Úvodní stránka arrow Přehled článků arrow Literatura arrow Julius Fučík: Jednota - Stávka - Vítězství Thursday, October 30 2014  
Kdo jsmeWho we areKontaktujte násKalendář akcíOdkazyInternationalNávštěvní kniha
Advertisement
Julius Fučík: Jednota - Stávka - Vítězství Tisk E-mail
Neděle, 29 duben 2012

Zvěřejňujeme poslední ze série článků Julia Fučíka o Velké mostecké stávce.

J. Fučík při Velké mostecké stávceTroud bídy

Duchcov stojí na začátku té řady, která pro desetitisíce lidí, netušících velikost dělnické bídy, objevila hloubku krize. Duchcov zahajuje řadu, jež pokračuje přes Košúty, Chust, Frývaldov a Tuří Paseku až k onomu místu, kde se silnice od Souše vlévá do Mostu.

To nemůže být náhodou, že právě před Duchcovem poprvé vystřelil četnický kordón do průvodu nezaměstnaných dělníků, kteří chtěli demonstrovat proti své bídě. Duchcov se stal tak na dlouhou dobu symbolem bídy a pomoci, kterou stát dává. Tenkrát ještě mnoho lidí nechápalo, proč padli čtyři nezaměstnaní na hranicích města. Tenkrát ještě mnoho lidí v jiných krajích Československa hledalo vinu v těch, kteří organizovali hladový pochod, a věřilo, že nebylo třeba, aby se tam na severu ozývali dělníci hladovou demonstrací.

Snad teď mnoho z nich pochopí. Na severu, v hornickém kraji, dříve než ve všech ostatních částech Čech začala krize ve své nejprudší podobě a tížeji než ve všech ostatních částech dopadla na všechno obyvatelstvo. Duchcovské výstřely přilákaly několik pozorovatelů, kteří zjišťovali velikost bídy. A pak se opět zapomnělo, když citlivé spravedlivce pobuřovaly korunové mzdy slovenských zemerobotniků nebo frývaldovských kameníku, zapomnělo se, že na severu žijí rodiny, v nichž jediný zaměstnaný, syn, ze čtyřiceti korun týdne živí rodiče, šest sourozenců, dva švagry a jejich pět dětí. Zapomnělo se, že na severu hornický penzi sta z padesáti korun měsíčně musí živit všechny své nezaměstnané syny a dcery a jejich muže a i své vnuky. Zapomnělo se, že na severu není již jediné rodiny, která by mohla žít docela lidsky.

Sběr uhlí na z hlušiny mosteckuA zatím bída rostla. Za jediný rok bylo ze šachet propuštěno šest tisíc horníku. Všichni ostatní - více než dvacet pět tisíc - fárali na šachtách třikrát nebo i dvakrát v týdnu. Nejlépe placení, nejlépe kvalifikovaní nepřinášeli domu v sobotu více než sto korun. Ale většina byla těch, kteří přinášeli padesát, čtyřicet, třicet korun týdne. Za války schovávali někteří lidé s vyvinutým smyslem pro historii kousky práchnivého chleba, aby ukázali později svým dětem, co bylo nutno jíst ve válečných letech. Kdyby havíři na severu měli vyvinutý smysl pro historii, schovávali by své výplatní sáčky, na nichž po srážkách na daně a různá pojištění zůstává pro desetičlennou rodinu Kč 10,60.

Tak šla krize na severu a havíři ji cítili. Majitelé dolů o krizi mluvili. Ve jménu krize drželi vysoké ceny uhlí, ve jménu krize dávali si odpisovat daně, ve jménu krize propouštěli havíře, ve jménu krize snižovali mzdy. A jak oni cítili krizi? Severočeská uhelná společnost - ta, která svým zastavením šachty Humboldt dala signál k veliké stávce - měla v roce 1925 pět miliónu osm set tisíc čistého zisku. V roce 1930, v době krize, měla sedmnáct miliónu čistého zisku. Mostecká uhelná společnost měla v roce 1925 pět miliónu zisku, v roce 1930 osm miliónu. V celém severočeském revíru v roce 1930 měly těžařské společnosti 235 miliónu čistého zisku. V té době byla celá čtvrtina severočeských havířů bez práce a pracujícím byly sníženy mzdy o 40 miliónu Kč.

Havíři byli vyhazováni, havíři byli vysazováni, havíři pracovali tři dny v týdnu, ale zisky uhelných společností stoupaly. Stoupaly proto, že horník byl donucen vytěžit za polovinu pracovního casu téměř tolik, kolik vytěžil za celých šest dní v týdnu. Patnáct metrických centu nakopal havíř v roce 1921. V roce 1931 byl průměrný výkon 23 metrické centy. Den ze dne vetší a vetší tlak nutil polozaměstnané horníky, aby zvyšovali svoji výkonnost. V únoru r. 1931 bylo v mosteckém revíru zaměstnáno 19 103 horníků. Pracovali polovinu dní v týdnu. A vytěžili za měsíc únor 734 404 tuny uhlí. V únoru roku 1932 bylo v mosteckém revíru zaměstnáno 17 581 horníku. Pracovali polovinu dní v týdnu, na dvou šachtách střídavě jen dvě směny v týdnu. A vytěžili za měsíc únor 705 207 tun uhlí. Je to jednoduchý a názorný počet. V únoru 1931 vytěžil jeden horník průměrně 38,7 tuny, za rok nato musil již vytěžit 40,1 tuny. Jeho dřina, jeho vynucená dřina vzala chleba půldruhému tisíci kamarádů.

