header

CookiesAccept

Upozornění: tato stránka používá cookies a podobné technologie.

Pokud nezměníte nastavení prohlížeče, souhlasíte s tím.

Rozumím

20 let pod diktaturou dravců IV.

kolecka.jpg3. Zamořená kultura a vzdělávání: Věci se ze všeho nejlépe poznají srovnáním. Kde je ta doba, kdy se v české kultuře probudil intenzivní dech života, kdy se objevoval talent za talentem, báseň za básní, píseň za písní, román za románem, kdy jsme se tak pyšnili přítomností, ukolébávali budoucností a byli hrdí na svou skutečnost, a ještě více naději; byli jsme přesvědčení, že nám rostou  Shakespearové, Chaplinové, Šaljapinové, no prostě géniové. Kde jsou ty klamavé naděje! Jak se vše změnilo během dvou desetiletí! Ano, byla to jedinečná podívaná, a čas potvrzuje, že za úspěchy stály nevídané socialistické přeměny.  Socialistická péče o osvětu, vědu, vzdělání a literaturu jako by stimulovala nadání, talent, důvtip, inteligenci lidu.

  Byl to nevyhnutelný výsledek působnosti socialismu. A jak působí kapitalismus ? Nemáme ani dobré knihy, ani velké spisovatele, herce, hudebníky; máme jen slabé prodejné spisovatele a obchody. ?Díky? vlivu západních vzorů se kultura a umění odvrací od života lidu a od společenských problémů. Všude ignorance osobitosti vývoje a charakteru národa a jeho bytí. Filozofie kontrarevoluce rozbíjí život na úroveň beztvárnosti, na úroveň světonázorového chaosu, ve kterém už neexistuje nic celistvé, nepoškozené, pravé. Jakákoli idea páchne rozkladem. Je to těžká doba, doba vyprazdňování, bezduchosti, tuposti. Právě v takové obsahové prázdnotě se nyní nacházíme.

                Moudrost praví: tma je ve státě, kde jsou lotři na výsluní. Protektoři se řídí poučením,  že česká mentalita inklinuje k radikálním proudům, že je poháněna pohybem revolučních dějů lidstva. Proto propracovávají protiopatření: do chodu uvádějí mechanismy, které karikují socialistickou kulturu a zkreslují národní dějiny. Vyvracejí vše, co by mohlo připomínat národu jeho statečnou minulost. A tak se všechno, co je v ní velké a vznešené ruinuje. Jsou bořeny pomníky Marxe, Lenina, Gottwalda, Švermy, Fučíka, Jabůrkové,  Kudeříkové a dalších světlých postav českých a světových dějin. Proč asi? Aby nepozorovaly zlořád, který se v kdysi vzkvétající společnosti  rozhojňuje. Je to však proces neočekávaný.  Uprostřed této nekulturní ohyzdnosti, uprostřed vandalství, primitivnosti se kupodivu ještě více nadnáší věčně kouzelná role hrdinů-bojovníků, hrdinů-myslitelů, politiků, budovatelů divotvorného socialistického žití. Člověku přichází líto, vidí-li, kolik hodnot ctitelé západní civilizace zničili; jak mizí stopy myšlení a mravů; jak lidský mozek trpí návalem šílených reklam, které jakoby oznamovaly: ?očumuj a chuť si nech zajít?.

               Původ tohoto bankrotu je nepochybný: bezohlednost  vůči národům byla včleněna mezi složky studenoválečnické strategie, v nedílném spojení s uvedením do zanícené účasti disidentů v šíření ?masové kultury?. Podniká se všechno, aby literatura nebyla ozvěnou společenského mínění, aby naopak jeho hlas přidušovala, hlavně ten, který touží po vyšších lidských ideálech. Literáti jsou hodnoceni podle vehemence, kterou prokazují při zbavování čtenářů nejvýživnější síly čtenářů ? myšlenky a myšlení, a tím i odmítání věrnosti a odevzdanosti novodobým barbarům. Tento patologický proces zamořuje všechny kulturní a umělecké oblasti. Tvůrčí svoboda znamená přizpůsobovat své chování pyšné tváři loutky, řídící se podle chutí Havla a jemu podobných odkojenců západní ideologie a kultury. Z tohoto zorného uhlu nutno posuzovat kupříkladu i Havlovo vytržení a veřejný obdiv k Rolling Stones a dalším rachotícím kapelám. Všechno v souladu  s propracovaným programem: proměna hudby v hluk je planetární pochod, který zvěstuje, že lidstvo vstupuje do dějinné fáze totální ohavnosti a surovosti. V hluku nejsou slyšitelná slova. Pohyb nízkých smyslů, osvobozených od všech závazků, to je jedinečná kultura. V porovnání s ní všechno, co národy vytvořily, je jen ?ubohé blábolení?, jak se vyjádřil jistý ?moderní? chudák.  Ach, sladký Gott, jenž zpívá pro nacpané a nacpávající zbohatlíky, je dobrým příkladem muže odevzdaného režimu, který nemá smysl pro hodnoty života, stejně jako další jepice tančící ve víru okamžiku a myšlenkového hédonismu, nevnímaje utrpení národa.    

