Pokus o obhajobu vůdce, kterého vlastní hnutí zavrhlo (4/5)

Podrobnosti

Kategorie: Historie

Twitter

Od roku 1939 až dosud brojí antikomunisté proti sovětsko-německé dohodě o neútočení podepsané v Moskvě 23. srpna 1939. Avšak tato dohoda byla v dané situaci pro Sovětský svaz nezbytná. Je zde patrná podobnost s rokem 1917 po vítězství Velké říjnové socialistické revoluce. SSSR chtěl uzavřít smlouvy nejprve s Anglií, Francií a Polskem. Anglie a Francie ale nezmocnily delegace pro podepsání a Polsko odmítlo. Díky podepsání dohody sovětské vedení oddálilo německý útok a zajistilo si lepší výchozí pozice pro budoucí válku s Německem. K tomu patřilo i rozšíření území SSSR o pobaltské státy, kde byly smeteny reakční vlády usilující o spolupráci s Německem, o západní část Ukrajiny, Běloruska a Polska. Po válce s Finskem a jednání s Rumunskem rozšířil SSSR své území také o strategicky důležitou oblast v Karelii poblíž Petrohradu a o většinu území Moldávie. Socialistické přeměny v těchto oblastech však byly z velké části vypuklým válečným konfliktem odsunuty do pozdějších let.

Nacistické Německo zaútočilo nejprve na Anglii a Francii, které byly méně schopné odporu než Sovětský svaz. SSSR byl Německem napaden až 22. června 1941. Počínaje Chruščovovou ?tajnou zprávou? účastníkům XX. sjezdu KSSS v roce 1956 se šíří tvrzení, že po napadení SSSR nacistickým Německem Stalin propadl poraženectví, ve dnech 22. 6. ? 3. 7. (do svého památného projevu) se skrýval a ?naléval se vodkou?. Ve skutečnosti Stalin hned 22. června jednal ? ve 3.40 byl oznámen německý útok, ve 4.30 se již shromáždilo politbyro. Na rozdíl od Chruščova, který podrobil v roce 1956 Stalinovo vedení vojenských akcí zdrcující kritice, se o Stalinovi jako vůdci obrany SSSR nejvýznamnější vojenští velitelé té doby Žukov a Vasilevskij vyjadřují ve svých pamětech napsaných v 70. letech velmi kladně. Stalin mnohokrát za války prokázal svou odvahu a zásadovost, například tím, když při bezprostředním ohrožení Moskvy odmítl hlavní město opustit.

Za 2. světové války utrpěl Sovětský svaz nesmírné škody, ale vítězným postupem Rudé armády osvoboditelky až do Berlína nebývale zvýšil svou mezinárodní autoritu. Představitele imperialistických mocností, včetně zarytých antikomunistů Churchillova typu, donutil spojit se s ním proti mocnostem fašistické osy. Spolu s autoritou Sovětského svazu sílila v celém světě autorita jeho komunistické strany a jejích představitelů v čele s generálním tajemníkem a předsedou Rady lidových komisařů (od roku 1946 Rady ministrů) Stalinem. V širokých masách pracujícího lidu sílily myšlenky socialismu zvláště na územích osvobozených Rudou armádou nebo domácími partyzány vedenými komunisty.

Válečné rány Sovětský svaz zacelil tak rychle, že to vzbudilo údiv všech buržoazních ekonomů, kteří doufali, že zůstane válkou na dlouho oslaben. Již v roce 1946 byla vyhlášena nová pětiletka a v roce 1948 průmyslová výroba překročila stav z roku 1940. Imperialisté stále otevřeněji projevovali snahu využít armád mobilizovaných do boje s fašismem pro boj proti SSSR. K němu chtěli použít dokonce i zbytky fašistických jednotek. Obrácení zahraničních vojenských jednotek antifašistické koalice proti SSSR vyznával i generál Heliodor Píka...

Sovětskému svazu vyhrožovali i atomovou zbraní, jejíž účinnost američtí imperialisté dvakrát demonstrovali na japonském civilním obyvatelstvu. Přítrž tomuto jednání však učinilo v roce 1947 prohlášení ministra zahraničí SSSR V. M. Molotova, že Sovětský svaz má také k dispozici jadernou zbraň, a ještě něco navíc. Tím ?něčím navíc? byla vodíková bomba. Sovětský svaz však s těmito zbraněmi hromadného ničení neměl žádné destruktivní záměry, naopak vedl mezinárodní kampaň proti válce a za zákaz jaderného zbrojení.