To všechno věděli těžaři, to všechno věděla vláda a věděli to také odboroví sekretáři.

To všechno věděli i horníci.

 

Plamen z Humboldtky

Ze Záluží, z Jiřetína i z hor chodilo na Humboldtku 383 havířů. Chodili třikrát týdne hodinu, dvě i tři, fárali 120 metru pod zem, kopali na dílech, v nichž stéká voda ze stropu, postrkujíce nad hlavou plechový kryt, aby se chránili před podzemním deštěm. V pondělí 21. března je čekalo překvapení. Nikdo jim nic neřekl předem. Přišli do lampárny, a když fasovali kahance, dostali do rukou malý lístek, na kterém jim správa závodu oznamovala, že za 14 dní budou fárat naposled. "Podepište to!" říkal jim správce. Čtyři podepsali, zmatení, rozpačití, ani nevěděli, co to vlastně znamená. Pátý přečetl a nepodepsal. Byl to komunista.

"Chcete nás vyhodit? Všecky?"

"Ano. Humboldtka bude zavřena. Nevyplácí se."

Za 14 dní budou 383 noví nezaměstnaní na severu.

"Snad! Ale dnes jsou na severu 383 stávkující horníci. Nebudeme čekat, až nás vyhodí. Kamarádi, zastavíme! Kamarádi, budeme se bránit!"

Toho dne nesfárala na Humboldtce ani ochranná mužstva. Telefon v odborových sekretariátech hlásil stávku, havíři žádali o ochranu. Z národně sociální Jednoty, ze sociálně demokratického Svazu, z Unie německých sociálních demokratů vyšli sekretáři, vyjednávali a v úterý večer oznámili výsledek: nedá se nic dělat, fárejte, požádali jsme o vládní komisi, vyšetří se, je-li nutno Humboldtku zavřít, nu, a pak uvidíme.

Ve středu ráno stálo v lampárně na Humboldtce celé osazenstvo. Nikdo se netísnil u okénka. Nikoho ani nenapadlo, aby se převlékl do pracovních šatů.

Fárat? Ne! Známe ty vládní komise. Všechno přiznají a za 14 dní jsme bez chleba.

I ženy už přišly do lampárny. Jejich řeč je jasná: Jste-li muži, zastavte! Baby ať fárají!

Ani jediná ruka nezůstala dole, když se hlasovalo o stávce. I pumpaři strojník i topič se připojili a všichni, kteří pracovali pod zemí, vyfárali. Humboldtka byla opuštěna, jen závodní se zděšeně díval za černým proudem, který se valil vraty z šachty, díval se a na ten okamžik se stal prorokem:

Bude zle!

 

Sever hoří

Kdybys vystoupil na těžní věž Humboldtky, viděl bys kolem dokola šachty Severočeské uhelné společnosti a za nimi věže Mostecké společnosti, Lomské, Duchcovské i státních dolů. Šachetní kola Humboldtky se zastavila. Šachetní kola Centrumky, Kolumbusky, Minervy, Fortuny a desítek jiných šachet se točila dál. Centrum je na dosah ruky. Přímo výsměšně se kmitala kola v protisměrném pohybu, opravdu, smála se, že 383 havíři si chtějí stávkou dobýt chleba.

"Zůstaneme-li sami, jsme poraženi už teď," to věděl každý z těch tří set třiaosmdesáti. "Centrumka nám musí pomoci."

Ano! Na Centrumku!

Černý potok stávkujících protéká Dolním Jiřetínem a hornickou kolonií. Havíři stojí před ubohými kasárnami, jež pro ně postavila šachta, ženy vyhlížejí okny.

"Kam?"

"Na Centrum."

"Jdeme s vámi."

Potok se vlil do dvora šachty. Zděšení závodního z Humboldtky zachvátilo závodního na Centru.

"Co chcete?"

"Zastavit! Ať vyfárají závodní radové!"

Několik žen už mění vyjednávání v čin. Po příkrých schodech šplhají na třídičku a zastavují ji.

Všechny práce na povrchu už stály, když vyfáral předseda závodní rady. Je to starý havíř, zarytý sociální demokrat. Vychází z kanceláře a ze schodu mluví své výstrahy:

"Stávka dnes je šílenství. Tisíce nezaměstnaných čekají, aby nás nahradily. Dneska zastavíme a za týden přilezeme a budeme prosit, aby nás vzali zpátky. Budeme stávkovat, budeme mít hlad a pak nám řeknou, že to byla naše dovolená. Stávkovat je šílenství. Odejdete a nechte nás pracovat!"

