Obrana socialismu - nejvyšší internacionální povinnost (4/6)

Podrobnosti

Kategorie: Historie

Twitter

Článek z novin „Pravda“ ze 22. srpna 1968 (Nakladatelství tiskové agentury „Novosti“, Moskva): Vedoucí činitelé ČSSR začali přehodnocovat i řadu důležitých principů v oblasti zahraniční politiky, závazky ČSSR, přijaté ve Varšavské smlouvě a ve dvoustranné smlouvě se Sovětským svazem. V poslední době se objevily určité tendence i v oblasti zahraniční politiky Československa v evropských otázkách, které vyvolávaly vážné nebezpečí. Tyto tendence se objevovaly nejen v Československém tisku, rozhlase a televizi, ale i v projevech některých oficiálních činitelů. Zvlášť jasně byly demonstrovány v prohlášeních ministra zahraničních věcí J. Hájka. Jedná se o výzvy k přehodnocení československé zahraniční politiky.

Objevily se pokusy vést úder proti Varšavské smlouvě. Odpovědný činitel ÚV KSČ V. Prchlík učinil v Praze před novináři veřejné prohlášení, ve kterém se obořil na Varšavskou smlouvu a vyjádřil se pro nutnost přehodnocení její struktury. Zašel ještě dále a očernil činnost politického konzultativního výboru států — účastníků Varšavské smlouvy, který, jak známo, pracuje na úrovni vedoucích činitelů stran a vlád. Bylo možno očekávat, že jeho chování bude odsouzeno vedením ÚV KSČ, ale nestalo se tak.
Toto je naše společná záležitost, záležitost organizace Varšavské smlouvy. Není možno připustit, aby do této organizace byl udělán průlom. Taková linie je v rozporu se životními zájmy všech zemí, které jsou účastníky organizace Varšavské smlouvy.
Závazky socialistických států, přijaté vzájemnými smlouvami, vyžadují od jejich účastníků zabezpečení aktivní ochrany vlastních hranic. A jaká byla v tomto směru situace s hranicemi Československa na Západě? Z této strany jsou československé hranice prakticky otevřeny.
Vytvořila se taková situace, že do Československa se přímo hrnuli ze západních zemí diverzanti, špióni, posílaní sem imperialistickými rozvědkami. Imperialističtí agenti měli možnost tajně přepravovat na území Československa i zbraně.
Vážné znepokojení vyvolaly během poslední doby projevy některých československých činitelů v otázkách, týkajících se západního Německa.
Československým činitelům bylo známo, že západní Německo neuznává a nehodlá uznat hranice, stanovené v Evropě, včetně hranic mezi NDR a NSR, že západní Německo žádá také uznání práv vystupovat „jménem všech Němců“, že jako dříve vyzdvihuje své požadavky na západní Berlín a pořádá tam různé provokace, že vláda NSR se dosud nezřekla zcela přístupu k jaderným zbraním, nevyjádřila se k tomu, že Mnichovská dohoda je od samého začátku neplatná.
Přes to vše se v Československu objevily tendence na sblížení se západním Německem, na zesílení styků s ním. Věc došla tak daleko, že jménem vlády Československa se oficiálně prohlašovalo, že politika ČSSR se musí v evropských otázkách řídit v mnohém tou skutečností, že Československo se nachází mezi Sovětským svazem a Německou spolkovou republikou.
Takovýto přístup je však zcela zbaven třídního obsahu. Je v rozporu se všemi historickými zkušenostmi a neodpovídá zájmům bezpečnosti socialistických zemí a samotného Československa.
Někteří činitelé v Československu vyzývali k tomu, aby se zahraniční politika obrátila na stranu Západu a byla „méně závislá“ na politice Sovětského svazu a ostatních socialistických zemí. Není těžké zjistit, že za slovem „nezávislost“ chtěli schovat snahu odtrhnout zahraniční politiku Československa od politiky zemí socialistického tábora.
Bohužel, v ČSSR se podobným vyjádřením nedostalo náležitého odporu.
