Úvodní stránka arrow Přehled článků arrow Historie arrow Vo Nguyen Giap - jméno utiskovaných světa Wednesday, February 20 2019  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
Vo Nguyen Giap - jméno utiskovaných světa Tisk E-mail
Pátek, 18 říjen 2013

Vo Nguyen Giap 1911-2013Jakožto připomínku osobnosti v minulých dnech zesnulého generála Vo Nguyen Giapa, který se zapsal do moderních dějin Vietnamu i světového boje proti francouzskému a americkému imperialismu, přinášíme překlad 32. kapitoly v češtině dosud nevydané knihy Vitaliana Ravagliho Wu Ming: Válečná sekera (2000). Úryvek se zaměřuje na popis mezinárodně politického kontextu i taktiky národně osvobozenecké armády a vojenských sil francouzských okupantů v rozhodující bitvě u Dien Bien Phu.

V říjnu 1952 obsadily dvě jednotky vietminhu thajskou vesnici v provincii Lai Chau na hranicích mezi Laosem, Čínou a severním Tonkinem.

Vesnice se tyčila nad údolím dlouhým dvacet kilometrů a širokým jedenáct kilometrů rozděleným na dvě části řekou Nam Yam a už bylo evakuováno kolaborujícími laoskými pluky. V thajštině se vesnice nazývá Muong Thang, ale Vietnamci ji znají pod názvem Dien Bien Phu.

Generál Giap již několik měsíců pomýšlel přejít hranici a vstoupit do Laosu, kde byly téměř všechny francouzské posádky po stránce dislokace ve Vientiane a Luang Prabangu izolované a zranitelné. Giap se nechtěl zmocnit Laosu, chtěl je pouze vyprovokovat a chytit do pasti podél laoských hranic, kde byly francouzské záložní jednotky položeny jen zřídka.

V dubnu 1953 pronikl Giap do Laosu. Byla to ofenzíva ve velkém stylu. Divize Vietminhu se přiblížily k francouzským pevnostem Údolím džbánů posetým prehistorickými pohřebními nádobami a zamířily k Luang Prabangu, kde byli obyvatelé varováni planým poplachem. Avšak najednou se Giapovy jednotky obrátily a stáhly se do Vietnamu, aby nebyly překvapeny monzunovými dešti. Giap tak ukázal, že může vstoupit do Laosu, kdykoliv chce, a může obnovit útok v suchém ročním období. Francouzi se přesvědčili, že Laos je strategickou oblastí, kde mohou zastavit útok Vietminhu proti Laosu.

V květnu byl generál Salan nahrazen generálem Henri Navarrem, profesionálním vojákem, přeživším dvě světové války, jenž se ukázal optimistou a prohlásil: "Vidíme vítězství tak jasně jako světlo na konci tunelu." Navarre se domníval, že má jediný úkol: zabránit za každou cenu útoku na Laos.

Navarrovým podřízeným byl René Cogny, vystudovaný právník a politolog, dalším podřízeným byl plukovník Luis Berteil. Tento tříčlenný mozkový trust vymyslel vskutku ambiciózní plán: Získat Dien Bien Phu a postavit zde opěrný bod, aby se francouzská vojska probojovala do týlu Giapovy armády. V červenci 1953 odjel Navarre do Paříže a představil plán premiéru Josephu Lanielovi.

28. října podepsal Laos s Francií dohodu o spojenectví a připojení, což mu zajišťovalo nezávislost a zavazovala strany dohody, aby respektovaly suverenitu v rámci Francouzské jednoty. Podpis této smlouvy oživil myšlenku, že Laos musí být udržen za každou cenu. Zároveň s podpisem této smlouvy se Navarre vrátil do Indočíny a zahájil tak zvanou operaci Castoro. Pět francouzských pluků mělo dobýt Dien Bien Phu.

Plukovník Jean-Luis Nicot, velitel letecké dopravy v Indočíně, se domníval, že špatné počasí může být překážkou operací. Současně s tím projevil pochybnosti o operaci také Cogny, jenž prohlásil, že by se Dien Bien Phu mohlo stát jatkami. Navarre však přesto odjel na pozici, ignoroval důvody, proč útok neprovést, byl přesvědčen, že Vietminh nebude schopen vést útok v širokém měřítku.