Zástupem se prodírá mladý, světlovlasý havíř. Odstrkuje předsedu závodní rady.

"Kamarádi. Na Humboldtce zastavili práci. Na Koh-i-nooru zabili osm našich chlapců. Chtějí nás zabíjet na šachtách a chtějí nás zabíjet tím, že nás z šachty vyhazují. My že můžeme něco ztratit? My, kteří máme hlad, i když pracujeme? Nám že někdo může skočit vzad? Řeči, řeči, nic než řeči. Kamarádi z Humboldtky mají pravdu. Kamarádi z Humboldtky mají právo nás žádat, abychom jim pomohli. Dnes vyletěli oni, zítra vyletíme my a tak to půjde dál, dokud neřekneme: Dost! A teď je čas, abychom to 'dost' řekli. Nejen Humboldtka, nejen Centrumka, ale všechny šachty Severočeské společnosti musí zastavit práci. Ať páni vidí, že dál už držet nechceme. A když jim to nestačí, zastavíme celý revír a pak už uvidíme, porazí-li oni nás, anebo my je."

Havíř, který tu mluvil, nebyl z Humboldtky ani z Centrumky. Připojil se k černému proudu, který tekl Jiřetínem. Stávkovalo tři sta třiaosmdesát havířů, když mluvil o stávce celého revíru. Vystoupil v prvních hodinách stávky a mluvil jasně jako vůdce o tom, co bude nutno učinit, aby boj byl bojem s nadějí na vítězství. Zapamatujte si tuto skutečnost.

Předseda závodní rady protestoval. Nesouhlasil s takovou řečí. Neodpovídala tomu, co četl ve svých novinách a co mu říkali jeho sekretáři, jimž věřil. Po chraptivých výkřicích mladého světlovlasého havíře měla být jeho rozvážná řeč uklidňující, ztišující jako chladný obklad na horečných prsou. Nedomluvil. Jeho vytříbená "rozvaha" byla rozbita útokem hornických žen:

"Mlč! Zastavte, anebo jste baby!"

Dole v šachtě se havíři dověděli o stávce na Humboldtce a o tom, jak kamarádi naplnili dvůr. Něco se dověděli, něco vytušili. Od deseti hodin se scházeli pod šachtou, kolem které se tísnili, hádali a chtěli vyfárat. Dozorci drželi pevně: nesmíte, správa závodu nedala svolení.

Ale správa závodu dala svolení. Na dvoře bylo příliš mnoho černých havířů a rozhořčených žen a nikdo předem nepočítal s jejich tažením. Četníků nebylo.

Ve čtvrt na jednu vyfáralo všechno mužstvo na dole Centrum.

Bylo to ve středu 23. března. Stávka jedné - z rozkazu dr. Lockera zmírající - šachty se přenesla na šachtu druhou. Byl to rozhodný okamžik: ve středu 23. března ve čtvrt na jednu odpoledne. Lavina stávky se pohnula.

A valila se odtud na Kolumbus, na Herkules, na Fortunu, zastavila její hlubinu i oprám a - převalila se na první šachtu nepatřící Severočeské uhelné.

V devět hodin večer stál celý státní důl Julius V.

 

Vůdce

Od šachty k šachtě se valila černá lavina. Když večerní mlha padla na revír a dým z oprámu ji těžce přikoval k zemi, lavina se roztékala do obcí, jako by ji tma pohlcovala. Ale ráno, ještě se zcela nerozednilo, na návsích a na náměstích hornických vesnic a městeček srážely se první kotouče, první zárodky nové laviny a do večera se po revíru nesla zpráva, že zastavily Johanka, Pluto, Venuše, Richardka i Alexandr, největší důl s osazenstvem, které třikrát převrátilo každou výzvu ke stávce, než se odhodlalo alespoň o ní mluvit.

Podrobná historie bude muset zaznamenat ten okamžik, kdy se která šachta připojila k stávce, bude jej muset zaznamenat se všemi událostmi, jež se přitom odehrály. Každá šachta dala novou zkušenost. Každá šachta dala nový doklad k tomu, jak byli zpracováváni severočeští havíři, co všecko stálo v cestě jednotě, co všecko je drželo v "klidu", v neodvaze, co všecko je nutilo snášet bídu, propouštění, zvyšování výkonu a zabíjení. - Podrobná historie severočeské stávky bude mluvit o dobrovolném připojení Venuše právě tak jako o ranách, kterými byl zasypán předseda závodní rady na Ráči, protože nechtěl dát osazenstvu hlasovat o stávce. Bude mluvit také o Richardce, na niž den po zahájení stávky přišlo celé osazenstvo, aby zabránilo svým závodním radům sfárat, bude mluvit o šachtě trmické elektrárny, která dosud nikdy nezastavila práci a která vyfárala proto, že u jejích bran četníci zbili kamarády z ostatních dolů, když přišli žádat o solidaritu. To všecko musí zaznamenat podrobná historie, neboť za celé čtyři neděle na severu nebylo události, která by neměla významu, která by nebyla poučná pro všecky proletáře v Československu.