                Všechno to  patří k dravému tažení západní pseudokultury  a reakční  ideologie. Jejich rodokmen sahá do válečného období, kdy nacisti, vichisti a další zlé síly pod záminkou spásy  kultury prosazovali své zlověstné plány. Z analogických popudů studenoválečníci roztočili tanec kolem bourání hranic mezi socialistickými a kapitalistickými státy. Společná hranice, společná kultura, společná civilizace, tak zněl chorál západofilů. Vyvstává otázka: z jaké příčiny je národní kultura decimována? Inu, jadrná kultura by nejen znehodnocovala  nevzhledné reálie, ale i připomínala reálie socialistické minulosti. Popsala by skličující obraz, jak se česká pospolitost seshora až dolů kulturně vyprazdňuje. V souladu s pokynem souvěrce Havla, Pavla Tigrida, ?my žádnou kulturní politiku nechceme a mít nebudeme, protože kulturní politika je komunismus?. Havel bez studu před veřejností hanobí vlastenectví jako projev kmenového nacionalismu a ?čecháčkovství?. Nedbá na historické poučení, že monokulturalismus sloužil kdysi jako odrazový můstek k tragédiím, které ostatně jsou dobře známé i z dějin 20. století.

               Zabedněnci si vymýšlejí antikomunistické pomluvy: prý komunisté podřizují kulturu a umění mimouměleckým cílům a ubíjejí tak tvůrčí uměleckou svobodu. Je to však nonsens.  K tvorbě není potřeba nikoho nutit, není potřeba psát na předepsaná témata. Cpát někomu fantazii o životě ? To nejde,  k tomu je potřebí jediné, být občanem své vlasti a své epochy. Spojit své snahy se snahou lidstva,  spojit zdravý cit s pravdou života. Jako zlý příklad lze uvést osudy odpadlických literátů. Je známo, jak podle příkazu tajemných sil v 60. letech najednou jako by v temnotách západní civilizace pozbyli rozum a slepě začali tápat  v dehistorizovaném labyrintu zaslepenců světa. Značná část populárních literátů sklouzla na roveň mluvčích západních ideových tónin. Bylo zřejmé, jak literárně degenerují, jak ve víru událostí zvráceně chápou svět a přiklánějí se k nečistým světonázorům. Nakonec se umělecky i lidsky rozložili: kořili se instrukcím CIA, které nařizovaly, aby se z literatury a umění vytrhávala jejich sociální podstata. A tak Vaculík, Škvorecký, Kundera, Neff a jejich souvěrci popisují nový život na základě zlomyslných nepravd, lží, z bulváru, a nikoli z dotyku ze skutečnosti. Jak chybná byla vnitřní náplň jejich života, dokládá M. Kundera ve svém slávou opředeném románu ?Nesnesitelná lehkost bytí?, v němž si nesnesitelně bezstarostně vymýšlí nejen příběhy morálně pokleslých hrdinů a zatracuje májové oslavy, bez uvědomění si toho, co kdysi postřehl Jan Neruda: že český člověk spatřuje svou sílu v jednotě svobodných lidí, a umí dobře vykonanou práci oslavit. Necháme-li stranou jeho, Kunderovo, zpotvořené vykreslení socialistického venkova, neubráníme se tomu, abychom bez kritiky vynechali jeho opovržlivé zatracování ?velkých pochodů? národů proti Americe, zesměšňování revolučního  hnutí a Evropě, a jeho sen o tom, aby  ?tohle jeviště? (prvomájové) bylo čím dál ?menší?, až se jednoho dne stane ?pouhým bodem bez rozměrů?. Povedený Kundera se zjevně obává deváté vlny, která se ?nezadržitelně zvedá? a ? všechno smete?. Souží ho starost o Velikého Bratra, a nepohoršuje ho skutečnost, že země, odkud pochází, se dusí  v pazourech dravce. Říká se tomu,  pálí svíčku čertu, aby dosáhl svého profitu. Přiživuje se na rozkladu světa a je šťasten, že mu v tom mocní nebrání. Za socialismu začal vzkvétat, nyní dokvetl. Stejně jako jeho souvěrci, jež se živí lísavostí, tendenčními posudky vnitřních a světových problémů v televizi a tisku, a hlavně pomlouváním  amerických soků, hlavně Ruska. Mimo to zkresleně vykládají svá ?disidentská hrdinství?, plísní komunisty a socialismus.

