Masakry a represe v Iránu VI.

Podrobnosti

Kategorie: Zločiny kapitálu

Twitter

Agenti SAVAKu se samozřejmě snaží proniknout do prostředí představitelů zahraniční opozice.  Funkcionáři a politici neunikají podezření. Každá osobnost režimu má svého bezpečnostního agenta. Kanceláře SAVAKu jsou četné v Teheránu, jeho hlavní velení je umístěno poblíž Chemirandu na křižovatce Saadabad. Jeho "Výbor", po právu obávaný, je umístěn v ohromné budově o tlustých zdech ověšených anténami. Jednotlivci podezřelí z nějakého deliktu - kterým fakticky muže být pouhý vlastni názor nebo podezření z příslušnosti k některé zakázané organizaci jako Tudeh - ať již skutečného nebo předpokládaného, jsou zatčeni a předvedeni do vyslýchacích středisek nebo přímo do vězení. To je začátek nejisté a často hrozné příhody, protože se zde pravidelně provádí mučení. Podmínky pro zadržení vězňů jsou hotová kalvárie. Z podnětů amerických a izraelských poradců se provádějí nejnovější rafinovaná ?psychologická mučení", vydírání, uvěznění a mučení členů rodiny. Mimo rozsudků za zavřenými dveřmi, které jsou závislé na vojenském soudu činícím rozhodnutí, a která nikdy nejsou zdůvodněná - okamžité popravy a úmrtí v důsledku mučení a jiné obvyklé praktiky předhánějící se v podlostech, existují televizní vysílání, jež téměř denně předkládají přiznání a sebekritiku vězňů. O nich každý ví, že byla získána mučením a vydíráním. A i když jsou ?kajícníci" nalíčeni, jsou zranění rozpoznatelná a špatně skrytá.

  Četní Íránští intelektuálové a umělci prošli šachovými žaláři, mnozí z nich jsou mrtvi. Na pozadí okázalých slavností v Persepolisu se režim projevoval, jakoby chtěl íránský národ zbavit jeho demokratické elity. Západní tisk a tisk mezinárodních organizací nakonec jen podal nesmělý ohlas tohoto systematického porušování lidských práv. Ale když se jeden žurnalista odvážil zeptat šacha, který stále popíral mučení, co o tom soudí, dal mu následující odpověď: ?Amnesty International? Copak to je? Neznáme!" (Actuel 2, 24. června 1974)
V roce 1971 se konal v Tehcránu proces se ?skupinou osmnácti".
 Doznali pod mučením, že jsou komunisty, a pak to odvolali. Francouzská pozorovatelka paní Mignonová. která mohla být přítomna dvěma stáním soudu (obvinění a ?obhajoba" jsou zajištěny vojáky) uvádí, že mnozí zatčení vykazovali jizvy a následky mučení. Jeden z obžalovaných, Chokrollah Paknejad, uvedl: ?Byl jsem po svém zatčení odveden do sklepu SAVAKu v Khoramšahru, kde jsem byl násilím vysvlečen. Byl jsem bit po celých 20 hodin výslechu. Pak jsem strávil týden na vězeňském záchodě v Abadanu bez oděvu. Pak jsem byl převezen do vězení v Evině (vězení na severu Teheránu), kde jsem byl opět mučen, mrskán a bit. Pak mi nasadili ?želízka se zavažím" (ruce vězně jsou svázány za jeho týlem, zavěšují se tam stále vetší závaží) a bili mě
 Jiný obžalovaný, Nasser Kakhsar, řekl, jak viděl umírat inženýra Nikadvoudiho po mučení ve vězení Ghezel-Galech v důsledku zranění na míše. Jeho jediným deliktem bylo, že ?četl knihy". Ajatol-láh Saidi zemřel rovněž v Ghezel-Galehu.
  Paní Nouri Albala a Libertalis z Mezinárodní federace demokratických právníků rovněž přihlížely některým procesům s Iránskými odpůrci zavřenými v Evine. Ve dnech 28. ledna až 6. února 1972 bylo odsouzeno šest obžalovaných na smrt. Jiní jsou obžalování z přepadnutí bank, policejních stanic. Bez ohledu na zákon se slyšení odbývá za zavřenými dveřmi. Vězni jsou mučeni neomezeně dlouho. Někteří vypovídají. Sadegh byl bit pažbou revolveru do hlavy, což mu způsobilo vnitřní krvácení a pak koma. Jiní byli uvázáni ke kovové, do běla rozžhavené tabuli. Právě v momentě hned po zadržení je týrání největší. ?Obžalovaný se dostává do rukou odborníků v karate a judo. Následně upadne do komatu. Obvykle jsou ruce, nohy, nos zlomeny. Až se probere, musí vězeň podepsat prohlášení, že nebyl vůbec mučen."
  ?Agenti SAVAKu nutili pana Asghara Badizadegana, aby se posadil na elektrickou židli, kde ho pálili čtyři hodiny. Upadl do komatu. Popálenina zasáhla páteř a šířila takový zápach, že se nikdo nepřiblížil k naší cele. Nebyl mrtvý, ale bylo třeba čtyř chirurgických zákroků. Dnes si musí pomáhat svýma rukama při chůzi".
  Co se týká Mehdi Savalaniho, ?ten již nemůže chodit, zlomili mu obě nohy. Nejběžnější je mučení elektrickými šoky. Nenechává stopy, ale vyvolává celkové ochrnutí. Taky se vstřikují léky jako cardiazol, který rozruší rytmus srdce, strhávají se nehty, vězni jsou vystavováni ultrazvuku, ránám do hlavy.:?Viděl jsem rovněž jednoho vězně, který byl neschopen močit, protože na jeho pohlavní úd přivazovali závaží".
  Popis z vězení Evine: ?Kobky jsou temné a vlhké, že cukr se sám od sebe rozteče, měří 1,2 krát 2 metry a mají výšku 2 metry s malým zamřížovaným otvorem o 40 cm. Jiné světlo zde není. Žili jsme tam tři."
  Během posledních let šachova režimu, jež byla nejkrvavější, se konaly konference - odsuzující mučení - téměř všude v Americe i v Evropě, zvláště pak na univerzitách. Požadovaly svobodu projevu v Íránu. Šach je veřejně odsouzen ve Švýcarsku, ale SAVAK je značně zakořeněn na univerzitách (číselný odhad v roce 1975 byl 4 000 agentů v cizině). Je schopen fyzicky zasahovat proti Tudeh, pustošit jejich stánky při manifestacích (Universitní město v Paříži 1977).
 To je válka. Válka těch, kteří se staví na odpor, aby dosáhli pád diktátora, proti režimu, který bojuje o přežití. A v Íránu je to každodenní masakr národa, který se bouří.
 Co se týká tisku, deníky jako Le Monde a též Sunday Times a dokonce Financial Times uveřejňují zprávy o případech mučení v Íránu.