Ale zde není místa na takovou podrobnou historii. Zde může být jen ve zkratce vyjádřeno, jak rostla jednota na severu a jak byla organizována.

Tisíckrát jsme četli a tisíckrát jsme slyšeli, že velká stávka severočeských havířů je stávkou "divokou". Že prý je "divoká" proto, že nemá vedení, že nemá zkušeného a odpovědného vůdce ve svém středu, že její nástup není organizován. Psali to redaktoři listu, kteří se cele postavili proti stávce, psali to sekretáři odborových organizací, kteří se houfně sjeli na sever jen proto, aby rozbili velkou lavinu stávkujících, aby rozbili stávku. Myslili na sebe, mluvíce o zkušených a odpovědných vůdcích. A to je pravda: nestáli v cele boje, protože se postavili proti němu.

Ale stávka severočeských horníku nebyla bez vedení. Stávka na severu byla organizována a měla vůdce od prvního okamžiku, od té chvíle, kdy se 383 havířů na Humboldtce rozhodlo nesfárat. Tisíckrát jsme slyšeli a tisíckrát jsme četli, že severočeská stávka je "komunistická stávka". Byla to lež. Stávkovalo všech 25 000 havířů bez rozdílu politické příslušnosti. Stávkovali v největší jednotě, jaké kdy bylo v Československu dosaženo. Ale ti, kteří útokem na "komunistickou" stávku chtěli rozbít jednotu, chtěli zastrašit sociálně demokratické a národně socialistické havíře a - u vědomí, že proti komunistům je vše dovoleno - dávali státnímu aparátu právo užívat proti stávkujícím prostředku, kterých by se neodvážili užít proti jednotě všech pracujících ze strachu před následky, ti, kteří takto mluvili o komunistické stávce, měli v jednom směru pravdu: komunisté od prvního okamžiku stáli v cele stávky. Komunisté od prvního okamžiku stáli na svém místě. Ještě nikde se neukázalo tak naprosto jasné vědomí každého prostého člena komunistické strany, že je vůdcem, jako právě zde. To je nutno konstatovat, neboť to je zkušenost, kterou na severu poznali všichni havíři a s níž mají počítat i ostatní proletáři.

Když na Humboldtce v lampárně byly havířům předloženy výpovědní lístky, první, kdo nepodepsal, byl komunista. Nepodepsal a jasně prohlásil: "Buď se necháme vyházet a pojdem hlady, nebo budeme bojovat. Kamarádi, rozhodnout se můžeme jen pro boj!" Byl to komunistický štváč? Byl to komunistický hazardér? Ne! Byl to horník, který věděl, jaká je jediná cesta pro 383 odsouzených k hladu. Měl pravdu, jasnou a srozumitelnou pravdu, a proto 383 havířů ani na okamžik nezakolísalo a řeklo: "Ano!"

Když na nádvoří Centrumky sociálně demokratický předseda závodní rady odrazoval osazenstvo své šachty od solidarity se stávkujícími na Humboldtce, odpověděl mu mladý bledovlasý havíř výzvou k stávce na všech šachtách Severočeské uhelné, výzvou ke generální stávce havířů celého severočeského revíru. Citoval jsem jeho řeč o tom, co bude nutno učinit, aby boj byl bojem s nadějí na vítězství. Citoval jsem řeč z prvních hodin čtyřnedělní stávky a říkal jsem: zapamatujte si tuto skutečnost. Neboť to byl okamžik, kdy mluvil vůdce. Vůdce, který vyrostl v boji přímo z davu, ujal se iniciativy, byl uznán havíři jako vůdce, jeho slova byla schválena, jeho perspektiva byla uznána za správnou, místo, na které se postavil, bylo potvrzeno.

Ten mladý bledovlasý havíř byl také komunista. Byl to vůdce, který pak v cele laviny táhl po silnici od Jiřetína k Litvínovu, od Litvínova k Lomu a dále až k Hrdlovce. Mluvil jménem tisíců, ale dovedl také říci těmto tisícům, kdy bylo jejich jednání nesprávné, dovedl stát v cele s veškerou odpovědností, dovedl organizovat stávku, dovedl organizovat zastavení práce na šachtách a zabránit přitom každému výstřelku, který by znamenal projev "divoké" stávky. To byl komunista, horník, který pochopil, že je členem komunistické strany proto, aby kdykoli, v jakékoli situaci, za jakýchkoli okolností dovedl ukazovat cestu. Byl to komunistický štváč? Byl to komunistický hazardér? Ne! Tak jednomyslně odpovědělo všech 25 000 havířů, kteří během týdne doslova splnili perspektivy, které naznačil v prvních hodinách stávky: zastavili celý revír.