Vítězný postup Rudé armády a růst autority komunistického hnutí umožnil po roce 1945 vznik světové socialistické soustavy. Komunistické strany tehdy přijaly statisíce nových členů, často ze sociální demokracie, a staly se silně přístupné oportunismu a buržoaznímu nacionalismu. Pro usměrňování práce jednotlivých stran bylo v roce 1947 založeno Informační byro komunistických a dělnických stran, zkráceně Informbyro. Bylo částečnou náhradou Komunistické (III.) internacionály založené z Leninova popudu v roce 1919 a rozpuštěné v roce 1943. (Dodnes se vedou spory, zda bylo rozpuštění Komunistické internacionály prospěšným krokem. Ostatně v roce 1956 zaniklo i Informbyro.)

S ohledem na nebezpečný vývoj v Komunistické straně Jugoslávie přijalo v roce 1948 Informační byro komunistických a dělnických stran rezoluci o tom, že KS Jugoslávie zastává buržoazně nacionalistické postoje a rozbila tak jednotnou frontu proti imperialismu a že Jugoslávie pod jejím vedením degeneruje v běžnou buržoazně demokratickou republiku. Obvinění měla reálný základ. Titovo jugoslávské vedení odmítalo združstevňování zemědělství, třídní boj a diktaturu proletariátu, hlásalo vítězství socialistického sektoru čistě ekonomickými prostředky, později obnovilo volný nákup a prodej půdy a najímání zemědělských dělníků. Po rezoluci Informbyra zahájil Tito hon na komunisty sympatizující se SSSR, kterých bylo zatčeno více než 200 tisíc. Zastánci rezoluce byli přirovnáváni k Hitlerově páté koloně. Jugoslávie začala bojovat proti ?sovětskému státnímu kapitalismu a imperialismu? a podporovala americkou agresi v Koreji. Teprve N. S. Chruščov, jehož politická linie se postupem času stále více blížila jugoslávské, měl zájem na normalizaci vztahů s Titovou Jugoslávií.

Po druhé světové válce se bolševické vedení v čele se Stalinem opět zaměřilo i na boj proti oportunismu v Sovětském svazu, a to proti všem jeho odstínům, z nichž jako nejzákladnější jmenuje L. Martens a) trockismus ? menševismus zakamuflovaný ultralevými frázemi, b) bucharinovství ? sociálně demokratickou úchylku, c) bonapartimus ? militaristickou orientaci v armádě a d) buržoazní nacionalismus.

L. Martens upozorňuje, že imperialismus nikdy nepřestal s infiltrací tajných agentů a skupováním renegátů, kteří se společně snažili využít a posílit všechny formy oportunismu v SSSR. Stalin se však v této době bohužel dopustil zásadní chyby vyhlášením teze, že ?není třídní základna pro převládnutí buržoazní ideologie?. Podcenil, že i v socialistické společnosti přetrvává nebezpečí byrokratismu, technokratismu a honby za výsadami.

Československo přistoupilo k politickým procesům po sovětském vzoru ihned po Vítězném únoru 1948. Vyjma skutečných nepřátel nastolené diktatury proletariátu, kteří museli být v tehdejších podmínkách zostřeného třídního boje nelítostně potrestáni, však byli perzekuováni i mnozí komunisté, kteří se činů na ně svalených vůbec nedopustili nebo sice svým oportunismem a kariérismem přinášeli do stranického a společenského života negativní tendence, ale byli odsouzeni za smyšlené nebo silně nadsazené zločiny. V 60. letech byli plně rehabilitováni, aby pak někteří z nich mohli v krizových letech 1968 ? 1969 znovu potvrdit svou protistranickou orientaci.

J. V. Stalin byl v období po druhé světové válce mezi pracujícím lidem Sovětského svazu a nových lidově demokratických států na vrcholu obliby. Oprávněně byl symbolem všech úspěchů Sovětského svazu od Leninovy smrti. Významní umělci psali o Stalinovi básně, písně a dokonce i pohádky pro děti. Často to byla i hodnotná díla, viz Nezvalovu báseň ?Stalin? z roku 1949. Chvalořečení Stalina nabývalo někdy rozměrů vzbuzujících až úsměv, zvláště v jeho životopise a různých sbornících vydaných v roce 1949 k jeho 70. narozeninám. Je známo, že Stalin, stejně jako Lenin, nebyl nijak nadšen těmito chvalozpěvy na svou osobu. Nicméně již v období před vypuknutím druhé světové války si jistě Stalin uvědomoval, že sovětský lid musí jít do války s důvěrou ve své revoluční vůdce a jejich pokyny, a přestával tedy tolik projevovanému zbožňování své osoby bránit.

Není těžké si představit, jak těžko se vyrovnávali přesvědčení komunisté s hanobením Stalina brzy po jeho smrti, kdy jej Chruščov hanebně očernil v dojemné shodě s trockisty a vůbec oportunisty a antikomunisty všech odstínů a celého světa, odstranil z dějin komunistického hnutí téměř všechny zmínky o něm a ponechal jen několik negativních.

Leopold Vejr