Úvodní stránka arrow Přehled článků arrow Historie arrow K. Konrád: Trojí zkušenost z pěti staletí o lidu, který brání svobodu Sunday, December 15 2019  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
K. Konrád: Trojí zkušenost z pěti staletí o lidu, který brání svobodu Tisk E-mail
Pátek, 16 srpen 2019

K nedávnému 600 výročí pražské defenestrace uvádíme výňatek z posmrtně vydané knihy komunisty Kurta Konráda (vlastním jménem Kurta Beera).

Kurt Konrád se od mládí zapojil se do komunistického hnutí. Zejména ve 30. letech s bojem proti válce a fašismu spojuje i inovativní marxistické zpracování pokrokových dějin českého národa, zejména období husitské revoluce. Z podobnosti revolucí různých národů a dob odvozuje obecné zákonitosti lidového boje a revolučních procesů. Oživování dramat minulosti je mobilizační zbraní lidových mas v současnosti - v boji proti fašistické reakci, té domácí kolaborantské i zahraniční. Po vzoru husitských válek mohla být obrana republiky jedině lidovou revoluční válkou. V práci na důležitých tématech z historie a kultury (podobně jako Julius Fučík) pokračoval Konrád i po Mnichovu a okupaci. Těsně před záchranou v Sovětském svazu byl ale zatčen a v roce 1941 zahynul v nacistickém vězení

Z knihy Svoboda a zbraně str. 30 - 38 Naše vojsko 1949 Kurt Konrád

Průvodce dějinami

Důstojnický pluk pochoduje v přesně vyrovnaných řadách. Skvěle ušité stejnokroje z dobrého sukna, vyleštěné řemení, čepice frajersky nasazené a tu a tam cigareta v ústech. "Na bodák!" Pušky s nasazenými bodáky tvoří jedinou čáru smrti, pravice pěkně přitlačuje pažbu k boku a levice ještě pevněji svírá nadpažbí. Dlouhé šiky, řada za řadou, velitel vpředu; šiky se vlní s vlnitým terénem jako obilí ve větru. Bledé tváře, z nichž vystupují lícní kosti a svaly napjaté zaťatými zuby. Kolem úst se rýsuje pohrdavý posměšek, do něhož se vrylo napětí a zoufalá odhodlanost dvě hluboké vrásky. Tu padne výstřel, tu padne muž. Bez hlesnutí postoupí na jeho místo důstojník ze zadní řady a čára pohrdavé panské odvahy je zas nepřetržitá. Tak pochoduje důstojnický pluk bílé gardy do své poslední bitvy na jedné z dvanácti front občanské války v Rusku.

Proti nim leží v řídkém řetězu čapájevská holota. Otrhaní jeden jako druhý. Není dvou, kteří by měli stejný výstroj. Jeden má čapku se štítkem, druhý beranici, třetí krasnoarmějskou přilbu, jeden je v kožichu, druhý v námořnickém tričku, třetí v roztrhané kazajce; boty, střevíce, opánky, válenky; pušky, karabiny, pistole - jediný kulomet na levém boku. A přece jakýsi stejnokroj: zarostlé, nemyté tváře, z nichž hledí tu bystrý, tu zvídavý pohled k důstojnickým řadám, které se blíží.

Důstojnické řady nahánějí hrůzu svým tvrdým napjatým klidem. Vždyť to nejsou lid! Zdalipak je zasáhne kulka? Důstojníci padnou - jako by nepadli. Řady se stále doplňují, jako pryž, která se natáhne a vrací do původní polohy. Ticho a jen pravidelný dupot kroků. Hrůza z těch nelidských kroků roste. Vidíš, jak pochodují. Ty nezastavíme, za chvíli budou před námi, za chvíli nás rozdupají, za chvíli zůstaneme za nimi... Do pohledů upřených na nepřítele se vkrádá, rukám se nechce stlačit spoušť proti těmto strnulým, postupujícím řadám; několik rudých partyzánů již zahodilo pušky a utíkají a utíkají s nesrozumitelným křikem jako malé děti, které popadne strach před strašidlem. Řetěz, i tak řídký, se zachvívá, neudrží se... U Bílých tomu říkají psychologický útok.

Rudí se neudrží? Čapájevci utečou před bílými důstojníky? Rudí před Bílými? Revoluce před kontrarevolucí? Ne.