Na jedné z posledních stávkových schůzí na severu mluvil německý sociální demokrat, člen Unie. Jeho slova byla největším vyznamenáním, které připínal na prsa komunistické armády.

Antonín Zápotocký v Mostě"Pochopil jsem, co je to komunistická strana. Poznal jsem, já, který jsem se jí smál a který jsem ji pokládal za rozbíječe dělnického hnutí, že učí své členy, aby dovedli bojovat. Stále jsem slyšel u nás, že prý nejsme dost zralí ke konečnému vítězství. Že prý se musíme učit, učit a zase učit. A čemu nás učili? Máme kursy řečnictví, máme kursy správného pravopisu, učíme se dokonce o tom, jak vznikl člověk, ale o tom, jak chytit kapitalistu za krk a strčit ho pod vodu, o tom, jak máme my dělníci bojovat, o tom nám u nás nikdy nevykládají. To je jejich starost prý. Starost sekretářů a redaktoru. A proto jsme byli vždycky tak bezradní a nevěděli jsme, jak začít. Musím to přiznat: Soudruzi komunisté nám musili ukázat cestu. A přesvědčili mě, že cesta je správná a že je dobře rozvážená. Teď to vím. Žádné hazardérství, jen bojovat se učí. A tak dělají ze své strany velikou armádu vůdců."

 

Historie sociálního demokrata

Komunisté byli první v čele, komunisté měli iniciativu. Ale vznikl by obraz velmi zkreslený, kdybychom si představili, že generální štáb severočeských havířů, Ústřední stávkový výbor, byl složen jen z komunistů. Ukázalo se jasně, že je možno třídní vědomí proletáře ubíjet, že je možno třídní vědomí proletáře uspávat, ale že se probudí k novému životu, jakmile zazní první rána boje. Sociálně demokratičtí a národně socialističtí horníci na severu byli houževnatě zpracováváni dlouhá léta. Zpracovávali je Lanc, Brožík a Pohl, a když to nestačilo, přijížděli na sever i Soukupové, Czechové a Klofáčové. Bylo to silné narkotikum. Dost silné, aby se sociálně demokratičtí a národně socialističtí horníci sami nikdy neozvali. Ale když vypukl boj, když byla nastoupena válečná cesta, přidávali se, snad někdy po chvilce kolísání, ale přidávali se a stále pevněji a pevněji, jejich třídní vědomí vystupovalo stále ostřeji a ostřeji, až konečně i oni byli v čele.

To, co následuje, je historie jednoho takového sociálně demokratického horníka, který se stal skutečným, uznaným, všemi havíři schváleným vůdcem.

V půl šesté večer přitáhl zástup stávkujících na šachtu, na níž on byl předsedou závodní rady. Pracoval pod zemí, když závodní z kanceláře telefonoval, aby ihned vyfáral, že je ho třeba na povrchu. Spěchal mezi hunty, klopýtal přes pražce kolejnic, měl daleko od díla ke kleci a havíři jej po cestě zastavovali: "Co se děje?" Nevěděl. Pochopil to okamžitě, jakmile vyfáral. Těžko se prodíral zástupem od šachty ke kanceláři. Závodní mu hlásil požadavek stávkujících z Humboldtky a Centrumky a Kolumbusky, aby také jejich šachta zastavila práci. Pokrčil rameny. Nechtěl s tím nic mít. Zástup žádal, aby ihned zavolal osazenstvo z šachty. Vystoupil a uklidňoval:

"Kamarádi, já nesmím rozhodovat. Mám před sebou zákon o závodních radách, překročil bych jej. Ohlásíme to našim organizacím, ty už samy zakročí."

Nebyl to především zákon o závodních radách, který měl před sebou. Byla to slova jeho sekretářů. Byly to výklady, které slyšel na konferencích. Bylo to přesvědčení, které mu vůdcové jeho organizace vštípili, že horník sám nesmí rozhodovat o tom, má-li vstoupit do stávky nebo ne.

Dav hlučel. Chtěli, aby ihned telefonoval pod zem. Bránil se. Žádal, aby je alespoň nechali dokončit šichtu. Dav neustoupil. Vymlouval se na závodního, že nepovolí telefonovat. Ale závodní viděl tisíce havířů na nádvoří a povolil. Všechny oči se teď upíraly na předsedu závodní rady. Nechtělo se mu ustoupit a pak se zlomil. Byl pokořen a nesl své pokoření velmi těžce. Ale telefonoval. Do devíti hodin vyfáralo všechno osazenstvo.

Ještě třetí den po této události si stěžoval na násilí, jež na něm bylo spácháno.

Zúčastnil se první revírní konference v Mostě. Hlasoval pro stávku. Když mluvil komunistický poslanec Gottwald o tom, že jednotu horníku nutno udržet přes hlavy Pohlu, Brožíku a Lanců, kteří jsou vždy připraveni horníky zradit, vyskočil.