                Snad nejvěrněji zosobňuje maloměšťáka, majícího úzký obzor a projevujícího odpor proti společenskému pokroku, L. Vaculík. Je to omezenec, ignorant až to bolí, nepíše o příliš zajímavých věcech a všechno ukazuje jen ve vztahu k Vaculíkovi. Vypíná se do pózy antikomunistického hrdiny, ale zbabělec a hrdinství? ? to dohromady nejde! Bez kritiky socialismu ho nenapadne ani věta. Národu se odcizil nadobro, nedbá jeho duchovních potřeb.  Zbavuje se tak schopnosti pochopit východiskové body národního pohybu. Lepší stránky lidství jsou mu neznámé.

               Kde hledat příčiny toho, že došlo k nepřehlédnutelné rozluce mezi literáty a národem?  Dozajista v tom, že zpátečnickým rarachům nevyhovuje, aby  básníci a spisovatelé mohli obohacovat a pozvedat činorodé myšlení národa. Nu ano, národ je přece  apriori odsouzen ?vyšším božstvím? k službičkování vyvolené ?civilizaci?. Zde je vysvětlení,  proč je po ?sametu? česká kulturní a vědecká obec programově uvazována k popruhům ?civilizovaného? Západu. Aby intelektuálové ani náhodou neprojevili svůj smysl pro hodnoty života a neprokázali aktivity ve prospěch národní budoucnosti. Je nesporné, že každý má právo zaprodat se,  ale duchovní prostitut by měl rovnou říci: ?Mám jen dnešek. Žeru!?.  Ne, on vyhledává nějaká ideová ospravedlnění, nezřídka hraje komedii o svém hrdinském ?odboji?. Ale co to vlastně bylo? Ostudný egoismus, jak dokládají pověstné scénky emigrantských chamtivců, kterými se ?proslavili? ve Vídni, když pouliční sbírky šatstva, bytových doplňků, okras a různého haraburdí bohatých vídeňáků stříleli pod rukou s hotovostí v kapse, a přitom se nestoudně strkali do popředí jako ?svědomí českého národa?!   

               Pohříchu najde se stále dosti Čechů, kteří se za cenu svobody lehkovážně nechávají korumpovat hanebnou mocí. Spousta básníků, spisovatelů, umělců nedbá na  protikulturní děje, a myslí jen sama na sebe, což je právě oním neštěstím, které je zbavuje potence k plození umělecky skvělých a obsahově pravdivých děl. Kultura není hlavně záležitost ?vyvolených?, nýbrž je spontánně duchovní podstatou a projevem mas. Právě v tom vězí ono podstatné, čím se může obohacovat talent. Ovšemže kulturní a intelektuální zmatenost ?západníkům? vyhovuje, neboť chce-li  národ zapřáhnout do cizího chomoutu, nemůže dovolit, aby ve státě převládal duch vlastenectví, národní hrdosti, nemůže připustit, aby se národ sjednocoval na základě ?společného? cíle. Vždyť každý se má o sebe postarat sám, zní krédo zpátečníků. A navýše, jak by mohl národ, který má status podřízeného, obdivovat kulturu ?vzorového? národa?  Samozřejmě musí být zbaven konotace se svou minulostí, se socialistickými návyky, s demokratickou kulturou, se smyslem pro tvořivost, pro zdokonalování sociálních podmínek bytí, s idejemi, jež hlásají nutnost přeměny světa. Ne, všechno národní a progresivní má být zamořeno umělou lavinou. Národní vkus má být zadupán hluboce pod zemskou kůrou. Proto je mohutně propagována primitivní zábava, pop-umění, religiozita.  Mládež má být udržována v jakémsi duchovním prázdnu, v neviditelném ghettu?. Perverzní mašinérie ošklivosti a klamu polyká peníze, avšak na druhé straně zároveň pomáhá mladým lidem pochopit, že všechno je děláno ze záludných úmyslů. Reakce se poučila, jak mládež osudově zasáhla před dvaceti lety do mocenského řádu. Aby se něco podobného nemohlo zopakovat, musí se něco vymyslet: seřizují se vzdělávací reformy, které dávají přednost takovému vyučování, které připraví mladé lidi k plnění úkolů, které budou v souladu s názory zaměstnavatelů. Hlavně aby čuměli a nezajímali se o ?politiku?. Nu ano, veškerá moudrost reakcionářů spočívá na myšlence, že když něco necháte být, najdete to takové, jaké to bylo. Ale není tomu tak. Chtějí-li nechat mládí v nevědomosti, nechávají ho v přívalu změn.