Hlouček ustrašených, který prchá, se daleko nedostane, Komisař je zastaví mávnutím ruky. Komisař - toť strana která vede revoluci. Komisař - toť revoluční důslednost. Hrůzou svraštělé tváře prchajících se vyjasní. Komisařovo nezlomné odhodlání znovu vyburcuje jejich odvahu. Hlouček se zastaví, obrací se a znovu vyplňuje mezeru v rudém řetězu.

V tomto okamžiku zvítězila rudá otrhaná holota nad skvělými bílými důstojníky. Že pak kulomet ne levém boku rudých zaseje smrt do bílých šiků, že Čapájevova jízda přijede včas, aby rozmetala prořídlé řady Bílých - to je už jen dovršení okamžiku, v němž zvítězila revoluční ostražitost nad zakolísáním slabých lidí.

Psychologický útok pohrdavých pánů na vzpouru otroků se rozbil o jejich pevný, ocelový řetěz. Zvítězili: roztrhaná kazajka nad jemným suknem, mužické válenky nad vyleštěnými botami, zarostlá špína nad hladce oholenými tvářemi.

Čapájevci jsou nejlepším průvodcem dějinami:

tak jako zahnala otrhaná čapájevská holota Bíle, tak hnali Táboři a Pražané na začátku husitských válek Zikmundovy křižáky s hory Vítkovy -

tak ve francouzské revoluci povstal všechen lid proti zahraniční kontrarevoluci, vedený důslednými revolucionáři jakobínskými -

tak pařížský lid přes zradu buržoazie setrval ve válce a vydobyl si svou stodenní proletářskou komunu proti versaillovcům i Bismarckovi -

tak se uhájila sovětská revoluce proti nesmírné přesile na přečetných frontách občanské války -

tak - jenom tak ! - se ubráníme i my.

 

Zbraně husitů

Blížil se rok 1419. V letech po Husově smrti zachvacovala kališnická agitace vždy širší lidové masy - a v rukou těchto mas staly se husitské články víry voláním po čisté a spravedlivé církvi, voláním po čistém a spravedlivém světě. V pražských kostelích a kaplích se shromažďoval drobný městský lid a poslouchal vášnivá kázání kněze Jana ze Želiva; lid venkovských měst a venkova se scházel na horách a tam naslouchal světským výkladům Písma. Revoluce náboženská? Boj o reformu církve? Mnohem více! O čtrnáct let později, na basilejském koncilu, řekne zástupce Táborů Biskupec velmi jasně, že husitský požadavek trestání hříchů veřejných zahrnuje i nárok na sesazení knížat. Předtím ještě položí katolický protihusitský traktát všechny karty na stůl: moc světská i církevní - praví se tam - vzájemně na sobě závisí. Padne-li jedna, ani druhá neobstojí; bude-li možné pod záminkou špatných mravů neposlouchat vrchností církevních, pobíjet je a statky jejich zabírat, nebudou pak stejně jednat i s vrchnostmi světskými, sesazovat je a pobíjet, a nová knížata a pány si zřizovat? Ale nebylo třeba tohoto pozdního zaklínání: lid sám v tomto období "chození na hory", v měsících revoluční mobilizace před rokem 1419, dával si kázat od svých kněží, že "čas nýnější dnem pomsty slove a trestání". A požadavky jsou jen docela málo náboženské, tleská-li se učení, že "všichni páni, panoše a rytíři jakožto výstavci (snopy) mají podřezáni a vypleněni býti". Vždyť bylo velmi jasné, oč běží: "Ale jejich dědiny, rybníky, louky, lesy i všechna jejich panství mají nám svobodny býti a takovou hojnost všeho budete míti, že vás stříbro i zlato i peníze budou mrzeti". Revoluční agitátoři rýsovali před svými bídnými posluchači dobu, kdy "již přestane daň i úrok a nebude, kdo by nutil k tomu", a kdy "přestanou králové, knížata i preláti..."

Praha Želivského

Revoluce mobilizovala své síly horách a již jasně vystupovala dvě ohniska: Nové město pražské a Tábor. Reakce se smlouvala na hradech: tu na pražském na podzim 1419 uzavřeli páni, rytíři a pražští konšelé s královnou-vladařkou Žofií ozbrojenou jednotu proti všem narušitelům zemského pokoje. Tato reakční jednota pak zahájila jednání se Zikmundem, který se objeví vůči revolučním Čechám ve svých křižáckých taženích jako představitel zahraniční reakce.