"Pane poslanče, to, co děláte, je štvaní. Chcete rozeštvat naši jednotu. Naši vůdcové vědí tak dobře jako vy, co je třeba dělat. Ne na nich, ale na nás záleží, bude-li stávka nebo budeme-li pracovat. Dali jsme jim svou důvěru a tu důvěru vy jim nevezmete. Když se usneseme na stávce, budou pracovat tak poctivě pro naše vítězství jako vy. Nepřestanete-li se svým štvaním, rozbijete naši jednotu!"

Z jeho slov byla vřava. Někteří souhlasili, jiní jej překřikovali protesty. Posadil se rozzlobeně, a když byl navržen do Ústředního stávkového výboru, nechtěl přijmout. Musili jej přemlouvat. Konečně se rozhodl a členství v Ústředním stávkovém výboru přijal.

Odpoledne po první konferenci poprvé vkročil do Našeho domova, na nějž po léta pohlížel s despektem jako na sídlo komunistických hazardéru. Od té chvíle opouštěl Náš domov jenom na noc nebo když byl delegován na nějakou schůzi. Stal se jedním z nejaktivnějších členů tohoto mocného štábu hornické stávky. Mluvil ke každé otázce, ke každé otázce měl své jasné názory. Třetí den svého členství v Ústředním stávkovém výboru pronesl velmi ostrou řeč proti referování svého ústředního orgánu Práva lidu o stávce. Když mu komunističtí členové připomněli jednání Brožíkovo na Ostravsku, prohlásil, že to nemůže být pravda, a chtěl se vzdát své funkce proto, že byla projevena nedůvěra muži, jemuž důvěřuje.

Minul týden, minulo čtrnáct dní, minuly tři neděle stávky. Ústřední stávkový výbor se jednomyslně usnesl na vyhlášení generální stávky v revíru. Pracoval dnem i nocí na uskutečnění tohoto usnesení. A dočetl se v Právu lidu, že komunistický Ústřední stávkový výbor připravuje na severu nové krveprolití. Měl už za sebou třínedělní zkušenost. Nezděsil se zrady Práva lidu. Opatrně a důkladně se vyptával na to, co dělá Brožík. Navrhl rezoluci proti štvaní Práva lidu a svých sekretářů. Do té doby byl zarytě tichý a nikdo se mu přímo neodvážil připomenout zradu Brožíkovu, protože každý cítil, jak hluboce trpí svou zklamanou důvěrou.

Pak přišlo pražské ujednání. Teď ztratil svou tichost a jeho bolest už přebolela. Pochopil docela, na všech sto procent. Jeho vůdcové jej zradili. Ne teď, nejenom v pražském ujednání, ale zrazovali jej stále, celá léta, v nichž je poslouchal a věřil jim, celá ta léta, v kterých se stavěl proti stávkám, proti komunistickým hazardérům, domnívaje se, že jedná v zájmu horníku. Byl jejich nástrojem, sloužil zradě s důvěrou a poctivostí - a to nesl nejtíže.

Na poslední konferenci, na které bylo odhlasováno ukončení stávky, mluvil komunistický poslanec Gottwald. V rekapitulaci vzpomněl i na svou řeč na první konferenci a na to, jak mnozí vystupovali proti němu, když mluvilo zradě, kterou chystali Brožík, Pohl a Lanc.

Před tváří tisíce delegátu vstává náš sociálně demokratický člen závodní rady. Netituluje soudruha Gottwalda: "Pane poslanče!"

"Soudruhu Gottwalde," říká, "i já vyskakoval. Myslil jsem, že štveš. Věřil jsem jim. Čtyři neděle to trvalo, než jsem všecko poznal. Ano, měl jsi pravdu. Byli tu proto, aby nás zradili. V zájmu naší jednoty - vyženeme je!"

To nemluvil sociálně demokratický člen závodní rady, který byl zmaten a sám sebe strašil zákonem. To byl člen Ústředního stávkového výboru. Pevný a uvědomělý vůdce horníků.

 

Dvojvládí

Několik lidí, kteří znali sever a severočeské havíře, bylo velmi rychle hotovo se svým úsudkem, když přišly první zprávy o stávce a o tažení ze šachty na šachtu. "Ano," říkali, "to je možné na severu. Vždy tak bývalo. Jsou tam bývalí anarchisté, neustále vzrušení, vždycky připraveni něco začít a dovedou jít do toho nadšeně. Pak je nadšení přejde, neorganizovaná fronta se rozpadne a boj skončí po kouscích tak náhle, jak náhle byl zahájen."

Názor takových "znalců" se dosti rychle rozšířil v prvních dnech stávky, byl útěchou mešťákům a nejednotní dělníci mnoha jiných míst hledali v něm výmluvu. I když jej nepřijímali vcelku, odvolávali se alespoň na to, že sever je výjimkou.

