Před čtrnácti lety se do Evropy vrátila válka. Z iniciativy "demokratických vlád" byla znovu bombardována města a civilní obyvatelstvo. A je dobře si to vždy připomínat.

"...válka není písnička, která se může zapomenout, válka je smutná zpráva, která se vyjevuje každý den..." (Milena N.Kosovo, 12 let)

"... Právě jsem dal rozkaz vrchnímu veliteli spojeneckých sil v Evropě generálu Clarkovi, aby zahájil vzdušné operace (letecké bombardování) proti Federativní republice Jugoslávii...Veškeré úsilí dosáhnout politického řešení krize v Kosovu jednáním byla neúspěšná a neexistuje alternativa než zahájit vojenské akce..."

Francouzský prezident Hollande provedl nesmělé oficiální uznání (o délce přesně 42 slov) policejního masakru stovek Alžířanů v Paříži 17. října roku 1961.

Masakr nebyl okrajovou záležitostí: kolem 30.000 Alžířanů v ulicích požadovalo nezávislost na koloniální Francii.

Pařížská policie pod vedením Maurice Papona odpověděla barbarsky: "asi 300 až 400 zastřelených, sražených zbraněmi nebo utopených v řece Seine" (Algérie Patriotique). Půl století bylo potřeba, aby Francie úředně připustila, že se udál masakr. Ale ani 51 roků nestačilo pro uznání počtu obětí, otevření policejních spisů, nebo dokonce zjištění odpovědnosti. Kdyby to bylo v Sýrii, bylo by všechno jinak.

V dnešních dnech si připomínáme 65-té výročí od Vítězného února 1948. Tento den na vzdory současné propagandě znamenal zásadní krok československého lidu k osvobození pracujících od nadvlády buržoazních boháčů. Přestože společenské změny nenastaly mrknutím oka a proces budování první generace socialistických zemí byl letitý proces, připomínáme si tento den jako zlomový čas v postupu proti vykořisťovatelskému kapitalistickému zřízení. I přesto, že je tento den významný a dalo by se faktograficky psát o událostech kolem data 25. února 1948, podívejme se spíše na širší historický kontext, ve kterém toto datum hraje sice důležitou, ale jen jednu z mnoha rolí.