header

CookiesAccept

Upozornění: tato stránka používá cookies a podobné technologie.

Pokud nezměníte nastavení prohlížeče, souhlasíte s tím.

Rozumím

Ale o lidu nepochybuji...

Nikoli náhodou jsem použil jako titul článku citát Thomase Müntzera z Pražského manifestu. Domnívám se, že bezprostřední zkušenost s vlnou nepokojů ve Francii, na předměstích Paříže a desítkách dalších měst je konečně odpovědí na zásadní otázku po subjektu změny...

který bude schopen překonat globální kapitalismus a odpovědí na nejen na otázku jestli, ale kdy a jak se otřese stávající systém v základech. Období po pádu socialistického bloku by se totiž dalo charakterizovat jako hledání subjektu změny-a toto hledání prožívají všichni, kdo nevěří v údajný „konec dějin“ spojený s nástupem globálního, fašizujícího se kapitalismu. Je faktem, že zmíněné sociální bouře v Francii jsou výrazem dlouhodobé deprivace, kterou prožívají stále rostoucí skupiny podrobených sociální exkluzi, sociálnímu vyloučení. Společnost v době industriálního kapitalismu, jaký zažili klasikové dělnického hnutí, sestával z relativně stabilních sociálních skupin, tříd. Charakteristickým jevem ve všech vyspělých kapitalistických zemích je atomizace, individualizace, sociální skupiny se rozpadají a hranice mezi třídami se rozmlžují. Podíl nájemného dělnictva, které tvořilo hlavní voličskou i členskou základnu socialistických stran, stabilně klesá ve všech vyspělých kapitalistických zemích. (v Německu udává analýza, že tradiční dělnické prostředí zahrnuje zhruba 5% obyvatelstva) Mluvit dnes o proletariátu jako o revoluční třídě (resp. ve smyslu správnější definice proletariátu jako svazku tříd) není adekvátní, přestože 95% obyvatelstva je dnes v sociální posici proletářů. Jejich společenské vědomí tomu ale neodpovídá a odpovídat nemůže. Jediná sociální skupina, která vykazuje všechny znaky marxistické definice tříd, je velká buržoasie. Kde tedy hledat subjekt změny, schopný překonat kapitalismus?

Ukazuje se stále více, že postindustriální kapitalistické společnosti (neboť civilizačních bloků je více) se rozestupují zcela novým způsobem: Je zde část populace, která ze současného režimu, z procesů spojených s formováním, podle mého názoru nové formy kapitalistické společensko-ekonomické formace postindustriálního kapitalismu, jednoznačně profituje. To jsou ti bohatí, úspěšní, mobilní, kteří se pohybují se v řadě zemí, kteří nejsou nikde a ničím vázáni. Jen velmi obtížně lze definovat tuto vrstvu pomocí klasické marxistické typologie, opírající se o vztah k výrobním prostředkům. Naopak, jde o velmi heterogenní a enormě viskózní soubor sociálních skupin, které mají společný právě jen ten kýžený společenský „úspěch“. Příslušnost k této skupině, nazvěme je „vyvolenými“, můžeme definovat spíše taxativně-výčtem společenských charakteristik a ideálních „typů“. Je nutné si uvědomit, že tito lidé jsou jednoznačně skupinou, která tvoří sociální základnu kapitalismu-jsou to skupiny, které jsou životně zainteresovány na udržení se uvnitř skupiny úspěšných.

Na druhé straně ovšem stojí rostoucí skupina neúspěšných, tedy těch, kteří ve stále prudší soutěži neobstáli, ti kteří vypadli ze stále rychleji se točící centrifugy kapitalistické společnosti VEN. Kapitalismus totiž stále očividněji směřuje k dvoutřetinové společnosti, kdy existuje rostoucí podíl zbytečných lidí. Již nejde o лишнего человека jako jednotlivce, nýbrž o masy lidí, kteří jsou stále více na obtíž, které nestojí za to ani vykořisťovat. Tito „vyloučení“ jednak zatěžují sociální systémy (na které likvidačně působí tlak mezinárodního kapitálu na snížení státních výdajů, daní, z nichž se platí sociální síť atd.) a jednak jsou zdrojem sociálního a politického neklidu. Tito lidé jsou oběti sociální exkluze, kterou postindustriální kapitalismus produkuje ve stále rostoucím měřítku. Ke skupině „vyloučených“ (kterou můžeme rovněž definovat spíše taxativně- především jde o dlouhodobě nezaměstnané, o lidi donucené k obživě v šedé zóně ekonomiky, společensky handicapované, závislé na sociální síti…) můžeme rovněž připojit rovněž rostoucí skupinu těch, kteří sice práci (a někdy i kombinaci úvazků) mají, ale jejich příjmy jsou tak nízké, že se stejně pohybují kolem hranice bídy (v USA jde o rostoucí počet lidí pracujících v sektoru služeb, který produkuje místa vyžadující minimální kvalifikaci, vzdělání a poskytující (díky vysoké konkurenci na trhu práce) minimální mzdy). Tato pracující chudoba, jak je sociology nazývána, je stěží schopna už teď pokrývat své základní potřeby, přičemž jejich situace do budoucna, jak bude pokračovat proces odbourávání sociálního státu, na němž jsou závislí, se bude pouze zhoršovat. V tomto smyslu se skutečně naplňuje Marxův předpoklad o rozestoupení společnosti na dvě nesmiřitelné skupiny-jejich typologie i psychologie je ovšem naprosto odlišná.