Čtyřnedělní stávka ukázala jakost znalosti "znalců". Ze všech pravd, které dedukovali z minulosti, zůstala jen jediná: veliká revoluční zkušenost severočeských havířů. Zkušenost z doby před válkou, zkušenost z války i z třinácti let Československé republiky. Ta zkušenost však neodpovídá úvahám o marnosti a neorganizovanosti všech bojů na severu. Severočeští havíři se něčemu naučili ze svých porážek. Naučili se velmi mnoho i ze svého posledního boje před velkou čtyřnedělní stávkou, ze stávky z roku 1929, která postupně přešla od dolu k dolu, ale která nikdy nebyla úplná a zcela jednotná a v níž i chyby komunistu připustily nakonec bratrovražedné putky mezi stávkujícími a těmi, kteří pro zradu svých vůdců šli fárat. Učili se a naučili se, neboť otázka jejich boje nikdy nebyla jen otázkou jejich temperamentu.

Proto byla tentokrát již slova komunistických horníku a zástupců revolučních organizací přijímána ne jako projevy cizí, ne jako projevy části, ne jako hazardérství, ale jako direktivy, které byly všemi bojujícími horníky pokládány za správné. Proto byl boj od začátku veden po linii úplné jednoty a organizován od šachty až k celému severu.

První starostí první konference, jež rozhodla oficiálně o stávce, byla volba hlavy stávky. Celý revír si zvolil Ústřední stávkový výbor z mužů, jimž jejich šachta důvěřovala, ať byli kdekoli organizováni politicky nebo odborově. V té začáteční době, kdy sociálně demokratičtí a národně socialističtí havíři ještě věřili svým sekretářům, měl Ústřední stávkový výbor úkol "dívat se na prsty" těmto sekretářům. Tak byl chápán většinou jako kontrolor, jako záruka, že hornický boj nebude tentokrát zrazen jako předcházející boje, že horníci sami do posledního okamžiku budou spolurozhodovat o své stávce. Jistota této záruky byla viděna v úplnosti jeho politického složení.

Ale vývoj šel daleko rychleji, než aby Ústřední stávkový výbor mohl provádět tento úkol třeba jen do druhé revírní konference. Sekretáři, postaveni pod kontrolu, ukázali své ruce s pozoruhodnou pohotovostí. Byly to ruce, které prodávaly horníky a vztyčovaly se jen proto, aby je zastavily v jejich bojovném pochodu. - Ústřední stávkový výbor, vyzbrojený důvěrou celého revíru, nemohl se "jen dívat" a hlásit horníkům, že jsou zrazováni. Nemohl spolurozhodovat, neboť se hned na začátku dostal do konfliktu s cestou národně socialistických a sociálně demokratických sekretářů, musil - a to ovšem bylo předpokládáno - přejít od spolurozhodování k rozhodování. Stal se jediným vůdcem boje bez "osvědčených odborových pracovníků" reformistických, jediným vůdcem jednotné fronty, který měl - jak později otevřeně konstatoval ve svém provolání k dělníkům Československa - jedinou oporu v komunistické straně a Rudých odborech.

V okamžiku, kdy sám převzal celé vedení boje, stoupla jeho autorita. Horníci správně ocenili ten fakt, že nezklamal jejich důvěru, a učinili vše, aby ji prohloubili. Organizovali ji na všech šachtách. Třetí den po svém ustavení byl skutečnou mocí mezi horníky.

Trvání boje si vyžádalo zostření. Majitelé dolů nechtěli jednat. Ústřední stávkový výbor uvažovalo odvolání ochranných mužstev. Ale to je zbraň, s níž je nutno zacházet velmi opatrně. A tu Ústřední stávkový výbor dokonale využil té okolnosti, že stávka vzplanula spontánně, že vzplanula náhle, bez dlouhého předcházejícího ohlašování, které dává fabrikantům, elektrárnám, železnicím i úřadům možnost dobře se připravit velikými zásobami. Dal rozkaz k zastavení nakládání uhlí z hald, vyvinul všechnu energii, aby tento rozkaz nebyl jen platonický. To nejen ukázalo jeho prozíravost a prohloubilo jeho autoritu mezi horníky. To rozšířilo jeho moc. Svým rozkazem a energickým dohledem nad jeho plněním převzal fakticky správu nejen nad prací na šachtách, ale i nad rozdělováním uhlí z hald. Bez jeho svolení nebyl ze zásob vyvezen ani metrák uhlí pro továrny nebo ústavy, které je potřebovaly.

K němu, k hornickému výboru, s nímž nechtěli jednat majitelé dolů, museli se s žádostmi obracet nyní majitelé skláren, majitelé kovodělných závodu, velitelé kasáren, správcové státních úřadů, ředitelé škol a nemocnic. Ústřední stávkový výbor musel vytvořit zvláštní uhelnou komisi, která od casného rána dlouho do večera vyřizovala jen tyto žádosti a vyřizovala je kladně jen tam, kde by například uhašením pecí vznikla příliš těžká škoda pro dělnictvo. Tak poznaly jeho moc, moc, kterou mu dalo pětadvacet tisíc severočeských havířů, všechny továrny i ústavy na celém severu i v jiných místech republiky.

