Antikomunistická genocida v Indonésii II.

Podrobnosti

Kategorie: Zločiny kapitálu

Twitter

Ekonomická krize měla pro Indonésii vážné důsledky. Zhroucení světových kurzů exportovatelných plodin vyvolala značné zvýšení nezaměstnanosti a zároveň strašnou bídu mezi nej­více postiženými lidovými vrstvami. Současný vývoj nacionalistického a komunistického hnutí, často soustředný, jindy nesouhlasný, doznal četné vrtkavosti poznamenané velmi tvrdou koloniální represí, vězněním i popravami. Hlavní neshoda mezi myšlenkami Sukarnovými a komunistickými se dotý­kala zásady "třídního boje". Zakázaná PNI byla nahrazena stranou Partindo. Její vůdce Sukar­no byl podruhé zatčen kolonialisty v roce 1933.

Pak se objevila organizace Gerindo, víc antifašistická než anti-kolonialistická v roce 1937 a v roce 1939 byla vytvořena GAPI, Národní antifašistické seskupení, které přijalo jednotné požadav­ky jako - Indonéský jazyk, červenobílou vlajku a národní hymnu. To vytvořilo v roce 1941 Národní radu indonéského národa. Ale holandská vláda, která uprchlá před okupací své země Němci, všechny tyto iniciativy odmítla. Královna Wilhclmina si přála pokračovat ve válce proti nacistickému Německu a opírat se přitom o to, co nazývala "Nizozemskou Indií". Je to pozice jed­noho kapitalismu v boji s nacisty, který si přál opřít se o svůj vlastní kolonialismus.

Situace se zvrátila po vylodění japonských vojenských sil v roce 1942 a okupací, kterou vnutili místo kolonialismu Nizozemí. Třistaletá holandská moc se zhroutila, což se neobešlo bez vyvolání určitých iluzí mezi Indončským obyvatelstvem vzhledem k Japon­cům, zvláště v nejfavorizovančjších vrstvách, v kompradorské bur­žoazii, která se již zkonstituovala a byla schopna operovat. Noví okupanti se snažili získat podporu Sukarnovu a jeho nacionalistic­kých přátel, kteří "tuto hru", alespoň dočasně, přijali. Ale jeden z nich zvaný Sjahrir, aktivista socialistické strany, nepřestal organi­zovat síť odporu. A ještě aktivnější aktivista Amir Sjarifuddin byl zatčen a mučen japonskými orgány, jakož i mnozí jeho soudruzi.

A tak když vystřídal holandský kolonialismus, japonský imperia­lismus založený rovněž na kapitalistickém systému, přistoupil ke stejným metodám násilí a zločinů, jako jeho předchůdce vůči Indo-néskému národu.

Když lidové iluze byly zbořeny surovým postojem nových oku­pantů, vytvořila se nová politická moc na Jávě, pod názvem PUTERA, neboli "Středisko sil lidu". Jeho iniciátory a propagátory byli rovněž Sukarno a jeho přátelé Hatta. Ki Hadjar, Devvandro. Ja­ponci ji tolerovali a marně se snažili zajistit si její kontrolu. Jejich postoj měl za následek neklid, který živili již od svého vlastního příchodu.

A tak šly okupační úřady tak daleko, že přijaly v říjnu 1943 vy­tvoření PETA ("Dobrovolní obránci vlasti"), která se měla stát bu­doucí Indonéskou armádou. Mnozí budoucí mdonéští vrchní dů­stojníci a generálové začínali svou kariéru zbraní po boku japonských vojáků v této formaci. Takový byl i případ Suharta, bu­doucího fašistického diktátora..

V září 1944, v momentě, kdy vůdcové z Tokia s koncem druhé světové války cítili, že nadchází jejich porážka, slíbila jejich vláda Indonésanům nakonec nezávislost.

Pak mohl Sukamo volněji zasahovat a 1. června 1945 zformulo­vat své "Panča Sila" - pět zásad. Nacionalismus, internacionalis­mus, demokracii, sociální spravedlnost a víru v boha. Opíral se o "gotong royong", neboli vzájemnou dohodu.

Pár dnů po zhroucení Japonska, 17. srpna 1945, pod tlakem mla­dých Indonéských nacionalistických aktivistů, vyhlásili Sukarno a Hatta, nezávislost Indonéské republiky. Suverenita ostrovů, dosud podřízená západním tlakům, byla vyjádřena jménem "Spojené státy Indonésie".

Ale sociální potíže národa tím nebyly vyřešeny a nespokojenost byla stále živější. Jak ve městech, tak i na venkově.

Komunisté se pokoušeli o povstání v Madiunu, neboť byli ne­spravedlivě obviněni, že se chtěli chopit v září 1948 moci. To je historický bod, který zůstává nejasný. Jisté je, že byli pronásledo­váni a rychle rozdrceni divizí Siliwangi plukovníka Nasutíona, ve­litele vrchního velení Indonéské armády. Třicet tisíc jich bylo za­bito stejně tak jako jejich hlavní vůdcové Amir Sjarifůddin a Musso. Ten se v srpnu vrátil ze SSSR. Lze uvažovat, že tato udá­lost měla varovný aspekt ve vztahu k mnohem rozsáhlejším masak­rům, k nimž mělo dojít o sedmnáct let později.