Ludvík Svoboda se narodil 25. listopadu 1895 v malé obci Hroznatín na Vysočině.  Vystudoval Zemskou zemědělskou školu ve Velkém Meziříčí a Vojenskou akademii v Hranicích. Roku 1915 byl odveden a jako rakousko-uherský voják bojoval v Rusku. Vstoupil do tvořících se československých legií. V jejich řadách se aktivně účastnil bojů ve významných bitvách u Zborova a Bachmače. Vysloužil si Svatojiřský kříž, což bylo vůbec nejvyšší vyznamenání, jaké se  udělovalo v ruské armádě. Prošel se svou jednotkou bojem s bolševiky a Rudou armádou o sibiřskou magistrálu. Jako schopný a iniciativní velitel se vrátil v  roce 1920 do vlasti v hodnosti kapitána. Po válce začal pracovat v zemědělství, ovšem jen velmi krátce. Svými nadřízenými byl vyzván k tomu, aby u armády setrval. V letech 1921 - 1923 působil v pluku Jana Žižky v Kroměříži. Dalších osm let sloužil na Podkarpatské Rusi. Mezi lety 1931 ? 1934 vyučoval na Vojenské akademii v Hranicích. A od roku 1934 až do počátku 2. světové války opět u svého mateřského pluku v Kroměříži.

Po začátku okupace českých zemí se zapojil do protifašistického odboje v organizaci Obrana národa. Pomáhal organizovat odsuny československých vojáků přes Istanbul na západ a do Palestiny. Inicioval vytvoření vojenské odbojové základny na území SSSR. Měl velké zásluhy  na organizování československé vojenské jednotky v Buzuluku v letech 1941 - 1942. Jeho jednotka dosáhla řady úspěchů. Vojáci 1. československého samostatného polního praporu pod jeho velením se zvláště vyznamenali v těžkých bojích u Sokolova v březnu roku 1943. Tato jednotka se proslavila svým neohroženým hrdinstvím i při bojích v Karpatsko-dukelské operace na podzim roku 1944. V dubnu  1945 byl jmenován ministrem národní obrany. Téhož roku povýšen do funkce armádního generála. V  roce 1953 byl vězněn, potom vyšetřován na svobodě a propuštěn z armády. Brzy se dočkal rehabilitace. Stal se náčelníkem Vojenské akademie. V letech 1948-1968 vykonával funkci poslance Národního shromáždění. Pracoval také ve Vojenském historickém ústavu i Československém svazu protifašistických bojovníků. Dne 30. března 1968  byl zvolen prezidentem republiky. Ve své prezidentské funkci sehrál význačnou roli v srpnových dnech roku 1968. Vedl delegaci na moskevských jednáních, odkud se tato vrátila zpět i s zadržovanými  politiky, včetně Dubčeka. Roku 1975 byl nucen kvůli zdravotnímu stavu odstoupit z funkce hlavy státu. Poslední léta života strávil se svou manželkou ve své vilce v Praze - Břevnově. Zemřel  20. září 1979.

Miroslav Pořízek