Tato moc byla již nebezpečně veliká. Majitelé dolů si vyžádali rozpuštění Ústředního stávkového výboru a vláda ochotně vyhověla. V tom okamžiku se stala moc Ústředního stávkového výboru otevřeně politickou a museli to vidět i ti, kteří nechtěli nikdy předtím pochopit političnost každého hospodářského boje. Ústřední stávkový výbor byl rozpuštěn. Četnictvo vykonalo prohlídku v jeho sídle, v mosteckém Našem domove, a zabavilo jeho korespondenci, jeho zápisy a žádosti o uhlí, které mu byly adresovány. Okresní správa byla nucena sama se ujmout agendy jeho speciální uhelné komise. Sama vydávala povolení k nakládání uhlí z hald a posílala s úředními listy zákazníky, aby si uhlí z šachet odvezli. Zákazníci se vraceli - bez uhlí. Horníci odepřeli vydat zásoby, neuznali úřední razítko, neuznali jiné povolení než povolení Ústředního stávkového výboru, jiný podpis než podpis jeho členů, jiné razítko než jeho jednoduché, dvojjazyčné: Ústřední stávkový výbor v Mostě.

Ne už jen továrny, ale také školy a nemocnice byly bez uhlí. Když po dvou dnech nová revírní konference zvolila znovu Ústřední stávkový výbor, úřady přes všechny své výhružky v původním rozpouštěcím výnosu - nejen mlčky uznaly toto hornické vedení, ale i oficiálně mu předaly celou agendu rozdělování uhlí z hald.

Je těžko - s ohledem na cenzuru - vyslovit ono správné slovo, jež by vystihovalo další úlohu Ústředního stávkového výboru v boji severočeských havířů a nad ním. Už dávno nebyl pouhou zárukou poctivého vedení, už dávno přestal být pouhým kontrolorem, ale přestal být také pouze vůdcem horníku. Stal se vykonavatelem proletářské vůle, stal se orgánem proletářské moci.

Vydal výzvu k obchodníkům a živnostníkům, aby pomohli sbírkovou akcí. Úřady poslaly zvláštní oběžník obchodníkům, v němž jim sbírky byly zakazovány. V několika dnech byly Ústřednímu stávkovému výboru odevzdány drobnými živnostníky a obchodníky z revíru desetitisíce na stávkující horníky.

Vydal výzvu ke generální stávce. Všechny Sociálně demokratické, národně socialistické a fašistické organizace vrhly svou energii na odpravení této výzvy. Generální stávka byla na severu provedena ve všech odborech, v mnoha na všech sto procent. Vydal výzvu k účasti na táborech v den generální stávky. Ministerstvo vnitra zakázalo průvody i tábory, sociálně demokratické, národně socialistické a fašistické noviny psaly o hazardnosti stávkového výboru a v den generální stávky byly ulice měst severu i silnice mezi nimi naplněny desetitisíci demonstranty, kteří poslechli volání ÚSV.

Ústřední stávkový výbor se stal orgánem proletářské moci. Jeho síla byla úředně uznána, když po všech zákazech táborů a průvodů okresní správa v Mostě v den pohřbu obětí mosteckého krveprolití "v zájmu veřejného klidu a pořádku" - mu předala všechnu odpovědnost a všechno řízení událostí.

Ústřední stávkový výbor se stal centrálním obhájcem zájmu dělníku celého severu. Bylo to uznáno dělníky celé rady továren, kteří vstoupili do stávky a neobrátili se o vedení k reformistickým nebo fašistickým organizacím, jichž byli členy, ale přímo k ÚSV, který tak zasáhl daleko přes rámec svého původního určení: bojovného zástupce horníku.

Ústřední stávkový výbor se stal vůdcem dělnické jednoty na severu a symbolem jednoty na severu a symbolem jednoty pro proletariát celého Československa. Bylo to jasně dokumentováno jeho mocí, trvající i po stávce, a vlivem, který svolal severočeské dělníky do jednotných průvodů na Prvního máje, bylo to dokumentováno mobilizováním, rozšířením jeho hesla, které zapálilo na severu a hoří znovu a znovu na nejrůznějších místech Československa, hesla, které se stalo historickým, ale které ještě dlouho bude žít jako heslo velikých proletářských bojů:

Jednota! Stávka! Vítězství!

 

(TVORBA r. VII, č. 17, 18 a 22,28. IV., 5. V. a 2. VI. 1932)

 

Předchozí články:

Černá lavina na severu
Armáda havířů táhne
Generální stávka a krveprolití na severu

 

 
Další >
Partneři:
http://www.kscm.cz
http://www.sosstudent.cz
http://www.kubadnes.cz
18. světový festival mládeže a studentstva
http://www.klub-pohranici.cz/
Top of Page Powered by Mambo Open Source
© 2014 Komunistický svaz mládeže
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.