Obětavé a revoluční úsilí Antonína Zápotockého vybudovat silné odborové hnutí v Československu zdůraznil uplynulou sobotu dopoledne v jeho rodišti u sochy v Zákolanech na Kladensku ve svém projevu poslanec Stanislav Grospič, místopředseda ÚV KSČM a předseda Odborového sdružení Čech, Moravy a Slezska.

V těchto listopadových dnech, kdy  se nemluví v souvislosti s naší novodobou historií o ničem jiném než o událostech 20 let starých si ale připomínáme i jiná výročí. Taková výročí, o kterých dnes z převážně ideologických důvodů sdělovací prostředky mlčí. Jedním z nich je i 65 let uplynulých od smrti významného předválečného politika, novináře, vlastence a antifašisty Jana Švermy. Dne 10.11. 1944 zemřel tento statečný člověk na Slovensku, kde se účastnil bojů proti fašistům. Jeho jméno bylo po roce 1990 postupně vymazáváno z povědomí, ač byl i významným prvorepublikovým politikem a to z jasného důvodu,  byl to přece komunista, navíc komunista za kterým zůstalo i jasně viditelné dílo a trvalý odkaz jako inteligentního a vlastenecky smýšlejícího člověka, který se vzdal dobrovolně lákavé kariéry, vstoupil do politiky a i když měl i jiné možnosti, neváhal položit svůj život za svobodu své vlasti. Byl to i člověk, který se uměl dívat do budoucna a mnohé budoucí události i předvídat. Životní a mravní odkaz takové osobnosti jakým byl Jan Šverma je přímo povinností stále připomínat široké veřejnosti, ačkoliv je velmi složité zveřejnit i malý článek o něm v našem tisku, právě ve dnech kdy si připomínáme toto výročí.

Ludvík Svoboda se narodil 25. listopadu 1895 v malé obci Hroznatín na Vysočině.  Vystudoval Zemskou zemědělskou školu ve Velkém Meziříčí a Vojenskou akademii v Hranicích. Roku 1915 byl odveden a jako rakousko-uherský voják bojoval v Rusku. Vstoupil do tvořících se československých legií. V jejich řadách se aktivně účastnil bojů ve významných bitvách u Zborova a Bachmače. Vysloužil si za statečnost Svatojiřský kříž, což bylo vůbec nejvyšší vyznamenání, jaké se tehdy udělovalo v ruské armádě. Prošel se svou jednotkou i nesmírně náročnou obranou sibiřské magistrály. Jako schopný a iniciativní velitel se vrátil v  roce 1920 do vlasti v hodnosti kapitána. Po válce začal pracovat v zemědělství, ovšem jen velmi krátce. Svými nadřízenými byl vyzván k tomu, aby u armády setrval. V letech 1921-1923 působil v pluku Jana Žižky v Kroměříži. Dalších osm let sloužil na Podkarpatské Rusi. Mezi lety 1931-1934 vyučoval na Vojenské akademii v Hranicích. A od roku 1934 až do počátku 2. světové války opět u svého mateřského pluku v Kroměříži.