V otázkách evropské bezpečnosti a mezinárodní politiky vůbec neodpovídá našim společným zájmům, včetně zájmů bratrského Československa, oslabení, ale naopak posílení spolupráce účastníků Varšavské smlouvy. To je zavazuje rozhodně odporovat jakémukoli druhu provokačních pokusů, které přicházejí s požadavky zrušení Varšavské smlouvy.
Proti pohybu vojenských jednotek socialistických zemí, která přišla na území Československa na vojenskoštábní cvičení, byla rozpoutána nesoudružská kampaň. Pobyt sovětských vojenských jednotek byl antisocialistickými a pravicovými silami vykládán jako okupace československého území. Odpovídá to dodržování spojeneckých závazků Varšavské smlouvy? Nikoli. Spiše se to podobá snahám ztížit prakticky činnost vojenského mechanismu organizace Varšavské smlouvy. Tak ovšem nemůže postupovat strana, která se ztotožňuje s přijatými závazky. Tak postupuje strana, která opovrhuje těmito závazky. Členové Varšavské smlouvy nemohli z této skutečnosti neučinit příslušné závěry.
Fakta poslední doby ukazují, že v Československu měl místo zjevný růst antisovětské propagandy, antisovětských vystoupení. Je možno připomenout provokační sraz 2. května na Staroměstském náměstí, kde někteří řečníci vystupovali s antisovětskými prohlášeními. Je možno připomenout urážející vystoupení J. Procházky, J. Hanzelky a řady dalších činitelů stejného druhu. Vzpomeňme také na četná vystoupení v tisku, rozhlase a televizi, kde autoři dělali všechno možné, aby očernili přátelské sovětsko-československé vztahy. Během posledních let se dokonce vyskytovaly zřídka v kapitalistických státech takové urážky, jaké přicházely z Československa. Nepřátelé užívali nejrůznějších záminek — buď případu Šejna, nebo spekulace okolo smrti Jana Masaryka, nebo manévrů armád Varšavské smlouvy, aby přilili olej do ohně protisovětských nálad. Objevily se i případy rozšiřování antisovětských letáků ve městech, urážky sovětské státní vlajky. Je samozřejmé, že podobné činy nemohly přispívat k zlepšení našich vztahů.
V čím zájmu bylo zasévat nepřátelství vůči Sovětskému svazu? Bylo to jedině v zájmu těch, kteří chtěli vykořenit z paměti československého národa náš společný boj proti hitlerismu — v zájmu těch, jimž nejsou drahé socialistické vymoženosti českého a slovenského národa, v zájmu těch, kteří by chtěli likvidovat vymoženosti světového socialismu. Antisocialismus a antisovětismus, jak to vždy bylo, se spojují a doplňují.
Vedoucí činitelé ČSSR nejednou prohlašovali, že československo-sovětské přátelství je neochvějné. Na květnovém plénu ÚV KSČ se ozvaly upřímné hlasy znepokojení nad stavem našich vztahů. Avšak účelné kroky v boji s buržoazně nacionalistickou vlnou v souvislosti s protisovětskými projevy v Československu se nepodnikaly. Je možné pronášet krásná slova o spolupráci a solidaritě, o věrnosti k spojeneckému závazku, ale slova nejsou důležitá, nýbrž to, co stojí za nimi. Důležité je to, jaké konkrétní činy jsou za deklaracemi.
Někteří činitelé v Československu vyzývali k tomu, aby se zahraniční politika obrátila na stranu Západu a byla „méně závislá“ na politice Sovětského svazu a ostatních socialistických zemí. Není těžké zjistit, že za slovem „nezávislost“ chtěli schovat snahu odtrhnout zahraniční politiku Československa od politiky zemí socialistického tábora.
Reakční síly, snažící se podrýt vztahy ČSSR a SSSR a s ostatními socialistickými zeměmi, tímto způsobem připravovaly československému národu úděl otroctví v jařmu imperialismu.

Podle publikace Obrana socialismu – nejvyšší internacionální povinnost
připravil Leopold Vejr