Ve skutečnosti vytvořil Giap díky sérii diverzních akcí dojem, že hlavní síly jeho armády jsou navázány všude možně: atentáty na francouzské konvoje na trasách, které spojovaly přístav Haiphong s vnitrozemím, a opakujícími se invazemi do západního Laosu ("držadlo pánve"). Giap připravil "zmatenou šachovou partii" a pomocí strategie zřídka vedených útoků zablokoval francouzský expediční sbor v různých oblastech a potvrdil si tak, že nelze dobýt jeden bod, aniž by se pokusil dobýt další. Mezitím se zbytky Vietminhu soustředily okolo Dien Bien Phu.

Věděl, že se Francouzi budou nacházet v nevýhodné pozici, izolovaní a závislí na letecké podpoře, zatímco jeho muži se opevní v horách tyčících se nad údolím a budou moci získat zbraně a munici z týlu. 20. listopadu 1953 seskočilo šest jednotek expedičního sboru do údolí Muong Thanh a opevnily se zde. V operačním štábu se právě nacházel Christian Marie Ferdinand de la Croix de Castries, aristokratický záletník, pocházející z vojenské rodiny, jejíž historie sahá až do období křížových výprav. Mezitím v hlavách velkých světových vůdců dozrálo přesvědčení, že konfliktu v Indočíně lze předejít, jako se to stalo již v Koreji.

Stalin byl mrtvý jen několik dní a nové vedení Sovětského svazu se chtělo pokusit zmírnit mezinárodní napětí. Francouzské veřejné mínění bylo unavené z pokračující špinavé války a tlačilo na Laniela, aby našel čestné řešení.

Čínští komunisté, kteří byli u moci pouze čtyři roky, si úzkostlivě střežili významnou mezinárodní roli a snažili se postupovat podle "umírněného klíče" a získat souhlas evropských zemí. Premiér Čou en Laj byl toho názoru, že kdyby pronásledovali Francouze, udeřily by na východní hranici nejobávanější americké jednotky, které by postupovaly i lidovou Čínou. Čou chtěl potvrdit Francouzům status jihovýchodní Asie jako jejich exkolonie, přestože hranice této oblasti byly překonány Vietminhem.

Rozdílnou pozici zastávaly Spojené státy. Eisenhowerův státní tajemník John Foster Dulles zastávající linii zadržování komunismu se domníval, že partie v Indočíně je ještě stále rozehrána, přestože "trojka" tlačila na Francouze, aby obnovili veškerou diplomatickou iniciativu a zlepšili tak své postavení v Indočíně. USA jim přiznaly půjčku ve výši pět set milionů dolarů. Francouzi peníze přijali, zůstávali však skeptičtí k vývoji směřujícímu k eskalaci konfliktu.

Ani Ho Či Min nebyl přesvědčen, že je čas jednat. Spíše se snažil zlomit veřejné mínění ve Francii a předkládat podmínky. Musel však brát v úvahu nároky Číňanů. Vietminh využil služeb vojenských poradců vyslaných Pekingem a mnoho vietnamských příslušníků guerillových jednotek přišlo do čínských vojenských táborů. Navíc Čou en Laj věnoval Vietminhu padesát tisíc tun vojenského materiálu a proviantu. Konečně, jestli francouzská armáda měla strach, bylo to také díky dvěma stům tisícům čínských vojáků shromážděných v úkrytu na vietnamských hranicích.

29. listopadu oznámil Ho Či Min světu svoji připravenost ukončit válku mírovými prostředky. To už se však schylovalo ke konečnému střetu. Již před ním měli Francouzi ztráty. Jejich porážka byla hlavním velitelstvím v Saigonu hodnocena následovně: Navarre nedocenil Giapovu strategii a jeho vojenský potenciál a nevzal v úvahu žádnou hypotézu, která se neshodovala s jeho předpoklady. Podle Navarra nemohl Giap počítat se záložními silami, odmítl tedy přesunout velké francouzské sbory z centrálního Vietnamu do Dien Bien Phu.