Reakční jednota ozbrojená v době, kdy na horách drobní lidé ještě velmi klidně a mírně "jedno s holemi chodili jako poutníci" a kdy shromáždění "na křížkách" při svém návratu do Prahy bylo, ani ne toliko ozbrojené jako smířlivě naladěné". Tato smířlivá nálada neměla dlouho trvat. Ať již to byly ozbrojené rejdy české reakce, ať již to byly zprávy o tom, že král Zikmund chystá pod vlivem papežského legáta křížové tažení proti husitům: dne 30. července 1419 letěli konšelé a rychtář z oken novoměstské radnice a lid vedený Janem Želivským "takové ukrutenství nad nimi učinil, že museli na oštěpy a na sudlice a meče a na kordy dolů padati". Na pikle reakce odpovídá lid tím, že bere v Praze moc do vlastních rukou. Volí si hejtmany i revolučního komisaře Jana želivského.

Zprávy o pražské, červencovém "morda" urychlují Zikmundovy přípravy k prvnímu křižáckému tažení. A tu - praví Biskupec - veškerý lid se souhlasem mistrů a kněží jde do války z nutnosti, nikoli z vůle, a jedině na obranu hlásaných pravd. Situace je vážná, sláva zbraní královských vojsk je veliká - nebylo by lepší se dohodnout s patriciji, uzavřít "hradní mír" s hrady, společně s nimi bránit proti křížovému tažení? Želivského Praha a Žižkův Tábor odpověděly na takové úvahy rozhodným - ne ! proti zahraniční kontrarevoluci, proti křižákům - podle slov mistra Prokopa z Plzně - "prostý lid a ti kdož jen čekali na příležitost k rebelii", pokládali za nejlepší opatření, aby "se vrhli do povstání, zvolili si hejtmany podle své vůle a usnesli se klásti válečný odpor". A odpor, který za něco stál: okolnost, že pražský lid za vedení Jana Želivského se vypořádal svým způsobem s "vlastní reakcí" znásobila jeho sílu a jeho jednotu v odporu proti křižákům.

Pražský lid chtěl svůj boj proti králi vést důsledně a bezohledně. Již v prvních listopadových dnech zahájil útok na královské posádky na Vyšehradě a na Malé Straně - a zvítězil! Lehké bylo vítězství na Vyšehradě: vždyť již 30. září královská posádka přes zákaz propustila Vyšehradem pražský lid, který se vrátil do shromáždění na Křížkách. Královská posádka pod mocným vlivem lidového hnutí stala se "nespolehlivou"; a byla to právě ona, která vydala 25. října pražský Vyšehrad bez valného odporu - Vyšehrad, který platil za stejně nedobytný jako hrad pražský. Nejen silou svých zbraní si otevřel pražský lid vyšehradské brány!

Kdo povede odboj?

Za tak skvěle dobytých úspěchů lidu byla kapitulace to první, nač konšelé pražských boháčů pomýšleli. Vítězný lid byl zaskočen smírem, který netrval dlouho. Lid bděl. A když se druhé poselstvo pražských konšelů vrátilo z Vratislavě s nepořízenou, když přinášelo zprávu o reakční zpupnosti králově, který chce žhavým železem vypálit husitskou ránu - tu si lidová Praha znovu vzpomněla na vlastní sílu.

Na hradišti hory Tábor rostla již v té době tvrdá pevnost - Praha Jana Želivského nezůstala za ní. A tak - jak píše husitský kronikář - "v středu před Velikou nocí dne 3. měsíce dubna Pražané pod obojí způsobou poznavše, že král uherský Zikmund nic dobrého o nich nemyslí", zavázali se na návrh Jana Želivského, že své přijímání z kalicha a tím svou světskou svobodu "chtí brániti, hájiti, statkův i hrdel svých nelitovati". Zvolili si své lidové zastupitelství hejtmanské. A to teprve byla Praha, lidová hejtmanská Praha, která mohla spolu s Táborem vítězně odolat králi.

Nesmírná bohatství byla tehdy uložena v patricijských domech Starého města pražského; pražské Nové město však patřilo drobnému lidu řemeslnickému a plebejskému živlu. Takto se mohla Praha stát střediskem svobody a střediskem reakce zároveň, to znamenalo pro husitské Čechy, že Zikmundovo křížové tažení přemůže isolovaný Tábor a pak spolu s patriciji Starého města se krvavě vypořádá s lidem novoměstským. Praha ovládaná svobodou Jana Želivského - to znamenalo nejen spojení obou středisek husitské revoluce proti křížovému tažení, nýbrž i hegemonii nejdůslednějších revolucionářů pražských. Lidová Praha a Žižkův Tábor mohly takto na hoře Vítkově ukázat rytířům královského vojska, co svede nadšená lidová masa, bojující proti zastáncům starého řádu za svou vlastní svobodu.

