Často diskutovanou otázkou je to, jak je možné, že Stalin i přes dlouholetou snahu o potírání oportunismu a očistu strany od všech nepřátelských živlů umožnil ve svém nejbližším okolí vegetovat takovým zrádcům, jakými byli Chruščov a Berija, kteří pak nastoupili cestu k utlumení světového revolučního procesu a postupné restauraci kapitalismu.

Od roku 1939 až dosud brojí antikomunisté proti sovětsko-německé dohodě o neútočení podepsané v Moskvě 23. srpna 1939. Avšak tato dohoda byla v dané situaci pro Sovětský svaz nezbytná. Je zde patrná podobnost s rokem 1917 po vítězství Velké říjnové socialistické revoluce. SSSR chtěl uzavřít smlouvy nejprve s Anglií, Francií a Polskem. Anglie a Francie ale nezmocnily delegace pro podepsání a Polsko odmítlo. Díky podepsání dohody sovětské vedení oddálilo německý útok a zajistilo si lepší výchozí pozice pro budoucí válku s Německem. K tomu patřilo i rozšíření území SSSR o pobaltské státy, kde byly smeteny reakční vlády usilující o spolupráci s Německem, o západní část Ukrajiny, Běloruska a Polska. Po válce s Finskem a jednání s Rumunskem rozšířil SSSR své území také o strategicky důležitou oblast v Karelii poblíž Petrohradu a o většinu území Moldávie. Socialistické přeměny v těchto oblastech však byly z velké části vypuklým válečným konfliktem odsunuty do pozdějších let.

Pro upevňování a rozvoj socialistické společnosti bylo nutné provádět boj proti byrokracii, proti tomu, aby se sovětské zřízení nestalo něčím samozřejmým a odtrženým od lidu, něčím, za co již není třeba bojovat. Později, zejména od nástupu Chruščova, byl již tento boj zanedbáván, což významně usnadnilo ovládnutí komunistické strany renegáty Gorbačovova typu a restauraci kapitalismu.