Socialistický realismus - Československo 1948 - 1989

Podrobnosti

Kategorie: Kultura

Twitter

V pražské Galerii Mánes (nedaleko Národního divadla) probíhá do 30. prosince obsahově a realizačně poněkud neobvyklá výstava. Má připomenout (vlastně zrcadlit) předlistopadovou epochu v Československu prostřednictvím více než stovky většinou neznámých výtvarných děl z oblasti malby, plastiky, grafiky a fotografie. Podle mínění pořadatelů má dokumentovat období československého socialistického realismu. Představuje tedy díla autorů vznikající v průběhu čtyř desetiletí, tedy mezi roky 1948 - 1989.

Uspořádání výstavy, navržené současným italským architektem Ottavianem Maria Razettim (na snímku vpravo vedle italského velvyslance v české republice), předpokládá rozčlenění do pěti tematických okruhů: má připomenout různá životní prostředí včetně továrních interiérů, neopomíjí prostředí vojenské, kromě kreseb a maleb nechybí ani grafika či fotografie. Projekt odkazuje na jednotlivé oblasti, v nichž se tehdejší oficiálně preferovaný výtvarný směr druhé poloviny dvacátého století profiloval.

Výstava ze sbírek italské Nadace Eleutheria má poskytnout možnost srovnání různých tematických celků včetně tematiky dělnického hnutí a pomyslného posvěcení mýtu nového člověka . Záměr tedy nepochybně zajímavý a jistě pro současnou ideologicky tak zúženě a jednostranně pojímanou kulturní strategii v České republice potřebný. Jenže podobné zmapování čtyřicetileté novodobé výtvarné historie jistě není jednoduché, tudíž výběr vystavených děl by měl být nejen širší - a především podrobený objektivní vývojové soustavnosti.

Prostoru vévodí monumentální dílo Adolfa Zábranského s jeho vizuální oslavou událostí v roce 1948 či věrně pojatá busta v současnosti ve světě stále uznávanějšího myslitele, společenského i ekonomického stratéga Karla Marxe - ovšem bez uvedení autorství. Kromě kreseb, olejů a jiných technik je tu samozřejmě početně výrazně obsažena rovněž tvorba grafická. Mezi vystavenými fotografiemi jsou zastoupeny zejména výpovědně dobře pojaté snímky ze spartakiád na pražském Strahově.

Strukturace expozice by však měla být jistě mnohem komplexnější, samozřejmě s větším důrazem na samotné hodnoty umělecké. Tomu však v mnoha případech není, takže nepochybně dobrý záměr není doveden do pozitivně prospěšného konce. Jde vlastně jen o nahodilou sbírku bez hlubších souvztažností, spíše o jakési kurátorovo rodinné album . Italský kurátor výstavy Ottaviano Maria Razetti to netají. Dokonce Haló novinám veřejně přiznal, že tomu tak skutečně je. O tuto tvůrčí sféru se totiž začal intanzivně zajímat ihned po společenském převratu, tedy počátkem devadesátých let, kdy se v tehdejší až neuvěřitelně nenávistné hysterii i umělecky hodnotné sochy bouraly, obrazy a jiné artefakty zcela bezmyšlenkovitě likvidovaly. Jestliže nyní někteří historikové tak nemilosrdně kritizují například epochu husitského nadšení či selských bouří jako údajné doby temna , zapomínají (ovšem vědomě!) dodat, že podobné záchvaty emocí provázely počátek 90. let 20. století v podobně neztenčené, leckdy až brutální.

Bylo tomu tak ovšem jen v našich regionech - prozíravější svět si po roce 1989 rychle uvědomil, že i tato tvorba může jednou být velmi vzácná a finančně atraktivní, stejně jako například sovětská produkce z prvních let po Velké říjnové socialistické revoluci. Je přece dobře známo, že například sovětské plakáty z oné doby jsou nyní vydražovány na nejvýznamnějších světových burzách v relacích srovnatelných s díly Kandinského, Miróa, Picassa a dalších velikánů.

Italský sběratel umění Razetti možná intuitivně velmi rychle vytušil, že podobný případ může nastat i s tvorbou, jež je nyní už dvě desetiletí u nás nesmiřitelně na indexu ; jako dobové svědectví vývoje dokonce není uváděna ani v kolekcích našich i renomovaných galerií. Na dotaz Haló novin kurátor nynější výstavy v pražském Mánesu přiznal, že zpočátku díla nakupoval za téměř směšně nízké ceny, ve srovnání s jejich kvalitami leckdy dokonce skoro za pakatel . To se mu již začíná ekonomicky vyplácet, vždyť v Mánesu najdeme i díla renomovaných poválečných tvůrců, k nimž jistě patří zejména malíři Josef Brož, Karel Štěch či Adolf Zábranský, ze sochařů především Jan Hána nebo Karel Pokorný (na výstavě je jeho slavné bronzové Sbratření). Ale i další v kolekci zařazení umělci jsou výraznými reprezentanty své doby - v abecedním pořadí připomeňme například produkci, kterou se vyznačovali Otakar Čemus, Jan Čumpelík, Karel Holan, Josef Peca, Pavel Šimon, Vladimír Šolta - a soupis by byl nepoměrně obsažnější. Jejich prezentace patří k hodnotově zřetelnější - u jiných zřetelně převládá spíše tematická orientace. Výstava uspořádaná architektem Ottavianem Mariem Razettem do pěti tematických okruhů nabízí například olej Miroslava Kučery s postavou hutníka, pohled na prostředí tiskáren od Jaroslava Malínského, stavbu mostu od Bohuše Čížka, expresivního obránce vlasti od Jana Čumpelíka nebo portrét havířky Boženy Živné z odkazu Vincenta Živného. Mnohé jsou až příliš podrobeny dobovým požadavkům, někdy snad až klišé. Tím výstava ztrácí na své hodnotě i objektivní výpovědnosti. Stává se spíše jakýmsi názorově jednostranným pohledem, jako by tu nebyly jiné patrnější hodnoty, jež nepochybně přežijí dobu svého vzniku. Ovšem nahodilý výběr italského architekta Razettiho, který exponáty nakupoval zřetelně intuitivně, je příliš neobsahuje. Jistě by bylo vhodné, kdyby takto torzovitě pojatá expozice nyní inspirovala k ucelenějším pohledům na tuto epochu, na vznik objektivně nesporných výstav, ale i publikací - zcela bez jakékoliv jednostranné názorové orientace, pouze s ohledem na ryze umělecké hodnoty. Ty v letech mezi roky 1948 - 1989 vznikaly rovněž - a velmi dobře víme, že jich nebylo málo!