Avšak Giap strávil více než tři měsíce shromažďováním mužů. Od listopadu do výsadku francouzských parašutistů do údolí a jejich opevnění přemístil Giap směrem k Dien Bien Phu třicet tři pluků pozemních jednotek, šest jednotek dělostřelectva a jednu ženijní jednotku. Některé z těchto přesunů trvaly sedm až osm týdnů a vojáci přešli pěšky přes hory a džungle. Pochodovali v noci a spali ve dne, aby odvrátili hrozbu bombardování.

Na začátku roku 1954 bylo v Dien Bien Phu padesát tisíc vietnamských bojovníků plus dalších dvacet tisíc v záložních liniích. Francouzi měli naopak pouze třináct tisíc vojáků, z nichž polovina byla severoafrických, nebo jednotky indočínských spojenců špatně a málo připravené na boj. Zbytek byly téměř všechno jednotky cizinecké legie.

Navarre nevěřil, že Giap dokáže postavit dělostřelectvo a zajistit protivzdušnou obranu. Dělostřelectvo však bylo na dosah ruky či dojezd na kole. Byl to obrovský útok. Vietminh disponoval čtyřiadvaceti stopětimilimetrovými houfnicemi americké výroby. Byla to kořist z války v Koreji.

Navarre věřil, že bude moci využít obrněných vozů, které však byly zablokovány vegetací a během monzunových dešťů zapadly do močálů.

Celkově se francouzské jednotky nacházely v oslabené pozici pět na jednoho a navíc chycené do pasti v bažinatém údolí obklopené kanóny na přilehlých kopcích, neschopné protiútoku, protože pozice Vietminhu byly perfektně kryty. A především izolovaný bez možnosti dostávat zásoby a evakuovat raněné, protože Giapovy houfnice zničily přistávací plochu a zablokovaly tak přílety a odlety letadel.

Jak předpovídal Cogny, Dien Bien Phu se stalo jatkami. Krátce před svítáním 13. března se obsazování změnilo v útok. Jednotky Vietminhu začaly střílet z houfnic a překvapily a paralyzovaly francouzské jednotky. Castries nechal vybudovat čtyři dělostřelecké základny pojmenované jmény jeho bývalých milenek Gabrielle, Anne-Marie a Béatrice na severu, Isabelle na jihu.

Giap postavil svou lidskou útočnou vlnu proti Gabrielle, Ane-Marie a Béatrice; Isabele byla příliš vzdálena, aby se z ní mohla vést krycí palba a dále její obranu tvořila třetina všech francouzských sil, které se nemohly přeskupit z obavy, že dojde k útoku i na ně. Béatrice padla okamžitě, Gabrielle a Anne-Marie následujícího dne. Přistávací plocha byla kompletně zničena houfnicemi.

Zástupce velitele, odborník na kanóny s jednou paží, Charles Piroth prohlásil: "Žádný kanón Vietminhu nevystřelí více než třikrát dříve než bude zničen mým dělostřelectvem." Za svítání patnáctého března překousl Piroth jištění bomby a nechal se vyhodit do vzduchu. Večer před tím ho slyšeli říci: "Jsem zcela zneuctěn."

Lidská vlna je typická taktika používaná v Koreji, ve skutečnosti ji doporučili dva čínští vojenští poradci Wei Guoqing a Li Chenghu. Je to po stránce ztrát na životech drahá taktika a sám Ho Či Min byl proti jejímu používání. Síla lidové armády závisí na politickém uvědomění každého bojovníka, každý muž je důležitý, nemůže se používat jako potrava pro děla. V prvních třech dnech útoku měl Vietminh 2000 mrtvých a 7000 raněných.

Giap se rozhodl přerušit ofenzívu a opustit rady Číňanů. Přešel k "taktice tření". V následujících týdnech nechal vykopat štoly a zákopy, dokud neobklopily francouzskou posádku stovkami podzemních chodeb.

