Před 50 lety, dne 13. listopadu 1957, zemřel v Praze na infarkt soudruh Antonín Zápotocký, československý politik a státník, činitel čs. revolučního dělnického hnutí, prezident ČSR v letech 1953 – 1957, hrdina socialistické práce a držitel Řádu Klementa Gottwalda. Antonín Zápotocký se narodil v Zákolanech u Kladna 19. prosince 1884. Jeho otec Ladislav Zápotocký - Budečský (1852 - 1916) byl jedním z prvních průkopníků socialismu v Čechách a zakladatelem českoslovanské (nikoli „československé“) sociální demokracie v r. 1878.

Vyučený kameník Antonín Zápotocký působil v sociálně demokratickém hnutí od r. 1900, v letech 1907 - 1911 byl krajským tajemníkem soc. dem. strany a odborové organizace na Kladně, od r. 1911 redaktorem soc. dem. listu „Svoboda“. V letech 1914 - 1918 bojoval jako rakouský voják na frontách 1. světové války.
V roce 1919 byl Antonín Zápotocký jedním ze zakladatelů marxistické levice v sociálně demokratické straně. V roce 1920 se stal jedním z delegátů II. kongresu Komunistické internacionály v Moskvě. V době prosincové generální stávky v r. 1920 stál v čele kladenských pracujících, za což byl v letech 1921 - 1922 devět měsíců vězněn. Od roku 1921 byl členem KSČ a jejího výkonného výboru, od r. 1924 až do své smrti členem ústředního výboru, v letech 1922 - 1925 ústředním tajemníkem KSČ, 1925 - 1938 členem politbyra KSČ a poslancem Národního shromáždění a mezi lety 1929 a 1939 generálním tajemníkem Rudých odborů. Roku 1928 byl zvolen členem výkonného výboru Rudé odborové internacionály. Jako odborový funkcionář usiloval o sjednocení roztříštěného československého odborového hnutí. V r. 1932 se významně podílel na organizaci mostecké stávky.
V roce 1939 byl soudruh Zápotocký zatčen gestapem při pokusu o ilegální přechod hranic do Polska a v letech 1940 - 1945 byl vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg. Po porážce fašistické imperialistické agrese byl v letech 1945 - 1950 předsedou Ústřední rady odborů, 1945 - 1953 poslancem Národního shromáždění, 1945 - 1954 členem předsednictva a od r. 1954 politbyra ÚV KSČ. V roce 1948 byl nejprve náměstkem předsedy vlády a poté do r. 1953 předsedou vlády. 21. března 1953 se stal prezidentem republiky – následníkem prvního dělnického prezidenta soudruha Klementa Gottwalda.
Soudruh Antonín Zápotocký se zasloužil o vítězství československého pracujícího lidu v únoru 1948 a o vybudování socialismu v ČSR. Byl autorem řady politických statí, projevů i několika románů, ve kterých zachytil počátky dělnického hnutí v českých zemích a zápas o vytvoření revoluční dělnické strany („Vstanou noví bojovníci“; „Bouřlivý rok“; „Rudá záře nad Kladnem“; „Rozbřesk“). V současném „oficiálním“ hodnocení A. Zápotockého převládají antikomunistické žvásty o „odpovědnosti za nastolení a provádění organizovaného násilí v Československu“ a „zavádění všech forem poúnorového teroru“. Ačkoli význam potlačení třídních nepřátel nelze podceňovat, je ze zásluh KSČ v době, kdy stál v jejím čele soudruh Zápotocký, třeba vystihnout např. zavedení všelidového vlastnictví výrobních prostředků a odstranění vykořisťování, vytvoření Jednotných zemědělských družstev a intenzivní rozvoj zemědělství i průmyslu v prvních dvou pětiletých plánech, omezení vlivu církve, provedení měnové reformy a zrušení přídělového systému a zapojení Československa do Rady vzájemné hospodářské pomoci a Organizace Varšavské smlouvy. V době, kdy byl předsedou vlády nebo prezidentem ČSR Antonín Zápotocký, neexistovala v lidově demokratickém Československu nezaměstnanost, školství a zdravotnictví bylo bezplatné a tedy dostupné všem a fungoval kvalitní systém sociálního zabezpečení. O vymoženosti této doby v současnosti přicházíme rychleji, než si je většina z nás ochotna připustit.
Následníkem Antonína Zápotockého ve funkci prezidenta ČSR se stal Antonín Novotný, který nechvalně proslul svým subjektivismem, bezkoncepčností a nedůsledností v uplatňování leninských principů, způsobil závažné chyby v řízení politiky strany a státu ve 2. polovině 50. let a v 60. letech a usnadnil nástup kontrarevolučních pravičáckých sil, které způsobily politickou krizi v letech 1968 – 1969 a vážně ohrozily důvěru občanů v socialistické zřízení.

Leopold Vejr