo u duchcovského viaduktu, kdy zahynulo několik dělníků, kteří vyšli aktivně protestovat proti tehdejším neúnosným sociálním poměrům. Komunisté získávali podporu přímo v centru dění, mezi pracujícími v prostředí jejich obživy. Ano již Hybeš, Šmeral či  Šverma, Gottwald nebo Zápotocký věděli, že politiku je třeba dělat v prvé řadě s lidmi, tedy přímo s lidmi a to mezi nimi v jejich přirozeném pracovním prostředí, kde byli ohrožovány jejich základní existenční jistoty. Ostatně stále ještě máme mezi sebou pamětníky uvedených událostí. Dnešní režim by rád na mnohé události první republiky zapomněl, ale to se nemůže podařit. Historická fakta jsou naštěstí již trvale zaznamenána i pro další generace, ale je nutno je vytrvale připomínat a bořit tak dnešní cenzurování mnohých událostí naší novodobé historie ze strany sdělovacích prostředků a institucí, jelikož nastavují i dnešnímu systému nemilosrdné zrcadlo. Proto má smysl si tyto události stále připomínat, dnešní krize je k tomu vhodnou dobou. I dnes jsou lidé ve velkém propouštěni, jejich základní životní jistoty ohrožovány, mnozí mají problémy se zaplacením nájmu či jiných základních potřeb. Tito lidé potřebují konkrétní a účinnou pomoc, potřebují vědět, že někdo jednoznačně stojí na jejich straně a hájí jejich zájmy. Je nutné i přímo na půdě parlamentu uvádět konkrétní příklady toho, s čím se lidé postižení krizí potýkají a jaké složité problémy musí denně řešit a to v kontrastu s různými výhodami, požitky a vysokými platy právě našich politiků. Pravicové strany přirozeně toto nezajímá, ty vždy stály na straně majetných a jim uzpůsobovali a uzpůsobují zákony, aby se jim žilo ještě lépe a ještě ve větším přepychu. Nebylo by od věci při jejich nekonečných obstrukcích za účelem zamezení přijetí zákonů ve prospěch řadových občanů přečíst seznamy jmen třeba propuštěných z regionu toho kterého komunistického poslance. Nezaměstnaný, důchodce, sociálně slabý, není pro pravicové politiky důstojný partner a dávají to při každé příležitosti najevo. Nyní například při chystané stávce v dopravě, kdy poslanci ODS prohlásili, že se nenechají vydírat stávkujícími a jejich požadavky. Tito lidé se o život prostého člověka a jeho starosti nikdy nezajímali a míra jejich arogance stoupá úměrně s tím, jak ztrácejí podporu ještě donedávna svých věrných voličů.

Komunisté jsou tu pro to, aby hájili zájmy podstatné části společnosti, všech pracujících. Už dávno neplatí a ani nemůže platit, že komunisté jsou jen stranou dělníků. Ostatně tato profesní skupina i ve volbách volí nejčastěji právě dvě naše největší strany.

Tato skutečnost by jistě stála za hlubší sociologický rozbor. Přirozeným voličem komunistů může být i živnostník nebo samostatně hospodařící zemědělec. Každý kdo se živí poctivou prací a nežije jen z práce druhých. Velcí podnikatelé a velcí majetkoví vlastníci nikdy nebyli a to zcela přirozeně stoupenci skutečné levice. Ta svým programem ohrožovala jejich osobní majetkové zájmy. Tedy další rozhojňování majetku na úkor někoho jiného. Ono vykořisťování člověka člověkem známe již z dávné historie. Ještě než jej precizně popsal Marx a další klasikové. A také boj a odpor proti němu. Třeba v podobě husitského hnutí, selských bouří či prvorepublikových dělnických stávek. Skutečný politik ? komunista není a nemůže být salonním politikem, který tráví většinu svého času na parlamentních schůzích, zasedání různých komisí a výborů mimo hlavní veřejné dění, což se dnes bohužel také děje. Skutečný politik ? komunista by měl přivést nezaměstnané a další postižené současným systémem pod okna Parlamentu. Aktivní působení přímo mezi lidmi je vizitkou skutečného a poctivého komunisty, nikoliv jen návštěvy společenských akcí mezi naší smetánkou. V tomto prostředí se nepochybně problémy prostých lidí postižených systémem neřeší. Stát na straně pracujících znamená znát dobře jejich problémy a nikoliv chodit mezi lidi jen v předvolební době a rozdat jim drobnou pozornost a volební program, toto je typickým znakem právě oněch stran považujících současný systém za dobrý a jen ho občas chtějí mírně korigovat. Tyto strany plní přání těch, kdo jim financují volební kampaně, tedy velkopodnikatelů a různých lobistů. Naopak komunisté jsou tu pro všechny pracující a toto by měli svou politikou jasně definovat a realizovat, nikoliv jen na schůzích, a předvolebních mítincích. Tím  se totiž jen staví do řady mezi ostatní politické strany, které chtějí současný systém dále udržovat, ačkoliv mnozí z nich vědí že už nefunguje.

Miroslav Pořízek