               Je to již tak : umělci, kteří se za socialismu živili svými veseloherními a artistickými kousky, parodováním socialistických neurovnaností, stali se nyní loutkami v rukou absurdní moci. V jejich fíglech nenajdete ideu řádného života.  Omezují se na směšné anekdoty, většinou směrujících do minulosti, bez pokusu vyjádřit současný blázinec. Žádný výraz hořké nevole, žádná nevole z ponižování lidské důstojnosti, jen křečovitý, nucený chechot. Jsou to neschopní panáci, kteří se omezují na odříkávání toho, co pánům neuškodí.      

               Nejinak je tomu ve světě vzdělávání. Je známou skutečnost, že kultura národa nespočívá ve vědomostech individuí, obklopených masou nevědomých, nýbrž vysoká kultura vzniká jedině stálou výměnou idejí,  myšlenek a názorů masy lidí, kteří mají stejné ? ne-li vyšší ? vzdělání, a mohou si proto své představy a vnuknutí snadněji navzájem objasnit. Nynější režim něco takové ovšem nepřipouští. Oficiální akrobaté ducha odmítají ideje a orientaci neprivilegovaných. Vědecké obci je důrazně přizvukováno:  nepokoušejte se být tvůrci světa, lidské společnosti,  nepokoušejte se stavět nad moudro lidské evoluce, nechtějte se zapojit  do komplexního vytváření světa. Neříkejte, že jsou zde učenci proto, aby přispívali ke kultivaci lidské společnosti a aby vytvářeli architekturu světa ? neboť by to byl ?další konec civilizace?, další ohrožení svobody (viz V.Klaus: Rok první, s.77-8). Takové  mentorování vědce se podobá představě, kterou ukládáme v pojmu hlubokého temna. Příčinu ke zvýšení pozornosti zavdává politická zásada zpátečníků, jež volá k ?návratu ke kořenům?. To by znamenalo oddat se na milost středověkým předsudkům, pověrám, bezpráví, výsadám, útlaku, ?věčné pravdě? bohatých, ?věčně spravedlivých? autorit,  poměrům, ve kterých se člověk a národ  netěšil z možnosti chopit se sám sebe a řídit národní  život na základě zkušeností. Znamená to poslouchat a vzdát se svobodných hnutí mysli, přesvědčení, nadání. 

               Řekněme tedy, že zkáza české kultury vede společnost na hranici přežití. Protože je v rámci politiky označované ?přizpůsobování? pohlcována globální monokulturou. Kulturní barvitost je přitom pro svět stejně cenná jako barvitost a pestrost rostlinných a živočišných druhů. Zmizí-li česká kultura, nebude to jen ona, kdo zmizí. Globální monokultura není ani dobrá ani neodvratná. Jedná se o politický záměr dominantních dravců. Obnovení kultury není ještě načisto ztraceno. Stále častěji se ozývají hlasy těch, co bez ohledu na různou světonázorovou orientaci neztratili víru v očistnou moc uměleckého díla či slova, a místo toho, aby provozovali obřadné plesání a obětovali zlatému teleti, snaží se sloužit člověku a společnosti na nelehké cestě sebeuvědomění a náležité existence. To jsou ony jiskřičky budoucnosti.

Partneři:
partneri-kscm
partneri-sckp
partneri-sos
partneri-wdfy
partneri-solidnet
partneri-ceske-mirove-hnutípartneri-festival
partneri-kcp

 partneri-stripkyzesveta

©  Komunistický svaz mládeže

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte komerčně 4.0 Mezinárodní License .