Je zajímavé pak sledovat důsledky sociální závislosti „vyloučených“ na sociálním systému a porovnat již formující se obrysy budoucího neoliberálního modelu kapitalismu s pozdně feudální společensko-ekonomickou formací. Můžeme si tak, s pomocí extrapolace již probíhajícího vývoje do budoucna, představit společnost nového středověku, s mezinárodními korporacemi v roli suverénních leníků, jednotlivých podnikatelů coby loupeživých rytířů, masami vykořisťovaných a velkým počtem nikomu nepotřebných, „sociálně nepřizpůsobivých“ jedinců. Tyto „potížisty“ zřejmě nelze rovnou věšet, jako v Anglii za Jindřicha VIII, ale lze je poslat do vězení-i to je způsob řešení „otázky sociální“ „liberálním“ způsobem. Situace je i v dalších rysech nápadně podobná společenskému ovzduší Říše před začátkem Německé selské války, na přelomu středověku a novověku. Hospodářský růst v této době byl poměrně svižný, stimulovaný informační revolucí zajištěnou knihtiskem a první vlnou „globalizace“ zprostředkovanou zámořskými objevy. Začala prudce růst gramotnost, objevily se první monopoly bankovních domů Fuggerů, Welserů… Přitom se ukazovalo, že ze vzestupu těží jen menší část „vyvolených“ obyvatelstva-situace „vyloučených“ se tehdy začala zhoršovat. Na přelomu 15. a 16.století začal prudce na růst podíl protoproletariátu-absolutně nemajetných, tuláků, sedláků zbavených půdy, žebráků živořících ve velkých městech. Spolu s cechovními přehradami padaly i sociální jistoty. V Augšpurku vzrostl podíl nezámožného obyvatelstva (které nemohlo platit žádnou daň) v letech 1498-1525 ze 43% na 54%; v Rostocku tentýž podíl chudoby činil v r.1454 38% a v polovině 16.století již 64%!. V téže době podíl střední vrstvy v Rostocku klesl ze 49% na 20% v celkovém zastoupení měšťanů! Také zde tedy můžeme pozorovat rozestoupení společnosti na úspěšné a neúspěšné. A nemohou pak učitelé bez míst sehrát v ghettech sociálně vyloučených roli potulných kazatelů, vyhnaných z far reformací?

Francouzský příklad nám ukazuje, že stačí jiskra a nastřádaná nenávist „vyloučených“, (také jejich resentiment, jistě!) vybuchne – a smete všechny oficiální struktury, vládu i opozici, „demokratické samosprávy“ i finančníky a podnikatele, všechny propojené nejen se stávajícím režimem, ale se systémem obecně. Bude to revoluce nemarxistická, nekomunistická a i komunistické strany budou mezi těmi strukturami, které plebejská vlna nemilosrdně smete. Ještě je šance se připojit k těmto „vyloučeným“ – nikoli jakýmsi „neprivilegovaným“, ale skutečnému, reálnému subjektu revoluce- a pomoci dát revoltě a hněvu program a vizi. Ano, ve Francii hořela a hoří auta, banky i školy-to jsou ovšem symboly, jsou to autodafé moderní civilizace. A je lepší být na straně „selských houfů“ doufajících v „napravení křivd a v příchod království božího na zemi“, než mezi Lancknechty a jejich lenními pány hájících své „právo“ na vykořisťování, své „právo“ na uzurpaci sociálních práv, své „právo“ disponovat lidmi jako „zbožím“, své „právo“ nebýt nikomu odpovědný. Brutalita a neúcta k lidským právům byla vždy na straně vládnoucí třídy, která to nesčíselněkrát předvedla v praxi, když se mstila za svůj strach o privilegia, o to, že bude připravena o své výsady, o požívané nadpráví.

Budoucnost bude nelehká, neboť „zatracení budou uvrženi „do hlubin močálu“, ale „o lidu nepochybuji.“

Peter R. Schuster

{moscomment}

Partneři:
partneri-kscm
partneri-sckp
partneri-sos
partneri-wdfy
partneri-solidnet
partneri-ceske-mirove-hnutípartneri-festival
partneri-kcp

 partneri-stripkyzesveta

©  Komunistický svaz mládeže

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte komerčně 4.0 Mezinárodní License .