Fašistická anexe Východního Timoru VI.

Podrobnosti

Kategorie: Zločiny kapitálu

Dne 12. listopadu 1991 se, v 8 hodin ráno, dostavilo víc než sto mladých Timořanů na hřbitov Santa Cruz, aby uctili památku svého kamaráda. Ve skutečnosti šlo o náboženský obřad. Šli do kostela v Moatelu, aby se zúčastnili mše... Když z ní odcházeli, zamířili k hotelu Resende, kde tehdy sídlil zástupce Spojených národů, který na místě šetřil případy mučení. Tam měli údajně házet kameny na fasádu budovy a skandovat hesla požadující nezávislost východního Timoru. Neměli jedinou zbraň.

Indonéská policie zasáhla ihned. Bez výzvy tuto skupinu mladých lidí rozstřílela.

Vláda v Djakartě přiznala, že bylo asi 50 ?vzbouřenců" zabito. Deník ?Le Monde" ze dne 19. listopadu 1991 reprodukující depeši A. F. P. a Reutera hovořil o ?19 až 200 mrtvých podle zdrojů". In­donéské sdružení Práv člověka tvrdilo, že 80 mladíků zatčených po těchto událostech, bylo 15. listopadu 1991 popraveno.

Ani ne za rok, 20. listopadu 1992, byl Gusmao Xanana, silami bezpečnosti Abri, zajat. Následně, 2. prosince, uvedla Indonéská televize s ním rozhovor, kde měl údajně říci, ?že přijímá anexi vý­chodního Timoru" a ?že vyzývá své bývalé partyzánské spolubo­jovníky, aby se vzdali".

 Byl obětí mučení? Nebo byla vystavena psychickému tlaku jeho rodina? Nebo se jednalo o zcela jednoduchou audiovizuální mon­táž? Žádný z jeho soudruhů a timorských vlastenců nevěřil tomuto obratu předsedy Fretilinu. Bylo to v rozporu s jeho pevným cha­rakterem.

Ať už se stalo cokoli, faktem zůstává, že portugalská tisková agentura "Lusa" zveřejnila v pondělí 2. ledna 1995, tedy sotva o dva roky později, "Provolání vůdce timorského odboje Xanana Gusmaoa", který' byl právě v té době ve vězení, a který žádal, aby statut ostrova byl určen referendem."

Zatčení Xanany bylo tvrdou ranou odboji timorských vlastenců.

V roce 1993 byla podepsána dohoda mezi Austrálií a Djakartou o těžbě ropného ložiska objeveného v Timorskčm moři. Tato udá­lost poodhalila ekonomickou motivaci této fašistické anexe.

Podle článku Cecílie Gabizonové v "Liberation" ze dne 12. listo­padu 1994 mohli Portugalci opět vidět v televizi Indonéské vojáky, jak střílejí z těsné blízkosti do davu mladých Timořanů. "Mezi stovkou mrtvých nahlášených úřady a pěti sty udanými Výborem na podporu věci Mauberů (většinové etnikum na Timoru) zvolili Por­tugalci druhou verzi a přidali, že vojáci dodělávali raněné jedem."

Manifestace mladých Timořanů, kteří již nemohli sáhnout po oz­brojeném boji, ale neustávaly. Dne 20. prosince 1994 deník "Libe­ration" uvedl: "Stará portugalská kolonie doznala obsazením velvy­slanectví Spojených států amerických, manifestanty za nezávislost, při návštěvě prezidenta Billa Clintona, na nové aktuálnosti."

Dne 25. listopadu 1996 žurnalisté Isabela Boucová a Pierre Haski ohlásili, že Jose Ramos Horta a Mgr. Carlos Belo byli -vyznamenáni Nobelovou cenou míru "...za jejich akce odporu proti Indonéské okupaci východního Timoru".

A zcela nedávno bylo možné v "Liberation" v čísle z 15. listopa­du 1997 na 7. straně číst: "Timorský biskup Ximenes Belo, nositel ceny míru za rok 1996, odhalil 'neslýchanou brutalitu' Indonéských vojáků, kteří zahájili v pátek palbu na univerzitě v Dili. Ze své stra­ny Mezinárodní výbor Červeného kříže oficiálně protestoval proti postupu policistů, kteří se násilně zmocnili jednoho vážně zraněné­ho studenta, jemuž Červený kříž poskytoval pomoc. Tento mladý muž zasažený do krku a pokrytý krví, byl vytažen z vozidla Červe­ného kříže a odvlečen policisty do autobusu. Bylo zraněno od čtyř do šesti studentů. Některé nepotvrzené informace udávaly i jednoho mrtvého." (AFP)

Tato válka kolonialistického výboje vedená fašistickým státem podporovaným mezinárodním kapitálem, nabyla charakter téměř úplné genocidy nebo etnocidy. Samotné Indonéské zdroje uznávají od 170 000 do 212 000 mrtvých na straně obyvatelstva východního Timoru. Představitelé katolické církve udávají hodnověrnější hod­nocení - 308 000 až 345 000 obětí. A to u obyvatelstva, které mělo dosáhnout na začátku střetu asi 600 000 obyvatel.

Tyto statistické údaje se ale nevztahují na období 1975 až do pro­since 1981. Neboť v tomto období byly spáchány nové masakry na domorodém tímorském obyvatelstvu.

Je zcela na místě odhad z roku 1998, že dvě třetiny lidu východ­ního Timoru byly zdecimovány.

Posuďme to zcela objektivně srovnáním, co představuje toto pro­cento na příkladu Francie. Pokud by tyto zločiny byly spáchány ve Francii, znamenalo by to 40 milionů mrtvých. To je číslo přímo ne­představitelné, nepřipustíme-li v úvahu možnost atomové války.

A zde můžeme zločiny a spoluvinu kapitalistického světa přímo změřit. Víme, že žádné konkrétní opatření k záchraně lidu východ­ního Timoru před tímto masakrem, nebylo učiněno.