Než však ještě došlo k utkání mečem, vzpomněli si Žižkovi a Želivského bojovníci na důvody snadného dobytí Vyšehradu. Vyslali do Zikmundova ležení před Prahou své nejlepší řečníky, kteří se měli s královským duchovenstvem "hádati" o čtyři artikuly pražské - program husitské revoluce. A jejich požadavek, jak se toto "hádání" má vésti, byl prapodivný a neslýchaný: diskuse se neměla vést v jazyce latinském, jak přísluší vědcům, nýbrž i v jazyce českém, německém a maďarském - aby rozuměli i vojáci Zikmundovi! Že husitská revoluce byla národní? Ano, všude, kde šlo o boj chudého českého lidu proti německým boháčům. Ale byla mezinárodní všude tam, kde v nepřátelském táboře hledala spojence ať jakéhokoli jazyka pro svou spravedlivou věc.

Od tohoto prvního vítězství se datuje vítězná cesta husitských vojsk. Co však dalo Žižkovým božím bojovníkům jejich nepřemožitelnou sílu? Nebyly to jen vozové hradby a dobře obsloužená děla. Byla to především dobrovolná a nadšená kázeň, vědomí boje za vlastní svobodu. A tato dobrovolná, revoluční kázeň dovolila Žižkovi postavit proti dosud tak obávaným rytířům zvyklým na tvrdé souboje, úder ucelené sevřené masy - to, čemu vojáci říkají "taktické těleso". A tato sevřená masa nadšených božích bojovníků naháněla křižákům takovou hrůzu, že u Domažlic před nimi utekli, jakmile zaslechli jejich bojovou píseň.

Síla svobody

Reakce celého světa se chvěla pod sílou těchto svobodných zbraní, Kde byla moc, která je mohla smrtelně zranit? Kdo chtěl oslabit sílu těchto vítězných zbraní, musel zasadit ránu jejich svobodě. A o to se důkladně postarala pražská reakce boháčů, vždy ochotná k úplné kapitulaci. Dne 8. března 1422 zmocnila se "lstivě a jidášsky" Jana Želivského a druhého dne padla jeho ušlechtilá hlava na radničním nádvoří. Lid se sběhl a držel krvavý soud, a ten den - jak praví kronikář - "stala se jest v Praze větší škoda, než když král Zikmund ležel okolo Prahy, maje lidu více než sto tisíc". Síla lidu byla ještě nezlomena a teprve za dvanáct let dokáže reakce "likvidaci" vzbouřeneckého Nového města. Ale cesta k Lipanům byla smrtí Jana Želivského    otevřena, Tím, že lidová Praha byla zbavena svého revolučního vůdce, že v Praze byla zlomena vláda lidu, přešlo vedení husitské revoluce na Tábor. V Táboře však a na hoře Oreb byly nemalé vlivy nižší šlechty vladycké a zemanské; sám Žižka byl z nich. A tato šlechta nemohla míti pochopení pro nejdůležitějšího spojence městského revolučního lidu, pro rolnictvo. Tím, že po pádu lidové Prahy se vedení ujal Tábor, byla nastoupena cesta, která přes mnohá vítězství v Čechách i v zahraničí vedla k odpuzení rolnického spojence; a tak stála roku 1434 u Lipan vozová hradba domácí reakce, v níž se sešli měšťané a šlechta podobojí se šlechtou katolickou, proti vozům polních vojsk husitských, která - vedená Prokopem Holým - se již nemohla opřít o rolnickou masu. Reakce mohla před bitvou přemoci plebejské pražské Nové město, které již nemělo Želivského. Po ztrátě rolnictva i revoluční Prahy se musely Lipany stát osudným.

Husitská holota vítězila, dokud nezlomená svoboda byla silou jejich zbraní. Jakmile reakce přemohla lidovou Prahu, jakmile v husitském táboře vznikla reakční strana Příbramova a Menhartova, strana agentů římské reakce, jakmile byl v Novém městě pražském zlikvidován opěrný bod lidové svobody - pak byla cesta k porážce u Lipan připravena. K porážce, která znamenala konec.

 

 
< Předch.   Další >
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://davdva.sk/
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2019 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.