Tento útok by nebyl možný bez nasazení třiatřiceti tisíc pěti set dan cong (vlasteneckých dělníků). S více než dvěma tisíci sedmi sty modifikovanými koly nazývanými xe tho, téměř stejným počtem džunek a více než sedmnácti tisíci koni dodali dan cong na frontu kromě munice a základních potřeb také dvacet tisíc tun rýže. Právě díky této mobilizaci mohl Giap provést útok třením. V lednu až květnu 1954 přispěli dan cong k protifrancouzské věci pěti miliony hodin práce.

 

Rudí mravenci

Přiblížily se monzunové deště a francouzské jednotky doufaly, že Vietminh přestane útočit. Stal se přesný opak: nízká oblačnost zabránila francouzskému bombardovacímu letectvu vzlétnout a bombardovat Giapovy záložní jednotky a znemožnila shazovat zásoby na území obsazené Francouzi. Také Vietminh měl kvůli špatné viditelnosti problémy s protivzdušnou obranou. Špatná viditelnost také donutila letadla létat příliš vysoko, proto byly shozy stále nepřesnější. Mnoho proviantu, munice a nejméně v jednom případě tajných informací určených francouzským jednotkám přistálo na území plně kontrolovaném Vietminhem.

Mezitím mnoho Indočíňanů a zvláště příslušníků regulérní francouzské armády dezertovalo z expedičního sboru. Legionáři je pak hanlivě nazývali "krysy od Nam Yum", protože často přecházeli řeku a nesli s sebou čerstvě shozené zásoby.

Nastala chvíle posledního rozhodnutí: francouzská vláda požádala o pomoc Američany. Admirál Arthur Radford nabídl, že šedesát bombardérů B-29 vzlétne z Filipín a bude provádět noční útoky na pozice perimetru obsazeného Vietminhem kolem údolí. Projekt dostal název "Operace sup".

Generál Paul Ély, šéf nejvyššího generálního štábu Francie, oznámil plán s viditelným potěšením vládě. Avšak šéf amerického generálního štábu Matthew Ridgway se postavil proti všeobecnému názoru na postup na asijské frontě. Ještě rozkurážený z korejské války vyslovil obavy z čínské intervence a hypotézu, že do Vietnamu je třeba vyslat zhruba sedm až dvanáct amerických jednotek a rozmístit je po menších částech. Prezident Eisenhower s tím souhlasil a předložil plán Kongresu a spojencům. Bez jejich opory nemínil pohnout ani prstem. Viceprezident Nixon a státní tajemník Dulles však tlačili na Kongres, aby plán nebyl přijat.

Mezitím skupina vědců pracující pro Pentagon prohlásila, že tři atomové strategické zbraně jsou případně k dispozici a připraveny zlikvidovat Vietminh. Radford byl touto myšlenkou nadšen a tlačil na to, aby toto řešení bylo nabídnuto spojencům. Podle některých pramenů byl i sám státní sekretář Dulles příznivcem jaderné cesty k řešení problému, ale ostatní špičky byly nejen proti, ale rovněž se obávaly, aby to neprosáklo na veřejnost. Funkcionář, který nechtěl být jmenován, dokonce prohlásil: "Jestli se toto rozhodnutí dostane na veřejnost, spustí to vlnu odporu ve všech parlamentech svobodného světa."

Francouzská posádka u Dien Bien Phu byla však již ztracena a s ní i francouzské koloniální panství v Indočíně. Všichni věděli, že jediné, co má smysl, je počítat škody. Nastal čas vyjednávání. Datum ženevské konference o problému Indočíny byl stanoven na osmého května a účastnily se ho delegace Francie, USA, Sovětského svazu, Číny a samozřejmě představitelé Vietminhu.

Giap dosáhl obsazení Dien Bien Phu překvapivě rychle, sedmého května. Obsazování trvalo padesát pět dní. Na francouzské straně bylo 1 142 mrtvých, 4 436 zraněných a 1 606 nezvěstných. Vietnamská strana ztratila 7 900 mužů a měla více než 15 000 zraněných. V Ženevě se začalo vyjednávat.


Zdroj: Contrapiano.org

Překlad: Komunistický svaz mládeže

 

Článek k 100. narozeninám generála Vo Nguyen Giapa

 
< Předch.   Další >
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://davdva.sk/
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2019 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.